You hold my destiny in your arms 17.

Spokojen se svým náročným, ale přesto úspěšným pořízením, mířil pomalu do centra města, kde jej měli chlapci čekat. Založil ruce do kapes a s myšlenkami na dnešní večer se pousmál, zrychlujíc svou chůzi. Neměl vůbec tušení, kde se vlastně cukrárna ve městě nachází, ale byl připravený se zeptat. Jakmile dorazil, ihned odchytil dvě mladé dívky, aby mu poradily.

„Je hned támhle, jiná tu není.“ Usmála se jedna z dívek a ukázala pár metrů pes ulici. Anis zdvořile poděkoval a vydal se doporučeným směrem, kde ho upozorňovala už z dálky ohromná cedule nad vstupními dveřmi. Možná musel vypadat trochu jako blázen, když se zeptal, jelikož budova šla jen těžko přehlédnout. S povzdychem nahlédl dovnitř přes sklo, ale nikde Billa ani Taylera nepoznával. Rozhlédl se útulným podnikem a upřel pohled na schody, které vedly nahoru k posezení. Jenže ani nahoře nebylo po chlapcích ani vidu ani slechu.

„Uff…“ promnul nejistě krk a chvíli zapřemýšlel, než se vydal zpátky dolů. Drze předběhl zákazníky, kteří stáli frontu, a tiše vzápětí nadávali. „Promiňte,“ oslovil Anis ženu za pokladnou, která k němu pozvedla zvědavě pohled, „nebyli tu tak před hodinou dva mladší kluci? Jeden z nich měl delší, černé vlasy…“ nestačil ani dopovědět a žena zavrtěla záporně hlavou.

„Nikoho takového jsem tu neviděla, je mi líto,“ odpověděla stručně, a hned se věnovala zákazníkovi, dávajíc tak Bushidovi najevo, že se s ním dál vybavovat nehodlá.

„Sakra!“ zaklel pro sebe a prodral se ven, kde se usadil na lavičku, přemýšlejíc nad tím, kde chlapce hledat. „Roztrhnu je oba vejpůl!“ zavrčel si pod nos, vytahujíc mobil. Rozhodl se zkusit zavolat domů, jestli se třeba prostě nevrátili tam. Chvatně vymáčknul číslo, pod kterým se skrývala jejich pevná linka. Nervózně přešlápnul, když vstal z lavičky, jelikož spojení trvalo delší dobu.

„Dům Bushida, ano?“ ozval se na druhé straně konečně Marcus poněkud udýchaně a rozrušeně. Společně s Emmetem se rozhodli, že využijí prázdný dům po svém. Nechal si kolem pasu obtočit Emmetovy ruce a s úsměvem se opřel o jeho nahé tělo, čekajíc na odezvu.

„To jsem já, Anis. Nejsou náhodou Bill s Taylerem doma už?“ vydechl rovnou Bushido, modlíc se, aby tomu tak bylo. Marcus, lehce překvapen, chvíli jen stál se sluchátkem u ucha a podíval se nejistě na Emmeta, který nechápavě nakrčil obočí a ústy se bez hlasu optal, co se děje a kdo to vůbec volá.

„Běž se podívat, jestli nejsou Bill s Tayem doba,“ pobídl jej ihned blonďák a Emmet zamračeně opustil jeho tělo a zamířil zaraženě domem, cestou na sebe natahujíc spodní prádlo. Obešel co nejrychleji všechny místnosti, ale všechny byly prázdné, po mladících ani stopy, tak se stejně zmateně, jako když odcházel, vrátil zpátky, a zavrtěl hlavou, jakože nic. Marcus povzdychnul do telefonu. „Doma nikdo není, krom nás dvou. Nešli se jen projít městem? Znáš je, oba jsou tvrdohlaví a určitě jim nedošlo, že o ně budeš mít takovou starost, prostě si to neuvědomili.“ Pokusil se Marcus.

„Oblíkněte se a dorazte za mnou, pomůžete mi je najít,“ rozkázal Anis a típnul telefon, chvíli sledujíc jeho displej, kde se na něj usmíval rozespale Bill. V tu chvíli zalitoval, že mu ještě nepořídil vlastní mobilní telefon. Chystal se mu jej dát až k Vánocům, ale to byla zřejmě chyba. Se zavrčením zastrčil mobil do zadní kapsy a rozešel se městem, rozhodnut každé zdejší zákoutí, dokud je prostě nenalezne.

*

„Můžeš mi vysvětlit, co se děje?“ Emmet pohlížel zmateně na Marcuse, který ihned po ukončení hovoru s Anisem vyběhl k sobě do pokoje a hrabal se skříní, odkud vyhazoval věci na postel s úmyslem si je na sebe vzít.

„Běž se obléknout,“ zamručel Marc jednoduše a zabouchnul zbrkle skříň takovou silou, že krabice, které byly postaveny na ní, sebou lehce zakymácely a posunuly se tak k okraji. Bouchnut dvířky ještě jednou, určitě by se zhroutily na zem. Emmet se zamračil a dvěma kroky přešel až ke svému příteli, kterého akorát ve chvíli, kdy si chtěl natáhnout kalhoty, zadržel za ramena a otočil jej k sobě.

„Tak a dost, přestaň se tu tvářit jako pan ‚veledůležitý‘ a předtím, než mi začneš kázat, co mám dělat, mi řekni, kdo to volal a o co, sakra, šlo.“ Zvýšil trochu hlas, až Marcus šokovaně zamrkal několikrát. Chvíli jen hleděl na rozčileného Emmeta, než zavrtěl hlavou a povzdychl. Odtáhl od sebe lehce přítele, než dosedl na postel.

„Volal Anis, že nemůže najít Billa s Taylerem, tak jestli nejsou doma.“ Odpověděl nakonec. Emm pozvedl obočí a překřížil ruce na hrudníku, chvíli v tom postoji přemýšlejíc. Nakonec jen povzdychl a posadil se vedle přítele, objímajíc jej kolem ramen.

„Třeba jen někam zaběhli, oba jsou to ještě tvrdohlavá děcka, kteránemají vůbec tušení o zodpovědnosti. Je zbytečné dělat hned z komára velblouda, určitě se najde vysvětlení. Takže se teď oblékneme a půjdeme je hledat a následovně dostanou oba výprask.“ Usmál se Emmet povzbudivě, vstal a zamířil ke dveřím, čekajíc odpověď. Když ale celý jeho odchod provázelo ticho, nejistě se ohlédl za své pravé rameno. „Co je špatně?“

„Mám špatný pocit, nelíbí se mi ten fakt, že se ztratil Bill s Taylerem.“

„Nerozumím.“

„Nelíbí se mi tam ten Tayler, Emmete, ten mě totiž po Billovým boku nutí přemýšlet nad nejhorším. Já tomu zmetkovi prostě nevěřím, ani po tom, jak se na nás snažil zahrát divadlo, že by se rád zlepšil,“ Marcus zavrtěl nejistě hlavou a promnul obličej.

„Myslíš, že by ho jako Tayler mohl někam zatáhnout a…“ zhrozil se okamžitě Emmet.

„Něco horšího. Pamatuješ, jak tu byl Johnny a chtěl mluvit s Taylerem?“

„Ano, samozřejmě.“

„A jak nám pak Bill vyprávěl, co se stalo na tom večírku, jak Anis na Johnnyho zaútočil a ten se pak rozzuřil. Pochybuji o to, že by to nechal být. A je až podezřelé, že hned druhý den brzy přišel k nám, konkrétně za Taylerem, celá ta situace je trošku divná, nemyslíš?“ zasténal Marcus, který zatím vstal a nervózně začal přešlapovat po místnosti. „Sakra!“

„Jo, tohle jsi snad ani pro náš klid neměl říkat,“ znejistil stejně tak Emmet. „Měli bychom to zavolat Anisovi, aby to bral taky v úvahu…“

„Ne! Myslím, že už tak bude dost vystresovaný kvůli Billovi. Akorát ho rozčilíš ještě víc, třeba to ani není pravda, co tu povídám, třeba se opravdu jen někde zatoulali, jako v té tvé teorii. Pojďme se teda obléknout a jít pomoc Anisovi,“ povzdychl Marcus a natáhl se finálně opět pro své oblečení.

„Snad mám pravdu.“ Přikývl Emmet a políbil jej zezadu zlehka na rameno.

„Snad máš pravdu.“

*

Nevěděl, kde se v tu chvíli nachází, ani jak se na místě ocitnul. Jen omámeně začal mžourat kolem sebe, aby zjistil, že se nachází ve skromně zařízené místnosti, a uvědomil si pomalu, že se nemůže téměř hýbat, jelikož jeho končetiny byly pevně přivázané k židli, která stála uprostřed místnosti. Zamrkal a snažil se vybavit vše, co by mu mohlo vysvětlit momentální situaci, ale bolest, která ho bodala především ve spáncích, jej nutila vnímat sebe.

Slyšel, že někdo vkročil do místnosti, protože místní dveře vrzaly a hlasitě se samy zavřely. Bill pozvedl hlavu, aby se mohl ohlédnout za zvuky, a zaostřoval, protože z neznámého důvodu viděl trochu rozmazaně.

„Tak ses probudil,“ ozval se dotyčný a Bill překvapeně vzhlédl prudčeji, až se mu udělalo trochu černo před očima. Poznal okamžitě ten hlas, který na něj promluvil.

„Nebyla ta cukrárna tam? Viděl jsem na druhé straně velkou ceduli,“ otáčel se za ramenem nejistě Bill, ale Tayler jej lehce stiskl za loket a táhnul jej dál na druhý konec světa, do zapadlejší části.

„Ne, znám ještě jednu, mnohem lepší, neměj obavy.“

„No, vzhledem k tomu, že odcházíme z centra města, jsi si jistý, že bude lepší?“ otočil se Bill tedy zpátky na cestu a nechal se tedy vést. „Tady nás Anis nenajde.“

„Ale najde, zná to tady, sám mě tam jednou vzal. Právě proto, že je to na kraji města, není tam tolik rušno, draho, a přesto tam mají výborné dorty a výbornou kávu,“ ujišťoval ho Tay dál trpělivě, až to Bill nakonec vzdal, pokrčil rameny a kráčel po jeho boku.

Cesta trvala dalších deset minut, v okolí byly jen prázdné ulice, kde sem tam někdo přešel, žádné obchody a až nepříjemné ticho a klid. Bill poněkud zrozpačitěl a zastavil se.

„Měli bychom se vrátit, jsme daleko.“

„Co? Proč? Už tam téměř jsme, támhle zahneme a jsem v cíli, to už nemá cenu se zase vracet, když jsme tu!“ zaúpěl druhý chlapec už poněkud nerudně, protože místo bylo opravdu na dosah ruky. Tam jej měl čekat Johnny.

„Určitě?“

„Samozřejmě, pojď!“ usmál se důvěrně Tayler, popadl jej za ruku a zrychlil krok, protože každá minuta byla vzácná, než se začne vracet Anis. Až ten dorazí do města, oni už musí být dávno několik kilometrů za ním. Bill měl akorát nějakou větu na jazyku, když společně zahnuli do uličky, kde jej ale někdo pevně sevřel a přitiskl kus látky s až příliš omamnou látkou k obličeji. Zmateně sebou začal škubat, bylo to instinktivní, ale nezmohl nic, protože ruce, které jej svíraly, byly silné, a jemu se do nosu začal dostávat až rychle zápach z látky. Cítil, jak pomalu slábne, skrz přivřené oči sledoval Taylera, který jen stál a sledoval situaci, zatímco někdo vedle něj jej plácal po rameni. Naposledy natáhl ruku po svém kamarádovi, než se kolem něj rozprostřelo černo, absolutní tma.

Najednou se mu vše vybavilo, najednou, jakmile spatřil Taye, kráčejícího k němu, na vše si vzpomněl. Okamžitě sebou cuknul a chtěl jej oslovit, ale až v tu chvíli mu došlo, že má pusu zavázanou, stejně jako ruce a nohy. Zoufale zasténal, opět se pokusil vyprostit a valil na kamaráda prosebně oči, které prosily o vysvobození.

„Nezlob se, za to nepohodlí, ale Johnny chtěl mít jistotu, že až se probudíš, tak neutečeš. To by totiž celá ta akce ztratila smysl,“ usmál se mile a Bill se v tu samou chvíli zarazil. Johnny? „Možná teď přemýšlíš, proč jsme tě unesli a proč jsme tady, blízko u hranic mezi Německem a Českem, a ty jsi tak svázaný? Je to docela prosté a typické z různých filmů.“ Zazubil se Tayler a přitáhl si další židli, na kterou se posadil naproti Billovi, a opřel si bradu o opěradlo. „Proběhne totiž taková malá dohoda, za které musí být ale přítomen i Anis. Bude se to mít tak, že ho pozveme na zítřejší večer sem k nám, kdy proběhne oficiální domluva o tom, že tě svěří Johnnymu do péče, jak bylo od samého začátku v plánu. Potřebujeme k tomu jeho podpis, protože pak by Anis mohl běžet za policií. V podstatě je to krádež, když se to tak vezme. A ty by ses určitě netajil s tím, že jsi byl odebrán násilím. Takže zítra kolem šesté večer Anis bude muset podepsat smlouvu, předat tě pod ruku Johnnymu, nebo se to na místě vyřeší tak, že tě nebude mít nikdo a jednoduše ti necháme proletět kulku tou tvojí hlavičkou,“ zasmál se Tayler, aby mu mohl pocuchat vlasy. Bill sebou škubnul a zavrčel přes kus látky, než sklopil hlavu a zavřel oči, když ucítil první deroucí se slzy. Nemohl uvěřit, jeho žaludek se stáhl, až se mu udělalo nevolno.

„A co sis myslel, když tu teď tak brečíš, hm?!“ pronesl už rozčileněji Tayler, vstal a prudce odsunul svoji židli, přecházejíc k chlapci, kterého obešel těsně, a lehce ho zatahal za pramen vlasů, stejně to nebylo příjemné a Bill zaúpěl, nechávajíc slzy kutálet se po jeho tváři. „Že si jen tak přijdeš, narušíš tu idylu, která doteď doma panovala, že si omotáš Anise kolem prstu a budeš se mít jak panička?! Do té doby, než si se tu objevil, měl slabost pro mne, hýčkal si mě víc než ostatní, spával jsem u něj, měl pro mne slabost. Jenže jakmile jsi přišel ty, odkopl mě jako kus hadru, nahradil mě něčím lepším. Lepším? Omyl, jen něčím, co si párkrát zamrká a doufá, že mu padnou všichni na kolena. Bez tebe, Bille, jsme se měli všichni lépe. Já, Marcus, Emmet, ale především Anis! Nemusel se zaobírat takovým chudákem, jako jsi ty. Beztak se k tobě tak choval jen z lítosti, to on občas umí. Takže proč by tě měla být škoda, až odjedeš? Jakmile se tak stane, já už budu dávno doma a čekat, až ho utěším ve své náruči a vše se vrátí do starých kolejí,“ zasmál se až šíleně Tayler a poskočil si na místě. „A ty vypadneš odsud, z tohoto města a státu. Nebudeš pro nás zase existovat.“ Spokojeně se usmíval a kráčel dál vedle Billa.

„Mlčíš, takže se mnou se vším souhlasíš?“ sklonil se k němu a prsty pozvedl jeho obličej za bradu. „Super.“ Přikývl spokojeně a palcem setřel slzu, která se vezla líně po pravé tváři, Bill odvrátil hlavu. „Tak já půjdu, za chvíli bude večeře. Zatím se měj hezky, princezno.“ Zamumlal ještě ironicky, než mu pustil hlavu a s prozpěvováním se odebral pryč z místnosti.

Teprve až se místností zase rozprostřelo ticho a Bill se ocitnul o samotě, teprve potom spustil svůj pláč v nejvyšší možné míře, jak jen dokázal, v duchu se modlíc k dobrému konci.

autor: PeTiŠka