autor: Lisa
Nejtěžší soudní proces, kdy vás život staví do role soudce i obhájce, je ten, který vedete sami se sebou.
***
„Jak dlouho spolu ještě nebudeme mluvit?“ povzdychl si Tom nešťastně. „Omluvil jsem se už asi milionkrát! Nechtěl jsem ti nic zatajovat! Jen jsem dělal to, co jsem si myslel, že je nejlepší. Bille, prosím. Já už to nesnesu! Jak dlouho ještě na mě kvůli tomu budeš naštvaný?“
Bill překvapeně vzhlédl od nevyplněných formulářů, které si pročítal. Už asi po tisící. Zaraženě se zadíval na bratra, kterého teprve teď začal pořádně vnímat.
„Já nejsem-“ zarazilo ho bratrovo odfrknutí.
„Že nejsi naštvaný?“ nazvedl Tom nedůvěřivě obočí. „Tak proč se mnou nemluvíš? Proč se mi vyhýbáš, Bille?“
„Já se ti ne-“ tentokrát se zarazil sám.
Povzdechl si a odložil formuláře stranou. Prohrábl si rukou vlasy a pak ji nechal spadnout do klína. Byl tak strašně unavený. Příliš unavený, aby byl schopný vést s bratrem tuhle debatu. Aby byl schopný se ospravedlnit a vysvětlit mu, proč s ním posledních několik dní pořádně nepromluvil. Protože mu neměl co říct.
Celá ta záležitost s otcem byla tak čerstvá a on se s tím vším ještě pořád vyrovnával. Zaměstnávalo to jeho mysl celý den, stejně jako celou noc. Jeho sny mu nenechaly chvíli klidu a vytahovaly z jeho podvědomí všechno to, co se snažil přes den potlačit. Šílel z toho. Šílel z každé další noci, kdy nemohl dojít klidu. Byl vyčerpaný. Cítil se nemocný.
Jediné, na co byl schopný myslet, byly ty bílé papíry, které tady nechal jeho otec. Přitahovaly ho čím dál častěji. Byly jako magnet. Kdykoli prošel kolem místa, kde je nechal položené, nemohl si pomoct a aspoň na chvíli do nich nahlédl. Jako by to byla nějaká spása. Něco, co všechno vyřeší. – A nejspíš to tak opravdu bylo. Kdyby nastoupil na léčení, mohl by se toho všeho zbavit. Léčba se neskládala jen z toho, že vám pomohli vzdát se drog. Skládala se i z různých sezení, jejichž cílem bylo najít důvod. A ten důvod odstranit. Samozřejmě, Bill ten důvod znal. Ale možná, když si o tom bude moct promluvit s někým nezaujatým, opravdu to bude k něčemu dobré.
„Bille,“ pobídl ho Tom, když mu neodpovídal.
„Jsem unavený.“
„V posledních dnech jsi pořád unavený. Myslím, že to říkáš jen proto, abys se mnou nemusel mluvit.“
„Nemůžu, kurva za to, že se mi chce spát. A máš pravdu, nechci o tom mluvit.“
„Takže co? Budeme prostě kolem sebe chodit a předstírat, že ten druhý neexistuje?“ vyjel na něj Tom. „To, sakra není fér, Bille! Omluvil jsem se ti! Co ještě musím udělat, abych smazal svojí vinu?“
Přestaň být můj bratr.
Ta myšlenka, která Billovi jako první probleskla hlavou, byla téměř bolestivá. A víc než překvapivá. Tohle přece nebyl předmět jejich rozporu.
„Vidíš? Tohle je přesně ten důvod, proč jsem ti nic neřekl! Stačilo, aby se tu jen jednou objevil a vrátilo nás to zase na začátek!“ prskal kolem sebe Tom. Měl na otce takový vztek. Vztek, že se vůbec odvážil přijít k nim do domu a celé to zase pokazit! Samozřejmě – nejspíš si myslel, že když přinese nějaké pitomé papíry a namluví Billovi nesmyslné sliby, aniž by o svém synovi cokoli doopravdy věděl, že bude všechno dobré. Že mu najednou oba skočí kolem krku a s radostí se stane zase součástí rodiny. Ale byl to Tom, kdo potom bratra držel celou dobu v náručí, zatímco plakal. Byl to on, kdo naslouchal jeho nářkům a chytal jeho slzy. Byl to on, kdo si s ním prošel celou cestou bez heroinu a statečně ho držel za ruku, ačkoli sám byl k smrti vyděšený. On. Ne otec.
Proto taky nedokázal pochopit, jak je vůbec možné, že Bill je ochotný všechno otci prominout a odpustit mu to za to jedno laciné gesto. Věděl, že by měl být na bratra nejspíše pyšný, protože to rozhodně byl jakýsi pokrok. Ale nemohl se k tomu přimět. Stejně jako se nemohl přimět k tomu, aby vůbec uvažoval o vlastním odpuštění otci. Přemýšlel, jestli je špatný člověk, když to nedokáže. – Nebo možná ještě nedošel tam, kde je Bill. A možná nebyl dost ušlechtilý, aby mu to mohl odpustit.
„Vím, že jsi to nemyslel zle,“ ozval se nakonec Bill. „Jen mě to všechno… zaskočilo. Příště mi prostě něco takového řekni hned, dobře?“ vzhlédl k bratrovi od bílé stránky, na kterou mu zase zabloudil pohled, a pousmál se na něj. Nebo se o to aspoň pokusil.
„Dobře,“ oddychl si Tom a přisedl si k němu. „Chybíš mi, Bille,“ chytil ho za ruku a sevřel ji ve své dlani. „Jak je možné, že spolu bydlíme, a přesto tě postrádám?“
„Promiň,“ hlesnul jen Bill a jemně svou ruku vykroutil. „Jsem vážně unavený. Půjdu si lehnout.“ Nečekal na bratrovu reakci, sesbíral ze stolu nevyplněné formuláře a odešel k sobě do pokoje. Nelhal, když říkal, že se mu chce spát. Ale zároveň to byla jedna z posledních věcí, které chtěl opravdu dělat. Nepotřeboval se mučit víc, než bylo třeba.
Chvíli si ještě prohlížel kolonky na formulářích, které dosud zely prázdnotou, a představoval si, jak by v nich vypadalo jeho jméno. Protože když ho tam jednou napíše, bude to oficiální. Bude oficiálně ztracený. Oficiálně pokažený a čekající na spravení.
Ani si nevšiml jak, ale najednou mu papíry vyklouzly z prstů a on se propadal do spánku.
***
Pořád se přetáčel a nedokázal najít správnou polohu. Matrace jej tlačila do zad a on jen nespokojeně mručel, protože ať už se převaloval, jak chtěl, nemohl znovu usnout.
„Krucinál!“ ulevil si a naštvaně se posadil. „Co to-?“ zmateně se rozhlédl kolem sebe. Teď už mu bylo jasné, proč ho postel tak tlačila. Vůbec to totiž nebyla jeho pohodlná postel, kterou měl doma v pokoji, ale dřevěná pryčna s tenoučkým proleželým molitanem. A místnost, ve které se nacházel, taky rozhodně nebyla jeho pokoj. Zaraženě ze sebe stáhnul chabou přikrývku a spustil nohy na zem, která ho nepříjemně zastudila.
„Kde to-?“ znovu se zarazil, když si všiml mříží, které se táhly přes celou délku protější zdi. Byl ve vězení?
Proč byl proboha ve vězení? Cítil, jak se mu rozbušilo srdce, když se nejistě postavil a zamířil k těm mřížím.
„Haló?“ zkusil natlačit hlavu mezi chladnou ocel, aby aspoň trochu viděl na chodbu, ale vypadalo to, že je prázdná. „Hej! Je tady někdo?“ zvýšil hlas a zkoušel trochu zacloumat s mřížemi.
„Přestaň řvát! Chceme spát!“ ozvalo se z vedlejší cely, do které neviděl. Zaraženě zmlkl a místo toho se snažil zase natlačit hlavu mezi mříže, aby měl aspoň představu, jak to kolem něj vypadá. Přímo naproti jeho cele byla další, úplně stejná, jako ta jeho. Na pryčně spala schoulená postava, která mu byla až bolestivě povědomá.
‚Ne, to ne,‘ problesklo mu hlavou, a tělem mu projelo nepříjemné zachvění. Byl si jistý, že jeho předtucha byla správná.
„Tome?“ vypravil ze sebe přiškrceně. Ne příliš nahlas, aby nenaštval toho, kdo ho předtím okřikl, ale dost nahlas, aby ho dotyčný v protější cele slyšel. Skrčená postava se malinko zavrtěla a pomalu se posadila.
„Tome!“ vydechl Bill, když pohlédl svému dvojčeti do rozespalé tváře. Do tváře se žhnoucíma očima a žádnými ústy. Tom se pomalu postavil a stejně jako Bill přešel k mřížím a přitiskl se tváří do mezery mezi nimi, aby na něj lépe viděl. Bill na něj chvíli jen němě zíral a na okamžik měl pocit, že jeho ústa taky zmizela.
Světlo z chodby osvětlovalo Tomovu tvář a jeho vězeňský mundúr, na kterém se přes celý jeho hrudník skvělo jedno slovo: Krvesmilník. Udeřilo Billa do tváře jako facka. Pomalu, se zatajeným dechem sklonil hlavu, aby zjistil, že na jeho prsou je stejný nápis. Zhluboka vydechl zadržovaný dech a zapotácel se. Přichytil se mříží a zvedl zoufalý pohled k bratrovi, který mu pohled opětoval.
Tak proto tady byli? Krvesmilství? To byl důvod, proč byli zavřeni v těchhle celách jako nějaká zvířata?
Měl pocit, že podlaha pod jeho bosými chodidly se začala hýbat, proto se chytil mříží ještě pevněji, až mu zbělaly klouby. Ani si neuvědomil jak, ale najednou klečel na zemi s hlavou zabořenou v dlaních. Možná se podlaha opravdu pohnula. A možná se on sesypal.
„Ach Bože,“ mumlal si potichu do dlaní. „Pane Bože, ach Bože, co jsem to udělal?“
„Bille,“ ženský hlas ho vytrhnul z jeho drmolení a on jen poplašeně zvedl pohled.
„Mami?“ nevěřícně se vyškrábal na nohy a protáhl ruce skrz mříže. „Mami, mami, mami,“ šeptal a hladil její dlaň ve své a snažil se pro tentokrát nevšímat zanícené rány na její hlavě. Díval se jí do očí a snažil se před ní skrýt nápis na své hrudi.
„To je v pořádku, broučku,“ usmála se na něj a přes mříže vzala jeho hlavu do dlaní. „Je čas jít.“
„K-kam?“ zajíkl se.
„Pššt,“ umlčela ho matka a odemkla jeho celu. Nedůvěřivě z ní vystoupil na chodbu a rozhlédl se kolem sebe. Nemohl ani dohlédnout na její konec. Odnikud se vedle nich najednou objevil jejich otec.
„Je čas,“ zadíval se na jeho matku.
„Čas na co?“ naléhal Bill, když ho chytli za lokty a snažili se ho přimět k chůzi. „Kam to jdeme? Kam mě vedete? Proč s námi nejde Tom?“ neustále se ohlížel k cele svého bratra, ale už nedokázal říct, která to byla.
„Tohle ještě není jeho čas. Je to tvůj čas. Čas na tvé vyléčení,“ vysvětlil mu otec.
„Vyléč-?“ zarazil se a vzepřel se jim. „Jaké vyléčení? Z čeho mě chcete léčit?“ neměl v úmyslu se pohnout ani o krok dál, dokud se nedoví, o co tady jde.
„Ale, Bille, no tak. Není třeba se čehokoli bát,“ chytila ho jeho matka zase za ruku.
„Pojď synu,“ pobídnul ho otec. „Oni ti pomůžou. Vyléčí tě. Mě taky vyléčili
. Podívej,“ k Billově nesmírné hrůze si jeho otec rozepnul košili a ukázal mu obnaženou hruď, na které měl stejný nápis jako jeho syn. Táhl se jako obrovská vybledlá jizva přes celý jeho hrudník a v místě, kde se nacházelo lidské srdce, byla další velká jizva, a to místo měl znatelně propadnuté.
„NE!“ probudil ho vlastní výkřik. Zmateně se vymrštil z postele a postavil se před zrcadlo, které měl na skříni. Vyhrnul si vrchní díl od pyžama a v měsíčním světle, které prosvítalo přes okno, zíral na svou hruď, aby se přesvědčil, že na ní není žádný nápis. Žádná jizva. Úlevně vydechl, když neobjevil nic nepatřičného, a pyžamo si zase stáhl. Rozsvítil si lampu u postele a pohled mu padl na bílé papíry, které ležely pomačkané na povlečení.
Roztřesenou rukou posbíral formuláře a pomalu se posadil. Jen chvíli je ještě žmoulal v ruce, než rozhodně zamířil ke svému stolu, aby je konečně vyplnil. Chvíle soustředění mu navíc umožnila nemyslet na to, co se v jeho hlavě právě odehrávalo. Věděl, že tím získá jen pár minut navíc, a potom se tím vším bude muset zabývat, ale byl vděčný i za těch pár chvil.
*
Když si skládal oblečení do cestovní tašky, přemýšlel, jestli byl ten sen to, co mu otevřelo oči. Něco se změnilo už návštěvou jejich otce. Protože jim narušil jejich vakuum. Vecpal se do jejich kokonu a přivedl s sebou i realitu. A realita má tu nepěknou vlastnost, že když jednou otevřete dveře, vejde bez pozvání a už se jí nezbavíte.
Takže teď tady byla a fackovala ho přímo do obličeje. Hmotná a děsivá. Nepromíjející.
Nebyl hloupý. Věděl, že to, co s bratrem dělají, není správné. Nebyl přece idiot. Ale nikdy na to nemyslel takhle. Nikdy tomu nedával jméno. Nikdy na to nemyslel jako na zločin.
Ale, pro Krista! Vždyť by je za to opravdu mohli zavřít! Otřásl se po celém těle a otočil se zase ke své skříni. Tohle musí skončit.
Byli tak mimo celou tu dobu. – Uzavření ve své neproniknutelné bublině, kde si vytvořili svůj vlastní, malý, zvrácený svět. A ten se mu právě teď rozpadl pod rukama.
*
Neuvědomoval si, jaký dělá hluk, dokud se ve dveřích jeho pokoje neobjevil Tom. Zazíval a protřel si oči, než byl konečně schopný si všimnout, proč Bill dělá takový rámus ve čtyři ráno.
„Co to děláš? Proč se balíš?“ zamračil se na tašku, která byla u bratrovy postele.
„Chci jít na tu léčbu,“ zvedl Bill pohled od oblečení, které si ještě chtěl sbalit, a rukou mávl k formulářům na stole.
„Oh,“ vyrazil ze sebe jeho bratr překvapeně. „Ale, ale proč?“
„Potřebuju pomoc,“ tentokrát zvedl hlavu a zadíval se mu do očí.
„Myslel jsem, že já ti pomáhám,“ namítl Tom.
„Potřebuju opravdovou pomoc. Od někoho, kdo doopravdy ví, co dělat. Od někoho, kdo si tím prošel.“ Tom se na něj chvíli zamyšleně díval, a pak jeho oči znova zabloudily k napůl sbalené tašce.
„To pořád nevysvětluje, proč se balíš. Ta léčba je ambulantní, Bille. Budeš tam docházet.“
„Já vím,“ povzdechl si Bill, položil tričko, které právě držel v ruce bokem a posadil se na postel. „Jen myslím, že by bylo dobré, kdybychom si na chvíli dali od sebe pauzu. Měl bych na nějakou dobu odejít.“
„Pauzu? Jakou pauzu? Jsi můj bratr! Nemůžeš si od toho dát pauzu!“ vyjekl Tom.
„Nemyslím si, že bych byl jen bratr, Tome. Možná bratr, se kterým spíš. Bratr, kterého miluješ,“ zakroutil Bill hlavou.
„Proč tohle říkáš?“ vydechl Tom šokovaně nad pohrdáním, které bylo v bratrově hlase. Najednou měl sucho v krku a špatně se mu dýchalo. To, co Bill říkal, nedávalo smysl.
„Protože to, co mezi sebou máme-“ zarazil se a donutil se podívat Tomovi přímo do očí. „Není to správné. My dva-“ znovu se odmlčel, když z Tomových úst vyšel bublavý zvuk. „Myslel jsem, že můžu, že – že to zvládnu, ale…“
„Co to povídáš?“ hlesnul jeho bratr tak potichu, že si ani nebyl jistý, jestli opravdu něco řekl. Byl tak konsternovaný a zranitelný a Bill se nenáviděl za to, že mu tohle všechno musí říct, ale nemohl zpátky. Teď už ne. Musel Tomovi ukázat, jaké to doopravdy bylo. Musel mu ukázat, že jsou nemocní. Že to, co mezi sebou stvořili, není normální.
„Nemůžeme spolu být, Tome. Je to tak špatné.“
Tom měl chvíli pocit, že ohluchl. Protože to, co slyšel, nemohla být pravda. Nemohlo to být to, co jeho bratr doopravdy řekl. Určitě to bylo něco jiného a on jen špatně slyšel. Nemohla to být pravda. Nemohla.
Ale když se potom Bill znovu zadíval do jeho očí a v jeho pohledu mohl číst jen obrovskou lítost a omluvu, věděl, že to bylo přesně to, co Bill řekl.
„Takže mě nemiluješ.“ konstatoval Tom suše. Bylo to, jako by ta slova říkal někdo jiný. Jako by byl jen loutkou, kterou někdo ovládá. Jeho mozek nedokázal pochopit, co se doopravdy děje.
„Já nevím!“ zaúpěl Bill. „Mám pocit, že ani nevím, co ta slova znamenají.“
„Ale říkal´s mi je!“ vyjel na něj bratr vyčítavě. „To´s to nemyslel vážně?“
„Bože, Tome! Nemůžu tě milovat, copak to nechápeš?! Ani ty nemůžeš milovat mě!“ Bill zmatečně pohodil rukama. Tom jen odmítavě zakroutil hlavou.
„Proč jsi tady tedy vlastně zůstával? Protože se to hodilo? Líbilo se ti, že se o tebe někdo stará, že máš kde spát a co jíst?!“ Tomův hlas začínal být hysterický. Nedokázal zpracovat nic z toho, co mu jeho bratr řekl. V hlavě mu neustále pulzovalo dokola to samé. – On ho nechce. Nestojí o něj. Nemiluje ho. Chce jít pryč a on o něj znovu přijde.
„Odpověz mi!“ zatřásl s jeho ramenem, když Bill nic neříkal. „Nebo se snad bojíš mi říct, že jsi mě celou tu dobu jen využíval?“
„Tak – tak to není!“ ohradil se Bill. Přece si jeho bratr nemyslí, že tady byl jen proto, že to bylo pohodlné. No – možná ze začátku, ale potom už vůbec ne. Vždyť Tom je jeho rodina! A proto taky musí udělat to, co dělá. Proto mu musí říct všechny ty strašné věci i za cenu toho, že to jeho bratra zraní.
„Nechci ti tím ublížit,“ hlesl potichu a chytil bratrovu ruku do dlaní.
„Tak to nedělej,“ vydechl Tom slabě. „Neodcházej. Já tě žádám – je mi jedno, co musím udělat, jen prosím zůstaň.“
„Nemůžu, Tome,“ odpověděl Bill plačtivě. „Už se na tebe nemůžu dívat jen jako na bratra. Nemůže to takhle pokračovat. Celá ta věc mezi námi-“ odmlčel se, aby našel slova. „Předtím jsem si to tolik neuvědomoval, ale teď – už prostě nemůžu.“
„Neopovažuj se to svalit na to, že jsem tě zneužíval, když jsi byl sjetý!“ vyjel Tom pobouřeně a vytrhl svou ruku z těch jeho. „Že jsem tě snad nutil! Oba víme, že to není pravda!“
Nemyslel si, že by zvládl, kdyby mu Bill řekl, že to dopustil opravdu jen proto, že nebyl při smyslech. Že celou dobu nic necítil a Tom, že si všechno nalhával. Že to všechno byla jen obrovská lež.
„Tak to není,“ snažil se ho Bill uklidnit. „Jen… byli jsme asi až příliš dlouho izolovaní a udělali jsme věci, které by se normálně neměly stát,“ snažil se hrát s rozumnými argumenty. Ospravedlnit své chování. „Ale Tome – tohle není normální. Není to správné.“
Jak by láska nemohla být správná? Jak by mohla být nenormální? Jak by mohl být on nenormální za to, že miluje? Ne. Tom to nedokázal pochopit. Láska nemůže být špatná. To, co cítí k bratrovi, by nikdy nemohlo být špatné. A je mu jedno, co říká Bill, nebo co říká celý zatracený svět! On svého bratra miluje. A to nikdy nebude špatné.
Chvíli se na sebe jen dívali. Ani jeden nevěděl, co říct. Bill se zase sklonil ke své tašce a začal si do ní ukládat věci.
„Kam chceš jít?“ Tom se nejdřív nemohl přinutit k tomu, aby se na tohle zeptal. Pořád byl přesvědčený, že se k němu bratr otočí a zakřičí: Apríl! A potom se mu vrhne kolem krku a všechno bude v pořádku. Ale hluboko uvnitř sebe věděl, že to se nestane. Bill se k němu obrátil, v ruce žmoulajíc jednu z mikin, a plaše na něj pohlédl.
„Chci zkusit jít k otci.“ Opravdu cítil, že to je místo, kde by měl začít, pokud se chce opravdu jednou uzdravit. Říkal mu přece, že se změnil. A jestli se mohl změnit on, pak tady byla naděje, že se může změnit i Bill. Že se dokáže uzdravit z tohohle šílenství, a konečně začít dělat věci správně.
„Děláš si legraci! Nedovolím ti jít k němu!“ vyjekl Tom a zakroutil hlavou. Copak se jeho bratr zbláznil?
„Tohle rozhodnutí není na tobě.“ Tón Billova hlasu jako by Toma přinutil konečně si připustit pravdu.
Samozřejmě, že to rozhodnutí nebylo na něm. Nemohl ho nijak přesvědčit, když on sám nechtěl. Nebylo nic, co by mohl udělat. Když si to uvědomil, bylo to jako rána kladivem. Přímo do jeho hrudi. Prásk! Jeho žebra se rozletěla a rána zasáhla do jeho srdce. Prudce a bolestivě. Musel se chytnout zdi, aby pod tím nárazem nepadl na kolena.
„Jestli ti na mně záleží, musíš to pochopit. Musíš mě nechat jít,“ pokračoval Bill a zasadil mu další ránu.
„Jestli mi na tobě záleží?“ zaskřehotal Tom nevěřícně. „Já tě, kurva MILUJU! Dal jsem ti zatraceně úplně všechno, co jsem mohl! Vzdal jsem se každé zatracené věci – pro tebe! Utíral jsem tvoje zvratky, když jsi ty nemohl! Hlídal jsem tvůj dech, když jsi spal! Každý další den, jsem se snažil pro tebe ulehčit! Tak se, kurva ani neopovažuj mi říkat, že to MUSÍM POCHOPIT, ty zasraný sobče!“ Bill byl tak překvapený, že před jeho křikem o několik kroků ustoupil, až zavrávoral a spadl na postel. V pokoji zavládlo ticho, které se zdálo být mnohem palčivější po Tomově křiku.
Najednou se cítil prázdný a podvedený. Nedokázal to. – Nedokázal tady Billa udržet. Po tom všem, co udělal, po tom všem, čím si prošli a co vytrpěli, ho nakonec přece jen ztratí. Nakonec to všechno bylo zbytečné. Cítil chlad, rozpínající se uvnitř něj – tlačil mu na hrdlo a on už nebyl schopný ze sebe vydat jediný zvuk. Jediné, čeho byl schopen, bylo stát a zírat na svého bratra a snažit se nadechnout.
„Je mi to líto, Tome.“ Slyšel ta slova, jak je bratr vyslovuje. Viděl jeho ústa, jak se pohybují. Ale nedokázal je vstřebat. Jako by někdo vypnul něco uvnitř něj. Pokud v tu chvíli na něco myslel, nemohl si vzpomenout, co to bylo. „Je mi to tak líto.“ Billův hlas se ozýval těsně u jeho ucha. Bratrův sladký dech ovál jeho krk, jak ho objal. Ale Tom přesto nebyl schopný se pohnout ani o píď. Jeho ruce sklesle visely kolem boků a on nebyl s to je zvednout a obtočit kolem hubeného těla jeho dvojčete. Protože by to bylo naposled. Cítil, že brečí, ale bylo mu to jedno. Protože nic z toho už nebylo důležité. Nic už nebylo důležité.
Možná měl být vděčný za všechno, co spolu dokázali. – Vždyť se jim podařilo zbavit Billa závislosti a on teď chtěl začít nový život. Měl by být hrdý. Měl by být přece za bratra rád. Ale on nechtěl jen dobrý pocit z toho, že je jeho bratr šťastný. Chtěl, ať je šťastný s ním. Tom ho chtěl udělat šťastným. Ale teď, jak se zdá, jeho úloha byla u konce. A on na to nebyl ani zdaleka připravený.
***
Bill odešel přesně ráno v osm a pět minut. Tom měl pocit, že ten čas si bude pamatovat ještě dlouho. Byl si téměř jistý, že mu bratr ještě něco říkal, než odešel. A byl si téměř jistý, že to bylo důležité, ale nemohl se přimět k tomu, aby si vzpomněl. Možná to bylo něco o tom, že si to v sobě musí srovnat a že chce začít od začátku. Možná mu vysvětloval, že je to právě ten důvod, proč musí začít u otce. A možná celou dobu jen otvíral pusu a nic z ní nevyšlo. Pro Toma to znamenalo to samé. Řeči o tom, že až si Bill trochu uspořádá život, budou moct začít znova. Jako bratři, ať je to správně. Zakroutil hlavou, když mu v mysli proběhla tahle věta. Posadil se na pohovku dole v obývacím pokoji a myslel, že prostě zůstane sedět. Do konce světa. Nebo do smrti. Podle toho, co bude dřív.
Protože jak by teď mohl pokračovat s ničím, když věděl, jaké to je mít
všechno?
autor: Lisa
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
Billa chápu že chce začit znovua bez Toma,ale nevím jak to Tom zvládne sam když je na dně on pomohl Billovy,ale kdo pomůže jemu.
Tak dneska je to u téhle povídky asi poprvé, kdy píšu komentář totálně vytočená!!!
Nemůžu si pomoct, ale Bill je opravdu nevděčný sobec, přesně jak mu to Tom vykřičel do obličeje…
Nechápu, jak se po tom všem, co pro něj Tom udělal, může k němu otočit zády. Nechápu, jak může jít za otcem, právě za NÍM…
Ještě bych pochopila, že chce odejít od Toma, protože podle mě Toma miluje, ale strašně se toho citu bojí. Právě pro ten pocit viny, pro pocit něčeho zakázaného a zvráceného, on vlastně vidí svůj vztah s Tomem ve stejném světle, jako to, co mu dělal jeho otec.
Nejdříve jsem si říkala, že možná bude dobře, když se odstěhuje, že kdyby s Tomem zůstal, tak neodolá jejich vzájemné fyzické přitažlivost a znovu podlehne a že když bude od Toma alespoň částečně odloučen, svoji lásku překoná a že ji v sobě umlčí nebo dokonce zabije.
Ale mezi těmi dvěma výklady krvesmilstva je jeden podstatný rozdíl. Tom s Billem jsou oba dospělí a to, co mezi sebou měli, bylo oboustranně dobrovolné a navíc z lásky. Určitě z lásky, protože o tu tady přece jde.
A i když ji Bill v sobě zadusí a odolá jí, v hloubi duše stejně pořád bude vědět, že bratra miluje.
Ale nechápu, jak může jít k otci, vůbec o tom nejsem schopná přemýšlet, natož o tom něco psát, jeho otec by si zasloužil zastřelit, protože jakékoliv vězení je pro takového člověka málo, pokud ho vůbec můžu nazývat člověkem. Nemůžu, protože on je jenom obyčejná zrůda…
Omlouvám se za svůj výlev, ale jsem z toho hrozně rozrušená…
Strašně líto je mi Toma, musí být zoufalý, protože mu nezůstalo nic, vůbec nic, jenom pocit zrady, bezmoci a bolesti v srdci. Přesně tyhle pocity za něj cítím já…
No, připravila jsi nám parádní psychologické drama a myslím, že se s ním musíme nějakým způsobem poprat, více či méně úspěšně, každý po svém.
Každopádně je to drama po všech stránkách dokonalé a nebezpečně pohlcující ♥
Priznám sa, že neviem, čo si mám myslieť. Poďla mňa, je dobré, že sa Bill rozhodol, isť na liečenie, lebo potrebuje pomoc aj po psychyckej stránke po ktorej mu Tom pomoc nedokáže ani keby veľmi chcel, ale nepáči sa mi, že odičiel,a nechal Toma samého. Rýchlo ďalej.
Som veľmi zvedavá v ústrety čomu ide Bill.Asi potrebuje pochopiť čo Tom pre neho znamená aj za cenu toho že otec len hrá divadlo a Bill mu naletel.
Nedokážem si ani len predstaviť tú bolesť čo Bill uštedril Tomovi…..
Prekrásne napísané Lisa….♥
Dobre, chápem, že Bill potrebuje odísť. Najlepšie riešenie by bolo nemocničná liečba. Chápem, že nemôže ďalej zostať s Tomom, pretože sa nedokáže zbaviť viny, ale ísť k otcovi??? K tomu, ktorý zničil všetky životy v ich rodine? Nedokážem uveriť, že by sa niekto tak zranený ako Bill dokázal vrátiť k niekomu takému. A chápem Toma ako mu to ublížilo a ako sa o Billa musí báť. Ale nepáči sa mi ako mu vykričal, že je sobec. Pretože teraz mám skôr pocit, že ten kto je vinný zároveň s otcom je aj Tom. V prvom rade sa Billa absolútne nemal snažiť dostať do postele a keď sa to už stalo, mal Billa počúvať. Veď on mu pár krát naznačil ako ten ich vzťah vníma. Verím, že sa milujú, ale vina je v tomto prípade väčšia než láska a Tom mal Billovi ponúknuť iné riešenie, ponúknuť mu čiste bratskú NEZIŠTNÚ pomoc. Tým, že mu vykričal celú starostlivosť o ktorú sa Bill neprosil, tým to totálne pokazil. Mali by sa ísť liečiť všetci traja. A lásku riešiť až po tom, keď si všetci odpustia vzájomne aj sami sebe.
Toto je príšerne ťažká poviedka na dušu, mozog a hlavne na srdce. Ďakujem za dokonalú kapitolu.
Tak jsem si nejdrive precetla ty komentare, jak je uz mym uchylnym zvykem a chystam se pustit do cteni. Busi mi srdce jak o zavod a zacinam mit prepodivy pocit, ze mi Liso ctes myslenky. Takze si poustim mou oblibenou, depresivni Katatonii a jdu do toho… (okomnetuji, az doctu a jestli se na neco vubec zmuzu).
chudák tom 🙁
díl jinak moc povedný 🙂 vždycky mě potěší když otevřu twc blog a je tu nový díl 🙂
Teda Lízinko, ty mi dáváš. Poslední dobou až sama trávím moc času přemýšlením nad tím, jak strašně špatné vlastně je, že si vůbec představujeme vztah mezi dvojčaty. Ani nevím, jak jsem se k těm myšlenkám dostala, možná to bylo tím půstem a tím, že většina povídek, které jsem četla, byla toho typu, kde dvojčata nejsou dvojčata, takže na tom vlastně není až tak moc nic špatného. Ale tenhle díl WEMRu mojí víru v twincest podkopal tak nějak ještě víc. Po dnešním díle tak nějak přemýšlím, jestli vůbec mám na to, abych tuhle povídku dál četla. Nemyslím to nijak zle, víš, že ji naprosto zbožňuju, ale jsem už od twinestního světa tak odříznutá, že momentálně to nejspíš není nic pro mě. Však sama víš, jaké sentimentální… echrm…víš co jsem měla na programu přes víkend 😀 Strašně mě proto bolí, že tady se všechno nechýlí k lepšímu, ba naopak to vypadá, že se to stále víc a víc rozpadá – a něco takového si já momentálně nemůžu dovolit číst. I když pokud bude další díl až kdovíkdy, tak k tomu třeba zase postoj změním, to těžko říct 😀 Nebo se prostě nedokážu udržet dál 😀 To těžko říct 😀 Ale zatím se k tomu stavím tak, že pokud se něco hodně brzo nezmění u mě, tak k téhle povídce se nebudu moct vrátit. Tak doufám, že se na mě hlavně nebudeš zlobit a že mi průběžně budeš podávat info o ději, abych mohla posoudit, kdy je konečně čas to všechno dohnat, protože se blíží happy end (a opovaž se mi říct, že konec hodláš změnit :D)
Potez panbuh…., a mame to tady. Sla jsem si schvalne po sobe precist komentar k 17. dilu a mam nechutny pocit trpkeho deja vu.
Muj obdiv k tobe ovsem Liso jakozto k autorce roste s kazdym pribyvajicim dilem a ja jen uvazuji, jestli si nechces jen tak bokem treba udelat doktorak z psychologie:-) Zasnu a doufam jen, ze zasnout neprestanu, dokud se nedobereme konce. Zdarneho konce!
Ted ale k tomuto dilu. Zacnu asi tvymi dialogy – primo bozi! Jen tak dal. To, jak stridas myslenkove pochody obou dvojcat, aniz bychom se do toho musely zapletat, je balzam jak pro dusi tak pro oci. Nejsem literarni kritik a sama svuj vlastni sloh hnojim, ale dokazi ocenit, kdyz nekdo jiny takhle oslnuje a dokaze stridat filozoficke pasaze s dialogy a niternym premitanim toho ci onoho, jako kdyz pekar plete housky – precizne a s kumstem. Uz ale dost s chvalou (musi mi prece taky neco zbyt na dily dalsi, ne:-), a radsi k samotnemu deji.
Kdyz jsem si precetla tu vetu " Prestan byt muj bratr", vhrkly mi slzy do oci, protoze mi hned bylo jasne, v cem bude pro oba problem a jakym smerem se to bude cele pomalu ubirat. Takhle jednoducha veta, az primitivni dalo by se rict, a presto tak dokonale vystihujici Billovo dilema.
Po docteni toho strasneho Billova snu jsem si pripadala, jako-by me nekdo hodil do ledove vody. To, jak ho oba rodice odvadeji, aby se nechal "lecit", a nechava tam Toma, kdyz pritom vi, ze vyleceni znamena zbaveni se cejchu krvesmilstvi tim, ze si musi nechat vytrhnout sve srdce… pri teto pasazi jsem zacla brecet a brecet neprestala, dokud jsem cely dil nedocetla. (Ja jen pevne doufam, ze Bill, ktery ted pod tlakem vnejsich okolnosti a sveho krehkeho, zmateneho nitra jedna tak, jak jedna, si na tenhle sileny sen opet znovu vzpomene a zacne ho chapat v cele jeho symbolice trochu jinak, nez jen jako desivou nocni muru).
Rozhovor Billa a Toma jsem cetla se zatajenym dechem a prozivala jsem si to s Tomem minutu po minute. Jak ja s nim soucitim. Sama jsem v tehlete situaci byla, a vsechny ty telesne vjemy, ktere te zacinaji pri prozivani neceho podobneho premahat – paleni v hrudi, opravdova bolest v sdrdecni oblasti, obtize s dychanim, neschopnost soustredit se na slova toho druheho, ledovy parat svirajici tve hrdlo – byly pro me az presprilis skutecne a ty jsi je vyjadrila opravdu dokonale. Ja u toho bulila jak zelva, protoze vim, jak zoufale to boli….
Myslim si, ze tva dejova osnova je zcela dokonala – Bill uz usel neskutecny kus cesty a to nejhorsi by mel mit teoreticky za sebou (aspon tedy doufam). Jeho rozhodnuti az tak neprozivam, protoze sama jsem v podobne situaci jeste nikdy nebyla, ale zcela ho chapu a tomu, cim si prochazi, dokazu porozumet. Svym zpusobem me i fascinuje a imponuje mi, jak silny dokaze byt a jak bez zabran odhazuje vsechny berlicky, ktere mu az doted usnadnovaly jeho klopytani. Tom to svym zpusobem chape taky, jenom jeste nevi, ze to sam chape:-) To, jak si ve sve hlave porad premilal ty myslenky o tom, ze by mel byt rad, ze se Bill takhle stavi na nohy, ze by mel mit radost… tak presne o tomhle to vsechno je, jenze k pociteni te sdilene radosti a potlaceni bolesti musi byt clovek neskutecne silny, vyzraly, nezistne milujici a kurevsky pokorny, cimz chci rict, ze musi mit v cajku sve ego. A to Tom pochopitelne zatim nema. Billa sice miluje, o tom neni pochyb, ale milovat pro nej znamena i mit, kdyz pritom milovat muze byt i nechat jit:-/ Pro me predstava neskutecna, ale takhle nejak by to melo teoreticky fungovat, ne? Takze, jestli ten nejtezsi kus sve cesty Bill uz odklopytal ( a s pomoci prave Tomovou), Tom to ma teprve vsechno pred sebou (dneska se mi ty vnitrni pocity, ktere z toho mam nejak spatne vyjadrujou, budes si ty moje blaboly muset prebrat nejak sama:-)
Ja Billovo chovani jako sobecke nevidim. Jenom je mi lito, ze svou a Tomovu lasku povazuje za neco, co je cini nemocnymi… Verim tomu, ze pri prekonavani heroinove zavislosti clovek musi dojit k bodu, kdy se zacne chovat "sobecky", ze musi zacit myslet predevsim na sebe a ze si v tom vsem musi udelat poradek,a to treba i bez pricineni drahe osoby. Bill si vpodstate buduje svou novou identitu, identitu bez drody, a tak je logicke, ze se v nem vsechno lame a hrouti, ze vsechno zpochybnuje a klade si otazky, ktere jsou jak pro nej, tak i pro Toma nepohodlne. At je to oba boli jak chce, timhle druhym ocistcem si proste projit musi. A Tom to musi pochopit. Musi ho nechat jit, musi se s tim smirit, proste musi… Psychicke natlaky a vydirani je to posledni, co ted Bill potrebuje. Jak sama verim tomu, ze to tak nejak musi byt, pokud se Bill ma sam za sebe odhodlat, rozhodnout a byt schopen svemu rozhodnuti i verit, tak Tomovu reakci taky moc dobre chapu. Ja to tady takhle vsechno sice teoreticky vypisuji a rozebiram, jak uz byva mym nemilym zvykem, ale zaroven sama moc dobre vim, ze byt Tome, tak se chovam podobne – taky bych to citove neunesla, taky bych si to brala jako zradu, ponizeni, odkopnuti, pohanu; vim, ze bych sla do toho sameho emocniho amoku a o to vic s Tomem i soucitim.
Billuv otec ………….hm, nejak se mi nechce verit, ze by se tatik "vylecil" a skutecne ted byl pro Billa uz jen prinosem. Kazdopadne Bill dela neskutecne obrovsky krok kupredu uz jen proto, ze je vubec ochoten otci druhou sanci dat a snazit se mu treba i odpustit. Tohle vse me presvedcuje o tom, ze uz by mel Bill byt za vodou. Mozna se mnohym zda, ze je ted strasne sebestredny a hazi vsechno dobre, co kdy s Tomem mel za hlavu, ja si ale myslim, ze tyhle veci se musi urovnat casem, ze kdyz budou dvojcata od sebe, tak si mozna o sobe uvedomi nove veci, ktere jim budou jen prinosem. At je ted Bill sebestredny jak chce, ja verim tomu, ze se to casem urovna a on jednoho dne pozna a plne pochopi, co pro nej Tom vsechno opravdu udelal a potom to opet "oslavi" ocistnym placem, jako v te predchozi kapitole.
Jo mimochodem, ten posledni odstavec me Lisetko malem zabil. A uz opravdu jen okrajove… pokud se Bill opravdu rozhodne pro vypleneni vseho fyzickeho, co mezi nim a Tomem kdy bylo, a bude se snazit zacit znovu a v mantinelech jen ciste bratrskych, neverim tomu, ze by to kdy takhle fungovalo. Slo by to vubec? Po tom vsem, co spolu mneli a co si spolu zazili?
Uz konciiiiiiiiiiiiim:-) Hele, ze stihnes dalsi kapitolu jeste do vanoc…?
Díky dík za slova lidu! 🙂
[1]: To je velmi dobrá otázka. No, budeme doufat, že Tom v sobě najde sílu to všechno překousnout, zvednout se z gauče a začít zase fungovat.
[2]: Díky. Nechtěla jsem tě rozrušit, ale víš jak, občas je to třeba :)) Bill jde k otci z jednoho prostého důvodu – potřebuje si potvrdit, že to, co bylo, už není a nikdy se nebude opakovat. Potřebuje zase najít vztah ke svému otci – rodinný vztah. Bez strachu, výčitek a bez bolestivých vzpomínek. Začít znovu s otcem s čistým štítem pro něj znamená začít znovu s čistým štítem se životem. Naučit se znovu mu důvěřovat, Billovi pomůže naučit se znovu důvěřovat sám sobě. Protože tyhle dvě osoby jsou pro něj nejméně důvěryhodné. Eh… no, doufám, že se z toho dá pochopit, co jsem tím chtěla vlastně říct 😀
A na Toma zbyl bohužel jen Černý Petr. Ať tak či tak, život nás často fackuje, i když my mu oplácíme jemným pohlazením.
[3]: Máš pravdu. Bill teď potřebuje pomoc mnohem naléhavěji, než ji potřeboval kdy předtím.
[4]: Vztah s pokaženým člověkem, který není vyrovnaný sám se sebou, nemůže dlouhodobě fungovat. A nejhorší věc je, když se člověk ocitne na straně toho, kdo miluje víc.
[5]: Pravda. Bill se o všechny ty věci, které pro něj Tom dělal, neprosil. Ale popravdě – když někoho milujete tak moc, že jste ochotni pro něj obětovat cokoli, a na oplátku chcete jen jeho lásku, je potom nepředstavitelně obtížné vyrovnat se s tím, že to je to jediné, co vám nemůže dát.
[7]: Díky 🙂 Já mám zase radost, když otevřu blog a vidím nové komentáře :))
[8]: Helie, Helie. Dostáváš se do toho nemilého období, které mnohé z nás potkalo a mnohé z nás teprve potká. Ale buďme upřímní – 99 % z toho, co člověk v životě dělá, je nesmyslná hovadina. Bez jakéhokoli většího smyslu. A polovina z toho je špatná 😀 Takže představovat si zakázaný vztah mezi nimi, to už je jen maličkost, která se v tom všem ztratí.
Každopádně pro uchlácholení – tohle bylo pomyslné dno, o které si naše milá dvojčata otloukla tlamičky a teď už budeme šplhat nahoru. Sice to možná občas škhlne, ale co naděláš.
A konec nehodlám měnit. Je už asi půl roku napsaný, takže ne-e.
[9]: Bože děvče, ty jsi šílená! 😀 A já prostě tvoje komentáře miluju. Je to vždycky teprve ten pravý pocit zadostiučinění, když se mi dostane zpětné vazby od tebe. Možná je to proto, že většinu věcí vidíš téměř stejně jako já, takže mě neobviňuješ z určitých kroků a naopak je dokážeš pěkně rozebrat, až si spokojeně vydechnu a řeknu si: to je přesně to, co jsem chtěla, aby si lidi z toho dílu odnesli 😀
Ale k tomu doktorátu – psychologie není nic pro mě. Kdysi jsem si sice říkala, že by bylo pěkné studovat něco takového, nebo filosofii. Ale pak jsem poznala, jak jsou vlastně lidi oškliví a jak některé slova a myšlenky mohou být bolavé a raději jsem se na to vykašlala.
Ta scéna, kdy se Bill tak taktně loučí s Tomem byla napsaná ještě dřív, než byl hotový první díl. A popravdě – nikdy jsem si nemyslela, že to opravdu napíšu až sem.
A mám nesmírnou radost, že vidíš Billovu situaci stejně jako já. Ať tak či tak, opravdu se teď potřebuje zaměřit na sebe a srovnat si všechen ten nepořádek, který si nadělal. Protože dokud nebude schopný sebelásky, jak by mohl milovat někoho jiného? Natož svého bratra, když je to proti všem morálním zásadám. Člověk si musí být velmi jistý sám sebou a tím, co chce, aby byl schopný podstoupit něco takového. Láska sama o sobě je dost nebezpečná. Odevzdáváme se do cizích rukou s vědomím, že nás ten druhý bude mít zcela ve své moci. Se všemi slabinami, chybami, se všemi krásami, které se v nás ukrývají. A vydat se napospas sotva dokáže člověk, který se toho, co má v sobě bojí a bojuje s tím.
A Billův otec? No, řekněme, že to je dosti svérázná postavička. Však ono se ukáže, jak to s nimi vlastně bude.
Další díl do Vánoc? A kdo za mě upeče cukroví a ozdobí dům a uklidí? Jestli to uděláš, tak klidně budu psát :p