Rozhovory II – Raiju

Krásné vánoční svátky, milé twincestní duše :o)
Jak už jsem slibovala před časem, máme tu dnes takový malý vánoční dáreček, rozhovor s Raiju, americkou autorkou, jejíž dvě povídky máte možnost číst v současné době na našem blogu. Obloquy překládá flixo, Lachrymose LilKatie, která překládala i její první povídku na našem blogu – Sell Your Soul.
Je to vlastně premiéra, rozhovor se zahraniční autorkou tu ještě nebyl, tak doufám, že si rozhovor užijete. S povídáním po e-mailu mi tentokrát musela samozřejmě pomoct LilKatie, která nám dělala překladatelku, za což jí moc děkuju, a teď už nebudu zdržovat, dejte se do toho. 🙂

První otázka je vždycky stejná. Aby čtenáři věděli, s kým si povídám, napiš nám něco málo o sobě. Jak se jmenuješ, kolik ti je (pokud jsi ještě ve věku, kdy se to smí prozrazovat :-D), kde žiješ, jestli studuješ nebo čím se živíš, svobodná, vdaná, rozvedená :-D, prostě takový normální dotazník 🙂 Jako na policii, když tě zatknou 😉

Ve skutečnosti jsem vlastně celkem nudný člověk. Jmenuji se Manda (normálně nepoužívám ‚a‘ na začátku jména) a jsem spíše tichá, 23letá holka, co žije hodinu a půl od New York City. Nemůžu mít děti, takže mám doma psa – šestiletého velšského corgiho jménem Crash, je teď mým nejdůležitějším chlapem v životě!

Nikdy mi nikdo nic nepřinesl na zlatém podnose: Pracuju každý den ve dvou zaměstnáních, také občas fotím a opravuju/natírám/rekonstruuju vozidla, abych měla nějaké peníze navíc. Musela jsem si projít autoškolou, abych získala licenci, sama si opravila a předělala auto, abych nějaké mohla mít, udělala jsem si školou pro barmany, takže se legálně můžu jedním stát (což je moje vysněná práce!) a mimo to teď upravuju jeden ze svých příběhů na THF pro publikaci, a doufám, že alespoň trochu kvůli tomu pak budu moct polevit v práci nebo jet na svoji první dovolenou (nikdy jsem na žádné nebyla). Ne, skoro nespím, jestli o tom přemýšlíte :D, káva je můj přítel!

Tomu říkáš nudný člověk? 😀 Nevěřím, vnitřně určitě ne, podle tvých povídek, a mně naopak připadá, že jsi neuvěřitelně akční. Tvému životu se nuda říkat určitě nedá. Rozhodně nechápu, kde v tom všem pracovním shonu najdeš čas na psaní?

Máš nějakou fotku muže svého života? Našla jsem si obrázky corgiů, ale tam každý vypadal jinak, tak pokud by se tvůj miláček nestyděl, pošli nám ho, určitě ti rád zapózuje. Co chudáček provedl, že má tak destruktivní jméno? 😀
Je u vás těžké najít práci barmana? Sny by si člověk měl plnit, tak do toho, držím palce, aby to vyšlo. 🙂
Můžeš nám prozradit, který z tvých příběhů na THF půjde tzv. „do světa“? Nejspíš brzy z THF zmizí, tak aby si ho případní zájemci ještě stihli přečíst.
Tak… otázek jsem dala hned několik, tak to prozatím stačí. 🙂



Ne, opravdu jsem nudná a předvídatelná; mám fáze, kdy jsem společenská nebo akční, ale normálně jsem tichá a jeden z nejplašších lidí, co kdy potkáte. Ale uvnitř každého příběhu jeho můj velice osobní kousek, opravdové zážitky a problémy kterými jsem si prošla, a nemám žádnou jinou cestu, jak to ze sebe dostat. To proto jsem nejšťastnější, když je můj život nudný a předvídatelný.
Oh samozřejmě! Crash miluje focení!


Jmenuje se podle jednoho slangového výrazu. ‚Crash‘ se používá namísto slova ‚usnout‘ nebo ‚přespat‘ bez pozvání, třeba jako: ‚Hej, můžu u tebe přespat?‘ ‚Can I crash at your place?‘. Když byl štěně a narkoleptik, jako všechna štěňata, vždycky usnul uprostřed přetahování se o hračku, nebo když jedl. Takže si svoje jméno zasloužil!

Barmanství je velice časté a obzvlášť v mém městě jsou bary, kostely, lékárny a banky téměř na každé ulici. Ale práce je vzácná, takže když už někdo má práci jako barman, tak se jí lehko nevzdá. Stále se snažím!

Momentálně jsem uprostřed upravování King of Kingz. Ale rukopis a povídka jsou dva opravdu rozdílné příběhy, takže to z THF nesmažu, i když se to vydá. Kdyby něco, tak se spíš dá říct, že povídka je jen ochutnávka toho, jak bude vypadat opravdový příběh. Musela jsem cenzurovat spoustu toho, co šlo do povídky, a předělat to, spojit ‚Billa‘ a ‚Bushida‘ a jejich minulost, a také by čtenáři nejspíš příběh emočně nezvládli, takže jsem musela hodně věcí vymazat: takže v tom to bude od publikace jiné, tam zábrany nebudou.

Ó, muž tvého života je opravdu nádherný 🙂 je vidět z jeho výrazu, že si focení užívá. Díky za fotky i za vysvětlení jeho jména, zrovna tuhle možnost člověk ve slovníku nenajde. Já s mou angličtinou už vůbec ne. 😀

S prací je to asi teď všude stejné, tak budu držet palce, aby se ti to podařilo. Možná si jednou, až budeš slavná a bohatá autorka, otevřeš vlastní bar. 😉

Přiznám se, že King of Kingz jsem číst začala, ale bylo to tak prošpikované slangovými výrazy, že jsem tomu prostě nerozuměla. Já a můj překladač jsme pohořeli. 🙂 To bude hodně tlustý román podle počtu dílů, myslím, že jich je 110, že? Ta publikace bude opravdové vydání knihy, nebo spíš e-knihy, jak jsem to viděla u některých autorek na THF?

No… a konečně se dostaneme i k tomu, co je naším hlavním tématem, a to jsou TH. Každá fans má svůj vlastní příběh, jak se k téhle skupině dostala, tak nám popiš ten svůj, určitě bude trochu jiný, než příběhy evropských fans, které měly kluky na podnose už od roku 2005. U nás v Čechách byli slavní vlastně hned poté, co se proslavili doma v Německu, vychází u nás česká mutace Brava, takže tu měli obrovskou masu fans. Většina jich je už dávno někde jinde, zbyla jen hrstka těch věrných, a sem tam přibydou nové, které byly v jejich začátcích třeba i antifans. Jak to bylo u tebe? Nešetři místem, hezky se rozepiš, víme dobře, že to umíš. 😀

King of Kingz je opravdu dlouhý a zamotaný příběh, takže jsem ani nečekala, že by to lidi četli až do konce. Takže ať jsi to dočetla jakkoliv daleko, děkuju! Když chce člověk vydat opravdovou knihu, kterou lidé budou moct držet v rukou, musí mít určitý počet slov, což znamená, že jsem musela příběh upravit do 1/3 původní délky. Dělám, co můžu, abych došla k cíli, ale až opravdu, opravdu nebudu moct, pak se podívám po nějakých jiných možnostech publikace. Ale pro teď nechci být jako zbytek a mít jen knihu na internetu. To je pro mě velice jednoduché a já nechodím tou nejjednodušší cestou, když něco miluji tak moc.

Můj vztah s Tokio Hotel je opravdu komplikovaný, ale vlastně to jsou nejlepší roky mého života. V srpnu 2007 jsem dostala odkaz na video na YouTube (kde by svět bez toho byl?) kde byl ten roztomilý emo chlapec. Můj ex je ten, kdo mi ho ukázal, poslouchala jsem jeho naříkající a přeskakující hlas zpívající Durch Den Monsun a prostě jsem to nemohla vydržet. Bylo to příšerný a po chvíli jsme to vypnula. Uběhl týden a zvědavost mě přinutila si to pustit znovu, zatímco písnička hrála, já si prohlížela navrhovaná videa na bočním panelu, našla jsem video s názvem ‚Don’t Jump‘, ale ten člověk na ikonce nevypadal jako to ufňukané dítě, na které jsme se koukala. Tak jsem na to klika a do té písničky se zamilovala (moje reakce byla ‚PÁNI. TEN VYROSTL!‘)

Pomalu jsem se ponořila do fandomu, a hned jak jsem si v něm smočila nohy a okusila ho, spřátelila jsem se s několika fans, které mě dotáhly přímo doprostřed něčeho, co bylo na mě až moc děsivé a ohromující. Stala jsem se závislou. Od té doby jsem byla na jejich třech koncertech, samozřejmě se s nimi několikrát setkala, obědvala jsem s nimi, když jsem pracovala ve studiu MTV. Tokio Hotel se pro mě stali skupinou, která mi změnila život a kdykoliv budu mít možnost, tak se na ně zase ráda podívám.

I když jsem se přestala starat o to, co dělají, nebo čekat na album, které nikdy nevyjde, tak kdyby byla data na turné tady v Americe, bez váhání bych všeho nechala, vybrakovala konto a koupila si lístek na každý koncert, co bych si mohla dovolit.

To je zajímavý… já se s nima seznámila téměř stejně. První, co jsem viděla, byl klip Spring Nicht nebo Don’t Jump, to si nejsem jistá. Spíš to byla asi německá verze. Bill se mi neskutečně líbil v tom koženým kabátě a s těmi šílenými vlasy. Takže jsme se nejspíš chytly na stejnou věc a ve stejném roce. 😀

„Samozřejmě jsem se s nimi několikrát setkala, obědvala jsem s nimi…“ :-O Ty to napíšeš, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě, setkat se s nimi 😀 Víš o tom, že to je dodnes sen tisíců fans? 😀 A ty tak klidně, jako by se nic nedělo. 😀 To nám musíš přece pořádně vyprávět, ne to jen tak odbýt. Co jsem zatím viděla meet & greets, je to záležitost trvající pár minut, kdy se kluci pomalu ani nepodívají holkám do očí, už vůbec je nenechají s nima mluvit, podepisujou se jako roboti, pak se taky jako roboti s nimi fotí a pak čáu, ádié, mějte se. Přijde mi to příšerně neosobní, a tak trochu urážející, i když to samozřejmě chápu z jejich hlediska. Kdysi dávno, když ještě nebyli tak slavní, někdy v roce 2007, byli prý na meet & greet v Ostravě úplně jiní, ale to je pochopitelné, tomu rozumím.

Takže, když mám konečně někoho, kdo se s nimi setkal trošku blíž, nemůžu si nechat utéct příležitost, abych z něj nevytáhla všechno, co jde. 😀 Co jsi dělala pro MTV? Fotila? Nebo jsi s nima dělala rozhovor? A jací kluci byli? Vem to hezky po jednom, jací ti přišli ve skutečnosti? Co říkali, co jste jedli, byli k tobě milí? Prostě nám to hezky popiš, určitě si ráda zavzpomínáš. Pro většinu z nás znamenají totéž, co pro tebe, každé z nás nějak změnili život.

No, na internetu každý říká, že se s nimi setkal, a každý je jejich nejlepší přítel, nebo s nimi každý spal, takže obvykle říkám: „Jo, taky jsem je potkala,“ a víc to neřeším. Když jsem se s nima setkala, nikdy to nebylo plánované nebo oficiální a osobně nenávidím meet & greets, ze stejného důvodu jako ty (alespoň s TH, u ostatních to bylo vždycky mnohem osobnější, ale ti taky nejedou 50 hodin bez spánku).

Můj první koncert byl jejich úplně první koncert v NY. Pořád se musím usmívat, když si vzpomenu na to, jak lehce se dalo ve frontě skamarádit s naprosto neznámými lidmi, když jsme čekali, nebo na svůj první zážitek bláznění a křičení, který přišel se show. Když show skončila, moje kamarádka šla se mnou (trvalý návštěvník koncertů, ale ne fanynka skupiny) dotáhla mě k podiu, když všichni odcházeli, a donutila mě zeptat se Tobiho (SLUŠNĚ! To je klíč. ‚Prosím‘ a ‚děkuji‘ vás dostane všude!), jestli by mi dal set list z koncertu, a mám ho dodnes 😀

Můj druhý koncert Byl v New Jersey – Bamboozle festival; první show, kterou TH naplánovali po tom, co Billovi bylo po operaci dovoleno zpívat. Vzpomínám, že to byl horký den, pak najednou zničehonic byla SUPER zima a pršelo, a my mysleli, že nebudou moct hrát. Pak přes hudbu, která hrála, když jsme čekali, dav zaslechl tiché hlasy – Tom, Bill a Georg, ale hlavně Tom – mluvili, jako by nevěděli, že mají zapnuté mikrofony. A pamatuju si na křik, když si všichni uvědomili, co se děje. „To je TOM! TOM!“ a jak hlasitější byl, když jsme poprvé viděli a slyšeli Billa, když přišel na podium. Tahle show byla ta, kde jsme fotila, a všimlo si mě MTV. Protože holky z fandomu ty fotky ukradly a posílaly je po netu, skončila jsem s kontaktem od někoho ze společnosti, kdo mi nabídl práci.

Ale byl to můj třetí (a poslední) koncert, který si pamatuji nejvíc. To bylo v The Roseland Ballroom v NY, úplně na konci turné. Show nebyla nic moc, byli unavení a všichni jsme si toho všimli. Ale stále byla dost dobrá. Potom jsem se dostala dopředu a znovu poprosila o setlist (a ano, ten mám taky!). Takže zpocené, unavené a nadopované adrenalinem jsme s kamarádkou jely domů z New Yorku. Když jsme jely zpátky (nejdřív jsme byly nějakou dobu ve městě a vyjely až okolo jedné hodiny ráno) přejížděly jsme kolem odpočívadla s McDonaldem a moje kamarádka okamžitě řekla:

„Mando… to je tourbus.“
„Cože?“
„To je tourbus. MANDO, TO JE TOURBUS!“
„… Ne. Ne, neopovažuj se. Jsem zpocená a hrozná a nechutná…“
„A NEJSPÍŠ SE SETKÁŠ S TOKIO HOTEL.“
A bez varování sjela z dálnice na skoro prázdné parkoviště, zaparkovala hned vedle autobusu a táhla mě dovnitř do McDonalds.

To bylo moje první neplánované a totálně nepřipravené setkání s kluky. Upocené, vlasy mastné, všechny šminky rozmazané a toužící po hranolcích, jsme si šly objednat jídlo k pultu, neustále jsme se otáčely, jestli to opravdu JSOU Tokio Hotel a jejich ochranka, kdo seděl u stolku za námi. Pořád jsme se dívaly a kamarádka se ptala: „Jsou to oni? Jsou to oni?“ „JÁ NEVÍM!“ šeptaly jsme tak tiše, že jsme musely vypadat trochu šíleně, jestli nás někdo viděl. Sedly jsme si od nich trochu dál, já byla tak plachá, že jsme se na ně nemohla ani podívat, seděla jsem zády k nim a moje kamarádka na ně ZÍRALA.
Když jsme jedly, slyšela jsem: „Všechno jsi mi snědl!“ Otočila jsem se a viděla Billa, jak mu z pusy visí hranolka, vlasy měl rozcuchané a rychle hozené pod čepici, šminky rozmazané stejně hrozně jako my, a bouchal Georga do ruky.
„Můžeš si vzít moje. Já je nechci.“ Cítila jsem, jak rudnu, zvedla jsem hranolky, abych dokázala, že nelžu. Viděla jsem, jak se zvedl Saki, ale Bill ve své celé rozcuchané kráse byl až moc rychlý a přešoural se přes čerstvě vytřenou mokrou podlahu, aby si je vzal. Tenhle malý a trochu komický moment bylo to, co prolomilo ledy, a moje kamarádka řekla: „Vaše show byla úžasná!“ a vyzradila tak, že jsme fanynky. Namísto vyděšených výrazů, které jsem čekala, jsem dostala ten největší (a opravdu upřímný, což je u nich neobvyklé) úsměv od Billa s Gustavem. To byla jedna z nejvíc cool nocí, co si pamatuju. Tyhle setkání mám se slavnými ráda: jsou podle mě více zapamatovatelné.

Pro MTV jsem pracovala tzv. ‚pod stolem‘, což znamená, že oficiálně jsem tam nepracovala (co se týká daní a platu). Byla jsem fotografka na koncertech, ale namísto toho, abych chodila do speciálního boxu pro fotografy, fotila jsem zprostřed davu. Stálo mě to pár monoklů, zlomenou ruku a vykloubené rameno, ale jelikož jsem tu práci MILOVALA a platili mi lístky, tak jsem si nestěžovala :D. Také jsem jeden čas pracovala za kamerami ve studiu. U všeho, co lidé v Americe viděli na MTV TRL mezi červnem a prosincem 2008, jsem byla přítomná za kamerou. Jeden zábavný moment: moderátor show byl syn mojí učitelky ze střední a jsme opravdu dobří přátelé.

To jsou zážitky. 🙂 Tady je vidět, že i krádež fotek může být k něčemu dobrá, tobě dala skvělou pracovní příležitost a další zkušenosti. Ovšem jedna věc mě zaujala ze všeho nejvíc. 😀 Chceš říct, že milionář Bill Kaulitz, kterému kámoš – taktéž milionář – sežral hranolky, si klidně v pohodě vzal ty tvoje? 😀 A platil svým a Gustavovým upřímným úsměvem? 😀 No to je fór. 😀 Já se bavím. Z pohledu fanynky je to samozřejmě úžasný zážitek, ale když si to člověk projde „za střízliva“ očima nezaujatého pozorovatele, a ne v kůži někoho, kdo šílí, když je zahlídne, je to fakt děs. 😀 Být Bill můj syn, tak se za něj stydím, sežrat chudý fanynce hranolky! 😀 Jako by si nemohl poslat Sakiho pro nový, chudáček hladovej. 😀 Je vážně tak vypatlanej a uvěřil snad tomu, že sis koupila hranolky, ale najednou už je nechceš? 😀 Doufám, že ti to pak při dalších setkáních nějak vrátil. 😀

No… každopádně jsem ráda, žes s námi svoje zážitky sdílela, kdyby sis vzpomněla ještě na něco zajímavýho, klidně to dopiš, určitě by se o tom dalo mluvit hodiny, hlavně o natáčení a tak, ale pokročíme trochu dál, i když ne zase tak moc daleko. Půjdeme k jiné slavné hvězdě.

Tvoje první překládaná povídka u nás na blogu byla Sell Your Soul. Adam Lambert je už dneska hvězda, která objíždí celý svět, a podle mě zcela zaslouženě, ale když začínal, málokdo ho u nás znal, protože American Idol tady nesledujeme. Kdyby se nezmínil někde v médiích, že se mu líbí Bill, je možné, že bych ho neznala ani dnes, nebo rozhodně ne tak dobře. Co bylo tím prvním impulzem dát v povídce Billa dohromady s Adamem? A na čem pak ztroskotalo pokračování? Pamatuju se, že to bylo někdy kolem tvého prvního Adamova koncertu, je to tak? Je to pokračování nadobro ztracené, nebo si myslíš, že ho můžeš ještě někdy dopsat?

Nejsem si jistá, ale myslím, že je to všude stejné: kupujeme si věci, které nechceme. Pro mě je to obvykle jídlo. Taky v tu chvíli, kdy jsme se na sebe s kamarádkou podívaly, byly jsme až moc vyčerpané na to, abychom všechno snědly. A jelikož to byl jejich poslední koncert a já si myslela, že je už nikdy neuvidím (byl to jejich poslední koncert poslední americké tour; nevěděla jsem, že bude poslední a jediná, jen jsem věděla, že se vracejí do Německa a ne že už se nikdy nevrátí), a myslela jsem si, že to nikomu neublíží. Ti chudáci pracovali opravdu tvrdě a byli unavení a bylo to na nich vidět. Tak proč jim nenabídnout pomocnou ruku? Kdyby to někdo udělal pro mě, byla bych ráda.

Sell your soul jsem začala JEN PROTO, co se řeklo v tisku, a pak kvůli tomu, co dělali fanoušci. Nemyslíš, že by bylo cool koupit si rande s celebritou, kterou obdivuješ? No a kdo jiný by na to měl peníze než jiná celebrita?

Ale jako u všech povídek, psala jsem, abych ze sebe dostala svoje démony a dostala se z něčeho, co mě trápilo. Byla to velice negativní věc: můj přítel se v tu dobu potýkal s drogami jako Bill v povídce, nedokázala jsem ho zastavit. Bylo mi hrozně a byla jsem rozzlobená a v šoku, tak jsem ty pocity proměnila v pocity někoho jiného (tak jak to dělám ve všech svých příbězích, aniž by o tom čtenáři věděli). Donutila jsem je projít si těmi samými pocity, a pak jsem svou zlost obrátila v to, že jsem Billa sundala až na samotné dno a uklidnila se tím, že jsem ho znovu vynesla zpátky.

Pokračování, i když jsem pro to měla neskutečné plány, bylo opuštěno ze spousty důvodů. Nebylo moc dobře přijato (minimální počet komentářů a ohlasů), dokonce i v tu dobu (musím říct, že jsme si všimla, že o pokračování jde jen čtenářům ze zahraničí. Ne moc lidí z Ameriky to chtělo), se příběh na můj vkus rozvíjel až moc pomalu, a taky jsem z fanouškovství nějak vypadla a nedokázala jsem se nutit psát. Pokračování (protože Sell your soul pro mě bylo perfektní), bez toho nemohlo být dokončeno. Byla jsem hrdá na to, že jsem byla první z fanoušků z Ameriky, kdo s tím párem přišel, a že jim to spolu tak šlo. Nerozumím, proč se jiným lidem spolu nelíbili; měla jsem pocit, že každý by měl dostat šanci! (No, přiznejme si ale, že spousta párů u fanoušků je vážně směšná.)

Aha, tak když se na to vaše hranolkové intermezzo díváš z tohohle pohledu, zní to trochu jinak. Jsem tak trochu cynik, asi ty pracovité chlapce tolik nelituju, je to jejich práce a myslím, že je to dost dobře živí. Já nevím, ale málokdy si kupuju věc, kterou nechci, jídlo nevyjímaje ;-D ale rozumím, šly jste do toho motorestu za nimi, ne se najíst. Na to, že jsi plachá, ses ale opravdu odvážila dost, neumím si sama sebe představit na tvém místě. Asi bych jen seděla a zírala 😀 a kdyby se na mě nedejbože někdo z nich podíval, propadla bych se sto sáhů pod zem. 😀

Americká tour byla jen jedna? No vidíš, to já vůbec nemám spočítaný, přijde mi, že byli v Americe mockrát, až tam twins definitivně zakotvili, což je ovšem zase hodně proti srsti evropským fans. Považují to tak trochu za zradu dvojčat, jestli tomu rozumíš. Můžou si za to samy, samozřejmě, měly mít trochu víc rozumu a kluci by neutíkali.

Pokračování Sell Your Soul je opravdu škoda, ale pamatuju se, že to bylo hodně depresivní. Místo skotačivého zamilovaného páru Bill/Adam se začalo dít to, co v normálním životě, závislost, deprese, odloučení, a to není moc oblíbené mezi fans. Mají radši plytké příběhy ze střední školy, na hluboká psychologická dramata ze života jich spousta není stavěná, bohužel.

Souhlasím, že některé páry, co dávají fanynky v povídkách dohromady, jsou směšné, ale občas to jen tak na první pohled vypadá. Například jsem po kratším váhání četla na THF Bill/Joop povídku One Night In Paris od Thilie, bylo to někdy po té jejich spolupráci v Paříži, a musím říct, že se mi to vůbec nezdálo směšné. Dokonce se mi to líbilo, ačkoliv pro někoho může být tohle spojení nechutné, protože je Joop proti Billovi starý dědek. Bylo to asi tím, že to byla zároveň twincestní povídka, kde Billův vztah s Joopem pomohl Tomovi si uvědomit, co k bratrovi cítí, takže to nebylo výhradně jen o nich dvou, a autorka to podle mě napsala prostě skvěle. Na tom asi záleží nejvíc, jak je to napsané.

Každý má nějaké své oblíbené páry, u tebe je to podle povídek zcela evidentně Bill s Bushidem. Svoje démony se ti na těch dvou asi daří vypsat nejlíp. Doufám, že téma Obloquy nebylo tak do detailu prožité jako Sell Your Soul?

Pokud si dobře vzpomínám, tak byla krátká americká tour jen na East Coast (kde žiju), aby ‚otestovali vody‘ pro skupinu, pak se vrátili do Evropy, Bill si zničil hlas, pak se vrátili a druhý koncert, kde jsem je viděla (to byl festival, takže jejich hraní bylo krátké), pak na chvíli zůstali, a pak se vrátili do Evropy, pak do Ameriky na pár koncertů, které skončily na Halloween. Je strašidelný, jak si to sotva pamatuju, ale už je to přes čtyři roky, co jsem je ‚VIDĚLA‘.

Ale to, na co fanynky nebo kdokoliv, kdo se spojuje se skupinou, nemyslí, je to, že když chcete být rozpoznán jako muzikant, Amerika je podium. Amerika je velká nádoba s množstvím hudby, tolika hlasy, ale i spodinou, a tak málo diamanty, kteří mají opravdový talent, že kdy si vás tu všimnou, tak máte otevřený celý svět. Když jste znám v Americe, pak to DÁTE. Ale klíč k tomu, abyste se dostali do centra pozornosti, je bojovat, jak nejvíc to jde. Protože je toho pro fanoušky TOLIK, k čemu se obrátit (spousta nováčků), musíte si postavit pevné zázemí. Musíte STÁLE dělat hudbu, musíte STÁLE zkoušet nové věci, STÁLE ukazovat hudbu v rádiích, i klipy nebo dema. Tokio Hotel tohle nedělali, obzvláště v US, jejich fanoušci zmizeli a přestali se o ně zajímat. Kdyby v tuhle chvíli chtěli dělat turné, jejich lístky by byly k sehnání lehce a rozhodně by se nevyprodaly tak jako dřív. Přála bych si, aby nikdy nepolevili. Milovala jsem je poslouchat, MILOVALA jam „Hurricanes and Suns“ a bylo to velmi slibné, ale pak se přestali zajímat a přestali chtít být muzikanty. Tenhle výlev by mohl být o dost delší, ale končím, protože bych byla opravdu neslušná 😀

Mám talent (a něco, na co jsme opravdu pyšná) zjistit a napsat příběh tak, aby měl čtenář pocity, jaké chci, aby měl. Když je dostanu do správných emocí, alespoň v povídkách, pak uvězním čtenáře v jejich těle a nemůžou se dostat pryč; musí jet povídkou a brát to všeho z tohohle pohledu. Obloguy měl být příběh o duších. Měl být, ale nakonec to tak nedopadlo. Když píšu, mám svoje postavy, svůj nápad, ale vlastně spíš jen všemu přihrávám do cesty. Moje postavy jsou opravdoví lidé, mají opravdové pocity, opravdové reakce, a já je jen zaznamenávám. Takže tenhle příběh spojený s mými nejhoršími pocity, je naplněný prázdnotou, zlostí a samotou, která ve mně byla od roku 2006, kdy zemřel můj otec. Než jsme tohle začala psát, nemohla jsem se zbavit bolesti, a dokud nebyl tenhle příběh, neuvědomovala jsem si, že dokážu vzít lidi na cestu se mnou. Použila jsem Billa jako své veslo a vzala mu tu nejdůležitější věc v jeho životě, stejně jako pro mě byl můj táta, a nedala jsem mu čas na to, aby se rozloučil a nedala mu šanci, neudělala jsem z toho kouzelnou pohádku a neoživila Toma, nedala jsem mu žádné speciální schopnosti. Ne, Tom byl pryč a hotovo, musel se s tím vyrovnat, dohnalo to Billa, až do bodu, kdy chtěl zemřít, a tenhle příběh dohnal k těmto pocitům i moje čtenáře.

Po tomto příběhu jsem cítila úlevu, ale nebyla jsem volná. Můj příběh byl jen zpola dokončený. Billův příběh byl stále na půli cesty. Oba dva jsme byli ztraceni, hledali pohodlí, hledali něco víc. To proto přišlo What Patience earns (Co trpělivost přináší) a vymazalo depresi a zvedlo čtenáře zpátky na nohy, oprášilo je a řeklo jim: „Bude to v pořádku. Teď se zvedni a pohni se, nejsi sám.“ Hudba, kterou jsem vybrala pro trailery (Alles wird gut, Not alone) také není náhodná. Na konci příběhu Bill, já a každý čtenář, se kterým jsem mluvila, se cítil… lépe. V obou příbězích, zdálo se, že čelí svým vlastním démonům, a ke konci se všichni cítili, jako by bylo v pořádku mít bolest, jít dál jen proto, že v tom nejsou sami. Od doby, co příběh skončil, když myslím na svého tátu, namísto abych byla zkroušená, se prostě usmívám. 😀

To je úžasná terapie, máš štěstí, že ti bylo dáno to takhle zvládat a dokážeš se ze svých traumat vypsat. Uvidíme, jestli naši překladatelku flixo tvůj emocionální příběh nakonec neudolá 🙂 a pustí se i do pokračování, rozhodně to měla v plánu. Doufám, že ano, i když to asi bude trvat. Překladatelství je náročná činnost, člověk se přitom nadře nejen v tom, že musí převyprávět příběh někoho jiného, ale ještě musí být tak dobrý, jako je v původním jazyce. Máme štěstí, že tady takových ochotných duší pár je, protože angličtina je ještě pro většinu Čechů věc příliš složitá. Čtyřicet let se nás snažili naučit rusky, a pak se to najednou celé otočilo a všichni ti, co dřív ve školách učili ruštinu, honem začali učit angličtinu :-D, ale dobrých učitelů je opravdu málo. Člověk musí mít talent a snahu, aby se naučil alespoň rozumět. Fascinuje mě, kolik cizinek píše na THF anglicky, ale většinou jsou ze zemí, kde se angličtina učí už desetiletí, a tudíž nemají problém.

Vím, že jsi jednou o sobě psala na Formsprings, že umíš několik jazyků, i když jen částečně. Byla mezi nimi k mému nesmírnému údivu i čeština, tak je jasné, že se tě zeptám, co máš s naší zemí společného, kdo z tvých předků tady žil a mluvil tím pro cizince šíleně těžkým jazykem. Další jazyky už jsem zapomněla, tak nám o tom něco pověz. Myslíš, že bys dala dohromady sama nějakou jednoduchou českou větu pro naše čtenáře, kterou by LilKatie nemusela překládat? 🙂

Naneštěstí umím v češtině jen nějaká slova přečíst a rozumím jim, neumím s ní mluvit. Angličtina je můj mateřský jazyk, v němčině jsem celkem dobrá, umím ji číst, psát, i tak trochu mluvit, učím se velmi pomalu rusky (hodně lidí emigruje do mojí části US z Ukrajiny a Ruska, takže se to v jedné z mých prací stává velice známým jazykem, dříve jsem tam slýchávala spíš španělštinu a italštinu) a moje italština není nejlepší, ale je dost dobrá; můj táta se mě ji snažil co nejvíc naučit, když jsem byla malá.

Moje české kořeny jsou od babičky z matčiny strany, která přišla do US, když byla teenager, a část jazyka, kterou jsem se NAUČILA, za to můžu poděkovat Monice, která dělá fotomontáže, a pomoci Google překladače. Narazila jsem omylem na její blog před lety, a moje touha projít si všechny její fotomontáže (bez toho abych musela křičet hrůzou kvůli twincestu) a automatický překlad od googlu mi pomohl naučit se slova, která jsem chtěla vidět, jako ‚Fotomontáže‘, ‚Fotky‘ a ostatní jednoduchá slova. Občas (když jsem si byla jistá, že mě nikdo neposlouchá) jsem si nechala stránku v originálním jazyce a četla si ji nahlas, jelikož takhle jsem se naučila i němčinu. Teď jsem na tom alespoň tak dobře, že můžu číst a pochytit, co vlastně čtu, občas rozumím tomu, co čtu tak dobře, že se směju až k slzám a tleskám. Miluju číst její příspěvky a teorie, ale nikdy nemůžu napsat komentář, protože bych si připadala jako hloupá Američan, takže jen v tichosti sedím a užívám si to 😀

Jéééžiš, hloupá Američan :-D, já se svou příšernou angličtinou napsala na THF už 100 komentářů, a autorky mi většinou rozuměly. Všechno za pomoci svých chabých znalostí a google překladače. 🙂 Mimochodem, Monica umí německy, určitě byste si pokecaly v tomhle jazyce, můžeš to zkusit. Každý bloger je rád, když ví, kdo k němu chodí, a že se mu jeho práce líbí. Monica je naše hvězda, co se týče montáží.

Tebe děsí twincestní montáže? 😀 Ne, nepřekvapuje mě to, vím, že jsi někde psala, že nemáš twincest ráda, proto se zaměřuješ hlavně na slash. Každý má svůj vkus, to je jasné.

Máme tu v Čechách pár Američanů, kteří se tu usídlili natrvalo, a nějak se proslavili, a když mluví pořád je to hodně znát. Nevím jak ostatním, ale mně to přijde roztomilé. Čeština je opravdu tak těžká, že se ji většinou cizinci nenaučí perfektně ani po dvaceti letech, co tu žijí, takže jsme na to zvyklí. Naopak, řekla bych, že Češi ocení, když se někdo snaží mluvit naším jazykem, takže se toho vůbec neboj.

Mám pocit, že každý Čech má někoho z příbuzenstva v Americe, já tam měla sestru mé babičky, odešla tam někdy v roce 1920, vdala se a žila v Californii. Díky google mapám jsem si nedávno našla její adresu a konečně jsem viděla, kde bydlela. 🙂 Svět se za posledních patnáct let díky internetu strašně zmenšil. Tehdy bychom si mohly tak maximálně psát dopisy nebo draze telefonovat. 🙂
Tak… náš rozhovor se blíží ke konci, takže poslední otázka. Bude trochu jiná než ty ostatní. Napíšu ti několik slov nebo začátek vět, a ty k nim doplň, co tě první napadne.

Když se ráno probudím… cítím se jak P. Diddy… (musela jsem) – (text od Ke$hy)

Největší trapas mého života byl… každý den se mi povede udělat něco trapného. Nemám nic, co by bylo nejtrapnější.

Moje nejoblíbenější jídlo je… ananas, nebo jakékoliv ovoce.

Kdybych ještě jednou osobně potkala Tokio Hotel, tak bych… nevím. Jsem naprosto nepřipravená na to, že by se tohle mělo někdy stát.

Nedávno jsem měla sen… že jsem měla naplánovanou schůzku s jednou ze svých starších čtenářek. Žije v Kanadě, a tak není moc šance, že se potkáme. Ale stejně jsme si řekly: „Bylo by to někdy hezké…“ a já jsem jí napsala „Nezvládnu to.“ Ale když řekla: „To je v pořádku, stejně jsem si nemyslela, že by to vyšlo“, tak jsem se nějak ocitla přes ulici u jejího domu a moje prsty nedokázaly napsat: „Ale já jsem přímo tady venku, můžeme jít.“ Nedávalo to smysl.

Když jsem byla v pubertě… život byl na prd, byla jsem naprosto jiná, než jsem teď; nepoznali byste mě. Byla jsem velice tichá, plachá a divná, a byla jsem to emo dítě oblečené v černé a sedící vzadu ve třídě, kreslící si nebo píšící si do sešitu namísto toho, aby poslouchalo učitele.

Kdybych na 100% věděla, že bude konec světa… *nabíjí zbraň* sem s tím. Jestli je šance přežít, pak ji vždy vezmu (ale v případě, že by měla planeta vybuchnout nebo přijít do srážky s asteroidem, pak zavolám do práce, že jsem nemocná, a strávím svůj poslední den tím, že pojedu autem tak daleko, dokud mi nedojde benzín, nebo se něco nerozbije, pak půjdu domů, budu se mazlit se psem a své poslední hodiny prospím)

Kdybych si musela vybrat jinou zemi k životu… abych byla upřímná, myslím si, že bych zůstala ve Státech. Nemyslím, že bych mohla pohodlně žít někde jinde, nebo alespoň jak mohu tady. Ráda bych navštívila Evropu, ale jen na dovolenou.

Až půjdu příště k Monice na blog (;-D)… zavřu dveře od pokoje, vypnu světla, zatáhnu závěsy a budu se choulit před laptopem (jen pro případ) a obvykle skončím tím, že se budu smát nebo ukazovat na obrazovku a křičet: „TOHLE? VIDÍŠ? NEJSEM ŠÍLENÁ. ONI (Bill a KayOne) SPOLU URČITĚ NĚCO MĚLI. ŘÍKALA JSEM TO! OH MŮJ BOŽE, MILUJU TĚ.“

Kdybych vyhrála milion dolarů… nejspíš bych až do konce života seděla v bance a zapomnělo by se na mě, nikdo by nejspíš nevěděl, že jsem umřela, dokud by mě banka nepotřebovala odstranit z budovy.

Můj bar se jednou bude jmenovat… Zahrada Edenu, nebo „Al’s“ (u Al/a), protože moje iniciály jsou A-L-S.

Až mi vyjde první kniha… nejspíš si nepovede dobře, ale stejně budu doufat. Je to moje dítě a vydat ji bude jako poslat dítě do školy na první den a doufat, že ať už půjde jakoukoliv cestou, skončí jako něco dobrého a pamětihodného. Budu neuvěřitelně nadšená a vím, že budu jediná kdo to tak bude cítit. Doufám, že to lidi šokuje. Doufám, že to čtenáři otřese do morku kostí, doufám, že z toho budou mít trauma stejně tak moc, jako doufám, že jim to dá lekci k zamyšlení. Ze všeho nejvíc doufám, že moje jméno nebude nikdy, nikdy, NIKDY ztotožňováno s autory knih, kteří jsou podle mě naprosto neschopní.

Tak já zase doufám, že si ti tvoje sny splní, a že zrovna jako na potvoru nenastane konec světa, který hodláš prospat 😀 s mužem svého života po boku, a tenhle první mezinárodní rozhovor vyšel na našem blogu 25. prosince večer (u tebe dopoledne), jak jsem měla v plánu.

Díky moc, že sis se mnou prostřednictvím LilKatie povídala, a přijdeš se mrknout na komentáře, které, jak doufám, pod tímhle rozhovorem budou. Užij si krásné svátky a šťastný Nový rok. Díky, Janule :o)

7 thoughts on “Rozhovory II – Raiju

  1. Milá Raiju ♥
    Na tenhle rozhovor jsem se strašně moc těšila, protože se mi tím konečně naskytla možnost vyjádřit se k tvým úžasným povídkám s nadějí, že si to budeš mít možnost přečíst a alespoň něčemu z toho porozumět.
    Vždycky jsem si představovala, co bych ti napsala a když teď mám možnost to udělat, tak prostě nemám slova 🙂
    Tak pro začátek určitě to, že tě jako autorku neskonale obdivuju. Nikdo neumí psát jako ty, nikdo jiný neumí tak skloubit krutost a bolest s krásou a láskou, psát tak poeticky a zároveň tak drsně, o věcech zoufalých a zároveň nádherných…
    I když jsem vzhledem ke svým chabým znalostem angličtiny nezanechala na THF u tvých povídek žádný komentář, mám je všechny přečtené. Jsi mou nejoblíbenější  zahraniční autorkou a tvá povídka Obloquy je mojí nejmilovanější povídkou vůbec ♥
    Četla jsem ji už několikrát a vždycky ve mně zanechá neskutečně silné emoce, ještě nikdy se mi nepodařilo si ji přečíst bez slz.
    Zbožňuju pár Bill-Bushido, takže Obloquy je pro mě doslova povídkovou ikonou, stejně jako její pokračování What Patience Earns. Obloquy je jedním slovem překrásná, neuvěřitelně sugestivně a nádherně napsaná, plná bolesti, zoufalství a beznaděje…ale taky naděje, smíření se s osudem, lásky a víry, že se všechno v lepší obrátí. I já jsem na jejím konci vždycky cítila úlevu, úžasná Alles Wird Gut se stala mým vlastním antidepresivem. Když je mi zle, pustím si ji a zpívám si a věřím, že všechno bude dobré…
    Miluju to jedinečné pouto mezi dvojčaty, které jsi v povídce popsala, to vzácné a neskutečně silné propojení, něco, co dokázalo překonat i smrt…ty chvíle, kdy je mrtvý Tom znovu se svým bratrem, kdy mu pomáhá opět žít, když ho Bill cítí, ví, že je u něj…to je něco tak překrásného, dojemného a zároveň je to tolik kruté, ty emoce jsou neuvěřitelně silné, i teď, když o tom píšu :)♥
    Když jsem v Rozhovoru četla, že hodláš jednu ze svých povídek publikovat, modlila jsem se, aby to nebyla Obloquy, protože představa, že bych tento emocionální skvost už nikdy nemohla číst, byla nepředstavitelná. Naštěstí o žádnou z tvých povídek nepřijdeme 🙂
    Jen škoda pokračování Sell Your Soul, ale já osobně už jsem si svůj vlastní happy end domyslela 😀
    Jinak se mi strašně líbí tvůj pes, je nádherný a strašně roztomilý, když ho tady vidím na fotce s tou lahví, hned mám chuť ho pořádně pomazlit 🙂

    Raiju, jsi velice zajímavý člověk a úžasný autor a pro mě bylo opravdovou ctí a potěšením nejenom číst tvoje skvělé povídky, ale i blíže se s tebou seznámit.
    Do nového roku a do budoucna ti přeju všechno to krásné, hodně spisovatelských úspěchů a ať se splní všechno, co si v životě přeješ ♥

  2. Ha, když sem začínala číst tak sem si říkala "Napíšu jí sem něco anglicky aby to nikdo nemusel překládat. A abych se trošku pocvičila v AJ." Ale po přečtení sem změnila názor. jen se hezky Raiju pocvič v češtině, teda jen jestli si to sem přijdeš přečíst. 😀

    Taky sem se divila že píšeš že máš nudnej život, z mého pohledu to jako nudu nevidím… To já mám spíš nudnej život, sedím na zadku před počítačem, odskočím si do školy a zase zasednu za PC… tohle je nudnej živit a né to že si byla u MTV ať už oficiálně nebo ne a že ti Bill snědl hranolky .. a že si byla na třech TH koncertech …

    Máš krásnýho pejska, smála sem se u té fotky s Cocacolou ? (nebo to není lahev od koly ??)

    A ještě musím napsat že sell your soul byla naprosto skvělá povídka, která ve mě něco nechala.. možná tu Adamovu a Tomovu zoufalost z toho že se Bill neprobudí, nevím .. něco jo. A kompletně si mě vtáhla do děje, občas sem to četla až do půl třetí do rána a říkala sem si "Co to děláš.. zítra jdeš do školy?" ale i tak sem se od toho nemohla odtrhnout. 😀 Jednou sem se probudila a spala sem si na mobilu 😀 (na kterým čtu povídky) A opravdu moc bych uvítala pokračování, ale asi se toho nedočkám.. kdo ví ? Nebo třeba nějakou jinou povídku s Adamem, na můj vkus je tu moc Billshida a málo Billa/Adama :D. (Billshido nečtu.)

    Tak já ti přeju aby tvoje kniha dopadla dobře a aby sis získala čtenáře a vyrazila na nějakou hezkou dovolenou. A kdo ví ? Třeba na stejné pláži budu zrovna TH kluci :).

  3. Jsem tak ráda, že tu byl rozhovor právě s Raiju  Podle mě je to naprosto úžasná autorka a její povídky mají nesmírnou hloubku… kolikrát větší než jsem schopná unést a tak, ačkoliv je mi to líto, jsem přestala číst Obloquy, protože jsem z té povídky měla nesmírnou depku, která se se mnou potom táhla dlouhé dny a narušovala tak schopnost normálně fungovat… nikdy jsem asi nečetla povídku, která by mě ta strhla a přinutila cítit vše, co hlavní postavy… vždyť já to všechno probrečela!
    A teď už k samotnému rozhovoru, Mandin život mi přijde zajímavý, obzvlášť vše co se týče TH. Ta příhoda z Mekáče je suprová 😀 v tu chvíli bych asi jenom tupě zírala a nebyla schopná pohybu, natož slova 😀 I když mi stejně jako Janulce připadá zvláštní, že ty hranolky přijal 😀
    A Crash! To je takový krásný brouček 🙂 a fotogenický 😀 A je nesmírně roztomilý 🙂
    Život v (nebo teda spíš u) New Yorku musí být úžasný, miluju Ameriku a s trochou štěstí se tam jednou hodlám přestěhovat  ale času dost 😀
    Nechápu, jak může mít někdo nerad twincest!!! 😀 Vždyť je to naprosto úžasná a krásná láska  myslím, že je to absolutně nádherně napsané v Lachrymose 🙂 (tam mám mimochodem strašný skluz, budu to muset dohnat, protože ta povídka je skvělá)
    Nejsem schopná napsat ani si vzpomenout na všechno, co bych chtěla této úžasné a opravdu talentovaná autorce vyjádřit a už vůbec ne anglicky 😀

    Tak snad jenom hodně štěstí do nového roku, spoustu inspirace do psaní a hodně štěstí s publikací tvé povídky 

  4. V první řadě musim vyjádřit úžas ohledně tý hranolkový příhody 😀 A taky ohledně toho, jak samozřejmě to bereš 😀 Nevím, tam u vás za oceánem je možná béžný potkávat celebrity, tady by se z toho každá fanynka posadila na zadek 😀

    Ale teda, co se týče mě, víc šokovaná jsem z toho, že čteš můj blog. Janule mi sice říkala, že si mám tenhle rozhovor přijít přečíst, ale myslela jsem, že budou jen letmo zmíněný moje fotomontáže :D. A já se vždycky při pohledu na svoje statistiky divím, co u mě ti cizinci dělají, když už montáže nedělám tak často jako dřív. Vůbec mě nenapadlo, že by někdo z nich mohl číst moje články 😀 No, jsem každopádně ráda, že to vím 🙂 Když se ti bude chtít, klidně mi někdy můžeš napsat komentář – německy, česky nebo i anglicky :), nikdo se na tebe určitě špatně dívat nebude 🙂

    Jinak jako autorku tě zatím neznám,  musím se přiznat, že už TH povídky skoro vůbec nečtu… ALE zrovna od tvojí Lachrymose jsem si tady na blogu asi před měsícem přečetla první díl a hned jsem si jí uložila do odkazů jako kandidáta, že až bude čas a nálada, začtu se do toho pořádně… Ani tohle už se mi s povídkami často nestává, takže je to vlastně poklona! 😀 První díl se mi líbil moc, nepochybuju, že to bude skvělá povídka, jen musím počkat, až budu mít tu správnou náladu, vypadá to, že to bude docela záhul na emoce… 😉

    No… Tak Veselý svátky, hodně štěstí s knihou…
    … a pejskovi vyřiď, že je nádhernej 🙂

  5. Nějak nevím, jak začít:)…když jsem viděla, že je tady rozhovor s Raiju, měla jsem opravdu radost, no možná hlavně z toho důvodu, že jsem byla zvědavá, jak asi tak může rozhovor se zahraniční autorkou vypadat, zvlášť americkou autorkou:), pro Spojené státy mám prostě slabost, no jo byla jsem tam dvě léta po sobě v rámci Work and Travel:) (v Montauku, tak dvě hodiny od NY, ale Raiju, ty při mém štěstí určitě bydlíš na jiné straně od NY:) (jsem zvědavá, jestli tomu budeš rozumět:D)
    Rozhovor byl skvělý, ať už tvůj pes, tvoje setkání s TH, tvoje plány s vydáním knihy a tak dále.
    Jako autorka jsi úžasná, jak dokážeš popsat psychiku osob, neuvěřitelné.
    Můj jediný problém je, že u mě prostě twincest vede a až hluboko za ním jsou ostatní pairingy, bohužel, škoda pro mě:(
    Na přání k Vánocům je už trochu pozdě, ale i tak užij si zbytek roku a vše nejlepší do nového roku:)
    Mohla bys nám napsat, klidně v angličtině, jestli něčemu z našich komentářů rozumíš:)
    Jo a Janule s tím, že má skoro každý příbuzného v USA to asi bude pravda, nám tam emigrovala tetička v 68:)

  6. Nejlepší rozhovor EVER! 🙂
    Raiju, přijde mi kouzelné, jak tu svojí hranolkovou příhodu bereš s klidem. Když jsem to četla, tak jsem si připadala, jako kdybych četla nějakou povídku 😀 To se prostě jen tak nepoštěstí, no, tady v ČR rozhodně ne… Ty, taková plachá dívka, v klidu nabídneš Billovi pár hranolků, to mě podrž 😀 Já bych tam seděla jak na trní a srdce bych měla až v krku, natož mluvit a ještě na kluky! 😀 Teda závidím ti moc, muselo to být krásný 🙂
    Přijde mi hloupý opakovat to co už tu bylo napsáno, ale musím… Ty tvoje povídky, to je jako mor 😀 Vydržím u nich sedět hodiny a nezajímá mě okolní svět, Obloquy snad ani nebudu komentovat, to je prostě skvost a Sell Your Soul… Tu mám moc ráda, Adam je v ní úžasnej 🙂 Jedna z mála povídek, kvůli které jsem se odhodlala vlézt na THF a snažila jsem se něco málo přeložit, ale překladu tady na blogu se to ani v nejmenším nevyrovná, to je jasné 🙂
    Nesmím na to zapomenout: tvůj Crash vypadá úžasně 🙂
    Zdáš se mi jako moc chytrá a hlavně silná holka, jak jsi popisovala, že jsi se se svojí ztrátou vyrovnávala pomocí psaní, to mi přišlo moc hezký. Ne každý to dokáže, je to fakt obdivuhodný.
    Přeju ti do života jen to nejlepší 🙂

  7. na tenhle rozhovor jsem se těšila snad víc, než na konec světa, který k mojí smůle nepřišel.. tolik jsem s ním počítala, ale já prostě musím mít pech snad ve všem. :/ 😀

    ani nevím, na co reagovat dřív..
    předně mě překvapil tvůj věk. samozřejmě, že jsi ve věku většiny TH fanynek, ale nesedí mi k němu všechny tvé životní zkušenosti, tvrdé živobytí, rozhled,.. všechno, o čem v povídkách tak dokonale píšeš, rozhodně nejsou témata, která by kdejaká 23letá slečná znala, natož prožila. a právě proto si ode mě zasloužíš ještě větší respekt, než už jsi u mě měla. 🙂 jsem moc ráda, že se tu konečně začalo s překládáním tvých povídek. o to víc mě těší, že můžu přispět svou troškou do mlýna, protože Obloquy a WPE ve mě zanechaly tak silný dojem, že by byl skoro hřích se o to nepodělit. pořád tu po internetu bloudí spousty ztracených a bolavých duší a proč by jim jedna povídka nemohla pomoci tak, jako kdysi pomohla mě a tobě..? 😉
    musím se ale také přiznat, že i přesto že jsi moje nejoblíbenější autorka Billshida na THF (a nejen tam), moc jsem toho od tebe nezvládla přečíst. na to člověk opravdu potřebuje zrovna procházet nějakou složitou životní situací, aby porozměl všem pocitům, které se v příběhu míchají. King of Kingz jsem musela pomyslně "uložit k ledu", protože jsem se před každým dalším dílem doslova bála, co se zase stane. 😀 ale hrozně moc jsi mě nalákala svým plánem příběh vydat. opravdu by mě zajímaly tvé idey a myšlenky, které v KOK na THF nenajdeme. 🙂 prostě jen doufám, že až se ti to jednou podaří, podělíš se o tu informaci i s námi. 😉 už začínám šetřit penízky. 😉 😀
    a posílám pozdravy tvému pejskovi! 🙂 zvířátka jsou v životě člověka moc důležitá, o to víc ho dělají lidštějším, proto doufám, že tě bude svou přítomností těšit ještě spousty let. na fotkách vypadá fakticky k pomazlení. 🙂

    jsem ráda, že jsem mohla alespoň trochu poznat člověka, co mi svým způsobem zasáhl do života. 🙂 hodně štěstí na cestě za plněním tvých snů a nový rok ti přeji plný nezapomenutelných zážitků (minimálně tak povedených, jako byla setkání s TH ;).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics