autor: Fabiana
16. 1., 15:00
Tom pootočil hlavu doleva – do jeho zorného pole se dostal Bill. Byl usazen v tureckém sedu na sedadle spolujezdce, bez pásu. Alespoň už byl oblečený. Mezi prsty pravé ruky držel tři cigarety a střídavě z nich potahoval. Tom si povzdechl, rozhodl se ale nic nekomentovat. Namísto toho se znovu zahleděl na cestu před sebou. Na řízení v této oblasti nenacházel nic složitého ani zajímavého. Silnice byla rovná, kam až dohlédl, jako by ji stavěli podle pravítka. Od nejbližší odbočky ho dělilo více než padesát kilometrů. Kdyby mu měla v cestě zabránit nehoda nebo dopravní zácpa, věděl by o ní deset minut dopředu. Nic takového ale nebylo možné. Na silnici kromě jejich vozu nikdo nebyl. Připadal si jako nezvaný host v krajině věčné zimy.
Bill zamáčknul všechny tři cigarety do popelníku a natáhl se pro krabičku, aby si vzal další.
„Mohl bys na chvíli přestat kouřit?“ zamumlal Tom. Na chvíli zadoufal, že k Billovi ten dotaz nedorazí – ale dorazil.
„Proč?“ zeptal se Bill klidně. Zjevně neměl svou obvyklou vražednou náladu.
„Strašně to tu smrdí a přes ten kouř není vidět ven,“ postěžoval si Tom.
Bill ještě chvíli přemýšlel, jestli se mu vůbec chce přestat; nakonec vrátil vytaženou cigaretu do krabičky a tu odhodil na palubní desku.
„Nejsem závislý kuřák,“ řekl pak.
„Tu krabičku jsi otevíral kolem poledne a už je skoro prázdná. Takhle se kuřák pozná,“ namítl Tom.
„Nerozumíš mi. Kouření mi umožňuje přemýšlet, ale kdybych chtěl, mohl bych okamžitě přestat. Nejsem schopen cítit chuť na cigaretu. Neměl bych žádné abstinenční příznaky. Žádné psychické. Moje tělo pochopitelně vykazuje známky závislosti, takže by mě to nejspíš zabilo,“ konstatoval Bill. Úkosem pohlédl na Toma, a když se nedočkal reakce, navázal: „Strýc kdysi prováděl výzkum závislosti. Jednu dobu mi pravidelně píchal pervitin. Pak s tím najednou přestal a sledoval, co se s mým tělem dělo. Měl jsem puls, jako bych uběhnul maraton, zvracel jsem a tělo mě moc neposlouchalo, ruce se mi třásly tak, že jsem v nich nic neudržel. Ale nic jsem necítil. Strýc měl v úmyslu výzkum publikovat, ale Fuchs řekl, ať to nedělá. Prý by s tím pak měla co do činění sociálka. Budovat drogovou závislost u nezletilých je totiž protizákonné. Nakonec všechna data spálil,“ dokončil Bill svůj příběh.
„Kolik ti tehdy bylo?“ zeptal se Tom tiše. Ze všeho nejvíc si přál zastavit a pevně Billa obejmout, ale věděl, že by ho v současném stavu odstrčil (a tím by zdaleka neskončil).
Odpovědi na svou otázku se nedočkal – nejspíš ji přerušil tok Billových myšlenek. Nebo to byla informace, kterou mu prostě sdělit nechtěl. Snad aby ho chránil, snad aby chránil sebe. Tom si v hlavě nalinkoval tu první možnost. Bill mi nic neřekne, protože si myslí, že by mi tím ublížil.
Bill zarytě mlčel a s kamennou tváří zíral před sebe. Další hodinu nepohnul jediným svalem, a když pak Tom navrhnul zastavit, nereagoval. Pohnul se, až když jeho tělo zaregistrovalo vypnutí motoru.
„Proč stojíme?“ zeptal se. Tom si povzdechl.
„Bille, řídím už několik hodin. Chci si odpočinout a mám hlad. Ty bys měl taky něco sníst. Takže se zvedni – zvu tě na oběd,“ ukázal na restauraci přímo před vozem.
O hodinu později vyšel Tom z restaurace – Billa, který vyběhl jen pár minut před ním, nikde neviděl. Čelním sklem nahlédl do karavanu, ten byl ale pochopitelně prázdný. Klíče měl přece Tom. Znovu se rozhlédl. Kde může být?
Popošel na samotný okraj parkoviště, kde už se asfalt, třpytící se ve slabé záři odpoledního slunce, ztrácel pod nánosem čerstvě napadaného sněhu. K nedalekému lesíku se odsud táhla řádka nepříliš hlubokých stop. Když zavřel oči, dokázal si představit, jak tudy Bill šel.
S přivřenýma očima v obličeji bez výrazu, s rukama spuštěnýma podél boků, s bledými rty lehce stisknutými. Kráčel ladně a pomalu až k prvním stromkům, a pak se zastavil tak plynule, že by nikdo jeho úmysl neodhalil, dokud nebyl uskutečněn. A pak se stejně plynule zase rozešel a zmizel ve stínu těch jedlí. Jejich větve ho spolkly a v jeho tváři se nepohnul jediný sval, ani jeho pohled neroztál, mysl měl čistou jako právě vyleštěný diamant.
Popleskal se po tvářích, aby zaplašil tu představu, a zvolna se vydal po stopách svého partnera.
Chůze po zasněžené trávě (nebyl si úplně jistý, jestli tam dole nějaká tráva vůbec je) byla těžší, než očekával. Při každém kroku se zabořil hlouběji do sněhu. Když už v něm stál až po kolena a kalhoty na něm těžkly, začalo mu teprve připadat divné, že jsou Billovy stopy stále stejně hluboké. Nebo stejně mělké. Žádná nebyla hlubší než pět centimetrů. Jako by Bill nic nevážil. Vedle těžkopádného koryta, jaké zůstalo po něm samotném, působily Billovy šlépěje jako drobný motýl na hromadě železného šrotu. Tom si povzdechl a se znásobeným úsilím se prodíral dál.
Ve vzdálenosti asi patnácti metrů od lesa se zastavil. Byla to Billova silueta, co zahlédl mezi stromy? Teď zase.
Soustředil svůj pohled na místo, kde se objevila naposledy. V tom lesíčku přece nemůže být víc lidí, že ne?
Když se postava zjevila potřetí, bylo mu jasné, že jde o Billa. Opíral se o jeden ze stromů, skoro jako by ho objímal. Jeho oblečení splývalo s nepřirozeně temnými stíny. Vypadal, jako by vůbec neměl tělo. Myšlenku, že se Bill svlékl a naaranžoval do lesa své oblečení, aby si z Toma vystřelil, rychle zaplašil a pokračoval v chůzi.
Pomalu se dostal až úplně k němu. Sníh mu sahal přibližně do poloviny stehen, přímo před očima měl Billovu hruď. Zaklonil hlavu. Bill na něj shlížel, obličej bez výrazu. Jeho oči působily jako oči mrtvého. Tomův pohled se samovolně rozostřil.
Seděl na tvrdé, nepohodlné židli a přímo před sebou viděl široký obličej upravený tak, aby připomínal tvář živého člověka. Pleť byla pokrytá silnou vrstvou make-upu, oči byly obtaženy černou linkou a někdo si dal dokonce tu práci a nalepil k vnitřním koutkům štrasové kamínky. Zaživa takhle jeho matka nikdy nevypadala. Oblékli jí splývavé šaty černé barvy, upravené vlasy se jí v drobných spirálkách svažovaly podél tváří až k ramenům. Rukama s pěstěnými nehty svírala kytici rudých růží. Květin, které nikdy neměla ráda. Z poklidného zjevu vybočovaly její oči. Na tvář vlastního syna zíraly slepě a soucitně, ale už ji neviděly. Jejich někdejší lesk se vytratil. Mělké, ošklivé oči. I jejich oříšková barva jako by se postupně vytrácela.
Stejnýma očima na něj teď hleděl Bill – najednou byly nějak blíž. Tom zamrkal a uvědomil si, že necítí nohy. Pokusil se pohnout prsty, ale v mozku jako by mu někdo rozpojil všechny synapse. Visel ve vzduchu, s prohnutými zády a vytřeštěnýma očima hleděl na Billa, jehož dlaně mu pevně vězely v podpaždí a bránily jeho tělu, aby se zřítilo k zemi.
Ucítil na čele ledový dotyk Billových rtů. Billovy oči, jeho vlasy i šaty ztrácely barvu, i větve stromu nad nimi bledly a nebe – to už bílé bylo. Držel oči otevřené, jak nejvíce mohl, ale na bulvy mu snad napadal sníh, že se vše ztrácí v jeho bělosti. Zdvihl ruku a pokusil se ho odhrnout pryč, ale ačkoli mozek věděl, že si jejím hřbetem přejíždí po tváři, nic necítil. Pohnula se vůbec?
Svět se zcela ponořil do sněhu. Ještě chvíli zíral na jeho nekonečnou bělost. Na očních víčkách pak ucítil chlad, cosi mu je přetáhlo přes bulvy a sníh se ztratil v temnotě.
Tom se jí poddal.
autor: Fabiana
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Jej co ten konec znamenal?
1. Bych ti chtěla poděkovat, že jsi se k téhle povídce vrátila a doufám, že na stálo, protože pak se k ní vrátím i já! 🙂 Je tam neskutečně originální až mě v každém díle naskakuje husina, co na nás chystáš dál :).. Musím se přiznat, že jsem skončila u toho dílu, před tvou velkou pauzou s obavami, že už zůstane nedokončená… Také se bojím, jak celý ten příběh dopadne, protože bych přeci jen byla ráda, aby se v Billovi city znovu objevily a on nebyl tak bezcitný stroj… 🙂 až se vrátím dneska domů znovu se dám do čtení, protože tahle povídka za to opravdu stojí! 🙂
Povazuju za velkých hřích, ze tahle povídka neni dokončena. Autorka nam, čtenářům, dluží mnoho vysvetleni a predevsim závěrečné rozhřešení. Styd se, Fabiano, tohle se vazne nedela, uz vubec ne u takhle nevšední, báječné povídky.