Never give up 5.

Billovi bylo Andyho líto, věděl, že se o něm chtěl dozvědět jen trochu víc. Přece jen pro něj byl úplně cizí, ale nechtěl s ním o tom mluvit. Měl strach, že kdyby si ho pustil blíž k tělu, tak by se od něj pak nedokázal odpoutat a ublížil by nejen sobě, ale i jemu. Andy to asi pochopil, když usekl ten rozhovor v motelu. Rozhodl se na něj netlačit. Když bude chtít, tak mi to řekne. Uklidňoval se. Ale bez výsledku, tak nějak tušil, že Bill nikdy nebude jeho. I kdyby si to sebe víc přál. Na Billa nejspíš čeká někdo jiný, s kým bude šťastný. Pořád se mu v hlavě honily myšlenky na jen tu jednu osobu, která ho dokázala během chvíle totálně pobláznit.

Do Mnichova zbývalo posledních dvacet kilometrů. Věděl, že s klukama zůstane už jen pár hodin. Padala na něj deprese. Kdyby nemusel, tak by je snad ani nedokázal opustit. Za těch necelých dvacet čtyři hodin mu neskutečně přirostli k srdci. Brali ho takového, jaký je. Ten starý Bill, který byl vždycky rád středem pozornosti, díky nim našel cestu zpátky na povrch a začal se projevovat. Dokázal s nimi být sám sebou. Byl jim za to neskutečně vděčný.

Černovláska začalo hryzat svědomí. Nechtěl být na Andyho tak hnusný. Ale byl pořád strašně vydeptaný ze zážitku s otcem.

„Andy…?“začal.

„Hmm?“ broukl Andy, když si uvědomil, že na něj někdo mluví. Pořád byl zabraný do svých myšlenek.

„Víš, chci se ti omluvit,“ odmlčel se a zhluboka se nadechl.

„Není za co, naprosto tě chápu, prostě o tom nechceš mluvit a já to beru!“ mrkl na něj. Billovi spadl kámen ze srdce. Byl rád, že je Andy v pohodě. Spokojeně se usmál a pustil se do konverzace s klukama.

„Poslední zastávka před Mnichovem,“ oznámil blonďák svým rozdováděným přátelům. „Kluci, potřebuju vám něco říct,“ Zastavil je Bill, pocítil potřebu jim poděkovat za všechno, co pro něj udělali, a říct jim, že se od nich v Mnichově odpojí. Byl jim to dlužen.

„No tak mluv,“ štěkl Majk, který si držel močák. Už asi půl hodiny jim opakoval, že potřebuje akutně zastavit na malou. Ale jelikož byli na dálnici, museli najít nějaké odpočívadlo. Nebylo to jako na okreskách, kdy se mohl kdykoliv vyčůrat z okýnka a nebo do flašky. Kluci si z něj kvůli tomu dělali srandu. Majk byl nenapravitelný sukničkář a průserář. Měl však štěstěnu na své straně, a vždy se ze všeho vyvlíkl.

„Myslím že se budeme muset v Mnichově rozloučit…“ šeptl a čekal, jak zareagují. První se ozval Majk s tím, že mu mají dát vteřinku, a vyběhl ven.

„Tak ještě aspoň den, s námi zůstaň,“ prosil Sebastian.

„Octoberfest zažiješ jen jednou v životě, dáme si tupláka a pořádně tvůj odchod oslavíme!“ plánoval nadšeně Sebastian. Vždycky se rád chytl příležitosti se opít.

Andy jen šokovaně koukal. Věděl, že to jednou přijde, že se bude muset s Billem rozloučit, ale netušil, že to bude tak brzo. Černovlásek zachytil jeho pohled. Bylo mu ho líto. Ten nápad s rozlučkou se mu celkem líbil. Takže neváhal a souhlasil. Ne kvůli Sebovu naléhání, ale spíš kvůli Andymu. Chtěl mu říct pravdu. Celou pravdu. Ale až na to bude připravený.

Všichni tři si sedli do bistra a objednali si nějaké pití. Majk po dalších pěti minutách přišel se dvěma holkama v závěsu, které se po něm sápaly.

„Je tohle kurva možný?“ koukal s otevřenou pusou Sebastian, „on se jde jenom vychcat, a hned sbalí dvě buchty.“

Sebastian byl oproti Majkovi hezčí, ale s holkama mu to moc nešlo.

Měl však Majka-parťáka, který mu vždycky nějakou dohodil. Bill s Andym se na sebe jen pobaveně podívali a protočili oči v sloup.

Sebastian odešel za Majkem a jeho novýma kočičkama. Černovlásek trochu znervózněl. Když byl s Andym sám, tak si přišel tak trochu nesvůj. Klepal se mu hlas, když se utápěl v jeho očích. Bohužel, oběma bylo jasné, že jejich vztah nemá budoucnost.

„Nechceš se jít na chvíli projít?“ prolomil ticho Andy a pořád ho hypnotizoval pohledem. Bill okamžitě souhlasil, nedokázal by jen tak sedět. Andy oznámil klukům, kteří se před holkama předváděli, že se jde s Billem projít a že za čtvrt hodiny odjíždí. Sebastian se zmohl jen na slabý protest. Andy mu zmařil vidinu nezávazného sexu.

„A zase si nevrznu! Proč zrovna já? No že se vůbec snažím,“ procedil skrz zuby. Hned se ale otočil zpátky na svou novou kamarádku.

Procházeli se akorát po parkovišti. Přece jen se nadalo nikam jinam jít. Povídali si o škole, o rodině, o kamarádech. Bill byl rád, že si s ním může povídat tak otevřeně. Ale pokaždé když padlo téma na to, co dělal v tom lese, tak to vždy nějak diplomaticky zamluvil. Nechtěl o tom mluvit, i když Andymu víceméně věřil. Styděl se mu to říct.

Drželi se za ruce. Billovi to nebylo nepříjemné, ale nechtěl to nechat zajít dál. Vyhovovalo mu to takhle. Najednou Andy zastavil. Pohlédl mu do očí. Černovlásek sklopil zrak, aby se nemusel koukat do těch Andyho průzračných studánek, kterýma ho propaloval.

„Bille, líbíš se mi,“ snažil se, aby se mu podíval do očí. Černovlásek se však stále koukal do země. Honilo se mu hlavou, co by mu měl říct, aby mu neublížil.

„Andy, já…“ konečně ze sebe dostal.

„Ššš…“ zastavily ho Andyho prsty na rtech. Možná jsem na něj byl moc rychlý a vyděsil ho, usilovně přemýšlel Andy.

„Nic neříkej… chápu to,“ řekl a Bill se na něj jen vděčně podíval. Byl mu vděčný za to, že ho bere takového, jaký je. Taky se mu Andy líbil. Nebyla to však láska. Necítil ty pomyslné motýlky v břiše. Takové ty, co cítil vždy, když se mu zdál ten sen.

Černovlásek se mu vrhl do náruče a objal ho. Vdechoval jeho nádhernou vůni a užíval si toho pocitu bezpečí, který mu blonďákova náruč nabízela.

„Mám tě moc rád,“ šeptal mu do náruče, „ale jenom jako kamaráda Andy, prosím, nezlob se,“ upřel svá hnědá kukadla do těch jeho. Čekal nějakou reakci. Andy ho však přitáhl jenom blíž k sobě.

„Já se nezlobím, nemůžu tě nutit do něčeho, co sám necítíš!“ Billovi spadl obří kámen ze srdce. Konečně mu to řekl.

Popravdě takovou reakci nečekal. Myslel si, že ho třeba seřve, nebo ho odmítne brát dál s sebou. Tohle jenom poukazovalo na jeho úžasnou povahu, kterou má v téhle době jen málokdo.

Z tohohle dojemného momentu, je vyrušil Majkův naoko naštvaný hlas.

„Tak já si nemůžu ani zašukat kvůli tomu, jak strašně spěcháme, a vy se tady ošmatláváte na veřejnosti. Je tohle nějaká spravedlnost?“ protočil oči a vybouchl smíchy.

Sebastian už čekal v autě a balil si dalšího jointa, z jeho snad nekonečných zásob. Po cestě z něj vylezlo, že to pěstuje jeho babička na zahradě. Prý si myslí, že to jsou nějaké zázračné léčivé bylinky a dělá si z nich čaj. A pomáhá jí to. Vždy jich dá pár i Sebovi, aby si taky udělala čaj a cítil se stejně dobře jako ona. Když jim to vyprávěl, tak se všichni strašně smáli.

Kluci kouřili jenom trávu, na nějaké tvrdší drogy by nikdy nesáhli. To bylo proti jejich přesvědčení, o zdravém životním stylu.

„Jdeme, já je nebudu zase poslouchat,“ pousmál se Andy a jemně pohladil Billa po tváři. Černovlásek se opřel do toho doteku plného lásky a bezpečí.

Konečně seděli v autě. Mnichov se blížil. Majk si potáhl z jointa.

„Takže Bille, už spolu asi nezahulíme, když nás chceš opustit. Takže si s náma musíš dát posledního jointa!“ musel se zasmát nad tím, jak poeticky mu to znělo.

„Ty vole, ty si dáš sotva jednoho prda, a hned seš vytlemenej?“ ryl do něj Sebastian.

„Drž hubu…“ uculil se na něj ironicky Majk, hned na to však vyprskl smíchy.

„Tak co, Bille?“ upřel zrak na černovláska.

„No neměl bych… ale tlač to sem!!“ řekl rozhodně. Po pár minutách začal pociťovat ten známý pocit štěstí.

Když minuli obří ceduli, oznamující jim, že se nacházejí na předměstí Mnichova, všichni zajásali. Majk vystrčil hlavu z okénka a pokřikoval na náhodné kolemjdoucí.

„Máš nás tady, Mnichove…všichni smrdítéé…,“ pohoršení lidé se na něj nechápavě koukali a klepali si při tom na čelo. Chtěl zakřičet ještě něco, ale zatoulaný igelitový pytlík, co se mu při jízdě přilepil na obličej, mu to překazil. Všichni v autě vybouchli smíchy. Majk se snažil osvobodit, ale ten pytlík se mu tam lepil znovu a znovu. Kluci už umírali smíchy. Zrzek svoje snažení osvobodit se, po chvíli vzdal, a zalezl zpátky do auta. Nastala chvíle ticha, kterou však Majk prolomil svým šíleným smíchem.

„Mnichovský Festival piva vás vítá,“ znělo všude kolem.

„Andy, koukej, musíme jít po tý žlutý čáře,“ říkal vážně Bill.

„Hej Billi, ty už to nehul,“ položil mu přátelsky ruku na rameno Majk, když si uvědomil, že žádná žlutá čára tam není, nýbrž jenom žluté zábradlí. Všichni měli dobrou náladu. Ovládala to tu uvolněná atmosféra. Všude kolem byly prsaté Němky v krojích, popíjející pivo. Prostě ráj. Kluci se vydali do středu dění.

***

„Tome?“ zaslechl za sebou čísi hlas dredáč.

„Jsi to ty?“ Tom se nechápavě otočil za hlasem. Netušil, že by ho tu mohl někdo poznat. Teda až na…

„Chrissi?“ ano, byl to on. Tomův nejlepší kamarád ze střední.

„Vážně jsi to ty?“ řekl s nadšením modrooký hnědovlásek a objal ho.

„Tome, chyběl jsi mi. Po tom… no víš ty po čem, jsem tě už neviděl, nechtěli mě k tobě pustit,“ řekl zklamaně. Zarazil se, když uviděl na lavičce rozprostřenou deku.

„Ty tady spíš?“ zděšeně na něj pohlédl. Tom jen neznatelně pokývl hlavou a zabodl svůj pohled do země. „Já tě tady takhle nenechám! Mám volnej byt, co ty na to?“ Tom mu byl nesmírně vděčný. Věděl, že jeho kamarád je vůdcem nejmocnějšího gangu v Berlíně a věděl i to, že je pořád v podmínce, ale na ulici vážně zůstat nechtěl.

autor: MajKy