Nevzpomínám si upřímně, kdy jsem se takhle pohodlně a spokojeně za poslední dny vyspal. Štěstí stálo na mé straně už od chvíle, kdy mi přišla zpráva od Toma i s onou osudnou fotkou, která nás vlastně vysvobodila od veškerého trápení a muk. Ale když se nad tím všichni společně zamyslíme, dalo se něco takového čekat. Co mě zaráží je fakt, že i přesto, že Bill věděl přesné datum a přibližný čas našeho návratu, přesto se rozhodl s Anisem zariskovat, což se mu tedy docela vymstilo. Ale nejsem proti, jsem za tenhle jeho risk tolik vděčný, že jakmile ho uvidím osobně, určitě mu za to poděkuju a pozvu ho za to na panáka. I Bushida.
Ale zpátky k noci. Všechno se během chvíle strhlo jak silná lavina, všechno to, co jsme si s Tomem celou dobu odepírali, jsme si během dlouhé noci vynahradili, až jsem se obával, že to nemá konce. Několik hodin milování a ostatních náklonností milenců hodných, to vše až do brzkých hodin ranních, než jsme oba konečně padli vyčerpaní, přesto maximálně spokojení, do peřin s úmyslem už jít pomalu spát, přestože venku už začalo svítat. Nechal jsem jej uvelebit se mi v náruči a vnímal jsem několik minut každou maličkost, která se k němu vztahovala – puls, dech, vůni, doteky, chvění, třepotání řas, zkrátka vše. A tohle vše mě ukolébalo k závěru dnešní noci, která mi utkví v hlavě jako jedna z těch nejlepších.
Probudilo mě až vyzvánění telefonu na stolku, které bylo snad nekonečné. Vteřiny se zdály být jako minuty, jelikož se nikdo z nás neměl k tomu vstát, a já mezitím rozpoznal, že ten mobil patří Tomovi, který zřejmě demonstroval raději smrt, než aby se natáhl pro tu otravnou elektroniku a vymanil se tak z mé náruče. Chápal jsem jej, asi bych dělal to samé, ale když to nechtělo přestat a někdo tolik naléhal, lehce jsem s ním zatřásl a sklonil se k jeho uchu.
(Z pohledu Toma)
Vteřinku jsem se na Kaye zálibně díval, než jsem se podíval na telefon, kde na mě varovně zíral Billův obličej z fotky společně s jeho jménem, proto jsem raději vstal a zamířil do kuchyně, abych Kaye zbytečně nebudil, když tak sladce usnul znovu.
„Tomi, konečně jsi mi to zvedl, už jsem se začínal bát, že se něco stalo! Kde jsi a proč tě nemám ještě u sebe v pelíšku, abych se k tobě mohl tulit?“ spustil na mě, sladší než cukrová vata, až se mi z něj téměř zvedl žaludek, ale rozhodl jsem se přistoupit na jeho hru, však ono bude prostoru k ukázání, že se všechno změnilo, ještě dost.
„Ahoj, omlouvám se, letadlo včera mělo zpoždění a přijeli jsme pozdě večer, nechtěl jsem tě zbytečně budit, určitě už jsi dávno spal. Přespal jsem u Kaye, za chvíli mi měl zazvonit budík, abych se za tebou mohl rozjet.“
„To sis neměl dělat vůbec žádné starosti, Tomi! Měl jsi mě normálně vzbudit, vždyť víš, že není nic sladšího, než probuzení tvými polibky,“ zamručel spokojeně.
„Já vím, já vím,“ nahodil jsem falešný úsměv. „No, něco pojím a přijedu za tebou tedy, hm? Zatím nám můžeš vybrat oblečení na ten koncert, co večer mají kluci.“
„O to se vůbec nemusíš bát, už je všechno vybrané a pečlivě naplánované. Budu na tebe čekat v ložnici v posteli, co na to říkáš? Nahý a žhavý na každý tvůj dotyk,“ slabě šeptal svým svádivým tónem, ale tentokrát už to se mnou nic nedělalo.
„Myslím, že dnes si to necháme až na večer, ať jsem na tebe ještě víc nadržený, hm? Víc si to užijeme a zřídím tě.“
„To zní skvěle,“ mlasknul. „Teď se běž najíst, ať už tě mám od toho budižkničemu zase doma, ať ti to netrvá moc dlouho. Pa,“ poslal ještě pusu, než zavěsil.
Protočil jsem otráveně očima a znovu se odloudal do ložnice ke Kayovi, ke kterému jsem se zezadu přitiskl a drobnými polibky mu zasypal rameno, krk i obličej. „Budu muset jít, Bill se dožaduje mé pozornosti,“ s povzdechem jsem mu zašeptal do ucha. „Ale rozhodně se uvidíme večer na tom vašem koncertu,“ s úsměvem jsem ho políbil na rty.
(z pohledu Kaye)
„Anis už asi odešel k sobě,“ neodpustil jsem si pobaveně a otočil se na záda, abych mohl polibek krátce prohloubit, načež jsem se zase odtáhl a pohlédl na něj. „Okey, takže se teda uvidíme tam, v sedm, dobře?“ připomenul jsem mu radši přesný čas.
„Já vím, budu tam,“ přikývl s úsměvem a nechal jsem jej, ať si dojde do koupelny. Za dvacet minut už jsem se ocitl v bytě opět sám, ale rozhodně to není tak pochmurný pocit, jako byl donedávna. Nařídil jsem si budík na třetí hodinu odpoledne, abych se mohl ještě prospat a být čilý na dnešní, po dlouhé době, koncertování.
„Hej, tak jak bylo na Filipínách?“ pozdravil mě s úsměvem Anis, když jsem nasedal k němu do auta před sedmou večerní a vyrazili jsme společně do klubu, kde jsme měli dnes ještě společně s pár lidmi účinkovat. Podezřele jsem koukl na Anise, ale stočil jsem po chvíli hlavu před sebe, pohodlně se usazujíc.
„Skvěle,“ pokrčil jsem jednoduše rameny. „Co ty, něco zajímavého?“
„Vlastně vůbec. Jak to, že se včera Tom nevrátil domů, vzal sis ho snad ještě na jednu noc k sobě, ty nenasytný?“ podíval se na mne s pobaveným úšklebkem, ale trošku znejistil, když jsem mu vrátil stejný pohled.
„Ale, Anisi, on doma byl, v šest večer téměř přesně jsme se loučili s Tomem před letištěm, když nastupoval do taxíka, takže maximálně v půl sedmé už musel být na místě, u něj doma.“ Odpověděl jsem klidně, přesto mi na tváři hrál úsměv. Anis nejistě sevřel volant v dlaních a odkašlal si. „To nic,“ pronesl jsem po chvilce trapného ticha. „Vlastně ti chci za to poděkovat, že jsi tam s ním byl.“ Koukl jsem na něj vážně a poplácal ho lehce po rameni. „Nebýt toho, nevím, jestli bych se Toma ještě někdy dočkal. Navíc, nečekal jsem od tebe, že budeš celých těch deset dní, co bude Tom mimo Billa, sedět doma a koukat na televizi. Vůbec mě to nepřekvapilo, naopak potěšilo, takže v pořádku, Anisi, neměj výčitky.“ Zasmál jsem se jeho poněkud zaraženému výrazu.
„Nemám.“
„To je dobře,“ přikývl jsem a už jsem hleděl z okýnka na známý klub, před kterým stála netrpělivě fronta na vpuštění dovnitř, kdy u dveří hlídaly dvě gorily a kontrolovaly vstupenky. Byl to přesně ten klub, kde jsem se před pár měsíci vtíral otrávenému Tomovi. Je to přesně ten klub, díky kterému se naše cesty začaly křížit v jednu. „Jen se budeme všichni muset připravit na Billovu hysterickou scénu,“ ušklíbnu se, a jakmile zaparkuje v postranní ulici, kde nás bude těžko vidět, vylezl jsem z auta.
„Takže jste s Tomem zase spolu, chápu to dobře?“
„Naprosto!“ přikývl jsem a společně jsme se vydali k zadnímu vchodu, který vedl do zákulisí.
(z pohledu Toma)
Shledání s Billem pro mě nebylo jednoduché, protože po včerejším klidu se ve mně dnes naopak vařila krev a měl jsem chuť na něj začít hezky od plic přinejmenším křičet, namísto toho jsem se ale nechal olíbávat a s veškerým napětím sil mu to i oplácel, ale byl jsem skutečně šťastný, když jsme se oba převlékli a vyrazili na cestu ke klubu, protože to znamenalo konec důvěrným dotykům.
Když jsem zjistil jméno klubu, kde kluci vystupují, vnitřnosti uvnitř mě se hnuly s určitým dojetím, naprosto přesně jsem si totiž vzpomínal, jak mě tu tenkrát Kay uhnal svou neodbytností a vytrvalostí. A jak mi popletl hlavu…
„Nad čím přemýšlíš?“ podíval se na mě Bill zamračeně, sotva si všiml mého spokojeného úsměvu.
„Ale nad ničím, jen jsem si na Filipínách opravdu dobře odpočinul, a teď se to projevuje, jsem v naprosté pohodě a nic mě nemůže rozházet,“ zazubil jsem se a vystoupil z auta, jakmile zastavilo u postranního parkoviště.
Bill lhostejně pokrčil rameny a nahodil svůj profesionální úsměv, protože se od vstupu ozval křik fanoušků. Přestože to nebyl náš koncert, přátelstvím s Kayem a Bushidem jsme si fanouškovskou základnu rozšířili o podstatné množství, které se, zdá se, objevilo i tady. Rozdali jsme tedy pár podpisů, než jsme byli přednostně vpuštěni dovnitř a nasměrováni do zákulisí.
Společně s Billem a ochrankou jsme se proplétali mezi těmi, kterým se tam podařilo dostat jako prvním, a mezi personálem, než nás vpustili přímo dozadu ke klukům. Nedbajíc Billa jsem ostatní pozdravil, než jsem se s širokým úsměvem rozešel ke Kayovi, který měl úsměv stejně jako já přes celou tvář.
„Ahoj,“ pohladil jsem ho rukou po hrudníku, než jsem se k němu naklonil a bez sebemenších rozpaků ho políbil na rty, objímajíc ho následně kolem krku.
Za zády se nám ozvalo šokované zalapání po dechu následované vzteklým zavrčením, proto jsem se lhostejně odtáhl od Kayových rtů a otočil se na Billa, nicméně jsem se v Kayově objetí pouze otočil, jemně s ním proplétajíc prsty a tisknouc se na něj zády.
„Něco se děje, bratříčku?“ pozvedl jsem obočí posměšně.
„Ty, ty!“ zaprskal naštvaně. „Jak se opovažuješ! Není ti ani trošičku blbý přijít si sem a ocucávat se s tou špinavou černou hubou, když ještě před chvílí…!“
„Před chvílí co? Před chvílí už jsme k sobě my dva, Bille, nepatřili? Víš, včera se stala docela zvláštní věc… Naše letadlo totiž vůbec nemělo zpoždění, dokonce jsme přiletěli možná o chviličku dřív, a doma jsem tak byl už v půl sedmé… No a světe div se, místo abych doma našel svého tehdejšího „přítele“ nadšeně čekajícího na můj návrat, našel jsem tam svého malého bratra, který si ani na okamžik neodpustil svou osobnost děvky a nechal se tam nabíjet od té druhé „špinavé černé huby“. Ale nevím, možná jsem měl jen halucinace. Stejně jako můj telefon,“ klidně jsem sledoval jeho obličej, jak se mu postupně střídají barvy. Napřed mrtvolně zbledl, poté zrudl a následně vzteky začal brunátnět a řvát na mě nesrozumitelnou salvu slov, ze které jsem rozuměl maximálně jednotlivá slůvka, která všeobecně byla velmi sprostá, proto není důvod vůbec je tu opakovat.
„Stejně jsi se nechal tím zasraným šikmooký individuem nakládat celou dobu, co jste byli na těch zasraných Filipínách! Nevěřím ani slovo, když se snažíš tvrdit, že jsi mi byl věrný! Jsi obyčejná děvka!“
„Kdepak, Billi,“ usmál jsem se posměšně. „Já jsem ti byl celou dobu věrný. Měl bys vědět, že když něco slíbím, tak to neporuším ani za nic. Ale když jsem tě včera nachytal s Bushidem, jo, to už jsem ke Kayovi do postele vlezl. Ale z jediného důvodu – protože slib vůči tobě už nebyl platný, a já tak konečně mohl jít za tím, se kterým jsem chtěl být od samého začátku, jen ty s tím svým nechutným plánem jsi to celé zničil. A k čemu ti to bylo? Jenom k tomu, že k tobě teď cítím odpor a ještě hodně dlouho budu!“
(z pohledu Kaye)
Celou tu výměnu názorů a vyříkávání jsem pozoroval s klidem a trpělivostí, přestože jsem o sobě zaslechl ne zrovna hezká slova. To samé absolvoval Anis, který se jen líně opíral o zeď za sebou a pokoušel se věnovat pozornost Nyzemu, který akorát dorazil a trošku zmateně sledoval hádku dvojčat, která musela být slyšet až v samotném klubu.
Teprve až se ohnal Bill po Tomovi a ten zřejmě měl sto chutí vyrazit mu vstříc, zadržel jsem jej pevně za ramena a pevně sevřel, to samé udělal Anis s Billem a okřikl jej, když ho škrábnul ohnáním do obličeje.
„Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat! Ty, do prdele, ne!“ vydechl zmoženě a naposledy se pokusil vymanit se z Anisova sevření, než jen vyčerpaně poklesl v kolenou a sklopil hlavu. Nakonec se mu přeci podařilo se mu vymknout a s rázným krokem se rozešel ke křeslu, kde popadl svou tašku přes rameno, ohlížejíc se po mně a Tomovi. „Ztratil jsi rozum, Tome, s ním jsi o něj absolutně přišel a necháváš se omotávat jemu na prst jak kus nitě, doplatíš na to a pak, až tě jednou bezcitně odkopne, opovaž se za mnou přilézt, protože už bude pozdě, slyšíš mě?! Pozdě, Tome!“ přešel k němu pár kroky a Anis byl v pohotovosti, přesto jej nezadržel.
„Já vím, beru to na vědomí,“ odpověděl nakonec klidně Tom a na tváři se mu rozprostřel úšklebek. „Jdi domů, čas spinkat, bráško,“ zavrtěl nakonec hlavou a Bill jen vztekle zavrčel, než prudkým vražením do mého ramene prošel kolem ven a zabouchnul za sebe silou dveře. V místnosti se rozhostilo ticho, dokud se opět neotevřely dveře a nevkročil do místnosti poněkud šokovaný Fler.
„Co to, kruci, bylo?“
Zasmál jsem se jeho pohledu. „To jen rozhněvaný Bill.“
„Je to horší, než moje bývalá,“ pronesl zaraženě a odložil si své věci na křeslo, kde měl před tím odloženo sám Bill. „Někomu tam okopává pneumatiky u auta a používá horší slovník než já,“ dodal ještě po chvilce a pozvedl pohled na ostatní kolem. „Já myslím, že je to tvoje auto, Nyze, ale nejsem si jistý.“
„Do prdele!“ vydechl Nyze a ihned vyběhl ven.
„Ok, Flere, myslím, že než si to tam Nyze vyřídí, půjdeme zatím zkoušet, co říkáš?“ pobídl jej Anis za účelem nechat nás s Tomem chvíli o samotě, abychom se mohli vzpamatovat.
„No jasně, pokud se vůbec vrátí, Billovým nejlepším uklidňovacím nástrojem je první chlap, co mu přijde pod ruku, jestli víte, co tím myslím,“ ušklíbl se Tom.
„Nyze není blbý,“ odfrkl jsem a zavrtěl hlavou pod tou představou.
„Nemusí být, stačí jen, aby byl trochu nadržený a povolný – což většina chlapu bývá, pokud se jim naskytne něco tak zákeřně přitažlivého a dravého, jako je Bill,“ pokrčil Tom rameny lhostejně.
„Co?!“ vydechl jsem.
„Klid, říkám jen fakta, která chtě-nechtě jsou pravdivá, to uznej,“ koukl na mě a já se krátce zamyslel. Pravdu měl, ale to nic neznamenalo.
„Asi jo. Přijdu za chvíli, kdyby se Nyze do dvaceti minut nevrátil, půjdu se poohlídnout i po něm,“ koukl jsem pobaveně na Bushida, který jen se smíchem přikývl a společně s Flerem zamířili na podium, na zvukovou zkoušku a tak. Nechal jsem Toma, ať se ke mně otočí čelem a s úsměvem jsem jej sledoval.
„Ty můj rváči,“ neodpustil jsem si, když se zabořil obličejem do mého krku a lehce jsem jej pohladil po zádech.
„To je normální, nerval bych se s ním poprvé,“ odpověděl pohotově a zvedl zase hlavu. „Za tebe mi to stojí, poprat se s vlastním bratrem!“ Ušklíbl se pobaveně a opatrně mi vrazil pěstičkou do brady, spíše pohlazení. Zasmál jsem se a chvatně jsem mu zpracoval ruce za záda a sklonil se k němu.
„Na to bych se podíval,“ přimhouřil jsem chtivě oči a rty jsem mu přitiskl na spánek.
„Až tady skončíš a pojedeme k tobě, já ti to klidně předvedu,“ odpověděl hravě a jakmile jsem mu povolil ruce, ihned mě chytil za tváře a přitáhl si můj obličej k tomu svému. Pozvedl jsem trpělivě obočí, než jsem byl lapen jeho rty a byl tak stáhnut k několika vteřinovému polibku, dokud jsme oba nepotřebovali opět nabrat kyslík. Čelem jsem se opřel o jeho a v tichosti jej hladil v pase, užívajíc si opět jeho přítomnost a lásku, která z něj dneškem sálala na kilometry daleko. Ovšem cítit jsem ji mohl jen já.
„Tome?“ zašeptal jsem po chvíli v našem objetí.
„Hm?“
„Miluji tě,“ usmál jsem se a pohlédl na něj, odezírajíc mu ze rtů ta stejná slova, která po mně zopakoval bez hlasu. Zasmál jsem se šťastně a pevně jej k sobě přitiskl s rozhodnutím, že už jej jen tak od sebe nepustím. Ať se bude dít cokoliv, budu si ho střežit, dokud bude třeba…
KONEC
_______________________________________________________________________________________________
Spoustu částí dní jsme trávili ve studiích, večer se domů vracejíc unaveni, ale spokojení, že se znovu vidíme a můžeme usínat ve společném objetí. Vyčerpání a mediální tlak nám ale způsobovalo, že času jsme na sebe moc neměli, a možná i kvůli tomu jsme se po půl roce rozhodli, i přes protesty snad všech z managementů, odletět zpátky do krásných Filipín, kde všechno znovu začalo.
Starosti všedních dnů, náladového Billa, věčně nadrženého a dorážejícího Anise a samozřejmě nenechavý tisk jsme zanechali v šedivém Berlíně a všechno to vyměnili za krásnou slunnou pláž za domkem prarodičů Kaye, kteří nám dům po většinu času nechávali pro sebe.
„Víš, co ti řeknu?“ se skleničkou výborného kokosového džusu jsem si přisedl ke Kayovi na ratanovou houpačku na terase, když jsme se po dni stráveném na sluníčku rozhodli užít si i nebe poseté hvězdami.
„Copak?“ téměř okamžitě mě objal kolem ramen s oslňujícím úsměvem a automaticky mě políbil na spánek.
„Že jsem Billovi vděčný za to, jak se ke mně choval. Myslím, že kdyby takový nebyl, asi jen těžko bych si vůči tobě hned od začátku vybudoval tak pevný vztah. Trvalo by šíleně dlouho, než bych tě k sobě vůbec pustil, kdybych s ním byl spokojený,“ zašeptal jsem a pohladil ho po noze.
„Nad tímhle už jsem taky párkrát uvažoval,“ přiznal s úsměvem. „A musím uznat, že k něčemu Bill vážně dobrý byl, s tím souhlasím. Nicméně za to, co máme mezi sebou, vděčíme především nám dvěma. Tomu, že si vycházíme vstříc, že si tak skvěle rozumíme… Všechno je to naše zásluha,“ pohladil mě po tváři, doplňujíc svá slova drobným polibkem na mé rty. „Vlastně to, že jsi o tomhle začal mluvit, je docela příhodné,“ dodal tiše.
Zvědavě jsem pozvedl obočí a skleničku s džusem odložil na stoleček, než jsem se se zhoupnutím vrátil do jeho náruče a vzhlédl k němu, vyčkávajíc, s čím bude pokračovat.
„Je to už něco málo přes rok, co se my dva známe a prošli jsme si spoustou patálií, které nás ale paradoxně ještě víc sblížily, a oba moc dobře víme, jak silné naše city vůči tomu druhému jsou,“ přiložil dlaň na mou tvář, jemně mě hladíc. „Dneska je to přesně půl roku od doby, kdy jsme tu společně byli poprvé. A já bych toho docela rád využil k jedné speciální události,“ zašeptal tajemně a hrábl rukou do kapsy. Překvapeně, a zároveň nechápavě jsem zamrkal a netrpělivě se zavrtěl. „Miluju tě, Tome,“ nevinně ke mně vzhlédl, „a opravdu bych byl rád, pokud by sis mě chtěl vzít za partnera,“ natáhl přede mě ruku s prstýnkem, na němž byla vyryta počáteční písmena našich jmen.
S očima doširoka otevřenýma jsem na ten prsten zíral s nepokrytým šokem, než jsem se odvážil vzhlédnout k jeho očím. Sotva jsem ale vzhlédl, zaplavila mě taková vlna lásky, že jsem se téměř okamžitě uklidnil a vrhnul se mu kolem krku.
Prstýnek na mé ruce neznamenal, že všechno zlé je zahnáno a čeká nás už jen to dobré, až dokud nás smrt nerozdělí. Znamenal zpečetění našeho vztahu a symbolizoval, že budeme bojovat proti všem nepřízním osudu společně, ruku v ruce, protože ať to zní jako sebevětší klišé, když máte v srdci dostatek lásky, kterou máte komu dát, a je vám ochotně opětována, život je rázem mnohem krásnější.
autor: Saline A. & PeTiŠka
Dík za kásny konec.Pořád jsem mněla obavy že se Tom vtáti k Billovy.Ten poslední odstavec v epikogu byl nadhernej.
Už jsem vám to jednou psala a napíšu to znova. Je to skvělý konec úžasný povídky. Moc za ni děkuju. Vážně jsem nevěřila, že mě tak moc zaujme takový velice netradiční pár:-).
Strašně dobře napsaná povídka 🙂 krásnej konec 🙂 prostě palec nahoru 🙂