Julie 12.

Silně tiskl víčka, ze kterých stékaly desítky slz. Třásl se, byla mu zima, a přesto v sobě nenašel sílu vstát a jít se obléknout. Veliký polštář se pro tu chvíli stal jeho jediným přítelem. Tulil jej k sobě tak naléhavě, jako by snad dokázal zahnat jeho ošklivé myšlenky.

Přesně, jako se Tom tulil k němu.

Nechtěl uvěřit tomu, že jej už možná neuvidí. Nechtěl uvěřit tomu, co se stalo, tomu, co se chystal udělat. Pokaždé když se mu podařilo zavřít oči a na chvilku myslet na něco jiného, spatřil její pohled. Ten chladný, opovrhující pohled, který mu způsoboval husí kůži.

Dívala se na něj jako na odpad, jako by byl někým méněcenným, někým, kdo jí a jejího postavení nebyl hoden.

Nechtěl se jí dívat do očí. Bál se, že by si v jeho pohledu přečetla celou pravdu. Miloval Toma celým svým srdcem a bylo pro něj až příliš těžké potlačit tyto pocity. Do očí jí však ani pohlédnout nemusel. Dokázala mu ublížit, aniž by na ni i jen promluvil.

Přesně si pamatoval její slova. Každé zvlášť se mu surově dralo pod kůži a razilo si přímou cestu do jeho srdce. Do srdce, které již tlouklo z posledních sil.

„To kvůli tomuhle jsi promrhal svou životní šanci?!

Neměl Tomovi dovolit, aby jej políbil. Neměl dovolit, aby to zašlo tak daleko. Kdyby odešli z ordinace dřív, možná by na Miu čekající venku nemuseli vůbec narazit.

Vždy býval skromný.

Nikdy nechtěl víc než to, co skutečně potřeboval.

Čím si zasloužil tolik bolesti? Opravdu nemohl být ani na chvíli šťastný?

Mia měla všechno. Byla krásná, bohatá, úspěšná. Na pěstěném prstu se jí třpytil překrásný prstýnek, který symbolizoval hloubku jejího vztahu s Tomem. Nedokázal pochopit, kde se v ní i přesto všechno bralo tolik zloby a nenávisti.

On netoužil po kráse, bohatství, či uznání. Toužil jenom po Tomově blízkosti. Po možnosti milovat jej a být jím milován. Dal by všechno na světě za to, aby mohli být spolu.

Miina slova v něm však zasela sémě pochybnosti. Nechtěl být tím nejhorším, co jej potkalo. Nechtěl mu zničit život. Nechtěl, aby kvůli němu přišel o práci.

Vzdát se jej však nedokázal.

„Maminko,“ zašeptal do ticha, rozléhajícího se kolem něj. Krátce se odmlčel, i přestože věděl, že žádná odpověď nepřijde. Od její smrti to bylo poprvé, co na ni promluvil. Poprvé, co byl zahnán do slepé uličky, ze které nenacházel cestu ven. Za celý ten rok ji ještě nikdy nepotřeboval tak jako právě v ten večer. „Kdybys jen věděla, jak moc mi chybíš,“ opatrně se posadil, odložil polštář stranou a konečky prstů si přejel po obrovské modřině, která mu bránila v jakémkoliv pohybu. „Chci utéct. Postavit se na nohy a rozběhnout se někam hodně daleko. Někam, kde bych mu svou přítomností již nezpůsoboval potíže,“ nešťastně zkřivil rty a sklonil tvář.

Pohled mu téměř okamžitě padl na obrovské šedé tričko klouzající z jeho ramen, odhalující tak smetanovou kůži. I přes všechnu bolest, která spalovala jeho nitro, se musel pousmát.

Přesně si pamatoval na den, kdy to tričko dostal.

Byl to dárek k narozeninám od jeho dědy. Poprvé a nejspíš naposled se odhodlal k tomu, že mu půjde najít nějaké hezké překvapení bez jakékoliv pomoci. A že se mu to taky povedlo. Bill se z něj těšil jako malé dítě i přesto, že bylo minimálně o tři velikosti větší. Ani během těch čtyř let, co jej měl, do něj nedokázal přibrat.

„Mami, prosím, dej mi sílu. Dej mi sílu, abych na něj mohl zapomenout a žít tak, jako bych jej vůbec nepoznal. Žít jenom pro Julii, jak jsem ti slíbil,“ zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Při pohledu na fotografie zpestřující jeho noční stolek mu bylo ještě hůř. Uplakaným pohledem sledoval svůj šťastný úsměv i ceny, které za svá vystoupení získal. Na hrudí cítil zvláštní tíhu. Jako by se jeho srdce proměnilo pouze v mechanický sval, neschopno citu. Tlouklo pouze z povinnosti, ne díky lásce někoho jiného. On sám zůstával naživu pouze z povinnosti. Kdyby nebylo Julie a obětavosti jeho prarodičů, nezvládl by to.

Už nechtěl cítit. Nechtěl milovat. Protože zatím vše, co skutečně miloval, pouze ztrácel.

Je mi líto dědečku. Nadále zůstávám neopracovaným kusem mramoru a své proměny se zřejmě nikdy nedočkám…

…

Tom vší silou rozrazil dveře bytu a vběhl dovnitř, aniž by poslouchal naléhavé volání za svými zády. Už mu na ničem nezáleželo. Nic pro něj nebylo natolik důležité jako Bill a jeho štěstí, a Mia svým chováním zbořila poslední zbytky jeho trpělivosti.

Několika rychlými kroky přiběhl ke skříni, ze které vytáhl velikou cestovní tašku s jediným cílem. Odejít co nejdřív.

„Vysvětlíš mi, co to děláš?!“ Mia se s jedovatým výrazem ve tváři postavila do dveří, odkud Toma sledovala naštvaným pohledem. Křičela, Tom si však na její křik zvykl již dávno. Křičela na něj pokaždé, když neudělal něco tak, jak chtěla. Vždy se jí snažil uklidnit a udělat vše proto, aby bylo zase všechno dobré, tentokrát však nebyl ochoten pohnout ani prstem.

Její otázka se nedočkala odpovědi.

Mračil se a vší silou se snažil potlačit vzpomínku na Billův pohled. Tak bezbranný a plný bolesti. Ve tváři byl bledý jako sníh, v očích jenom stěží přemáhal přicházející slzy a Mia místo toho, aby jej nechala na pokoji, byla ještě odpornější.

„Na něco jsem se tě ptala, Tome,“ ostře pohodila hlavou a popošla blíž.

„Nejsem povinný ti nic vysvětlovat,“ odsekl, jak házel veškeré své oblečení na jednu hromadu.

„Jsi můj snoubenec! Nemůžeš se jenom tak sebrat a odejít ode mě! Můj táta ti chtěl dát ještě šanci, a ty se mu takhle odvděčíš?!“ Mia zlostně kopla do hromady Tomových věcí, její hlas byl v tu chvíli ještě ostřejší.

Tom nebyl schopen naslouchat jejím slovům. Jediné, na co myslel, byl útěk. Chtěl od ní utéct tak daleko, jak jenom to šlo. Utéct rovnou za Billem, sevřít jej v náručí a říct mu, že nic z toho, co řekla, nebylo pravda. Říct mu, že jej miluje, začít nový život daleko od vidiny toho starého.

„Chtěl mi dát šanci jenom proto, že se za mě a mou podřadnou pozici styděl. Já se za sebe taky stydím. Stydím se, že jsem tohle neudělal už dávno. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem dokázal žít tři roky s dívkou, která je schopná takové zloby,“ Miina tvář dosáhla odstínu zralého rajčete.

Moc dobře věděla, proč po tom klukovi tak vystartovala. Jeho vůně ji přiváděla k šílenství. Moc dobře si pamatovala, kdy tu odporně sladkou vůni křehkosti cítila naposled. A moc dobře věděla, kde ji cítila.

Bylo to v ten večer, kdy přivoněla k Tomově košili. Ten hnusný kousek látky byl nasáklý směsí vůní jich obou a právě tenhle fakt ji ničil. Představa, že by ji Tom opustil, byla nesnesitelná, ale kdyby ji opustil kvůli klukovi, to by nerozdýchala.

„Věř mi, že jsem schopná ještě horších věcí. Ty ode mě nemůžeš odejít! Nemůžeš mě opustit!“ Tom nevěřícně zakroutil hlavou. Ještě nikdy mu nepřišla tak cizí.

Nepoznával ji.

Nikdy ji skutečně neznal, a nebýt zázraku, který jej přivedl k Billovi, udělal by tu největší chybu svého života. A přitom stačilo tak málo a nikdy by se nepotkali. Stačilo, aby Julie hodila svůj míček jiným směrem a on by nikdy nepoznal, jaké to je, milovat někoho k zbláznění.

„Nezáleží mi na tom, co uděláš. Mezi námi je konec!“ svými slovy překvapil i sám sebe. Bylo to poprvé, co na ni zvýšil hlas. Poprvé, kdy ji neposlechl a udělal to, co skutečně chtěl. Poprvé, kdy byla jeho duše součástí těla a on se cítil opět jako lidská bytost.

Facka, kterou jej zřejmě chtěla přesvědčit, že je skutečně schopná čehokoliv, by jej za jiných okolností nebolela. Na nezahojenou kůži však působila jako roznětka. A nejenom na kůži. Tom se konečky prstů dotkl bolavého místa, pootevřel rty ve snaze povědět něco smysluplného, vzápětí si však uvědomil, že všechno podstatné již bylo řečeno.

Z nočního stolku si vzal svoje obrázky, ze stolu zmizely všechny jeho projekty, skříně náhle zívaly prázdnotou. Jakmile za sebou naposled zabouchl dveře toho bytu, opřel se o ně a i přes bolest ve tváři se vesele usmál.

Byl volný…

…

Netrvalo dlouho a stál u dalších dveří. Tentokrát to byly úplně jiné dveře. Ticho pozdního podzimního večera, teplý vzduch nečinně rozpínající se kolem něj, vůně květů a rozkvetlých stromů. To všechno mu napovídalo, že právě přišel na místo, kam patřil.

Zhluboka se nadechl, zvedl dlaň a opatrně zaklepal. Jeho pohled se vzápětí setkal s ustaraným pohledem starého muže, který musel být Billovým dědečkem. Sledoval jeho tvář jasně zelenýma očima. Očima, které byly Tomovi moc dobře známé. Julie, kterou zlehka houpal na rukou, měla stejný odstín očí.

„Dobrý večer… j-já… Jsem Tom, Billův přítel. Vím, že je na návštěvy možná už pozdě, ale opravdu s ním potřebuji mluvit,“ nejistě přešlápl na místě.

Jakmile Julie zaslechla jeho hlas, zadívala se mu přímo do tváře a vesele po něm natahovala malé prstíky. „Ahoj, zlatíčko,“ šeptl směrem k ní a láskyplně ji pohladil po vlasech.

Starý muž se zpočátku tvářil podezřívavě, jakmile si však všiml náklonnosti Julie k tomu chlapci, věděl, že nemůže být zlý.

Pohlédl mu hluboce do očí. Nebyl si jistý, co přesně se stalo. Možná to byl strach a naléhavost v Tomových očích, co jej přinutilo uvolnit mu cestu a dovolit mu vstoupit dál.

„Bill nemá na nikoho náladu. Chtěl být sám,“ promluvil tichým hlasem a rozpačitě se rozhlédl kolem sebe. Netušil, co by mu měl ještě říct. Tuhle vlastnost na sobě opravdu neměl rád, ale nedokázal s ní bojovat. Nebyl nejlepším řečníkem a v rozhovorech s cizími lidmi míval ještě větší problémy.

„Já vím. Chtěl bych mu jenom něco vysvětlit. Slibuji vám, že se nezdržím dlouho,“ Tomovu počáteční nervozitu, nahradila úcta k tomu starému muži. Už na první pohled na něm bylo vidět, jak moc svá vnoučata miloval.

„Dobře,“ krátce přikývl a vykročil směrem do kuchyně. Vzápětí však zastavil a opět na Toma pohlédl. „Za chvilku bude večeře. Kdybys chtěl, můžeš zůstat,“ Tom mu s milým úsměvem poděkoval, slíbil, že si to ještě promyslí a rychle vyběhl po schodech.

Chodba byla ponořena do únavné tmy. Jediný zdroj světla pocházel z Billova pokoje, do kterého měl Tom díky pootevřeným dveřím, přímo dokonalý výhled. Pokojem se nesla tichá, pokojná melodie písně, kterou ještě nikdy předtím neslyšel.

Jakmile popošel blíž, spatřil jej. Stál u okna, jednou dlaní se pevně držel parapetu, aby na bolavé noze neuklouzl, zatímco tu druhou ohýbal ve vzduchu dobře naučeným způsobem.

Tom z něj nedokázal spustit pohled. Vlhké prameny vlasů mu spadaly na holá ramena, osvětlen pouze září měsíce, vypadal jako stvoření z jiného světa. Byl dokonalý.

Tomův příchod vůbec nepostřehl, za což byl Tom vděčný. Ozvěna jeho tichých kroků se ztrácela v kouzlu pomalé melodie.

Zastavil necelých pět centimetrů od něj. Se zavřenýma očima naklonil tvář dopředu, zhluboka se nadechl vůně jeho umytých vlasů a stěží dokázal odolávat nutkání vzít jej do náruče a unést jej někam hodně daleko.

Připadal si jako ve snu. Vůbec si neuvědomoval, co dělá. Jeho ruce si samy našli cestu na Billovy boky. Díky zavřeným očím se nedokázal soustředit na nic jiného, než na ten krásný prožitek.

Bill sebou sice pod jeho dotekem vyděšeně trhl, jeho oči však taky zůstávaly zavřené. Omámeně si skousl rty, jakmile ucítil známou vůni a ocitl se v zajetí Tomových dlaní. V tu chvíli zapomněl na to, jak moc mu Mia svými slovy ublížila.

Přitiskl si Tomovy dlaně ještě více na své bříško a pootočil hlavu. Jejich těla se pohupovala v pomalém rytmu, který mu nezpůsoboval bolest, právě naopak. Jakmile na svých rtech ucítil hořkost Tomova dechu, tiše zasténal.

Nemohl tomu uvěřit. Nechtěl otevřít oči. Tak moc se bál, že kdyby to udělal, Tom by zmizel a on by se rázem probudil z krásného snu.

Polibek, který vzápětí přistál na jeho rtech, byl však více než skutečný. Bezděčně pootevřel rty a dovolil, aby se jejich jazyky naléhavě propletly. Líbali se hladově, vášnivě. Až do chvíle, než se od sebe odsunuli a odvážili se otevřít oči.

Pohlédli jeden na druhého.

Uplakané oči se střetly s očima svobodného člověka.

„Miluji tě, Bille.“

„Miluji tě, Tome…“

autor: B-kay