Obloquy 18.

Černovlasý chlapec se nehty zaryl do bílého povrchu pod sebou, přitáhl se trochu dopředu a vzhůru. Posouval se dál – roztřeseně a nejistě, dokud se nedostal až ke sklu. Bylo to jako kdyby dosáhl konce toho nejdelšího a nečernějšího tunelu, a světlo, pro které tak bojoval, bylo na dosah. Přitiskl svou ruku na sklo – přesně na místo, kde byla z druhé strany položená ruka jeho bratra.

Z Billových rtů unikl hluboký povzdech, když se jeho oči začaly zlehka otevírat. Pomalu mrkl, když si jeho oči téměř zvykly na světlo v místnosti. Když začal pořádně vnímat, zamračil se a snažil se přemoci chuť přetáhnout si deku přes hlavu a zkusit znovu usnout. I přestože vlastně nechtěl, jediné co od příchodu domů dělal, bylo spaní.

Se zabručením přehodil nohy přes postel – nechal je tam chvíli jen tak viset. Byl moc unavený, aby se vůbec hnul. Postel byla až příliš pohodlná, příliš vyhřátá, kdežto zbytek pokoje byl jak obrovský mrazák. Pevně se rukama vystrčil do sedu – zamžoural směrem k oknu. Viděl modrou oblohu s trochou šedivých mráčků, sem tam kolem okna proletěl nějaký pták – viděl tohle už milionkrát, ale nikdy se skutečně necítil, že je toho součástí. Všechno mimo tyto čtyři stěny se zdálo být jako úplně jiný svět, do kterého prostě nepatří. Neměl ani trochu chuť ty své čtyři stěny opouštět, ale kdesi uvnitř sebe cítil, že by rád věděl, co se venku změnilo, co se stalo, co každý dělal od té doby, co se Bill dostal do nemocnice.

V ložnici se nikdy nedíval na televizi – jen spal, tiše si pro sebe zpíval anebo jen tak zíral do stropu. Televize mu přišla vždycky děsná otrava – nechtěl si připomínat, že tam venku existují i jiní lidé, než je on a jeho bratr. Ale nemůže se světu vyhýbat donekonečna, ne?

Zpěvák se opřel u dveří do obýváku a oběma rukama se přidržoval stěny jako své záchrany, kdyby opět pocítil slabost. Závěsy na velkých skleněných posuvných dveřích byly roztažené, dovnitř pronikalo světlo, které celý pokoj rozjasňovalo – tak, jak bylo potřeba. Televize byla vypnutá a notebook, na kterém Bushido pracoval, než šel Bill spát, ležel odpojený a zavřený na konferenčním stolku vedle sedačky.

Výraz v tváři mu změkl a na rtech se mu objevil slabý úsměv, kdy očima spočinul na starším muži, který byl na pohovce. Ležel na zádech, hlavou se opíral o opěrku, jednu ruku měl líně položenou na čele, jako kdyby byl jen v zamyšlení a chtěl svým očím dopřát trochu odpočinku, než ho zcela přemohla vyčerpanost. Druhou ruku měl na břiše kvůli tomu malému prostoru, který mu mohla pohovka nabídnout.

Viděl, jak se mu ze spánku lehce chvějí víčka. Prsty, které mu visely u hlavy, sebou párkrát škubly. Bill trochu naklonil hlavu a pobaveně ho sledoval. Nikdy Bushida vlastně neviděl spát. Za celý ten čas, co s ním strávil v nemocnici, za ten týden, co jsou doma, Bill ho nikdy neviděl zavřít oči na déle než minutu. Ale tohle… tohle byla jeho nová stránka, kterou ještě neměl možnost vidět, a ani ho nikdy nenapadla.

Tmavé oči přejely od gauče až ke křeslu, kde ležela deka, již Bill používal, když tu odpočíval. Snažil se pohybovat co nejtišeji, když přešel přes koberec ke křeslu, zvedl přikrývku a rozprostřel ji. Opatrně ji přes Bushida položil a ze zvyku urovnal.

Tak, aby toho druhého nevzbudil, si klekl na zem a sedl si na paty. Ruce položil na kousek pohovky a hlavou se o ně opřel. Po vší té oddanosti a obětování se, které mu Bushido prokázal, si přál, aby mu to mohl jakkoliv vrátit. Zhluboka se nadechl, uvědomil si, že dech zadržuje, když se jeho dlaň zastavila nad Bushidovou rukou a pak ji na ni jemně položil. Tolik toho pro něj udělal… a to nejlepší, co Bushidovi mohl nabídnout, byl gauč.

„Hnn…“ Vydechl rapper ze spaní. Černé řasy se rychle zatřepaly a pak se jeho víčka pomalu zvedla. Pootevřené oči se setkaly se světle hnědými, jako kdyby to bylo poprvé. Vzduch se kolem nich téměř zastavil, roztál, přesto bylo cítit trochu napětí a nejistoty. Bill neměl v úmyslu utéct, ale taky nechtěl být chycen při činu. „Konečně si vyle-“ Bushido v sobě neudržel zívnutí, musel párkrát zamrkat svůj unavený, ale překvapený pohled, snažil se víc probudit, „-vylezl z toho pokoje.“ Zívl si znovu, uhnul pohledem, ale pak se na chlapce znovu podíval. „Je ti líp?“

„Jo.“ Koutek úst mu okamžitě vyletěl do ujišťujícího úsměvu. Nechtěl Bushidovi vyprávět o tom, jak se cítil opuštěně a jak Bushido vypadal roztomile, když tu tak spal.

„Ahh, já jsem… ty jo, nechtěl jsem tu tak odpadnout…“ Přidržel se pohovky a vyzdvihl se do sedu, „ale sakra, tenhle gauč je fakt pohodlnej.“

„Víš, že tu jsi víc než vítán…“ Rutina, kterou tu Bushido zažíval, musela být vyčerpávající. Vždycky měl nanejvýš tak tři až čtyři hodinky spánku – odjížděl, když Bill usnul, a vracel se zpátky brzy ráno – než se Bill obvykle vzbouzel. Část Billa ale také nechtěla, aby odjížděl. Nechtěl být sám a noci v noci se cítil nejzranitelnější.

„Seš si jistej?“ Bushido se zamračil, opatrně dal nohy z pohovky dolů a oči nespouštěl z Billa, který zrovna vstával. Pocítil vinu pokaždé, když viděl, jak si dává ruku vzad nebo si s ní masíruje krk – bolest, kterou musel cítit, už asi nikdy nezmizí – bude s ním po zbytek jeho života. Kdyby ho jen vyslechl, nabídl mu svezení domů, místo toho, aby ho nechal řídit samotného… Bill by nikdy nezůstal tak zmrzačený. Tohle se nemělo stát.

„Mmm.“ Přikývl zpěvák, objal se rukama a zadíval se na podlahu. Vypadal tak mladě a nevinně v tom obrovském triku – ale bylo teplé, a když ho měl Bill na sobě, dokázal naprosto chápat, proč je měl jeho bratr tolik rád. Cítil se v něm, jako kdyby ho objímaly velké pevné paže, utěšovalo ho to. Od té doby, co je nosil na spaní, měl sny klidnější a každé ráno se budil s pocitem většího bezpečí – když se tedy v noci vyspal.

„Dobře, tak jo.“ Bushido si těžce povzdechl, sáhl pro odložený notebook, dal si ho na klín a zapnul ho. „Ty jo, fakt jsem neměl v plánu tu tak usnout.“

„To je dobrý.“ Prošel kolem rappera a sedl si vedle něj, jednu nohu si strčil pod sebe, když se zavrtal do měkké kůže. Nepřišel sem vyzvídat, jen dělat staršímu muži společnost.

„Zvládneš tu být nějaký čas sám?“

„Co znamená ‚nějaký čas‘?“ Bill zvedl pohled od notesu ve svém klíně – ležel prázdný už čtyři dny – od té doby, kdy měl první pocit, že by do něj mohl něco napsat. Místo toho zůstávaly všechny myšlenky v jeho hlavě – posledních pár hodin zíral na prázdný papír.

„Narozdíl od tebe, pořád mám to prokletí jménem práce.“ Jejich oči se setkaly. Opravdu by mohl Billovi věřit natolik, aby ho tu nechal samotného několik měsíců? To by asi fakt nešlo. „Za týden mi začíná tour.“

Mladý chlapec vypadal, jako kdyby se spolu rozcházeli. Ale uvnitř sebe věděl to, co bylo jasné i Bushidovi: nebyl připravený zůstat tu sám.

„Chceš, aby se za tebou chodil někdo dívat?“ Nebylo nic, čím by ho mohl nějak uchlácholit. Možná čekal až příliš dlouho, než s tím vyrukoval. Najednou začal Bushido rychle přemýšlet, co by mohl změnit, aby mu to co nejvíc ulehčil. „Nebo…“ Bože, tímhle to teda fakt natahuje. Nechtěl to navrhnout, protože věděl, že Bill nebude schopný být poblíž pódia ještě hodně hodně dlouho – pokud někdy vůbec. Ani jeden si nebyl jistý, jak by Bill zvládl jeviště, vidět zástupy fanoušků anebo být zase v tour busu. Mohl by být okay, ale zase… mohlo by se stát to nejhorší. Mohlo by ho to zlomit a už by se nemusel vrátit do reality. Vzpomínky by ho zničily, a i když Bushido cítil, že by se o něj měl bát, nemohl jen tak odstrčit svůj vlastní život a práci. „První vystoupení mám jen pár hodin odtud. Chtěl bys jet?“

Nejistota ho bodla kdesi za očima, a aniž by si to uvědomil, zesílil sevření kolem tužky ve své ruce. To, co proletělo myšlenkami Bushidovi, se přeneslo i do těch jeho, a najednou přemýšlel nad každou možností, každou starostí, každým spouštěčem a každým důsledkem. Sklopil pohled do svého bloku. Tohle bylo velké rozhodnutí. Byl na to připravený? Mohl by to zvládnout?

autor: Raiju

original