Transemotions 7.

Betty zničeně dělala jeden malý krůček za druhým, opatrně došlapovala na rozpálenou silnici, svoje okopané lodičky nesla v ruce. Rozhlížela se, kdy konečně uvidí nějakou vesnici, nebo aspoň nějaký dům, něco, co by značilo, že konečně našli civilizaci a oni mají šanci se z tohoto zapadákova dostat pryč. Šli už hodinu pěšky po silnici mezi poli a loukami, poté co museli utéct z motelu, protože neměli na zaplacení. Betty samozřejmě nechala kabelku s penězi a všechny své ostatní věci v autě. V hlavě si říkala, že za všechno může Tom, je to jeho vina… ona by nikdy nenechala peníze někde v autě, už vůbec by jen tak někde nenechala svoje léky a ostatní potřebné věci. Jenže v ten den byla z Toma tak rozhozená, že nejspíš vůbec nevěděla, co dělá. Jo, je to všechno jeho chyba…

„Něco mě konečně napadlo!“ Vykřikl radostně Tom a skočil před Betty, celou cestu šel zklamaně za ní.

„Co?“ Řekla Betty otráveně, nečekala, že toho pobudu může napadnout nějaká rozumná věc, co můžou udělat. Vlastně to byl jeho nápad, aby z motelu utekli bez zaplacení, teď neměli nic, vůbec nic.

„Koukni, co mám…“ Tom vytáhl z kapsy asi čtyři nebo pět malých igelitových pytlíčků s bílým práškem. Betty se nadechovala, že řekne něco káravého, potom se ale na Tomovu napřaženou ruku zadívala.

„A pomůže to? Já jsem ještě nikdy-…“ Byla zastavena Tomem.

„Blázníš? Myslel jsem tím, že to můžem prodat!“

„Oh… aha.“ Pípla Betty suše, cítila se trapně. Jak ji vůbec mohlo napadnout, že ona by…? „A komu to tady chceš prodat? Nikdo tady není, nemám mapu, vůbec nevím, kde jsme, a jak daleko je nějaké město. A umíš to vůbec prodat? Co když tě chytí, jak to někomu nabízíš, znovu tě zavřou a co já potom… co?“ Betty začala tiše vzlykat, dala tvář do dlaní. Brečet se jí chtělo celou dobu, ale hrdinsky to v sobě držela. Teď na ni vše nalehlo. Tom se na ni smutně podíval, schoval vše zpátky do kapsy. Měl u sebe svůj batůžek, ve kterém měl schovanou svou knížku s naspořenými penězi, ale nechtěl, aby to Betty věděla. A už vůbec nechtěl ty peníze použít.

„Hele… klid. Co kdyby ses pořádně rozhlídla, hm?“ Pousmál se Tom a pohladil Betty po rameni, opatrně jí zvedl hlavu nahoru, aby se podívala před sebe. Bylo vidět, jak se její oči na malou chvilku rozzářily, když v dálce byly konečně vidět nějaké domy.

***

Betty vkráčela opatrně do nějaké vesnické hospody, s Tomem v patách samozřejmě. Tom hned zamířil na záchody, Betty se rozhlížela a pár kroky přešla k baru, sedla si a pokukovala na pár drobných, které tam ležely. Podívala se, jestli ji někdo nesleduje, ale zrovna když natahovala ruku, nějaký muž, co seděl opodál, se na ni otočil a usmál se. Betty se usmála taky, s pořád nataženou rukou nevěděla, co má dělat, a proto sebrala z baru hranolku, která tam ležela na odloženém tácku. Cítila se jako největší špindíra, ale nějak to zahrát musela.

„Ahoj,“ řekl ten chlápek, co Betty sledoval. „Já jsem Lukas. Ještě jsem vás tady neviděl, jenom cestujete okolo?“ Vlídně se usmál. Betty si ho prohlídla. Nebyl to zrovna největší fešák, rozhodně se nemohl rovnat Tomovi, ale taky určitě nebyl k zahození. Byl to snad první chlap po několika měsících, který Betty oslovil.

„Jsem Betty,“ podala mu ruku, „a ano, cestujeme tudy s jedním kamarádem, odešel na toalety.“ Lukas se usmál, když zjistil, že Betty nemá žádného přítele nebo manžela s sebou.

„To jste se asi někde brodili pěšky, když tak koukám na vaše nohy… ne, že by byly něčím špatné, máte úžasné nožky, jen to vypadá, že jste se válela v blátě.“ Zavtipkoval Lukas. Betty zahanbeně sklopila hlavu, snažila se svoje nohy nějak schovat. Věděla, že má nohy špinavé z cesty, ale její bílé lodičky jí po pár desítkách minut udělaly opravdu ošklivé puchýře, takže si je radši na cestu sundala.

„No, měli jsme trochu smůlu… ukradli nám auto u motelu, vlastně nemáme žádné peníze, nemáme se jak dostat zpátky do Mnichova.“ Řekla Betty narovinu.

„Vážně? Já mám tím směrem zítra cestu, mohl bych vás aspoň kousek svést.“

„Opravdu?“ Betty zazářily oči, hned přesedla o jednu židličku blíž k Lukasovi.

***

Mezitím Tom na záchodech stál opřený o kachličky, které ho aspoň trochu chladily, a sledoval, kdo další přijde. Už několik chlápků jen tak prošlo, vykonalo potřebu a zase odešli. Zrovna ale vstoupil do dveří jeden postarší chlap, který se při pohledu na Toma usmál. Tom vycítil, že natrefil na správného, taky se usmál a šel se vyčůrat vedle něho. Pokukoval na něj, skousl si svůdně ret a sledoval jeho reakci.

„Máte zájem?“ Šeptl a snažil se zadívat se tomu muži do očí, přejel jazykem přes svůj piercing ve rtu.

„O co?“ Chlápek otočil hlavu a prohlédl si celé Tomovo tělo. Usmál se a zastavil se očima na jeho zadku.

„O mě…“ zašeptal tiše Tom. Zapnul si kalhoty a přešel blíž k němu, pohladil ho jednou rukou na zádech, přes rameno se mu podíval dolů. Usmál se, druhou rukou mu lehce přejel v chloupcích v podbřišku a vydechl mu u ucha. „Za stovku si můžeš se mnou dělat, co chceš…“ Vydechl. Pozorně sledoval reakci toho chlápka. Kdyby se v něm spletl, už dávno by dostal pěstí.

„Dám padesát,“ chlap se otočil více k tomu mladému klukovi, přejel mu velkou drsnou dlaní po zádech a zastavil se na zadku.

„Osmdesát,“ řekl Tom o něco hlasitěji a díval se mu vážně do očí.

„Šedesát,“ zmáčkl Tomovi zadek, potom mu rukou zajel pod kalhoty a zmáčkl mu ho holý, vzrušeně přitom zasténal.

„Fajn,“ odsekl trochu Tom a začal chlápkovi stahovat kalhoty, už už si klekal před něj na zem, ale muž ho zastavil.

„Mám tady na parkovišti náklaďák. Můžem tam, budem tam mít víc soukromí.“ Usmál se a vytáhl Toma zpátky nahoru, plácl ho silně po zadku, až Tom usykl a tlačil ho ven z toalet.

Když procházeli kolem Betty, Tom doufal, že si ho nevšimne, ale Betty se usmála a ještě mu zamávala. Tom jí ukázal zvednutý palec a usmál se na ni taky, když vyšel ven v patách s tím chlapem. Doufal, že si Betty bude myslet, že se mu podařilo najít někoho, kdo si koupí ty drogy. Když ho ten chlap táhl za ruku k jedinému náklaďáku na parkovišti, uchechtl se Tom nad Bettyinou hloupostí, když věřila, že by se Tom dobrovolně vzdal svých pytlíčků s drogami.

Byl doslova natlačen dovnitř a potom ho ten chlap nacpal dozadu za sedadla, aby je nikdo neviděl. Byla tam tma, ale Tom po hmatu našel chlapovy kalhoty a sundal mu je pod zadek. Muž do něj ale silně strčil, až se Tom překulil na záda, a Tom pochopil, že tady nebude on ten, kdo rozhoduje. Jenom ležel a nechal ho dělat, cokoliv chce, jen ho občas pohladil po ruce nebo zádech, aby to vypadalo, že má taky zájem. Po chvíli bolestně vykřikl, když do něho bez přípravy vniknul, ale ze zvyku hned začal nahraně hlasitě vzdychat…

***

Betty seděla u baru, už trochu znuděná z toho povídání. Hlavní je, že našla někoho, kdo jim dovolí u nich přespat a zítra je odveze co jen nejblíže k Mnichovu, co to půjde. Sledovala dveře, zajímalo ji, kde je Tom tak dlouho. Nakonec ale vešel dovnitř, byl trochu zpocený a triko měl obráceně. Betty zamrkala nad jeho zjevem, ale asi byl prostě venku a bylo mu vedro. Dnes je tam opravdu jako v sauně…

„Tome?“ usmála se na něho a poklepala rukou vedle sebe na židličku. Když si Tom sedl, podal jí pod barem pár zmuchlaných bankovek a Betty je s potutelným úsměvem schovala do jeho batohu, který měla u sebe. Netušila, že se to dá prodat za tolik peněz, budou z toho snad nakonec i bohatí. Šťastně se usmála na Lukase a pohladila Toma po mokrých zádech.

„Lukasi, to je Tom, o kterém jsem vám říkala.“

„Těší mě, mladý muži,“ usmál se Lukas a jenom na Toma zamával. Tom mu věnoval otrávený pohled, ale pokusil se nahodit aspoň nějaký úsměv.

„Tome, Lukas je tak hodný, že nám dovolí u něj přespat a zítra nás kousek odveze, má cestu k Mnichovu. No není to parádní?“

„Jo, asi je…“ Tom se pokusil o něco upřímněji usmát na Betty. Nechtěl, aby se mezi ně pletl nějaký nechutný Lukas, který pořád jenom čuměl Betty do výstřihu. Žárlil. Objal Betty kolem ramen, přitáhl si ji víc k sobě a napil se z její skleničky vychlazeného džusu, který Betty koupil Lukas. Betty se jenom nervózně usmála na oba dva a doufala, že odtud vypadnou co nejdřív.

***

Betty seděla na dřevěné houpačce, jenom lehce se pohupovala a bosýma nohama sešlapávala mokrou trávu, která jako by jí dodávala energii. Opřela se a zadívala se na černé nebe, a zasnila se… takhle by někdy chtěla žít, mít dům s velkou zahradou a houpačkou, kde by mohla každý večer sedět, jenom sedět a uvolnit se, nemít žádné starosti a nad ničím nepřemýšlet.

Lukas už odešel dovnitř, nechal Betty sedět o samotě. Byla tam ale sama snad jen pár minut, hned za ní přišel Tom, který sledoval z okna, jak se Betty celý večer baví s Lukasem, jak se chichotá jeho vtipům. To on tam měl sedět, ne nějaký skoro plešatý páprda…

„Bavila ses?“ řekl o něco hruběji, než původně zamýšlel, Betty ale jeho nepěknému tónu hlasu nevěnovala pozornost, jen se usmála.

„Posaď se taky… je tady takové ticho a klid.“ Počkala, až si Tom sedne a potom se houpačka zase pomalinku rozhoupala. Chvíli bylo ticho, Tom pochopil, že nejspíš nemá náladu debatovat, ale on sem kvůli tomu přišel.

„Nedáš se s tím chlapem dohromady, že ne? Je nechutnej a slizkej… pořád ti kouká na prsa nebo na zadek, je to hnusný, nejradši bych mu jednu vrazil.“ Řekl Tom prudce a vážně, Betty se musela tiše zasmát. „Proč se směješ? Já to myslím vážně, dám mu pěstí, když se na tebe bude zase koukat jako na kořist.“

„Copak ty ses tak na mě včera taky tak nedíval? A náhodou je docela milý, pozorný… nechová se tak drze a nevhodně jako ty. A nežárli, Tome, jsi potom moc roztomilý,“ zachichotala se Betty tiše, položila Tomovi ruku na stehno a zase se opřela a sledovala hvězdy.

Tom se spokojil s myšlenkou, že je roztomilý, a taky se opřel a sledoval nebe. Najednou se mu taky dostavil do hrudi příjemný pocit, když slyšel blízko u ucha, jak Betty tiše oddechuje, a přitom mu lehce jemnou ručkou přejíždí po noze…

autor: Clarrkys