Byl totiž pátek.
Den oslavy Billových narozenin a právě jeho narozeniny byly důvodem, pro který se rozhodl raději odejít co nejdříve. Nebyl si jistý, jak dlouho by se dokázal vpíjet do těch andělských očí a nezulíbat jej přitom s veselým popřáním všeho nejlepšího. I když nerad, musel odmítnout i nabídku společné snídaně a při pohledu do jeho smutných očí si slíbil, že mu to později všechno vynahradí.
Nyní stál přede dveřmi Andreasova bytu a opravdu se bál otevřít dveře a vejít dovnitř. Nečekal žádné vřelé přivítání. Když odcházel, jeho nejlepší přítel sotva stál na nohou, takže mohl jenom hádat, zdali se nacházel na záchodě, někde na podlaze, nebo v nejlepším případě na gauči, v oklopení opilých holek.
Pousmál se při představě, jak hrdě by se zřejmě hned po probuzení cítil. Pobaveně zavrtěl hlavou, opatrně zatočil klíčem a vzápětí překvapeně sklonil hlavu a vzal vyzvánějící mobil do dlaní.
A nejenom to. Mám narozeniny a chci, abys byl se mnou.
Zrovna ve chvíli, kdy se mu s tím chtěl svěřit, jej Tom předběhl.
„Pokud nechceš, nemusíme být spolu každý den, ale dnes… dnes,“ věnoval sklíčený pohled směrem k postýlce, odkud na něj zvědavě hleděla Julie s plyšákem v náručí. Netušil, jak by mu to měl říct. Byl si jistý, že kdyby se přiznal, že má narozeniny, Tom by se zhrozil nad tím, že pro něj ještě nemá žádný dárek, a to rozhodně nechtěl. Nepotřeboval dárky. Úplně by mu stačila jeho blízkost. Po ničem jiném netoužil.
„Ne, ne, ne, Bille, ty jsi mě špatně pochopil,“ nerozuměl tomu, proč si tak málo věřil. Byl jeho andělem. Andělem, který si pořád myslel, že jejich setkání zničilo Tomovu slibnou budoucnost. A přitom on byl jeho budoucností. Jenom on a malá Julie.
Jak krásná představa.
Stačilo rychlé rozloučení, vrácení mobilu zpět na původní místo do malé kapsy na teplákách, a on se opět ocital ve skutečném životě. Na chvilku se opět vrátil do svých dětských let, chystajíc se na stezku odvahy. S vyděšeným výrazem ve tváři a zavřenýma očima pomalu otevíral dveře, vcházel dovnitř a modlil se, aby to nebylo až tak zlé.
Jakmile za sebou zavřel dveře a konečně otevřel oči, obraz před ním jej skutečně šokoval. Všude kolem něj bylo čisto, žádné opilé holky ani poházené odpadky, jak to bývá zvykem v hloupých amerických filmech. Jedinou připomínkou včerejší bujaré párty bylo střapaté klubíčko sedící na gauči, nepřítomně hledící před sebe.
Tom pomalu kráčel blíž, nebyl si jistý, zdali Andreas vůbec postřehl jeho příchod. Vlasy mu stály na všechny strany, jeho tvář měla podivně šedý odstín a vyvolávala v Tomovi pocit viny. Zřejmě měl raději zůstat s ním.
„Andy?“rozpačitě se poškrábal ve vlasech.
„Řekneš mi, co se stalo?“ pokud měl ještě před chvílí strach, nyní byl už opravdu vyděšený. Co mohlo být tak strašného, že se mu s tím bál přiznat? „Zabil jsi někoho? Unesl, okradl? Jsi nemocný? Vyhodili tě? Už mě nic nenapadá. Tak už mi prosím řekni, co se stalo.“
„Byl jsi s Billem?“ promluvil vzápětí.
Tom sice nebyl rád, že se opět vyhnul odpovědi, ale na druhou stranu mohl být rád, že vůbec promluvil. Už jenom při zaslechnutí jeho jména se musel usmívat. Přikývl.
Andy náhle zastavil a několik vteřin stál se skloněnou tváří na místě.
Chtěla po něm, aby je nějakým způsobem rozdělil, a pak se jim dvěma už nikdy nestavěl do cesty, jinak si to zařídí sama, a to se mu rozhodně nebude líbit. Tom pro něj byl jako vlastní bratr, kterého nikdy neměl, byl jeho jedinou rodinou, nejlepším přítelem, o kterého právě přicházel. I přesto, že to bolelo, byl šťastný. Obětoval jejich přátelství za to, co je pro Toma nejdůležitější.
Za jeho lásku.
„Andreasi, prosím,“ za zády zaslechl zoufalé volání.
Tom neměl kam jinam jít. Nastěhuje se k Billovi a bude všechno tak, jak má být. A možná až jednoho dne pochopí, že je chtěl jenom chránit, mu i odpustí.
„Cože ?!“ Tom nevěřícně zalapal po dechu.
…
Byl právě čas krájení dortu, když se domem ozvalo tiché klepání. Julie, rozvalující se na klíně své babičky, vesele zapištěla. Bill prudce zvedl posmutnělou tvář od hořících svíček připraven jít otevřít, ale bylo mu jasné, že dokud se on dostane ke dveřím, host bude již dávno uvnitř. Silvie s Filipem si však pouze vyměnili spokojené pohledy a nehnuli se z míst. Věděli, že právě přišel dárek, který jako jediný ze všech Billa skutečně potěší.
Nesměle se kousl do rtu, sklonil hlavu a pomalu kráčel ke dveřím. Jakmile jim zmizel z dohledu, už déle nemusel skrývat své veliké nadšení. Připadal si jako malé dítě. Kdyby měl v pořádku obě nohy, jistě by ke dveřím samou radostí doskákal. Předtím, než otevřel, si položil na hrudník ruce, aby alespoň trošku zklidnil zběsilý tlukot svého srdce.
Jakmile se konečně ocitli tváří v tvář, neviditelný opar štěstí a radosti, který jej na tu malou chvilku obklopil, se jako mávnutím kouzelné hůlky vytratil. Tom na něj hleděl uslzenýma očima, třásl se a v dlaních stískal velikou cestovní tašku. Ve tváři byl nezvykle bílý, jakmile pohlédl Billovi do očí, již více nedokázal zadržet slzy, které mu nyní zmáčely bledé tváře.
„Tome,“ Bill nenacházel slov. „C-co se stalo?“ udělal krok vpřed ve stejnou chvíli, kdy Tomovi vypadly z rukou jeho věci. Už to nedokázal déle vydržet. Potřeboval jej mít u sebe. Cítit jedinou jistotu, která mu ještě na světě zůstala. Natáhl po něm dlaně a přitiskl jej na své zdrcené tělo se stejnou intenzitou, jakou jej objímal i tehdy v parku, kdy jej zachránil před bandou násilníků.
„Tomi,“ Bill jej láskyplně líbal po tváři, hladil jej, dotýkal se jej, aby mu dal najevo, že ať už se stalo cokoliv, není sám. Má někoho, kdo jej miluje a nadevše potřebuje.
„Vyhodil mě… nemám kam jít… nerozumím tomu… ničemu,“ mezi vzlyky se prodírala tichá slova. „Tak moc tě potřebuju,“ nasával Billovu vůni, tak zoufale jím chtěl být pohlcen. Nevnímat nic, jenom jeho krásu a blízkost a zapomenout na to, jak moc mu ublížila osoba, od které by to nikdy nečekal.
Tesař si nešťastným pohledem prohlížel své nedokončené dílo. Lapal po dechu, s rukou nataženou směrem k neopracovanému mramoru, avšak ztrácel sílu. Už nedokázal pokračovat ve své práci. Nikdy jej nedokáže vysvobodit, protože sám upadl do pasti. Nikdy nespatří jeho krásu, nikdy se nebude moct nazývat jeho stvořitelem.
Sledoval jsem svého tesaře, již byl spoután ve své bolesti. Všichni jej opustili, byl sám. Sám se svým odhodláním dokončit úkol, kterého se pomalu vzdával. Ale já jsem tady! Pořád jsem tady byl a miloval jsem tě svým zakletým kamenným srdcem. Tak oddaně a úpěnlivě, až jsi tomu v jedné chvíli uvěřil a opět jsi udeřil do mích kamenných okovů.
Pokud zachráníš ty mě, pak mohu zachránit i já tebe…
autor: B-kay
Já opět nemám slova…
Obral mě o ně konec dnešního dílu…
Čistá esence krásy a té nejčistší lásky, tak bych pojmenovala to, co jsem právě přečetla ♥
Je krásné, jak Bill celou svou bytostí touží po Tomově přítomnosti, jak bez něj nemůže vydržet a o Tomovi to platí snad dvojnásob. Oni dva jsou jako jedna duše. Ne, oni jsou jedna duše, rozdělená na dvě poloviny a ani jedna z nich bez té druhé prostě nemůže dýchat, nemůže žít, nemůže milovat…
Billovy narozeniny a Tomovo dárkové překvapení, to bylo nádherné a vdechlo mi naději, že by snad Bill mohl někdy znovu tančit…
A když Bill volal a Tom hned poznal, že je to on a potom, když Tom přišel na oslavu a Bill mu poskytl útěchu a milující náruč, to byly úžasné momenty ♥
Toma je mi líto, i Andyho, ale možná i tady bude platit, že všechno zlé je k něčemu dobré. Jestli Tom u Billa zůstane, tak je Mia paradoxně k sobě přímo popostrčila a její vlastní zbraň se tak obrátila proti ní samé. A dobře jí tak!
Ale myslím, že by Andy měl jít s pravdou ven, aby byli všichni ostražití a připraveni na její další zákeřný úder.
A abych po dopsání komentáře nemyslela na Miu, tak chci z dnešního dílu vyzdvihnout jeden kratinký okamžik, který mě úplně dostal. Je to Julinka, když Bill telefonoval s Tomem. Když si ji představím, jak tam stojí v postýlce, opírá se o zábradlí a náručí má přitulenou svoji milovanou plyšovou kachničku, tak se úplně rozplývám 🙂
Takže teď budu umírat nedočkavostí nad dalším dílem, jestli Tom zůstane bydlet u Billa nebo jestli si najde něco jiného. Za ně oba doufám, že zůstane :)♥
Úžasný díl ♥
Ta Mia je bestie,ale ten konec ten je úchvatnej.
Děkuji za krásné komentáře 🙂
Oh bože!♥ Ten konec mi normálně vehnal slzy do očí a běhal mi mráz po zádech! To byla taková nádhera!♥ Já už ani nevím, jak komentovat, protože vím, že se v každém komentáři stále dokola jenom opakuju a píšu to stejné, ale když tahle povídka je tak dokonalá! Jsem tak šťastná, že si ji můžu číst. Že si můžu číst o čísté, neposkvrněné a především upřímné lásce mezi Tomen a Billem. Jak už sem párkrát napsala, takovouhle nádhernou lásku mezi nimi umíš popsat jenom Ty!♥ Opravdu u každého dílu jenom koukám, jak dokonale umíš popsat jejich city, to jak se na sebe těší, jak bez sebe nemůžou vydržet. Dává mi to naději, že taková krásná láska na tomhle světě ještě někde existuje 😉
Jak Tom ráno odešel a měl pořád nutkání Billovi zavolat a říct, jak je bez něj osamělý a jak se na něj těší. Bože, já jsem se tak usmívala! Já jim to tak závidím! 🙂 A pak mu nakonec zavolal Bill. To byla jednoduše krásná chvilka 🙂 Miluju to pouto, které mezi sebou mají. Oh, a ta Mia! Já jsem byla tak naštvaná v jednu chvíli! To je opravdu ta největší potvora na světě! Doufám, že se za to všechno bude smažit v pekle. Kdyby si to aspoň chtěla vyříkat jenom s Tomem, ale ona ne! Ona do toho musí zaplést ještě Andyho a tak od Toma odehnat i toho posledního kamaráda, kterého vůbec měl. Já se jenom děsím, čeho všeho je ještě schopná! Největší strach mám, aby něco neudělala Billovi nebo Julince. I když, na malé dítě by si snad netroufla. Ale o Billa mám vážně strach. On je tak hodný a tak moc zranitelný! Stačí, aby mu Mia něco řekla a sesype se. Na jednu stranu Andyho chápu, že to udělal tak, jak uznal za nejvhodnější. Ale možná to mohl i Tomovi říct, co Mia udělala. Tom už teď opravdu nemá nic jiného než jenom Billa a Julinku. I když věřím, že i jenom s nimi by byl šťastný 🙂 Ale bylo mi Toma líto. Hlavně jak stál v těch dveřích, se slzami v očích. Nedokážu si představit, jak se teď musí cítit. Sám, opuštěný, zmatený, bez práce, bez domova. Ještě že má Bila!♥ Líbilo se mi, jak ho Bill bez váhání a objal a byl mu oporou. 🙂
Mockrát Ti děkuji za další díl a moc se už těším další 🙂
Je mi teraz Andreasa strašne ľúto, aj Toma samozrejme, ale Tom má aspoň Billa ale Andy… Bolo od neho pekné, že to takto vymyslel, ale keby sa Tomovi zveril, určite by niečo vymysleli 🙁 A o Billa mám strach. Veľmi dúfam, že mu tá mrcha neublíži a hlavne nie Júlii. A strašne dúfam, že Tom bude môcť zostať u Billa a že stihnú aj ten krásny darček od Toma, aj keď to pre Toma už nebude až taký zážitok, pretože bude mať stále ten nôž v srdci. Škoda, že Andreasovi uveril, veď videl ako sa trápi. Možno pochopí, že to nebol jeho nápad… Ach, tak ja sa zaradím a idem vyčkávať aj tu aj u Teba♥