autor: GossipGirl
Odjeli na hory. Tom postavil Kaye před hotovou věc a ten ani neprotestoval. Spíš byl ke všemu tak apatický, že měl Tom chuť dát mu pěstí. V autě byl vděčný za rádio, protože sedm hodin v tak malém prostoru, když Kay odmítal komunikovat, bylo peklo. Mluvili, jen pokud museli, zastavovali, jakmile se dohodli pohledem. Sice to vypadalo idylicky, ale jen zdálky.
Tom přemýšlel, hlavu zaraženou do okénka.
Ten večer s Billem… popovídali si jako snad ještě nikdy. Zjistil, že tu vážně bydlí u babičky, kterou měl jako poslední řešení, když ho Andreas dovezl do Berlína. Vždycky, když se v myšlenkách dostal k téhle části jejich rozhovoru, sevřelo se mu srdce. On se na něj vykašlal. Musel mu pomoct Andreas, jemu naprosto neznámý člověk, když odešel od Joshe. Sakra, Tom jako jediný to měl chápat! Zažil to samé. A on mu ještě vynadal. Připadal si trapněji a trapněji, čím víc o tom přemýšlel. A jak pokračoval v úvahách, dostal se zas k tomu večeru v kavárně. Nepřítomně se usmál. Usmířili se. Zpětně – byl rád, že vešla Karin (i když namol) a chvíli po jejím odchodu dokonce George. Stejně by si akorát vyčítal, kdyby udělal něco víc. Chtěl… chtěl prostě začít od začátku. Všechno. Chtěl vrátit čas… ale kam? Před AFO’s? Zachoval by se jinak? Nebo raději ještě před odchod od Joshe? Nevěděl…
„Tome…?“
Trhnul sebou. „Co?“
„Jdeš dovnitř, nebo ti mám něco koupit?“
Tom nestačil zírat. Tohle byla zdaleka nejdelší věta, jakou ze sebe Kay dostal od toho… no. Rychle se zorientoval a zjistil, že stojí na benzínce. Přikývnul. „Jdu s tebou.“ Nehodlal promarnit tu šanci, kdy se Kay zdál o trošku přístupnější.
Další den o deváté už stáli na lyžích. Oběma se trošku zvedla nálada. Přece jen, nemuseli se soustředit na nic jiného, než na rychlost a sjezdovku. Tom chytil kotvu a mávnul na Kaye. Ten otočil lyže a seshora k němu sjel.
„Tohle mi chybělo,“ brouknul Tom a zvrátil hlavu dozadu.
„Hlavně se moc nezasni, ať nezapomeneš vystoupit.“
Potřásl hlavou a trochu se usmál. „Jsem rád, že si jel.“
Kay neodpověděl. Jen sledoval šustící sníh pod lyžemi a na konci vleku vystoupil jako první. Hned se rozjel z kopce. Tom se pustil za ním a povzdechnul si. Světlá chvilka pro tento den skončila.
Snowpark si zabrali až odpoledne, kdy si byli jistí, že lyžování po roce nezapomněli. Tom sjel pár zábradlí a jednu bednu. Nahlas se rozesmál a vrhnul se na skok. Připadal si volný. Když skákal, starosti nechával někde na konci hůlek, kterými mával kolem sebe. Připomínalo mu to jeho šťastné období.
„Hej gájs, nemůžete počkat, než se nasnídám?“
Tom smykem zabrzdil a ohodil právě příchozího Andrease kupičkou čerstvého prašanu. Kay mu byl v patách.
„Ty, hvězdo, nemusíš ani trénovat a strčíš nás do kapsy…“ nechal se Kay rovnou slyšet. I když jim Andreas tuhle novinku o sobě – že jeho příjmení je Hatveit a že je to onen Andreas Hatveit, který vyhrál třetí místo na X-Games v Aspenu – sdělil už před několika měsíci, ale narážky zatím neustaly a asi ani neustanou. Bavili se tím.
„Tak se předveď,“ pobídnul ho Tom a plácnul sebou do sněhu zadkem napřed. Lyžovali už od osmi od rána a jeho začínaly bolet svaly na nohou.
A Andreas se předvedl. Tomovi s Kayem skoro vypadly oči, a jakmile blonďák vystoupal zpátky nahoru na kopec (neochotně po svých), začali se dožadovat, aby je to naučil. Prostě normální den.
Do večera se každý z nich pořádně vymáchal ve sněhu, přičemž se jim usídlil v rukavicích, v botách, v trenkách – a znavení odcházeli na zaslouženou večeři. Nemluvě o několika naražených kostech a vybarvujících se modřinách.
Ale nezajímalo je to. Byli spolu, lyžovali, trénovali, bavili se. Kdo by chtěl víc?
Tom v tu chvíli zapomínal na svoje ponížení. Na období, kdy měl někoho po boku. Skoro se to podařilo.
Dny plynuly. Ani se nenadáli a už byl čtvrtek. Kay se zrovna dneska tvářil jako ledová královna, i když za zdejší pobyt už měl párkrát i něco, co se dalo označit za dobrou náladu. Tom se přestával snažit. Sledoval jeho stavy, pokud byl dobrý den, bavili se normálně, pokud byl špatný, lyžovali beze slova.
„Kolikátýho je ten Londýn?“
„Druhýho prosince,“ odpověděl nepřítomně Tom, hned se ale přestal hůlkou šťourat ve vázání a zpozorněl. „Měníš názor?“
„Podle toho na co.“
Tom protočil oči a rozjel se. Musel trénovat, jestli chtěl předvést aspoň slušný kvalifikační jízdy. Větší iluze si nedělal. Vynechal všechny překážky a jel rovnou na skok. Měl slušnou rychlost, mohl by zkusit… skončil přibližně u myšlenky, že je asi cvok a švihnul sebou doleva. V uších slyšel hučení, ale něco ho rozřízlo. Znělo to jako zděšený výkřik.
„TOME!“
Ucítil, jak ztrácí kontrolu nad svým tělem, ale nebránil se pádu. Instinktivně věděl, že pokud by to zkusil zastavit, dopadl by špatně. Nebo spíš hůř. Tma. Ne, bílo. Všude. Až pak tma.
Ucítil palčivou bolest na obou tvářích. Zatřásl hlavou, aby odehnal cokoli, co to způsobovalo. Otevřel oči.
„Kayi…“ vydechnul a chtěl si sednout. Jeho kamarád vypadal bílo – rudě, naštvaně, a zároveň vyděšeně. „Co…?“ Pár vteřin bylo ticho.
Kay konečně vypadal, že se uklidňuje.
„Kurva, Kaulitzi, co to bylo? Víš, jak si mě vyděsil? Nemůžeš mě varovat, než uděláš něco takovýho? Já nejsem od červenýho kříže!“
Nebo taky ne.
Tom ho sledoval a musel se rozesmát. „Klid. Nic zlomenýho snad nemám.“
„Klid?! Jo aha, tak klid. Ty jsi taky blázen. A to by ještě scházelo, abys měl něco zlomenýho!“
„Pomoz mi radši vstát, na kázání bude čas na obědě,“ brouknul Tom a natáhnul ruku. Kay ho vytáhnul na nohy a podal mu lyže.
Zdálo se, že Tomův pád prolomil ty pevné ledy, které se mezi nimi vytvořily. Kay se choval normálně… téměř. V sobotu se místo dopoledního lyžování usadili na slunečné terase lyžařského střediska a nahodili relax.
„Nespadl jsem poprvé.“
„Poprvé takhle… teda tenhle tejden,“ zazubil se Kay a podal si od Toma láhev s pitím.
Tom se ušklíbnul a pití si zase přivlastnil. „Měl bys vidět moje ramena. Mám dojem, že už budou celý modrý. A o zadku ani nemluvím.“
„A co hlava, s tou nic nemáš?“
„Ne, ta helma je… TY SRÁČI!“ Tomovi až moc pozdě došlo, co tím Kay myslel. „Co si to dovoluješ?!“
Kay se usmál do šátku, který měl omotaný kolem krku. Snažil se, opravdu se snažil. Až když hrozilo, že by se Tomovi mohlo něco stát, uvědomil si v plném rozsahu, jaká je hloupost být naštvaný. Musel se přenést… ale přes co? Přes to, co cítil? Bál se, že to nedokáže. Ne napořád. Ale musel to aspoň zkusit. Tom si podle jeho názoru nezasloužil trápení.
Vrátili se oba v podstatně lepší náladě, než v jaké odjížděli. Tom se dokonce těšil do práce. A když tam dorazil, nedokázal s Billem, který právě končil směnu, mluvit o něčem jiném než o lyžování.
Bill si sbalil tašku a usadil se na druhé straně baru na barové židličce. „Kdy jedete do toho Londýna?“
Tom to uznal jako vhodné téma, které má spojitost s lyžováním, a dal si tu práci se vzpomínáním. „Je to od třetího… tak asi druhýho… moment, to je pozejtří!“
Bill pobaveně zakroutil hlavou. „Jo, to je. A vracíte se kdy?“
„No, mysleli jsme, že osmýho nebo desátýho, proč?“
„Takže dvanáctýho máš čas?“
Tom, který stále nechápal, kam těmi otázkami Bill směřuje, přikývnul.
„Tak v deset?“
Tom pozvednul obočí překvapením. Ještě než se stihnul usmát, Bill si nervózně zastrčil ruce do kapes černé zimní bundy a trochu se ošil.
„Nemohl by ses tvářit trochu… no, přítomnějš, když už tě zvu na rande?“
Tom se rozesmál a rychle přikývnul. „V deset by to šlo.“
Bill se usmál a naklonil se přes bar a věnoval mu obyčejnou, krátkou pusu. Vlastně jen přitisknul rty na jeho. Ale Tom zůstal zaraženě, s přiblblým úsměvem na tváři stát ještě pár minut.
Možná se věci začnou přeci jen obracet k lepšímu. Nemohl tomu uvěřit. Kay… no dobře, to ještě nebyl vyřešený problém, ale aspoň už ho netížil tak jako minulý týden. Vlastně o tom ani jednou nemluvili, spíš se takovou nevyřčenou dohodou shodli, že na to zapomenou. Což Tom neuměl, ale mohl to aspoň předstírat. Možná.
A Bill… zdálo se to tak perfektní, že se toho bál. Cítil neutuchající potřebu Billovi vynahradit, jak se choval. Nikdy nevěřil, že by mohli být spolu v Berlíně, dokonce v jedné kavárně. Jenže druhá část jeho mysli pokaždé, když trávil čas s Billem, protestovala a podsouvala mu vzpomínku na jedinou větu, která se zaryla mnohem hlouběji, než kterákoli Billova.
Sakra, já ho miluju!
Vracelo se mu to ve snech, dokonce, i když šel po ulici. Bylo to jako podrážděný nerv, který pořád bolel. Jedna jeho část chtěla jít s Billem ven, chtěla to urovnat, chtěla to všechno, co by teď mohli mít. A ta druhá oponovala. Ublížíš Kayovi, nedělej to…
Jenže koho si má vybrat? Kterému z nich má ublížit? Oba je svým způsobem miloval.
Proto si vybral zákonitě toho třetího. Něco ho nutilo to udělat, a teď když byl v bezvýchodné situaci, co se týkalo Kaye a Billa, to bylo mnohem snazší. Proto hned jak přišel domů, zasednul k počítači a otevřel skype.
Tom_s
Ahoj Andy, do Londýna dorazím. Díky za startovný, sám bych se asi nerozhoupal.
Chviličku koukal na obrazovku, než se rozhodl.
Omlouvám se.
Zavřel okno konverzace. To dělal vždycky, když nevěřil, že by dotyčný odepsal. Ale oproti přesvědčení nechal počítač zapnutý, jen si vlezl na postel. Zvuk příchozí zprávy ho donutil skoro vyskočit zpátky na židli.
s_Dre
Budu se těšit, počkejte třetího v jedenáct u zvukařů, nechci vás hledat :).
A mně se nemusíš omlouvat.
Tom přivřel oči a musel se usmát. Byli pořád kamarádi. Bez ohledu na okolnosti a minulou i momentální situaci, na Andrease se mohl vždycky spolehnout. A hodlal zařídit, aby se Andreas v budoucnu mohl spolehnout na něj.
Společné ‚es‘ v přezdívkách to jen potvrzovalo. Vždycky budou mít společnou lásku ke kopci a k backyard parku.
‚S‘ jako skier.
autor: GossipGirl
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
ale vékávéčka 😀
Jee, to je hezky dilek :3 Ale byt Tomem, tak taky nevim, co delat. Snad se rozhodne spravne. Tesim se na dalsi dil 🙂
Tom to nema lehke sama nevím s kterym bych jej spárovala.
Teším sa, že si Tom vyjasňuje a žehlí vzťahy, ale najviac ma tešilo, že si priznal to, čo cíti k Billovi. Len by som bola strašne rada, keby si to priznal aj oficiálne a prestal sa tomu brániť. Kayovi by aj tak nepomohol, keby s ním bol len preto aby mu neublížil. A je jedno koho si vyberie, stále bude ten druhý trpieť. Strašne sa mi páči Bill. Myslím, že to vzal za správny koniec. Toma treba zbaliť, keďže sa sám na nič nezmôže.
Ďakujem za nádhernú kapitolu.
Krásny diel. Konečne sa vztahy začali dávať pomaly do poriadku. Tomovy nezávidim jeho situáciu.
Nádherný díl!♥
Tento díl mě úplně potěšil 🙂 Nejspíš to bude Andreasem 🙂 Jak už jsem minule psala, tak se mi po něm stýská. I takových pár větiček o něm a od něj mě dokázaly vykouzlit úsměv na rtech a já se strašně těším až budu všichni v Londýně. Nevím proč, ale nějak se na toho Andyho upínám a mám takový dojem, že by Tomovi s jeho rozhodováním mohl pomoct. A taky by Toma mohl rozptýlit, aby měl myšlenky i jinde 🙂 Neuvěřitelně moc se těším na to, až se setkají 🙂 Doufám, že jim to nic nepokazí 🙂 Jenom Kay z toho asi nebude moc nadšený, pokud si ještě pořád myslí, že je Tom do Andyho zamilovaný. Woow, já jsem celá natěšená na další díl 🙂 Popravdě nejvíc teda asi na Andyho 😀 Jinak Tom je neustále v dost prekérní situaci, je to těžké se bavit s Kayem. Nejde jenom tak zapomenout na to, co k němu Kay cítí. Jsem zvědavá jak to vyřeší 🙂 A jsem ráda, že se už aspoň trošku mezi nimi prolomily ledy a je to lepší 🙂
A Billova pozvánka na rande? Awww!!! To bylo dokonalé! Já se tak těším!!! Sice jsem trošku doufala, že by Bill mohl jet s klukama do Londýna..ale je pravda, že co by tam dělal, když nelyžuje? No nevadí 🙂 Už teď se na to jejich rande moc těším, jsem ráda za ně za oba 🙂
Dneska mě moc potěšilo, že je Andy znovu na scéně 🙂
O dost míň mě ale potěšilo Tomovo přemýšlení o Kayovi…
Mám Kaye ráda, ale Toma chci vidět s Billem, mám pro Billa v téhle povídce obzvláštní slabost a jestli ho Tom nakonec nechá, tak to obrečím 🙂 Takže doufám, že si Tom svoje city a pocity brzy vyjasní.
Jinak byl dnešní díl samozřejmě perfektní ♥ Jenom je škoda, že Bill s klukama nepojede, ale on už si to na tom rande s Tomim vynahradí, že jo 😀 Doufám :))
ooh wow 🙂 vypadá to že všechno bude zatím dobré 🙂 teda doufám v to 🙂 šup další díl..suprové to je 🙂 a nejvíc se těším na to rande s Billem 😀