Ahoj twincestní duše! Ráda bych vám o sobě ve zkratce něco pověděla. Jsem dlouhodobý fanoušek TH a ještě větší TWC. Twincest blog je pro mě ráj, za tu dobu, co jsem četla všemožné povídky od různých autorů, dospěla jsem k názoru, že bych mohla zkusit napsat povídku. Nechci to nějak hrotit, takže začínám jednodílkami, časem, pokud se vůbec tahle povídka nějak chytne, bych napsala další a třeba i nějakou vícedílnou. Konkrétně tato povídka vznikla, když jsem poslouchala Don’t jump. Ta písnička je prostě dokonalá a neskutečně mě inspirovala, takže pokud můžu doporučit, pusťte si jí u posledního odstavce, nebo ještě lépe u slov, kterými začíná první sloka písničky. Nebudu dále zdržovat, tak s chutí do čtení. Předem vám všem děkuju za jakýkoliv komentář a kritiku, ta je taky důležitá!
„Jak se cítíš, Bille?“ zeptal se mě hrubý mužský hlas, patřící postaršímu muži v bílém plášti. Mlčím. „Bille?!“ zamával mi rukou před očima, aby mě probral z transu. Jeho slova jako by ke mně doléhala z dálky. Nerozuměl jsem jim. Stále musím myslet na to, co tu vlastně dělám, proč tu jsem a co by bylo, kdyby nebylo JEHO! Opět sedím v tom samém starém křesle.
Ve vzduchu bylo nepříjemné napětí, které svazovaly čtyři bílé zdi a dvoje dveře. Jedny vedly ven a druhé do budovy pro psychicky nemocné. Skoro žádné světlo nedopadalo z malého okna do místnosti, kde panovalo zvláštní šero. Nad velkými dveřmi tiše tikaly hodiny a ručička se posouvala čím dál rychleji po ciferníku. Psychiatr, sedící naproti mně, mě jako každý den obíral o čas, který jsem mohl strávit venku jako normální člověk. Ale já jsem normální člověk!
Přestal jsem hypnotizovat pero ležící na jeho psacím stole a vzhlédl jsem k muži, který pronikavým pohledem přejížděl po mé tváři.
„… Rád bych vám poděkoval.“ Začal jsem pevným hlasem, „…poděkoval za to, že až teď jsem si uvědomil, co znamená být volný,“ pokračoval jsem. Doktor se zachvěl, ale nestačil cokoliv říci. „Přesto vám dlužím vysvětlení a důkaz o tom, že jsem zdravý. Myslel jsem, že zapomenu, ale nikdo neví, co se stalo, nikdo si to neumí představit. Vždy jste mě bodal do srdce, jakmile jste se zmínil, ptal a snažil zjistit, o co jde,“ odmlčel jsem se a hledal správný začátek. Přemýšlel jsem nad tím celé dny, ale teď jako bych na vše zapomněl a jen tápavě jsem hledal v hlavě první okamžik příběhu. „Všechno to začalo…
Už je to skoro dva týdny, co jsem byl na párty s mým bratrem. Teď už vím, že jsem tam nikdy za žádnou cenu neměl chodit! Byla to největší chyba mého života. Oslavovali jsme s Tomem kamarádovy narozeniny, mám takový dojem, že mu bylo devatenáct, ale to je to poslední, co bych si měl pamatovat. Všude bylo hodně pití, jídla a v celém baráku panovala dobrá nálada, všichni včetně mě se neskutečně bavili. Pil jsem mé oblíbené Martini Bianco a pozoroval svého bratra, dvojče. Byl již pod vlivem alkoholu víc, než je zdrávo! Obíhal tam každou holku, která měla nohy až někam ke krku, prsa vyšprajcovaná až k bradě a tanga které se jí nepříjemně zařezávala mezi její dokonalé půlky.
Pak ale přišel ke mně, hodně mě to překvapilo, ještě víc, když řekl tu větu. Ještě teď si ji pamatuju a myslím, že tu si budu pamatovat hodně dlouho, ať budu opilý na mol či ne.
Z jeho slov mi lezl mráz po zádech. Tom byl naprosto opilý, nevěděl, co říká, tedy vlastně dávalo to smysl. Jednu dobu jsem po něm neskutečně toužil, nevěděl jsem, jestli je to správné, ale skrýval jsem v sobě neopětovanou lásku k němu, a pak ze zoufalství jsem se dal dohromady s Andreasem. Zpočátku jsem v tom neviděl moc velkou naději, ale on mě naučil, co je to opravdu milovat, dal mi všechno, co chci, nosil mě na rukou a já se do něj šíleně zamiloval. Zvrácené myšlenky na bratra se najednou rozplynuly jako horká pára nad hrncem.
Ale tehdy, když jsem tam stál a koukal na bratra, který se mi sám nabízel, nemohl jsem odolat! Nešlo to, nikdo z vás si nedovede představit, jak se se mnou zatočil svět a málem se mi podlomila kolena, když Tomův hbitý jazýček prozkoumával má ústa. Co na tom všem ale bylo nejhorší, já se mohl bránit, ale nebránil jsem se. Srdce si šlo za svým a moje uši byly ohlušovány slovy lásky.
Ze vzpomínek na párty mě vytrhne hlasité a nedočkavé zvonění u dveří. Sedím na gauči a sleduji náš obývák, který jsme si nedávno s Andym nově zařídili. Budou to tři roky, co jsme spolu, je z něj vidět, že mě stále miluje víc než cokoliv na světě, já ale začínám pochybovat. Kdybych ho miloval tak jako on mě, nevyspal bych se přeci se svým bratrem!!! Kdybych ale nešel na tu párty, nevyspal bych se s ním a nemusel bych pak pochybovat.
„Miláčku, ty to neslyšíš? Dělám nám oběd, tak prosím tě otevři!“ Vykoukne na mě blonďatá hlava a pronikavé oči, které na mě hledí nechápavým pohledem. Jeho laškovný úsměv ale povadne ve chvíli, kdy na mé tváři uvidí zbloudilou slzu. Nechtěl jsem ji pustit na svobodu, ale cestu ven si našla sama. Mám zvláštní tušení, že Tom svůj slib nedodrží, i když jsme dvojčata, která si mají důvěřovat víc než kdokoliv. Ticho v pokoji přerušuje jen neodbytné zvonění domovního zvonku. „Billy, ty pláčeš?“ Přišel ke mně Andreas a vzal mé dlaně do těch svých. Pohodil hlavou, aby si urovnal patku, která mu neposedně sklouzávala do očí, a vyčkával na mou odpověď bez ohledu na to, že se k nám někdo chtěl dostat.
„Já… um… Andy, já musím ti něco říct. Víš…“ nedokončím větu, jelikož mě přeruší.
„Dobře řekneš mi to pak u oběda, uděláme si hezké odpoledne. Ať už je to, co chce, budu tě pořád milovat!“ řekl a něžně mě políbil na rty, pak vstal a odešel zpět do kuchyně. Pravdu mu ale stejně řeknu, nedokážu s tím žít, nedokážu mu lhát! Vstanu a jdu ke dveřím, uchopím kliku a otevřu.
Ve dveřích stojí můj bratr a na tváři má úsměv.
Vyběhl jsem z budovy a utíkal městem. Utíkal jsem k domu, kde bydlel Tom, ale okna zatáhnutá, zahrádka neupravovaná a zpustlá. Celý den jsem se loudal městem a vzpomínal na ta místa, kde jsme byli spolu, kde jsme se smáli jako malí kluci, jako bratři. Možná, že Andreas doufá, že se vrátím, ale to on mi vzal svobodu. Už nikdy!
Byla tma. Zima a světla na ulici osvětlovala mou bledou, unavenou a uplakanou tvář. Lidé, procházející okolo mě jsem nevnímal. Podíval jsem se k nebi. Slzy, které mi tekly po tvářích, příjemně chladily mé horké tváře.
Ocitl jsem se na střeše. Pode mnou celé město. Světla. Chlad. Výška. Auta, která se měnila v tečky mizící v dálce. Šel jsem jistě po střeše až na kraj budovy. Udělal jsem další opatrný krok. Věděl jsem, že dalším krokem… Zavrávoral jsem. Zavřel jsem oči a nadechl jsem se. Otevřel jsem ústa, z kterých stoupala pára. Do ticha se ozvala má slova:
Chtěl jsem pokračovat, ale jiný hlas za mými zády pokračoval za mě:
Slyšel jsem slova blíž a blíž u mě. Ucítil jsem jemné objetí okolo pasu, které mě vedlo z kraje pryč. Bylo to výjimečné, nenahraditelné objetí.
autor: Ludi
:'(( tuhle písničku miluju je to užasně zpracované. dokonalost! 😉 a přiznávám… brečela jsem u toho! ♥
jsem rada, ze to nakonec dopadlo dobre. 🙂 Tohle je moje nejoblibenejsi pisnicka, ale v nemcine .. v anglictine ji moc nemusim .. 🙂
Ale presto, krrasna povidka .)
Moc krásna povídka,ale Andease je mi líto.
Krásné!♥
Písničku Spring nicht mám sktečně moc ráda a proto jsem se do této povídky pustila i přes to, že nemám ráda smutné povídky. Měla jsem strach, že Bill nakonec skočí. Že to všechno dopadne špatně já u toho budu se smutkem plakat. Plakala jsem, ale štěstím! Strašně moc jsi mě potěšila, že to skončilo takhle nádherně! Jsem ráda, že se dali nakonec dohromady. Protože se musím přiznat, že jsem hlavně Toma obviňovala z toho, kde Bill skončil. Sám si pro něj přišel k Andymu a pak ho zradil a opustil ho. Nedivím se, že Bill tím pádem skončil u psychiatra.
Každopádně Ti tuhle povídku musím pochválit, moc se mi líbila a těším se na nějaké Tvoje další díla! 🙂
Páni, povídka je neskutečná! Přímo dechberoucí! Don´t jump zbožňuji a tahle povídka to ještě podtrhla. Brečela jsem, opravdu mě to dostalo do kolen, a tím jak to skončilo? Úchvatné…doufám že napíšeš i něco dalšího, ráda si to přečtu, máš krásný styl psaní. Tak jen tak dál! 🙂
Ešteže tak :)Mala som strach, že Tom sa niekam zdekoval a Billa nechá skočiť. Som rada, že ho zachránil. Len mi je strašne ľúto Andyho aj keď dal Billa odviesť. Ale on to nemyslel v zlom, že? A vadí mi, že Tom prišiel a povedal tie pekné slová, ale potom nebojoval ale utiekol. Mal zostať a zabojovať. Koniec ale všetko zlé vymazal.
Všem vám moc děkuji! Netušila jsem že se to bude až takhle líbit a musím se přiznat, i já, když jsem tu povídku sepisovala, brečela. Mám teď rozepsanou další povídku tak pokud to někdo bude číst, budu jedině ráda! Ještě jednou moc děkuju, všem !!! :)*
Moc pekne, ani to nevypada jako prvni povidka 🙂