Obloquy 17.

Bill byl obklopený nemocniční ostrahou od chvíle, co vystoupil z výtahu. Bushido šel po jeho pravici, Dominique byl z jeho levé strany a Devon kráčel před ním – blíž už bývalý člen Tokio Hotel mít ochranu nemohl. Držel hlavu skloněnou, sluneční brýle velké přes půlku obličeje, čepice a šátek, který mu zakrýval bradu a krk – skrývaly jeho identitu. Bylo přijato několik opatření, aby se Bill skrz celou nemocnici dostal v co největším bezpečí – mířili skrze nemocnici přímo dolů, přes radiologické oddělení – cestou, kudy by normálně nemohl, až k východu pro zaměstnance, kde na něj čekalo auto.

Ale tisk měl už dávno echo o tom, kdy bude propuštěn, a proto na něj čekali jako smečka lvů, obklopovali celou nemocnici, vyčkávali u každého východu, připraveni skočit po své kořisti. Jeden proti všem.

„Uhni! Nech toho kluka projít!“ Bushido s vervou odstrčil fotografa, když se dostal s objektivem až příliš blízko, a varovně se zamračil i na všechny ostatní, kdyby se chtěli pokusit o to samé.

„Hej, no tak. Vypadněte odtud! Běžte pryč!“ Dominique položil jemně ruku na Billova záda a snažil se ho skrýt před blesky fotoaparátů, když se mladík soukal do auta. Devon pomáhal zakrýt Bushida, který Billa následoval dovnitř.

„Jsi okay? Neudělali ti něco?“ Rapper rychle Billa obhlídl, když položil batoh s jeho věcmi na zem a oba se usazovali.

„Jo, dobrý.“ Vyšel z něj jen tichý šepot a zadíval se ven z okýnka – prázdně a vyčerpaně. Povzdechl si, když se auto pomalu rozjelo. Toulal se ve svých myšlenkách – konečně propuštěný z nemocnice, a jeho mysl se už zaobírala tím, co mu přinese nejbližší budoucnost. „Bojím se vrátit… Vůbec nevím, jestli můžu sám sobě ještě věřit…“ Tón jeho hlasu ale nenaznačoval strach nebo zlost, ale nebyly v něm ani stopy po troše úlevy.

„Zůstanu s tebou, jak jen dlouho budeš potřebovat, jo? Není kam spěchat.“

Zpěvák stočil své tmavé oči k Bushidovi. „Ale máš taky svůj vlastní život… který jsi všechny ty měsíce zanedbával. Musel ses určitě už vzdát spousty věcí jen proto, abys se mnou byl…“

„Nic z toho nebylo důležitý, Bille.“ Starší muž se na něj zadíval a trochu se pousmál. „Dal jsem ti slib. A ty já neporušuju.“

Zdi, které dříve držely teplo a pocit domova, byly najednou chladné a prázdné. Bill se tu necítil dobře, když pomalu procházel skrze celý byt. Cítil se ztracený a jako by se najednou ocitl v naprosto cizím světě, do kterého nepatřil. Chtěl jít domů.

„Kdo se o byt staral… je tu čisto… a psi? Má je pořád moje máma?“

„Předpokládám, že jo, ale nejsem asi ta pravá osoba, který by ses měl ptát.“ Bushido položil batoh na schody a následoval Billa do obývacího pokoje. Na chvíli tam jen tak stál a sledoval mladíka, jak jeho oči přejíždějí po různých vystavených oceněních na zdi a v policích. Černobíle nalakovanými nehty přejel po skleněné vitríně s dalšími cenami a prázdným pohledem se díval na zářící zlato a sklo. Byl opět ztracený ve svém malém světě. „Jsi v pohodě?“

Bill byl na chvíli ticho, jako kdyby ho neslyšel, pak lehce sklonil hlavu. „Potřebuju se tohohle všeho zbavit. Nemůžu to mít kolem sebe. Všechno mi to připomíná Toma. Nábytek, nádobí, moje oblečení… všechno. Musím se toho zbavit, jinak na něj budu pořád myslet a…“ V zahanbení sklonil pohled.

„Hojení chce svůj čas, Bille, nebudeš litovat, že se toho všeho vzdáš? Opravdu na něj chceš zapomenout?“

„Ne… ne, nechci na něj zapomenout, nechci jít dál… ale to není řešením, ne?“

Bushido nevěděl, co říct. Nebylo nic, čím by mohl utěšit tolik zraněné srdce, nic, co by pozvedlo jeho ducha a vrátilo mu jiskřičky do očí – už ne. Ale přesto, Bill tam proti němu stál a čekal na odpověď. Oči, které na něj úpěnlivě hleděly, se do něj zavrtávaly, promlouvaly k němu, prosily ho, aby už skoncoval s tou samotou, kterou Bill stále tolik pociťoval.

Čas se začal opět zpomalovat – tak napjatý, že by se dal krájet, ale tentokrát náraz, pomyslné završení bylo v podobě Bushidovy ruky, kterou k sobě Billa přivinul do objetí. Billovo čelo se opřelo o Bushidovo rameno, blízko k jeho krku, zatímco si ho starší muž k sobě jemně přidržoval. Bushidova náruč byla hřejivá a příjemná, úplně se v ní v tu chvíli ztrácel. Zpěvák se k němu tiskl, rukama vklouzl pod těžkou koženou bundu, kde se chytil rapperova trika – nejblíž, jak jen k něčemu být mohl.

„Zase bude dobře. Jen vydrž.“

Bill ale neplakal. Místo toho tam stál, tak dlouho, že se to zdálo skoro jako věčnost, vdechoval každou vůni, kterou z Bushidovy bundy a vlasů vycítil, a se zamlženým pohledem se staršímu muži díval kamsi na krk. Bylo slyšet jediné popotáhnutí, když od něj konečně o krok ustoupil. Zavrtal se pohledem do země, aby se vyhnul čemukoliv, co by Bushidovy oči mohly po téhle chvíli vyzařovat.

„Chceš si jít odpočinout? Dám ti chvilku klidu.“

„Ne.“ Zpěvák si prsty pročísl vlasy, aby všechny spadané dostal pryč z obličeje, a vypadal lehce rozrušeně. „Bože, už žádné další spaní. Toho už mám dost.“ Protřel si paže, cítíc se trochu nervózně, a rozhlídl se po pokoji – bude si potřebovat na chvíli sednout. Ta tupá bolest v jeho hlavě se začala opět ozývat. „Já… ani vlastně nevím, co bych chtěl dělat. Něco si vymyslím.“ Tmavé oči se zadívaly zpět k vitríně s jejich cenami. „Dáš… nám jen trochu času o samotě? Jen na chvíli… Budu v pohodě.“

„Určitě?“

„Mm.“ Bill přikývl a slabě se na něj usmál.

„Okay… Půjdu si domů vyzvednout pár věcí. Budu zpátky tak do dvaceti minut. Zvládneš to tu sám?“

Mladý chlapec přikývl, otočil se a přešel místnost k černé kožené sedačce. „Běž. Slibuju, že budu v pořádku.“

Bushido se dlouze nadechl a s povzdechem přikývl. „Zavolej, kdybys mě potřeboval.“

Když muž odešel, Bill se podíval k posuvným skleněným dveřím na druhé straně místnosti, kudy pronikalo jasné sluneční světlo. Poklidné podzimní odpoledne – něco, co dřív míval rád. Normálně by na tomhle místě seděl se šálkem kávy položeným vedle sebe na stolečku, se sešitkem na klíně, tužkou by kmital mezi prsty, zatímco by se snažil své myšlenky převést na text písně. Ach, jak ponuré a smutné by ty písničky byly teď.

Projelo jím mrazení, které ho donutilo se silně roztřást. Rozhlédl se kolem sebe – jako kdyby jím projely ledové rampouchy. Vlasy na zátylku a chlupy na rukou mu začaly vstávat, když ho kůže začala pomalu brnět. Ale místo aby ve svém srdci pocítil osten strachu, usmál se. „Ahoj, Tome.“

Škrábání tužky po papíře byl první zvuk, který k Billovým uším dolehl. Ale ještě oči neotvíral – chtěl si tenhle okamžik vychutnat. Byl zabalený do své oblíbené deky, jeho tělo se zavrtávalo do té extra měkké pohovky – skoro jako by v ní byl schovaný. Bylo mu až příliš pohodlně na to, aby se hnul, ale přesto oči otevřel, protože chtěl vědět, co ten zvuk vydává.

Pokoj byl ponořený do tmy, jediné světlo vydávaly modré a bílé záblesky ze zapnuté televize, jejíž hlasitost byla na úplném minimu. Na druhém konci sedačky, kde se Billovy prsty na natažených nohou sotva dotýkaly jeho stehna, seděl Bushido – naprosto vzhůru a s jednou nohou stočenou pod sebou. Notes mu ležel na druhé noze, když do něj psal. Muž vypadal, že se silně soustředí – vzhlédl od papíru, jenž měl položený na opěradle gauče – zadíval se do něj zpět, něco si přečetl, a pak se znovu stočil ke svému notesu.

Bill ho pár minut sledoval a snažil se nedat najevo, že už je nějakou dobu vzhůru. Bushido vypadal, že je do toho tak zabraný, tak pohlcený – nikdy ho z téhle stránky neviděl.

„Co to píšeš?“

Tenký hlásek upoutal rapperovu pozornost. Okamžitě se otočil na Billa, překvapený, když viděl, jak se na něj ty ospalé tmavé oči dívají. Když ho slyšel mluvit několikrát předtím, byl vždy v hlubokém spánku. „Pořád mě čeká vydání alba. Tak na něm mám ještě trochu práce.“ Položil tužku a složil ruku do klína. „Je ti dobře?“

„Můžu si to přečíst, až to doděláš?“ Vůbec netušil, co ho to napadlo, chtít si to přečíst. K smrti Bushidovu hudbu nesnášel – nesnášel rap. Ne, že by neměl rád jeho nebo jeho hlas, ale slyšel, jak tihle rappeři vždycky znějí – o čem zpívají. Vlastně mu tyhle texty nic moc neříkaly.

I Bushido vypadal překvapeně, když tu otázku slyšel, ale přikývl. „Jasně. Proč ne.“

autor: Raiju

original