Tančím, abych žil 1/3

autor: Tina

Zdravím všechny. Je tady další moje povídka. Už podle názvu je jasné, že to bude o tancování, ale nemusíte se bát, nemá to se stejnojmenným filmem nic společného. Doufám, že se vám povídka bude líbit a budu ráda za každý komentář. Tina

Přesnost. Divokost. Něha. Vášeň. Rovnováha. To je několik málo faktorů, které by měl tanec splňovat. A skutečný tanečník, ten opravdový, se umí do tance vcítit a splnit všechny tyto faktory. Skutečný tanečník se nechá ovládnout hudbou a jeho pohyby jsou přirozené. Vynikající tanečník se nechá strhnout vášní a divokostí, jeho pohyby jsou přesné a každý krok je jistý, umí se také nechat strhnout něhou a být jako motýlek, dokáže najít mezi tím vším rovnováhu. Je jen málo takových, kteří tohle všechno dokážou, a to jsou skuteční umělci.

Je mnoho neoceněných mladých talentů, kteří mnohdy nedostanou příležitost zazářit a ukázat světu svůj talent, ale jsou tady i ti šťastnější, kteří tu příležitost mají a plně ji využívají.

Přesně jako mladý muž jménem Bill Kaulitz. Vynikající tanečník, několikanásobný mistr světa, a přesto si stále zachovává svou lidskost a svou osobnost. Nenechal se strhnout mnohdy lákavými nabídkami a vším tím odporným, co člověka zkazí snad ve všech možných směrech. Jeho hlavní vášní a smyslem života byl tanec. Trénoval několik hodin denně, aby vypiloval všechny detaily a zrušil případné chyby.

Kolegové jej mnohdy nechápali, ale měli k němu úctu a obdivovali jej. Ovšem v jeho životě nebylo všechno tak dokonalé. Krom tance a svého milovaného kocoura Kazimíra nebyl v jeho životě nikdo, kdo by zaplnil to prázdné místo v jeho srdci, když nepočítáme rodiče, ale ani ti mu nemůžou dát vše.

Prozatím to neřešil, svou pozornost upíral pouze k tanci. Sám mnohdy říkal, že pokud o něj někdy bude mít někdo zájem, tak se ozve.

Bylo pondělí, což znamená, že musel brzy vstávat a vyrazit do práce. Pracoval jako učitel tance. Tahle práce jej bavila, i když mnohdy to bylo s jeho studenty těžké, někteří prostě byli jako polena a těžko se z nich dělaly proutky. Stále však měl dost trpělivosti i s naprosto nepoužitelnými kusy.

Ráno vstal z postele a podrbal svého kocoura, který s ním spal vždy v posteli.

„Dobré ráno, ty macíku.“ Pohladil ho po bříšku a vstal. Vydal se do koupelny, následně obléct, a poté nasnídat. Dělal to takhle každé ráno a nevadilo mu to, zvykl si.

Vyrazil do práce s taškou přes rameno, kde měl všechno, co bude potřebovat. Rád chodil pěšky, a navíc to neměl tak daleko. Čerstvý vzduch po ránu bylo to nejlepší probuzení.

Dorazil do budovy a následně do své malé šatny, kde si odložil věci a převlékl se do obleku přesně na míru ušitého. Jeho taneční partnerka dnes nedorazila, a proto bude muset tu svou bandu studentů zvládnout sám.

Tam, kde učil, se tomu ani nedalo říkat škola, byla to spíš taková menší školička pro děti bohatších lidí. Někteří měli o sobě velké mínění, ale on vždycky věděl, jak jim srazit hřebínek, a někteří byli naopak milí.

„Dobré ráno studenti, tak jste připraveni?“ usmál se na ně. Pokaždé si pro začátek dávali velice jednoduchá cvičení na protažení a jednoduché tance. Když byli rozcvičení, roztancovali se Waltzem.

„Ahh… vidím tady nové tváře, kdepak jsou Brian a Jessica?“ zeptal se, jakmile dotancovali.

„Přestalo je to bavit, takže jsme tady místo nich my. Jsem Monika,“ pověděla nadšeně hnědovlasá dívenka.

„Těší mě, a tvůj taneční partner se jmenuje?“ přišel k nim. Neměl tam příliš mnoho žáků, takže si jejich jména dokázal zapamatovat.

„Tom,“ odpověděl mu dredatý mladík ne zrovna šťastně.

„Vidím, že nadšení moc nemáš, třeba tě to časem chytne,“ uculil se Bill. Věděl, že většinou když mladí lidé vidí, jak skvěle tancuje, chtějí to umět taky, ale jen málo z nich skutečně vydrží, protože začnou chápat, že je to hlavně o té dřině.

„Třeba,“ odpověděl mu Tom po svém. Bill moc dobře znal tyhle „nezkrotné“ hochy. Také věděl, že se v nich možná skrývá i talent.

„Tak panstvo, a teď začneme skutečně tančit,“ pustil jim hudbu a sledoval je, jak tančí. Upravoval jim držení, popřípadě vysvětloval další chyby, které dělali, a opravoval je. Snažil se být na každého milý, i když to byly děti zazobanců, chovali se k němu s úctou. Měli jej rádi, neřval po nich a všechno jim vysvětloval klidně i třikrát.

„Děláte mi radost, skutečně vám to jde.“ Usmíval se stále. Říkal pravdu, měl z nich radost, šlo jim to.

„Nezatancujete nám něco?“ zeptala se po chvíli Monika. „Prosím!“

„Je mi líto, ale nemám tady svou taneční partnerku,“ pokrčil rameny.

„Ale ano, máš,“ pověděl ženský hlas. Když se otočil, uviděl za sebou svou taneční partnerku a dlouholetou kamarádku. Blond vlasy měla stažené do precizního drdolu a na sobě krásné rudé šaty nad kolena.

„Dneska máte štěstí,“ uculil se Bill na svoje žáky a sundal si sako a motýlka. Hodlal s Izabel zatancovat tango. Blonďatá Izabel mezitím přichystala hudbu a pustila přehrávač.

Oba se nechali hudbou úplně pohltit. Jejich pohyby byly vášnivé a výrazy vážné. Oba to skutečně prožívali, každý krok, každý pohyb měl svůj důvod, a jako by oba tvořili milostný příběh. Příběh o velké vášni.

Když oba tanec zakončili excelentní pózou, odměnou jim byl potlesk od všech studentů, jásot a nevěřícné pohledy.

„Myslím, že tímto jsme pro dnešek skončili,“ usmál se Bill a nechal studenty se rozejít, kam potřebovali.

Takhle pokračoval s tréninkem každý den. Jeho studenti se stále zlepšovali, ale byl tady jeden problém. Jeden otazník, nad kterým dlouho přemýšlel. Tom. Nevypadal, že by ho to bavilo a do hodin chodil s nechutí, postupně tím začal kazit i pár dalších kluků, a to se Billovi nelíbilo. Celé večery přemýšlel, jak by to mohl Tomovi zpříjemnit, když už jej rodiče donutili tam chodit a platí mu hodiny.

Začínal se objevovat okamžik, když si nevěděl rady, stejně tak jako taneční partnerka a kamarádka v jedné osobě, Izabel.

„Jsem ztracený, nechci být na něj protivný, rád bych, aby ho to aspoň trochu bavilo a nebyl tolik znechucený, kdyby chtěl, tak by mu to šlo. Nejhorší je, že to od něj okoukají i další, a to je pak strašný, když to začíná i většina bojkotovat,“ postěžoval si Bill Izabel, když spolu seděli na zemi v tanečním sále opření o stěnu.

„Mně to povídej, vidím ty znechucené pohledy kluků, a když je to nebaví a kašlou na to, tak ty holky to taky štve.“

„Něco vymyslím, půjdeme, hm?“ Vstal a pomohl své partnerce na nohy. Všude pozhasínali a zamkli. Doprovodil ji domů, a pak se vydal směrem, kde bydlel on. Když procházel kolem oploceného hřiště, uviděl tam hlouček lidí, kteří tancovali. Nebyla to však žádná klasika. Kluky ani dívky nesvazovala žádná pravidla správného držení a kroků, pohybovali se volně a jejich těla se vlnila do odlišné hudby, než na jakou tancuje on. Přišel blíž, aby se na ně podíval. Hoši i dívky byli skutečně dobří, fascinoval ho tenhle tanec. Teď to bylo poprvé, co měl možnost to vidět živě.

Jaké bylo překvapení, když mezi nimi zahlédl i Toma. Přišel doprostřed a začal tancovat do rytmu hip-hopové hudby. Nestačil se divit. Z toho věčně mrzutého kluka se vyklubal skvělý tanečník. Věděl to, věděl, že v něm něco je, jenom to nechce dát najevo.

Postupně se tam střídali další lidé a Bill si ani nevšiml, že si jej Tom všiml a stál u něj.

„Co tady děláte?“ zazněl hlas vedle něj. Otočil se tím směrem a spatřil Toma.

„Dívám se, věděl jsem, že jsi talent, ale nemohl jsem přijít na to v jakém oboru.“

„Neměl byste tady být. Měl byste odejít.“ Vypadal nekompromisně a Bill nechápal, proč se takhle chová.

„Poslyš, Tome, co se vlastně děje? Proč bojkotuješ moje hodiny, když máš takový talent, chápu, možná tě klasika nebaví, ale třeba by se to dalo nějak skloubit dohromady, ne?“ Viděl, jak se Tom rozhlédl kolem, jestli je někdo poslouchá, vzal si svou mikinu a vyzval Billa, aby šli jinam.

„Nezmiňujte se takhle před všema, že chodím tancovat klasiku, neudělalo by mi to dobrou pověst,“ pověděl po chvíli. „A co se týče odpovědi na vaši otázku, nevím, zatím jsem nepřišel tomu, co tancujete, na chuť.“

„Tak mi ještě ukaž něco z toho, co tancuješ ty,“ navrhl Bill. Chtěl mu líp porozumět.

„Tady?“ zadíval se na něj dost překvapeně a zaraženě dredáč.

„Půjdeme do sálu.“ Jak řekl, tak také udělali, vydali se do sálu, kde mají normálně hodiny. Oba si odložili a Tom si mezitím nachystal hudbu a pustil se do tance.

Bill jej pozoroval a přemýšlel. Tomovy pohyby byly rychlé a volné, a přesto měly něco do sebe.

„Jak to děláš, zkus mě to naučit,“ pověděl mu Bill, když Tom skončil. Chvíli na něj jenom hleděl, zdali to myslí vážně, ale nic neříkal a pouze pokrčil rameny.

„Jde o to, abyste to cítil, to co říkají texty, a nechat se unést tou hudbou. Taky je potřeba se naučit nějaké ty kroky, aby to nebylo tak suché, a časem se do toho dostanete a napadají vás vlastní kroky a sestavy,“ vysvětlil mu Tom.

„To je skoro to samé jako u klasických tanců. Také je zapotřebí naučit se kroky a nechat se unést hudbou, je to skoro to stejné.“

„Skoro, ale tady vás nesvazují žádná pravidla o tom, jaké máte mít držení a jak správně udělat daný krok, je to volnější.“

„Dobře, uděláme kompromis. Nauč mě, co umíš ty a já se tě budu snažit pochopit a porozumět ti, a na oplátku zase já naučím něco tebe a ty zkus porozumět a pochopit mě, ok?“ natáhl k němu ruku a Tom si s ním plácl.

„Platí,“ přikývl.

Téměř celý večer a část noci spolu zkoušeli a Tom se snažil vysvětlit Billovi vše, co věděl a jak to cítil a chápal on. Černovlasý muž se snažil vstřebat a vnímat každé slovo a radu, co mu dal.

„Ne, zapomeňte na nějaké držený a stání rovně a podobně,“ opakoval mu Tom, byl však s výsledkem spokojený. Bill se rychle učil a jeho tanci porozuměl taktéž rychle.

„No vidíte, docela vám to už jde,“ usmíval se uznale Tom.

„Víš co? Když jsme takhle v soukromí, tak mi tykej, nejsem zase o tolik starší než ty,“ usmál se Bill a podal mu ruku. „Jsem Bill.“

„Dobrá tedy, těší mě, Bille,“ přikývl Tom.

„Nebudou tě shánět rodiče, kde jsi nebo tak? Ať nemáš průšvih,“ zeptal se po chvíli, když zjistil, kolik je už vlastně hodin.

„Ne v pohodě, přece jen jsem už dospělý, tak mě nemusí pořád komandovat,“ ušklíbl se Tom.

„Dobře tedy, no, ještě než to zabalíme, všiml jsem si při tancování, že kašleš na držení. Když držíš partnerku, musí v tobě mít jistotu, že ji nepustíš. Stále musíš mít pevné držení a lokty nahoře. Budu teď na chvilku tvoje partnerka, pokud ti to nevadí, jo?“ zasmál se Bill stejně tak jako Tom.

„Dobře,“ přikývl a tentokrát to byl Tom, kdo vnímal každé Billovo slovo, takhle když byli jenom dva, to pro něj bylo lepší, než být i s ostatními Billovými žáky a narážet do sebe.

Bill tedy byl nyní Tomova „partnerka“ a držel se Toma stejně jako tanečnice svých partnerů.

„To je slabé, skoro necítím, že bys mě držel, pro tu holku to taky musí být těžké, neboj se ji pořádně chytit, ony nejsou z cukru a něco vydrží.“

„Nějak takhle?“ uculil se Tom a víc si k sobě Billa přitáhl a zpevnil své držení, až to samotného Billa překvapilo.

„Přesně tak, zkusíme si Waltz, ok?“ Stačilo mu jako odpověď Tomovo přikývnutí a na odpočítání začali tančit. Tom už kroky uměl, protože to byl jeden z prvních tanců, co se učili.

„Ne, nepovoluj, měj lokty pořád nahoře,“ napomenul jej při tanci a Tom se skutečně snažil.

„Myslím, že ti to šlo skvěle,“ pochválil jej černovlasý muž.

„To tobě taky, nechápu, jak dokážeš tančit na straně ženské, přece jen mají to obrácené a občas i něco navíc.“

„Ty roky tancování mě už naučily mnohé, není to zas tolik těžké,“ usmál se Bill. „Myslím, že to pro dnešek zabalíme, ať jsme zítra schopní fungovat.“

„Ještě, že je zítra pátek,“ vydechl Tom a vzal si svoje věci.

„To je pravda, už potřebuju víkend,“ oblékl si černovlásek bundu, vzal si svou tašku, zhasl a zamkl. Společně vyšli do tmavé ulice a dredáč doprovodil Billa až k jeho bytu. Věděl, jak nebezpečné to tady v noci může být, a nemyslel si, že by byl Bill i nějaký mistr v sebeobraně.

„Díky, to jsi nemusel,“ usmál se děkovně Bill. Byl naopak rád, že s ním Tom šel, protože takhle pozdě a v noci si nebyl nikdy jistý.

„To je v pohodě, tak zítra…“ kývl Tom a vydal se domů.

Bill došel do bytu, dosti unavený se šel osprchovat, něco sníst a následně spát. Měl toho za celý den už opravdu dost.

Takovéto podobné večerní schůzky s Tomem a tancování se začalo postupně opakovat. Bill se snažil Toma pochopit a nějak mu zpříjemnit to tancování a na výsledku to bylo skutečně znát. Mohl by dokonce říct, že ho to začínalo bavit a Billovi i Izabel dělal velkou radost.

Jednoho dne však přišla velká událost, kterou skutečně nikdo nečekal. Byl to velký zlom a zasáhlo to snad každého, protože tohle se nestává každý den.

Když byli všichni studenti nastoupení a čekali na své učitele tance, objevila se jenom Izabel. Ve tváři neměla nikterak veselý výraz, byl spíš smutný a ustaraný.

„Tak, mí žáci, doufám, že jste rozcvičení, protože začneme rovnou tancovat. Pro začátek si dáme Sambu.“

Nikdo nic neříkal a všichni se rozhodli bez jakýchkoliv řečí tancovat. Občas se stávalo, že jeden z učitelů prostě přišel později.

„Slečno Roggerová, pan Kaulitz dneska nepřijde?“ zeptala se zvědavě Monika. Byla to taková dívčina, která potřebovala mít o všem přehled.

„Ne, nepřijde a myslím, že ani do konce roku se už neobjeví,“ pověděla jim Izabel smutně.

„Něco se stalo?“ optala se Melanie. Byla zvědavá jako každá holka.

„No myslím, že byste to měli vědět. Billa včera večer napadla skupinka nějakých chuligánů a zatím je stále v nemocnici.“ Místností bylo slyšet několikanásobné zalapání po dechu. Nikdo ani nedutal.

autor: Tina