Obloquy 16.

„Už je ti tu příjemně?“ Dominique obešel kolečkové křeslo a děkovně kývl na Devona, než si sedl na lavičku vedle mladého muzikanta.

„Je mi fajn.“ Zamumlal Bill a pozoroval trávu, která rostla podél cesty. „Vážně myslíš, že je v pohodě, abych tu byl? Nejsem ještě připravený na nějaké útoky šílených fanynek…“

„Neboj se, je to tu hlídané. Jediná fanynka, co by tě tu mohla vidět, by byla taky pacientem na rehabilitacích, takže by se stejně nemohla hýbat moc rychle.“ Brunet se na něj lehce pousmál, „Tak jak se ti dneska daří? Devon mě varoval, že nemáš zrovna dobrou náladu.“

Bill se zadíval na svá kolena. „Řekl jsem Davidovi, že už nebudu nikdy zpívat. Je konec.“

Sociálnímu pracovníkovi se tohle rozhodnutí nelíbilo. Dělalo mu starosti a bylo to na něm vidět. „Wow… to je opravdu velké rozhodnutí, Bille. Jsi si tím jistý? Myslím… že zpívání bylo hlavní součástí tvého života. Byl jsi tomu tak oddaný…“

„Už na to prostě nemám srdce. Nedokážu to dělat bez Toma. A nechci. Nebylo by to bez něj po mém boku správné. Něco by tomu vždycky chybělo.“

Starší muž přikývl. „Chápu.“

„Co budu ale dělat, až mě odtud propustí? To mě jen tak pošlou pryč a je to? Pošlou mě zpátky na místo, kde budu jen trpět?“

„No, není povinností nemocnice dohlížet na své pacienty poté, co jsou propuštěni, ale… já bych nikdy nenechal pacienta odejít samotného, alespoň ne, když by byl sám sobě stále nebezpečným. Bylo by dobré, kdyby ses sem za mnou tak dvakrát až třikrát týdně vracel.“

„Ale stejně… vracím se zpět.“

Dominique se na krátkou chvíli zahleděl na zem, jak přemýšlel nad slovy, než svou pozornost opět vrátil k Billovi. „Nepodepsal bych ti propouštěcí papíry, kdybych si myslel, že jsi sám sobě nebezpečným.“

Začínal být silnější. Jeho tělo začínalo být silnější, rány na jeho srdci se začínají zacelovat – konečně se hojí, jeho myšlenky se začínají upínat k budoucnosti. Možná měl Dominique pravdu, když říkal, že již dlouho sám sobě nebezpečným není. Samozřejmě, má ještě nějaké špatné myšlenky, které ho dokáží dostat na hodiny a hodiny do depresí, ale na sebevraždu už dlouho nepomyslel.

Dnešek byl jedním z těch, kdy měl Bill od fyzioterapie pokoj – místo aby byl v té místnosti držený dennodenně a dělal tam ze sebe nemotorného hlupáka, docházel už jen každý druhý den.

„Já chci.“ Nedokázal vysvětlit proč vlastně – ne slovy. Bylo to něco uvnitř něj, co si přálo zkusit jít – prostě jen jít. „Budu v pohodě.“

Devon a Bushido si vyměnili starostlivé pohledy, ale ani jeden na to nic neřekl. Pokud je to to, co chce, nic ho nezastaví. Billa nikdy nic nezastavilo, dokud sám nezjistil, že to nejde anebo to nezvládne – a i přesto by se snažil.

Bushido obešel křeslo a nabídl Billovi ruce. „Jen se mě chyť. Pomůžu ti vstát.“ Bushidovy dlaně se sevřely kolem Billových studených rukou. Bill se ho pevně chytil, když ho Bushido vytáhl na nohy. Lehce se zapotácel, přenesl váhu z jedné nohy na druhou, a pak se vzpřímil. Rapper své ruce pomalu stáhl, o krok ustoupil a bedlivě Billa sledoval, kdyby byl najednou až příliš slabý na to, aby to ustál a mohl by spadnout. Chytil ho už předtím – chytí ho znovu.

„To je dobrý. Dobrý.“ Řekl Bill tiše, zavřel v koncentraci oči a udělal krok stranou – šel pomalu, ale přesto opravdu sám k nejbližší stěně. Pár sester ho pozorovalo anebo se po něm otáčely, když ho míjely, ale jinak byla chodba téměř prázdná. Bill si trval na svém, že to zvládne – teď už to nevzdá. Chtěl jít bez podpěrných tyčí, bez záchytných rukou, bez pomoci, jen sám. Dojde na konec té chodby a zpátky, i kdyby ho to mělo zabít.

Bushido šel pomalu vedle něj, Devon zase za ním, a přesto dávali zpěvákovi prostor, který chtěl. Byla to jeho a jen jeho výzva.

Prošel kolem jedněch dveří, a druhých, a třetích – rukama se jich nedotýkal, ale byl připravený, kdyby se potřeboval opřít. Zastavil by se, zadržel dech, než by udělal pár dalších kroků – odhodlaný víc než kdy v životě byl. Ve chvílích, jako je takhle, chtěl být Bill lepším, chtěl se dostat z tohohle místa, chtěl jít domů a zachránit cokoliv, co by se z jeho života předtím, než ho Tom opustil, dalo. Ve chvílích, jako je tahle, se budoucnost zdála být snesitelná.

Když došel až na konec chodby, přidržel se zdi, aby chytil dech, pak se otočil a podíval se na ty dva vedle něj – pohledem, který značil bolest. Ale tuhle bolest dokáže zdolat. To nejhorší bylo koneckonců za ním.

„Potřebuješ kolečkové kř-„

„Ne.“ Bill ošetřovatele přerušil a zavřel oči. „Ne, dojdu to i zpátky.“ Černovlasý chlapec se podíval do prostoru mezi ně k opuštěnému křeslu – tak vzdálenému, na vždycky, pryč. Pevně se soustředil, snažil se vytyčit si svůj cíl. Téměř tam dokázal Toma vidět – slyšet ho, jak na něj volá, jak mu říká, aby pohnul svým líným zadkem a přestal se chovat jako nějaká holka. Tomův hlas, přísahal by, že ho slyší ho povzbuzovat. Musí se jen rozejít zpátky k té představě – k těm rukám.

Odstrčil se ode zdi a rozešel se zpět – s větší razancí a trochu rychleji, než šel předtím. Už to vypadalo, že jde skoro normálně – i když vedle těch dvou více napřed. Ale představa jeho bratra – přísahal by, že ho skutečně vidí – chtěl se tam dostat dřív, než mu zmizí.

„No kurva…“ Bushido zpomaloval, až se zastavil úplně, sledoval chlapce, jak jde dopředu po svých. I když za ním Devon popobíhal, aby mu dělal případnou záchranu, Bill to zvládl. Bylo to jako kdyby ho nějaká neviditelná síla táhla k místu, odkud vstal z kolečkového křesla. Pohled zpěvákových očí byl tak zasněný a plný naděje – Bill viděl něco, co oni ne. Nedokázal si to jinak vysvětlit. Šel přímo k něčemu, co oni nemohli vidět ani cítit, ale hluboko v sobě tušil, co Bill vidí. Už ho to napadlo několikrát předtím, ale tentokrát už si začínal být jistý. Bill sice nebyl obdarován tím, aby svého bratra ještě někdy skutečně spatřil, ale byl s ním stále propojený natolik, aby ho mohl cítit.

autor: Raiju