22. srpna – 13:42
„Bože…“ Georgův šepot sotva doléhal k jeho vlastním uším. Nečekal, že ho Bill uslyší. „Bože, nenech nás tu zemřít.“ Horko jeho dechu proti zpěvákovu čelu vytvořila na jeho jazyku slabé vlhko, ale ne dost na to, aby mohl polknout. Tolik to bolelo. Nebylo tu nic než bolest. Bolest a ticho panovaly, zatímco se nakláněl nad obličejem kamaráda a díval se na zpěvákovy zavřené oči. Pod víčky se Billovy oči přestaly hýbat ve snu, ale pomalé slabé výdechy Georgovi dokazovaly, že stále žije. Ale nevydrží už dlouho… „Nenech nás tu umřít.“
Otlačená ruka jemně stiskla ránu, na které leželo Georgovo triko, Bill tiše zasténal, ale nic víc. Na chvíli tam ruku držel, cítil horko, větší horko, než které tu bylo před chvílí. Bill měl horečku, ale jeho tělo bylo až moc dehydratované na to, aby se potil, až moc slabé na to, aby se třásl. Georg na tohle nemohl myslet, bylo mu špatně pokaždé, když ho to napadlo, že bude muset Tomovi říct, že jeho bratr… NE. Ne, oni se dostanou ven. Nemůžou tady umřít.
Jeho ruka, již měl propletenou s Billovými zakrvácenými prsty, se trochu sevřela, vyčerpané zelené oči vzhlédly. Ten malý otvor světla mu vadil, smál se jejich utrpení. Bill potřeboval pomoc. Potřeboval ji už před několika dny, ale teď už byl jen minuty nebo vteřiny od smrti, a sedět tady nepomůže ani jednomu z nich. Když pomoc nevěděla, že jsou tady, tak jakou měli šanci?
Poslední hodinu Georg přemýšlel, byl z toho zoufalý. Ale musel vzít každou šanci, neměl na vybranou. Kdyby… se stalo to nejhorší, Bill by umřel sám, v bolestech a tím nejhorším způsobem. Ale kdyby mohl ještě chvíli vydržet, jen dokud Georg nesežene pomoc, pak by mohl mít šanci…
Ty samé unavené oči se znovu podívaly na Billův obličej, na jeho hrudník a břicho, na jeho pas a zkroucené nohy, ze kterých jednu necítil, jak Georg věděl. Bože, já… neprosím o moc, ale tohle opravdu potřebuji. Neber si ho. Prosím, ať jeho srdce bije jen o trochu déle… prosím. Zavřel oči a předklonil se, stiskl Billovu ruku, co nejvíc mohl. „Vydrž, Bille. Prosím.“
Jemně položil hlavu mladšího chlapce na zem, na trochu vyvýšenou zem, na které seděl a klečel už skoro pět dní. Bill jen trochu hůř vydechl, ale Georg si nebyl jistý, jestli to je žádost o to, aby zůstal, nebo Bill, který se vzdával nevyhnutelnosti, že tu zemře sám. „Vydrž.“ Pomalu položil Billovu ruku na zem vedle něj, pustil ho, poprvé od doby, co se našli.
Vzalo to všechnu energii, sílu vůle a fyzickou sílu, která v něm byla, aby se dostal na nohy, aby se zvedl na ruce a chytil se jedné velké ocelové trubky. Nebylo možné, aby se zvedl sám. Dostal se na nohy, ale neměl šanci dostat se ty dva metry nahoru na povrch. Viděl cestu, každé místo, kam by dal nohu, kde by se chytil svýma poškrábanýma rukama… ale nemohlo se to stát. Cítil, jak mu srdce spadlo do žaludku, když si to uvědomil.
Georg se podíval na Billa, který byl pár centimetrů od jeho nohou, studoval jeho zaprášený obličej, špínu, která se držela na dávno zaschlých slzách, ranky a škrábance na celém jeho těle. Nemohl Billa ztratit. Nemohl Tomovi říct, že nechal jednoho ze svých nejlepších přátel na světě zemřít.
Komu co nalhával? Tohle bylo být líný.
Mladík se podíval do světla a nadechl se, co nejvíc mohl. Byl jenom líný, nechtěl se vypořádat s další bolestí. Do prdele s tím, byl na tom mnohem líp než jeho kamarád. Měl v rukou jeho život a každá nanosekunda ho přinášela blíž ke smrti. Teď když se zvednul, nemohl si říkat ‚ne, to nezvládnu. Nemůžu to udělat‘. Když se postavil, mohl jít, mohl dýchat, fungoval.
Georg sám se sebou mluvil, nutil se jít dál. Zvedl ruku a ignoroval bolest ve svých svalech, když se zvedl úplně. Našel dobrý opěrný bod a zatlačil, našel drát, trubku, cement a všechno dával pryč. Tlačil se nahoru, dokud jeho prsty nekrvácely ze skla v jeho kůži, měl je pod nehty, v dlaních…
***
Něco bylo špatně. Neměl se cítit tak bezradně, jak se cítil, díval se na zraněné, jak je odnášejí jednoho po druhém do stanu, odkud včera volal domů. Část jeho se cítila prázdná a dutá, část druhá cítila vinu a neuvěřitelnou starost. Díval se na vchod a mrkal, co nejméně to šlo, díval se na obličeje na lehátkách, obličeje které byly raněné, obličeje přeživších, kteří hledali své milované.
Poslední věc, kterou si řekli… ne, tak to nemohlo skončit. Věci takhle nesměly skončit. Ne, nemohli skončit. Navždy. Bill byl někde v pořádku. Byl.
Pár škrábanců a modřin ho nemohlo zadržet, i když ty modřiny byly na jeho žebrech a krku, i když měl vyvrknuté koleno a zlomené zápěstí. Tom nemohl zůstat, nemohl tu jen sedět a čekat, že Bill přijde. Musel ven, hledat ho. I v tomhle stavu, musel to zkusit… alespoň trochu…
***
„Promiňte, je tohle jediná nemocnice, kam se přinášejí zranění?“ Jeho angličtina vázla, ale bylo to lepší, než si myslel. K sestrám pořád někdo volal, interkomy pípaly a volaly doktory, sestry, různé kódy a různé léky, které byly potřeba. Ale v pokoji, kam byl Gustav odveden, aby čekal, i když tu bylo narváno, stále nevěřil, že tihle v čekárně a kavárně byli ti jediný přeživší.
Sestra k němu zvedla pohled, snažila se uklidnit, zatímco před ní zvonily tři telefony.
„Jsou tu čtyři nemocnice, které berou přeživší, stejně jako spousta stanic červeného kříže, které mají stejnou funkci jako nemocnice. Omlouvám se, nemůžu vám dát seznam, ale,“ sestra se postavila a ukázala přes chodbu na dveře pohotovosti, kde byla velká mapa. „Najděte si nejdřív tuhle nemocnici, a pak ty ostatní tři. V tuhle chvíli jsou to jediné, kam byste se měl dívat.“
„Děkuji.“ Nebylo to gesto, po kterém toužil, ale nejspíš nemohl víc čekat. Gustav tohle zvládne. Přešel přes místnost, zahlédl Tobiho a ukázal k mapě, kde se setkají.
„Jsme tady. LA County Medical Center.“ Ukázal větší z nich na kolečko na mapě, díval se na to tak zblízka jako Gustav.
„Takže se potřebujeme dostat do těchto tří.“
„Nejlepší bude zůstat, kde jsme. Měli bychom tam zavolat.“
„Vím, že máš pravdu, ale jednou v životě, Tobi, nebudu poslouchat. Nemůžu tu zůstat, musím najít alespoň jednoho z nich. Alespoň
jednoho.
***
Oteklé, bolavé, roztřesené ruce se škrábaly ke světlu nad ním, dával na stranu hlínu a ruiny, všechno to odsouval pryč, aby měl dost velkou díru na to, aby mohl vylézt.
Basák ztěžka dýchal, díval se dolů, kde stojí, a konečně se chytil rukama. S vírou se přitáhl a prodral se dírou, chytl se ostrého betonu a vytáhl se na povrch, na slunce… na svobodu.
Georg tam chvíli ležel, kašlal, ztěžka dýchal, motala se mu hlava a všechno ho bolelo. Dal si vlasy z obličeje, zamžoural do světla na nový svět, který našel. Tam, kde si pamatoval, že stály budovy, vysoké, silné a hrdé, teď byly jen trosky, papír, oblečení, písek, prach…
Zvedl se na nohy a zavrávoral, držel se zbytků zdi, aby nespadl. Ale stres na něj byl až moc, jeho tělo spadlo zpátky na bolavá kolena. Na chvíli, když se rozhlédl po autech, budovách a roztrhané silnici, viděl řeku vytvořenou prasklým požárním hydrantem, zbytky zdí a trosky, na chvíli nemohl uvěřit, že stále žije.
Viděl obyčejné lidi a hasiče, jak hledají, jak nosí lehátka tam, kde je potřeba. Pomoc, Bill ji potřeboval.
Teď.
„Po-“ zavřel oči a rozkašlal se. „Pomoc!“ jeho hlas byl vysoký a zoufalý, ale moc slabý. Jeho výkřiky byly nepoužitelné a suché. „POMOC! POMOOOOC!“ znovu se rozkašlal, chytil se zdi a snažil se narovnat. Bez úspěchu. Dostal se tak daleko, ale teď jeho tichý hlásek nefungoval.
Georg sklopil pohled k tomu, na čem seděl, chytil kámen a hodil ho, co nejvíc mohl směrem k hasičům. Byli by naštvaní, kdyby je strefil, ale potřeboval jejich pozornost.
Další kamínek letěl, tentokrát dál. „Pomoc!“ zastavil se. Nevšímali si ho.
Basákovi se sevřel hrudník tak bolestivě, že měl pocit, jako by se dusil. Chtěl to vzdát, když něco v jeho mysli promluvilo. Neslyšel to, spíš to cítil. Zvedl další kámen a hodil ho co nejsilněji, a ozval se výkřik, když uhodil hasiče; normálně by se smál, ale teď vydchl úlevou.
Hnědé oči se k němu otočily. Brzy tu byl křik a ukazování směrem k němu, a nejednou k němu běželi čtyři muži v uniformě. Georg cítil nářek hluboko v krku a poprvé za tolik dní byl vděčný za mokrou tekutinu, která se mu hrnula do očí a tekla po jeho tvářích.
Pomoc byla na cestě.
autor: Raiju
překlad: LilKatie
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Georg je úžasný, jak dokázal celou tu dobu bojovat o život svého přítele a nakonec ještě dojít pro pomoc.
Tady je důkaz toho, jak se člověk dokáže vybičovat k nadlidským výkonům, jeli to třeba.
Je dojemné, jak Tom Billa hledá, jak v hloubi duše VÍ, že Bill žije, že ho najde, protože ty hnusné věci, které si řekli, prostě nemůžou být tím posledním, co mezi nimi proběhlo.
A to je dobře, protože i když je naděje to jediné, co Tom v tuto chvíli má, ve výsledku ta špetka naděje znamená všechno…
Len prosím, nech Georg neomdlie kým im nepovie, kde je Bill. Ja som napnutá ako struna toto je strašne kruté. Taká hrozná beznádej. Stále si musím opakovať, že sa to chalanom vďaka bohu nestalo.
Prosím ať jim Georg řekne kde je Bill. Billí nesmí umřít… prostě ne…. 🙁
Jen aby zachranili Billa.