Dokázal si jasně vzpomenout na pocit Tomových rukou, jeho teplý dech vzadu na krku, horko, které sálalo z jeho těla, když se zezadu tlačilo proti jeho páteři a lopatkám – ochranářsky ho držel. Chtěl ho tu teď mít. Proč tu jen být nemůže? Bylo by hezké mít někoho, kdo ho bude držet, mluvit s ním a říkat mu, že bude všechno zase dobré.
„Dobré ráno, Bille.“ Ozval se jemný Davonův hlas. Bill pomalu otevřel oči a stočil je ke straně – neslyšel ošetřovatele vůbec vejít. Mohl tu být vlastně i celou noc. Dělával to často.
Zpěvák si tiše zívl a vytáhl se do sedu. Podržel se na chvíli matrace, aby si jeho svaly a kosti zvykly na novou pozici, dal jim čas se přizpůsobit a zpevnit, aby ho dokázaly podepřít tak, jak potřebuje, než své lokty opět uvolnil. Cítil se vyčerpaný, ale začínal nabírat sílu. Ještě před dvěma měsíci by pro něj bylo sezení naprosto nemožné. Bez Devonovy pomoci to zvládl ale teprve včera. „Bože, už potřebuju pryč z tohohle pokoje…“
Bill se podíval k oknu a k zataženým závěsům, jeho oči sledovaly sluneční paprsky, které tudy pronikaly a rozlévaly se po podlaze. Chtěl jít ven – cítit to teplo na své kůži, vidět nebe, nadechnout se čerstvého vzduchu. Chybělo mu to.
„Byl jsem tu po té tvé nehodě, ale byl jsi pořád mimo z operace. Když jsem tě tak viděl… nedokázal jsem přijít znovu.“
„To je dobrý, Bushido mi říkal, že jsi volal. Díky, alespoň za tvou starost.“
David se zadíval na podlahu a propletl si prsty mezi svými koleny, o která se opíral.
„Je to tak lepší. Nebudu zpívat. Už nikdy znovu.“
Oči staršího muže okamžitě vzhlédly. Nikdy – nikdy – by si nepomyslel, že uslyší Billa Kaulitze pronášet taková slova.
„Bez Toma po svém boku prostě zpívat nechci. A nebudu.“
„To bys to nezkusil ani sólo…?“
„Ne. Takhle jsem se rozhodl. Tokio Hotel už by nebyli tím, co dřív, bez naší čtyřky – té originální čtyřky. Skupina už se nikdy nevrátí a… Bill Kaulitz už nebude nikdy zpívat. Nemůžu.“
David vypal docela zdrceně, když taková slova slyšel. Od někoho, kdo vložil srdce do své práce, do svého hlasu, do své skupiny – kdo se vzdal svého dětství a nějakého normálního života pro něco, na co teď nedokáže ani pomyslet. Rozhodl se tak Bill právě teď? Nebo to bylo zastrčené někde hluboko v jeho mysli – hlodalo a nakazilo jeho už tak zoufalé myšlenky, aby pokračoval nějak dál? Všechno se mu muselo v hlavě nasčítat: Tomova smrt, rozpad kapely a příliš málo kontaktu po tom incidentu… spojení, které mezi nimi bylo, se přerušilo. Dokonce i pohled Billových očí a nedostatek emocí v jeho hlase jako by dokazoval, jak moc se Bill musel takovým rozhodnutím zatvrdit. Zabíjelo ho říct to nahlas.
„Seš si jistý, že to ještě nezvážíš? Třeba jen potřebuješ víc času?“
Bill zavřel oči a spojil ruce, které klidně spočívaly na dece. Snažil se zůstat klidný, i přes to, jak moc ho vyslovení jeho myšlenek bodalo do srdce. Nůž, který do něj měl od Tomovy smrti vražený, se v něm pomalu otáčel a zarážel se hlouběji. Zrovna když si už dokázal na tu bolest zvyknout a dělalo se mu lépe.
Starší muž si ztrápeně promnul obličej a zadíval se na Billa. Toho kluka ničilo říct něco takového nahlas, udělat takové rozhodnutí. Bill věděl, že už to teď nepůjde vzít zpátky. „Kdyby… sis to někdy rozmyslel, nahrávací společnost ti ráda nabídne smlouvu na sólo dráhu. Věří, že by to šlo znovu rozjet, už kvůli všem fanouškům, co ti zůstali věrní. Požádali mě, abych ti to alespoň vyřídil.“
„Poděkuj jim, ale ne.“
David přikývl. „Doufám, že se budeš brzy cítit dobře, Bille. Vypadáš už mnohem líp a všichni se modlíme za tvoje brzké uzdravení. I když si to možná sám nemyslíš, všichni na tebe myslíme a máme o tebe starost.“
Zpěvák se na něj podíval a setřel si slzy, když se manažer zvedal ze židle.
Po letech, co pro ně pracoval, ochraňoval je, udržoval jejich dobrou image, vedl je, kryl jejich chyby, učil je, byl tu pro ně – po tom všem byl prostě konec. „Já děkuju tobě, Bille.“
Snažil se udržet, dokud David úplně neodešel z pokoje, díval se, jak se za ním zavírají dveře a pak si na postel konečně lehl. Nemohl tomu uvěřit – opravdu to řekl, zpečetil své rozhodnutí.
Když Billova hlava dopadla na polštář, oči se zadívaly na strop – soustředil se na každý hrbol a prasklinu, která tam byla, tak jako když ho viděl poprvé. Po chvíli všechny ty nerovnosti a díry začaly splývat a slévat se do jedné velké šedé skvrny, kterou pomalu zakryla tma, když zavřel oči a slzy se mu rozutekly po tvářích dolů. Už to nepůjde vzít zpátky.
„Nikdy jsem si nemyslel, že tohle od tebe uslyším.“ Tom stál u nejvzdálenější stěny jako opařený. Netušil, jak se má z bratrova rozhodnutí cítit. Billovo srdce, už tak zlomené, se před jeho zraky rozpadalo na prach. Billova jediná láska – ta jediná věc, která dokázala nahradit všechno, o co ve svém životě přišel, ta jediná věc, kterou potřeboval víc než přítelkyni nebo přítele, víc než jakýkoliv majetek, víc než všechno – jeho zpívání… to opravdu jenom tak přestane? Byl něčeho takového emočně vůbec schopný?
Starší dvojče se kousalo do spodního rtu a jeho tmavé oči se sklopily k zemi. Tohle všechno byla jeho vina – a co se zdálo být už tak zlé, se časem stalo ještě horším. To, v co tolik doufal, se nikdy nestane, to, pro co tolik pracoval – ta zeď kolem Billa, která ho měla udržet v bezpečí – pořád nedržela, drolila se a rozpadala. „Bože, nechci, abys přestal zpívat.“ Přišel blíž k posteli, pomalu, aby neudělal něco neuváženého, a Billa nevyděsil – věděl, že ho může trochu cítit. „Nechci, abys to takhle vzdal. Nevzdávej se.“
Po všech těch měsících, co Billa sledoval, jak pláče, jak se probouzí ze svých nočních můr, které pak musel přes den znovu prožívat, jak čelí nekonečné bolesti… nikdy se necítil tolik zničený žalem. Alespoň během těch chvil Bill vypadal, že má nějakou budoucnost. Že to jednoho dne všechno překoná a že bude v pořádku. Ale bez té jediné věci, kterou miloval a dělal celý svůj život, najednou neměl žádné plány do budoucna, žádné cíle, nic, pro co by žil. To Toma děsilo víc, než by slova dokázala popsat. Bill nebyl tím, kdo by se jen tak vzdával – miloval život. Přeci nemohl myslet vážně, že se jen tak vzdá, musel mít v hlavě určitě i něco jiného… ne?
Hlasitý výdech, srdcervoucí zanaříkání, mrtvolné ticho. Svět se točil, třásl ze strany na stranu, pulsoval, viděl ho dvojitě. Jeho oči ho zradily. Kamkoliv, kam dosáhl, jeho dlaň – jeho ruka byla rozmazaná, a také ji viděl dvojitě – na nic nedokázal zaostřit. Bolelo ho, když se snažil dívat před sebe, ale přesto se o to snažil – odvažoval se k tomu.
Z obou stran kolem něj stáli jako velká zeď – tleskali v pomalém, strašlivém rytmu, který se doplňoval s těmi druhými na druhé straně. Nemluvili, nemrkali – jenom zírali na zpěváka, který klečel na kolenou. Fanoušci, kteří by v jeho přítomnosti křičeli, dívky, které by mu podstrkovaly kousky papíru, cédéčka a plakáty společně s fixami, aby je podepsal, dívky, které by hystericky brečely a fotily si ho, oslepovaly ho svými blesky – ti všichni jen klidně a tiše stáli. Rozezlení, nehybní a chladní.
Bill zavřel oči a těžce polkl – pryč byl strach, zlost a smutek – všechno nahradilo odhodlání. Když je opět otevřel, pohled na cestu pod ním mu začal splývat – černý asfalt vypadal tak hladce a ne drsně a kamenitě. Když zpěvák zvedl hlavu, postavil se na nohy a podíval se na rozdvojený zástup lidi – snažil se skrze ty čmouhy a stíny zaostřit.
Jasně rozeznával jen dvě siluety. Stály vzpřímeně a soustředěně mezi zbytkem toho chaosu – štíhlé, dlouhé, bledé, oči měly orámované kouřovými stíny, vyzařovalo z nich opovržení, když na něj shlížely dolů. Jedna měla dlouhé černé vlasy – protkané pramínky bílých dredů, druhá měla na hlavě mohawk a dlouhou natuženou černou ofinu přes pravé oko. Obě stály v drahém oblečení a špercích, zatímco Bill měl na sobě jen tepláky, ve kterých byl v nemocnici. Dvojčata se na něj dívala tak domýšlivě… jako že jsou lepší než on – dívala se, jako kdyby jim patřil celý svět. Oni byli… jím.
Stáli se zkříženýma rukama a dívali se na něj, jako kdyby ho opravdu litovali.
„Dovolíš, aby tě to zničilo.“ Řekl dredatý Bill klidně.
„Dovolíš, aby tě to požralo za živa.“ Připojil se i druhý. Mluvili, jako kdyby měli stejné myšlenky – nebo jako kdyby se nějak dostali do těch jeho.
„Jen proto, že je pryč, si nedovolíš být už nikdy šťastný.“
„Nezáleží na tom, kolik příležitostí se ti naskytne, aby ses pohnul dál, ty se přes to nikdy nepřeneseš, že?“ Oba se na něj seshora dívali, jako kdyby čekali na odpověď, ale ne, že by mu věřili, ať jim řekne cokoliv.
Billovi se sevřel hrudník. Nechtěl jim odpovídat. Nevěděl, co nebo kdo ve skutečnosti jsou, a proč tohle chtějí vědět. Opakoval si několikrát jejich otázky v hlavě, otevřel pusu, že promluví – ale neudělal to, protože jejich rytmické tleskání začalo být hlasitější… a hlasitější. Zpěvák se otočil k zástupu fanoušků, očima vyhledával ty jejich.
„Ne… ne… vy nejste… nic z toho není skutečné. Nic z toho není skutečné…“ Jeho mumlání si pro sebe bylo naprosto přehlušené jejich tleskáním. Bill udělal krok zpátky a zakryl si uši. Ten tlak ho začínal přemáhat – tlak, aby odpověděl, co jeho srdce skutečně chce, ale on to nedokázal. Nikdo si nezaslouží to vědět.
Možná, že měli pravdu… nechce si dovolit být šťastný.
Bill se probudil do tichého klapotu bot, když někdo vstoupil do jeho pokoje. Musel usnout někdy, když po Davidově odchodu odpadl. Probudil se na boku, jako kdyby se snažil zkroutit do klubíčka, a přikrývky byly nastrkané u nohou postele. Kdo ho to zase otravuje? Proč ho tu, kruci, nemůžou nechat chvíli o samotě? Copak nevidí, jak moc trpí?„Promiň, Bille… nechtěl jsem tě vzbudit. Ale myslel jsem, že bys možná chtěl využít trochu času mimo tenhle pokoj. Mohl bys mít sezení s Dominiquem venku.“ Devon obešel postel, aby se k němu mohl trochu sehnout. „Jsi v pohodě?“
Zpěvák se snažil vyloudit pěkně sarkastický úsměv, ale místo toho zabořil hlavu do polštáře. Chtěl být prostě jen sám.
„No tak. Venku ti to udělá mnohem lépe.“ Zamumlal Devon a položil na chlapcovo rameno ruku. „Musíš využít čas sám pro sebe, když tu teď jsi, Bille. Všechno je to jen o tobě – ne o tom, co se dělo nebo děje tam venku. Tady jsi v bezpečí, to víš. Mysli si, že je tohle místo, kde se zastavil čas. Jediné, o co by ses tady měl starat, jsi ty a aby ti bylo lépe.“
Pod tou změtí černých vlasů Bill pootočil obličej natolik, aby se mohl na ošetřovatele podívat, a těžce si povzdechl. „Dobře.“
autor: Raiju
Dúfam, že Bill, zmení rozhodnutie, a keď sa jeho srdce a duča uzdraví dosť nato, aby život aspoň trochu išiel ďalej vráti sa ku spievaniu, a nechá sa byť štastným. Toma mi je ľúto, lebo sa sa može iba pozeraž ako sa Bill trápi, apritom mu nemože pomôct.
Bola som prekvapená, že David prišiel, a prekvapili ma aj jeho slová, že všetci naňho myslia, možno naňho myslia, ale je mi ľúto, že aspoň jeho mama za ním neprišla, a ani gustav z Georgom, myslím si, že by Billovy aspoň trochu pomohla ich podpora, aj keď mu predtýmspravaním ublížili. Krásny diel. Teším sa na další.
Ďakujem za preklad.
Doufám že Bill bude spívat a časem se bude radovat ze života a najde hodně lidi ktery mu pomůžou.
Dúfam, že Bill bude spievať a bude šťastny 🙁 ach jaj tak smutné 🙁
Verim tomu, ze Bill se ke zpevu vrati a bude zpivat pro Toma, ktery s nim bude vzdy po boku .. :')
Ty chvíle, kdy je Tom zpátky po Billově boku, jsou neskutečně nádherné. Jsou nádherné, i přes svoji krutost a já je miluju. Stejně jako to bylo dnes ♥
Billovo rozhodnutí chápu, on prostě nemůže…
Nemůže zpívat, nemůže skládat, nemůže stát na podiu, protože tohle všechno vždycky dělával s Tomem a každičký takto strávený okamžik by mu ho bolestně připomínal. A snad je v tom i jakýsi vzdor, vzdor vůči osudu, který mu vzal to nejdražší. Myslím, že Bill pořád pociťuje vinu za to, že přežil a vlastně se podvědomě trestá, nechce dělat nic, v čem by našel trochu radosti a co by ho těšilo a má pocit, že kdyby to udělal, určitým způsobem by Toma zradil…
Na druhou stranu si ale Bill musí položit otázku, jestli je tohle to, co by Tom chtěl. Vždyť Tom by nikdy nechtěl, aby Bill na všechno rezignoval, ze všeho nejvíce by si přál, aby byl jeho bratr znovu šťastný, aby začal znovu žít a aby na něho s láskou vzpomínal…
Nikdy by nepřipustil, aby Bill po zbytek svého života jen truchlil, jako živá mrtvola. Protože Billovo štěstí je i jeho štěstím a dokud Bill znovu nenajde úsměv a smysl života, Tomova duše nebude mít klid, neodejde, nesmí, protože takhle tu Billa prostě nechat nemůže…
A Billův sen? Nebo snad vize budoucnosti? Snad mu napoví, jak se svým životem dále naložit.
Krásný díl, jako vždy ♥
Nevládzem sa rozpisovať, je mi pri tejto poviedke ťažko. Takže, Janča to napísala presne ako to cítim aj ja. Ďakujem za kapitolu…