autor: KarlaSka
Ahoj děcka!
Já jsem si to prostě neodpustila 😀 Ten konec světa k podobné povídce přímo vybízel 😀 No, uvidíte sami, o čem to vlastně je 🙂
KarlaSka
Májové, Nostradamus, stáří indiáni a spousta další takzvaných bláznů, ti všichni měli pravdu, ale pouze málokdo jim byl ochoten uvěřit. O to větší zkáza měla nepřipravené lidstvo čekat, protože rok 2012 měl být prostě a jednoduše oním rokem. Málokdo tomu chtěl věřit, ale tak jako tak to přišlo. Konec světa na sebe nenechal dlouho čekat.
20.12. 2012, 23:59
Svalnatý mladík se neklidně převaloval v posteli. Poslední týdny byl nesmírně unavený ze všeho toho natáčení pro Superstar a brzkého vstávání, a tak se rozhodl jít spát výjimečně brzo, aby dospal vše, co nestihl, ale i přes nesmírnou únavu nebyl s to usnout.
Když na digitálním budíku naskočily čtyři nuly a čtvrtek se přehoupl v pátek, spustil nohy z postele a protřel si unavené oči, které byly pod napuchlými víčky sotva patrné. Trochu zavrávoral, když se postavil na rozechvělé nohy, kterým chyběla energie, aby udržely sedmdesát kilo živé váhy.
I přes všechny překážky v podobě klik dveří nebo několika schůdků do jednoho z obývacích pokojů, které jeho totálně vyřízenému tělu připadaly nepřekonatelné, se nakonec došoural do kuchyně, která byla i po dvou letech téměř netknutá. Kdo by se asi tak s něčím vařil, když může jít do nejbližší restaurace a objednat si velikou vegetariánskou pizzu?
Sáhl do jedné z horních skříněk a vyndal velkou sklenici, která vypadala spíš jako váza. Natočil si ji až po okraj studenou vodou z kohoutku, ale když spatřil její rezavou barvu, radši ji vylil a do jiné si nalil pomerančový džus, který měli v lednici už asi tři týdny. Vypil celý obsah, ale podrážděný žaludek, stažený křečí už od prvního pomyslného úderu půlnoci, se mu uklidnit nepodařilo. Spíš naopak. Žaludek se mu stáhl ještě víc, že málem vyvrátil džus zpět do drtiče odpadků. V tu chvíli se stalo ještě něco jiného. Země se zachvěla.
Nejdřív si myslel, že se mu pouze zamotala hlava, ale když ucítil vibrace, které pomalu postupovaly od bříšek jeho prstů až do slabin, začal se bát.
I přestože zemětřesení nebyla v L.A. tak ojedinělým úkazem jako v Německu, ještě pořád si na rozdíl od svého bratra, který se určitě jenom kvůli pohybu litosférických desek neprobudil, na záchvěvy země nezvykl.
Po chvíli zemětřesení ustalo a kromě rozvibrovaného skla jedné z vitrín po něm nezůstal žádný důkaz. V tu chvíli věděl, že je pouze jediná věc, která mu teď pomůže usnout.
Položil sklenici na pult vedle dřezu a po špičkách se vrátil zpět na prostornou chodbu, ale nezabočil vlevo do svého pokoje, nýbrž vpravo do toho bratrova. Věděl, že ho jen tak něco neprobudí, ale i přesto si počínal nanejvýš opatrně, aby ani jeden z jeho kroků nebyl příliš hlasitý.
Přistoupil až ke kraji postele svého bratra a s něžným úsměvem pozoroval, jak jeho dvojče klidně oddechuje. Měl pravdu, že ho nějaké zemětřesení neprobudí.
Lehce vklouzl pod peřinu vedle horkého těla jeho spícího bratra a spokojeně se přitulil k jeho hrudi.
„Co se děje, Bille?“ zeptal se ospale Tom, ale přehodil paže přes bratrova záda a pevně si ho k sobě přivinul.
„Nemůžu usnout,“ zašeptal světlovlásek tiše a pohladil bratra po zarostlé tváři. „Prostě nemůžu spát, když neležíš vedle mě. Postel je bez tebe tak prázdná.“
Co na tom, že už dávno nebyl tím vychrtlým chlapcem, který potřeboval, aby ho starší sourozenec chránil před zlými spolužáky, rád si připadal malý a bezbranný, když byl v hřejivé ochranné náruči svého bratra.
„To dává smysl,“ usmál se Tom ospale a políbil bratra do rozcuchaných vlasů.
„Dobrou noc,“ vydechl spokojeně Bill a potmě vyhledal Tomovy rty, aby na ně mohl vtisknout lehký polibek.
„Dobrou,“ zamumlal dred a usnul i se svým mladším dvojčetem v náručí.
21.12. 2012, 6:00
„Co to je?“ vykřikl Tom najednou zcela čilý. Vzbudil ho jeden obzvlášť silný hrom doprovázený oslepujícím bleskem.
„Bouřka,“ odpověděl tiše Bill mezi dvěma údery hromu. Už nějakou dobu byl vzhůru a pozoroval zlověstná bouřková mračna, která se shlukovala nad L.A.
„Kurevsky hlasitá,“ zanadával si Tom a připlácl si na hlavu polštář, aby nemusel poslouchat ten rachot, což se mu nepodařilo. Bouřka byla příliš silná.
„O půlnoci bylo zemětřesení,“ poznamenal Bill, když se Tom po chvilce marného snažení usnout rozhodl připojit k němu.
„Opravdu?“ Toma nenapadla žádná inteligentnější odpověď, na to byl jeho mozek pořád příliš rozespalý. Bill jenom přikývl a dál sledoval silné provazce vody, které jim padaly za okny. Neměl z toho všeho dobrý pocit, takovouhle bouřku v L.A. ani nikde jinde ještě nezažil. Vypadalo to, jako by se na ně oblaka hněvala a chtěla je potrestat.
„Myslíš, že by tohle mohl být konec světa?“ zeptal se nejistě staršího bratra.
„Ono už je jednadvacátého, co?“ zeptal se Tom, kterému až teď došlo, že je vlastně Doom Day. Bill se opět nezmohl na víc než přikývnutí. „Nenech se vyplašit takovýma kravinama, Billi.“
„A kdyby přece jenom nastal konec světa, budeš u mě?“ pípl Bill s náznakem obav v hlase.
„Vždy budu u tebe, na to se přece nemusíš ptát,“ usmál se Tom a políbil bratra těsně pod ucho. Mladší z dvojčat spokojeně zamručelo a nechalo se uklidnit bratrovou hřejivou náručí.
„Dáme si něco k snídani?“ zeptal se po chvíli dred, když zkontroloval neonové číslice na budíku.
„Myslím, že vypadl proud,“ zasmál se Bill. „Takže ledaže bychom si opekli něco v krbu.“
„To nezní tak špatně,“ pronesl na oko zamyšleně Tom, za což schytal od bratra lehkou ránu do ramene.
„A dopadne to jako minule,“ zašklebil se Bill, když si vzpomněl, že už takhle krb jednou zneužili.
„No tak! Vždyť si ani nikdo nevšiml, že nemáš obočí!“ zasmál se Tom pobavený tou vzpomínkou.
„Ale JÁ jsem to věděl!“ nafoukl se Bill a trochu se od bratra odtáhl.
Po chvilkovém poštuchování si opět lehli do postele, kde strávili v náručí toho druhého několik hodin, než bouřka odezněla.
„Vidíš, žádný konec světa není,“ usmál se Tom a prohrábl bratrovy světlé vlasy. Ten se pouze přitiskl blíže a nechal se ochraňovat dredovými silnými pažemi.
„To je dobře,“ vydechl po chvilce. „Jsme ještě příliš mladí a nadržení, abychom umřeli.“
„Mluv za sebe. Já už se cítím celkem starý a chuť zasunout mě už taky přešla,“ zamručel Tom jako mrzutý důchodce.
„Kdo říká, že by sis měl zasunout ty? Ty můžeš jenom ležet a nechat mě dělat mojí práci,“ nadhodil nadějně Bill.
„Jasně, a pak se zase týden neposadím jako minule. Děkuju, nechci,“ odfrkl si Tom a pohladil mladšího bratra po prohnutých zádech.
„Ale nekecej, tehdy jsi říkal něco jiného!“ zvolal Bill pohoršeně a vzepřel se na loktech, aby na bratra viděl seshora. „Myslím, že to bylo: ‚Ještě, Bille! Tvrději! Oh, ano, přesně tam!'“ Bill si opravdu užíval napodobování Tomova hekání, a že se mu opravdu dařilo vystihnout jeho hlas i výraz.
„No dobře, ty kecko,“ podvolil se Tom. „Vyhrál jsi.“
„Jo!“ zajásal si Bill a opět dolehl zpět na Toma. Mohl ho Tomovi strčit do zadku, kolikrát chtěl, ale ten mladší a slabší tady byl vždycky on, a tak to bylo správné. Což byl sice přesně pravý opak toho, co nedávno řekl Ulrichu Wickertovi, když se ho zeptal na jeho vztah s Tomem, ale on věřil v oboje, protože on byl ten slabší, ačkoliv doplňoval Tomovy slabosti.
„O čem přemýšlíš?“ zeptal se po chvíli ticha Tom. Byl zvyklý s Billem klidně i celé hodiny mlčet, k jejich komunikaci slova nebyla potřeba, ale momentálně ho nesmírně zajímalo, co se jeho bratrovi honí hlavou.
„Že jsem rád ten slabší z nás dvou,“ usmál se nepřítomně Bill a políbil dreda na hranu čelisti do krátkého strniště.
„Možná po fyzické stránce, i když tím už si taky nejsem tak jistý,“ rozhodl se mu jeho bratr odporovat. „Ale po psychické mě v mnoha ohledech převyšuješ.“
„Převyšuju tě i po fyzické stránce,“ zasmál se Bill, narážeje tak na svoji výšku, kterou Tom nikdy nedokázal tak úplně překousnout.
„Ty se taky musíš pořád vytahovat,“ zabručel Tom nerudně, jeho ruka se na Billových zádech zastavila a zůstala na bedrech.
„Tak mi to dopřej, není moc věcí, ve kterých bych tě překonal,“ řekl Bill smutně a trochu se zavrtěl, aby Toma opět přiměl hladit ho.
„Bille…“ vydechl Tom najednou znavený životem. Zase musel svému bratrovi vysvětlit to, co už tolikrát. „Máš lepší hlas, lepší fantazii, lépe se učíš, Billglish není tak známý pojem jako Tomglish, máš víc fanynek a jsi mnohem citlivější než já.“ Vyjmenoval Tom pouze ty nejdůležitější věci, protože kdyby měl Billovi vykládat, co všechno je na něm skvělé, mohli by v té posteli zůstat klidně až do konce světa. Kdyby tak věděli…
„Děkuju,“ usmálo se mladší dvojče vděčně, „ale nemyslím si, že být citlivý je výhoda.“
„Pro mě ano,“ pohladil ho Tom po tváři. Bill pod tím dotykem přivíral oříškově hnědé oči. „Kdyby si tenkrát tolik netrpěl svými city, nikdy by si mi o tom neřekl, a teď bychom tady neleželi.“
„Leželi, ale nemohl bych udělat tohle,“ zašklebil se Bill a důkladně políbil bratra na sametově jemné rty s dvěma kroužky.
„To máš asi pravdu,“ pousmál se Tom přiblble.
21.12. 2012, 11:43
„Sakra!“ vyjekl Bill a radši se přidržel kuchyňské linky, když se země opět pohnula. Tom takové štěstí neměl. Stál uprostřed pokoje a neměl se čeho chytit, takže ztvrda dopadl na leštěné parkety a narazil si kostrč.
„Pod stůl!“ zavelel pohotově a nehledě na vlastní bolest se doplazil k Billovi a strhnul ho k zemi, protože jeho bratr byl jako paralyzovaný a nevypadal, že by se chystal zachránit si život. Ve chvíli, kdy světlovlasý pocítil ostrou bolest v kolenech, jak na ně dopadl, se s trhnutím hlavy probudil z transu a rychle sebou praštil pod masivní jídelní stůl. Jestli měl nějaký kus nábytku šanci přežít konec světa, byl to tenhle stůl.
Tom byl v mžiku u něj a pevně ho svíral v náručí.
„Řekni mi, že tohle není konec světa!“ vyjekl Bill vyděšeně a natiskl se na bratra, co nejvíce to šlo. Bylo mu jedno, že mu drtí kosti, hlavně že byl u něj.
„Rád bych,“ zakřičel Tom, aby ho Bill přes hluk tříštícího se skla vůbec slyšel. Nikdy si nelhali a ani v tuhle chvíli tomu nebylo jinak.
„Spal jsem s Bushidem!“ řekl zničehonic Bill.
„Cože?!“ zhrozil se Tom. Nemohl uvěřit vlastním uším, tohle by do svého bratra nikdy neřekl.
„Bylo to tehdy po těch Comettách. Ty jsi se vytratil budovat si svojí pověst, já jsem byl na dně a trošku víc pil, a on byl tak milý! Pak už vím jenom to, že jsem se ráno probudil u něj v posteli nahý a s bolavým zadkem,“ přiznal Bill a zoufale si skryl obličej do dlaní.
„Ale to už… jsme byli spolu,“ posmutněl Tom. Připadal si zrazený a jeho srdce puklo nad podvodem toho nejbližšího.
„Mně je to tak strašně líto!“ zavylo mladší dvojče zoufale. Užíralo ho to už tolik let. Nikdy neplánoval to bratrovi říct, ale konec světa byl za rohem, a on mu chtěl říct všechna svá tajemství, než umřou, aby mohl přejít na druhou stranu s klidným svědomím.
„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ zeptal se ukřivděně Tom, jako by najednou zapomněl, že se svět řítí do záhuby. Otřesy byly stále intenzivnější.
„Bál jsem se, že mě opustíš,“ šeptnul Bill tiše, ale Tom ho slyšel, jelikož se Billovy rty otíraly o jeho ucho.
„To bych nikdy neudělal! To už bys mohl vědět,“ odpověděl Tom už klidně. Sice ho to nesmírně mrzelo, a zároveň byl naštvaný na Billa, Bushida a hlavně na sebe, ale nebyl ochotný přijít možná o poslední chvíle s Billem, se svojí spřízněnou duší.
„Promiň,“ píplo mladší z dvojčat tiše, a ještě pevněji se přitisklo ke staršímu bratrovi, který se v tu chvíli zdál tím jediným skutečným. Všechno ostatní bylo nepodstatné a relativní.
„Odpouštím ti,“ odpověděl Tom stejně tiše a pokusil se Billa políbit, což nebyl vzhledem k otřásající se zemi tak úplně lehký úkol. Nakonec se mu to sice povedlo, ale byl to ten nejzoufalejší ze všech polibků, které si kdy vyměnili.
Po chvíli, která mohla být vteřinou stejně tak dobře jako hodinou, všechny otřesy ustaly, ale svět byl najednou nesmírně tichý, jako by se snad přestal šířit zvuk.
„Je… je po všem?“ zeptal se Bill nadějně. Nikdy si nic tak moc nepřál.
„Já nevím,“ odpověděl tiše Tom a opatrně vylezl zpod stolu. Bill ho chtěl následovat, ale dred ho strčil zpět pod stůl. Nechtěl nic riskovat, ale Bill byl tvrdohlavý a i přes Tomovy protesty stanul vedle něj.
„Co to je?“ zeptal se starší z bratrů vyděšeně a ukázal prstem k vysklenému oknu. Bill se podíval tím směrem a zalapal po dechu. Na černočerné obloze, která byla stále plná bouřkových mračen, pulzovala obrovská koule bílého světla.
Koule se neustále rozrůstala a rozrůstala, dokud nezakryla celou oblohu, která tak vypadala jako stříbrné zrcadlo bez odrazu.
„Vstup do jiné dimenze,“ zašeptal tiše Bill. Tomovi by to nikdy nepřiznal, ale už dřív se bál o konec světa a zjišťoval si nejrůznější informace o tom, co přesně by se mohlo stát. Že lidstvo přejde do jiné úrovně bytí, byla jedna z nich.
„Cože?“ zeptal se Tom nechápavě.
„Svět přejde do jiné dimenze. Lidstvo se nepodařilo, je potřeba ho pročistit. Mnozí zemřou, aby přežila pouze elita,“ vychrlil ze sebe Bill na jeden nádech.
„Jsme my tou elitou?“ vydechl tiše svou otázku Tom. Hlas se mu chvěl potlačovaným strachem.
„Já nevím,“ odpověděl Bill popravdě. „Ale nemyslím si, že by byl incestní vztah to, co se na lidstvu povedlo.“
„Stejně toho nelituju,“ pousmál se Tom a propletl s bratrem prsty.
„Já taky ne,“ oplatil mu úsměv Bill. „Láska je láska, bez ohledu na to mezi kým.“
„Miluju tě, Billi,“ řekl najednou Tom. Nikdy tahle slova neřekl nahlas, nebylo to třeba, ale najednou cítil, že by je měl svému dvojčeti říct.
„Taky tě miluju,“ odpověděl něžně Bill a spojil jejich rty v nejspíš úplně posledním polibku, který jim měl být dopřán.
Zničehonic se všechno světlo stáhlo zpět k místu, kde předtím visela ona koule, ale soustředilo se pouze do jednoho jediného bodu. Skoro jako by na obloze vznikla nová počáteční singularita. Měl by snad vzniknout nový vesmír?
Na všechny tyhle úvahy ovšem nebyl dostatek času. Během nepatrného zlomku vteřiny se bod rozprsknul. Celou zemi v ten samý moment oslepila bílá záře. Nic jiného nebylo vidět, nic nebylo více skutečné. Snad jenom dotek milencovy dlaně ujišťoval o tom, že existuje i něco jiného než všudypřítomné světlo.
Bill si myslel, že ucítí něco jako nesnesitelnou bolest nebo něco takového, ale zatím ho kromě očí nebolelo zhola nic.
„Už jsme mrtví?“ Slyšel z dálky hlas staršího z bratrů. Milá to otázka.
„Já myslím, že ne,“ zakřičel, aby ho Tom slyšel, ale sám si svými slovy nebyl příliš jistý. Jak vlastně vypadá takové umírání?
„Bille!“ Uslyšel Bill zoufalý výkřik ve chvíli, kdy ho do prsou udeřila obří světelná koule a odhodila ho několik metrů daleko. Při dopadu na zeď ztratil vědomí.
Tom nevěděl, co má dělat. Pomalu, ale jistě, začínal panikařit. Strašně moc se chtěl vydat za Billem, ale kvůli světlu nemohl. Viděl hůř než ve tmě. Najednou ucítil tlak na hrudníku, a pak už nebylo nic. Pouze tma.
22.12. 2012, 00:00
Tom rozmrzele zamručel. Hlava mu třeštila jako nikdy a v puse měl jako v polepšovně. Nejdřív ho napadlo, že to včera s Billem asi trochu přehnali, ale pak se mu začaly vracet všechny události včerejšího dne, což ho přinutilo rychle se vymrštit do sedu.
Ležel na podlaze v kuchyni a kolem něj ležela spousta střepů a opadané omítky, ale to, co chtěl nejvíc vidět, nikde nezahlédl. Bill tu nebyl.
Mnozí zemřou, aby přežila pouze elita.
Měl snad on být tou elitou a Bill tou špínou lidské civilizace, které je potřeba se zbavit? Jestli ano, pak se nechtěl podílet na dalším vývoji lidstva.
Aniž by si to uvědomil, do očí se mu začaly hrnout hořké slzy, které očisťovaly Tomovu tvář od prachu, který na ní ulpěl.
„Proč tak fňukáš?“ ozval se otrávený hlas za jeho zády. Zpoza linky vykoukla rozcuchaná hlava mladšího dvojčete.
„Bille! Ty žiješ!“ vykřikl Tom šťastně. Dvěmi dlouhými kroky se ocitl u Billa a mačkal ho v náručí.
„To víš, že žiju. Mě by přece byla škoda, nemyslíš?“ zašklebil se mladík a vděčně se tiskl k Tomovi. Byl tak nesmírně rád, že nějaká vyšší síla se je rozhodla ušetřit.
„Nesmírná,“ souhlasil Tom a přitiskl své vyprahlé rty na ty bratrovy.
Někdy konec nemusí být konec přímo sám o sobě. Pro někoho to může být nový začátek, druhá šance. Lidstvo bylo konečně zproštěno všech netolerantních, zlomyslných a zlých lidí, kteří prznili lidstvo. Na světě zůstali už pouze lidé, pro něž byla láska a spokojenost jejich nejbližších tím nejdůležitějším na světě.
Lidstvo bylo konečně takové, jaké mělo už od svého počátku být.
autor: KarlaSka
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
páni krásná to povídka 🙂 tvoje povidky se vydari vzdycky 🙂
Tak to by me zajimalo, jeslti ja bych byla elita, nebo ja bych byla ta co umre 😀
a Tome tebe ze nebavi zasouvat? oh gosh .. 😀
Ale nadherna povidka 🙂
Tak toto sa vydarilo. Mám rada poviedky zo súčasnosti, o dvojičkách aké sú teraz. Táto poviedka znela úplne skutočne 🙂 a som strašne rada, že tam nebola Ria 🙂 Výborný nápad. A potešilo ma, že prežili 😀
Woooooooooooooooow! Tak tahle jednodílka je skvost nad skvosty!♥ jsem tak š´tasná, ž jsem měla tu čest a dělat jí obrázek! Tolik se mi ten nápad líbil! A to jak jsi popsala, ten jejich láskyplný a citlivý vstah bylo kouzelné!.. :)) Nyny je to úžasná reálná povídka! Věřím, že tak nějak podobně se milují a moc se mi líbilo, že jsi je nezabila prdelky! A že žijí navždy spolu♥!.. 😉 Jsi úžasná Karlí! Už abych tě pořádně objala! O:-) :'DD
Pěkna povídka je fajn že je ze součastnosti.
Wow, nechápu, jak jsem mohla tuhle povídku propásnout! Je vážně skvělá! Od začátku až do konce jsem si ji náramně užívala, i když jsem měla maličko strach, že to kluci nepřežijí.
Povídka byla vtipná, romantická a místy i trošku smutná, ale ohromně moc se mi líbila! Jen tak dál! :))
Tak tahle povídka byla skvělá!