Wish you were here II 5.

Byl tu poslední den před Vánočními prázdninami ve škole – čtvrtek. V pátek se mělo jít do kina. Dneska tady nebylo moc studentů. Přibližně tak deset z devatenácti. Černovlásek si myslel, že to bude v pohodě, ale moc nebylo. Ani nevěděl jak, ale už se dohadoval se svými spolužáky. Neměl je rád, přímo nesnášel. Nebyl ten typ, co by se chtěl nechat od ostatních litovat, ale nechtěl to dusit v sobě, a tak všechno říkal rodičům a taktéž i Tomovi.

Byli v sobě už asi patnáct minut, možná i víc a Bill se klepal tak jako nikdy. Spíše se mu třásly ruce, to bylo nejvíce viditelné. Jenže to neviděl nikdo – naštěstí pro něj, protože seděl v lavici.
Zvedl se a odešel se svým spolužákem Péťou ze třídy, šli spolu do bufetu koupit si svačinu. Uvítal cokoliv, jen aby nemusel sedět tam s nimi.

„A už se nevracej!“ Ozvalo se za ním, když chtěl zavřít dveře.
Nedalo mu to, otevřel je zpět, nakoukl do třídy. „To by se ti líbilo, co?“ ušklíbl se, prohodil jednoduché „Muck,“ které jeho spolužačku totálně vytáčelo, a až potom je zavřel.

Měl takové nervy… a ani se nedivil sám sobě. Ať přemýšlel, jak přemýšlel, nemohl přijít na odpověď. Proč? Proč tohle všechno…? Jenže odpověď mu nikdo nedal. A nejspíš ani nedá.

V bufetu si pokecali s prodavačkou, bylo tma i ještě pár studentů, které on neznal, ale jeho spolužák ano, tak si popovídali o velmi oblíbeném tématu – „O konci světa,“ došli nakonec k závěru, že nic nebude. Nikdo z nich na to nevěřil. Zdrželi se tam bezmála deset minut a bylo načase se vrátit zpět, kdyby je někdo z učitelů hledal. O tom však pochyboval, ale pro jistotu.

Jakmile se vrátil do třídy, opět tu byly narážky na jednu osobu. Nenechal si to však líbit. Než dosedl, otočil se na spolužačku Báru.
„Hele, jestli máš se mnou problém, tak si jdi sednout někam jinam.“
„A to proč jako?“ Vyjela po něm okamžitě.
„Protože já tu seděl první, já tobě řekl, ať si sedneš ke mně.“
„A koho to zajímá?“ Vpletla se do toho další, Daniela.

V tom mu začala Bára vyhrožovat, že mu rozbije netbook. Sám tomu nevěřil. Ale asi měl. Nechtěl na sobě nechat dát znát, jaké má nervy. Chtěl, aby si myslely, že mu to je jedno. Nebyli to kluci. Byly to holky. I když, jeden kluk do toho byl zapletený taky, který Billa nazýval „Špínou,“. To však černovlásek neřešil. On byl totální vypatlaný debil, který téměř propadal z němčiny i angličtiny. A určitě jej pomlouval a naváděl svou holku, aby se s ním nebavila, Bill s ní byl kamarád, dokonce spolu byli v zahraničí, když vyhráli soutěž na škole, ubytovaní v jedné rodině celý týden. Teď? Sotva se pozdraví, ani to ne.

Hádali se dál. Bill ani nevěděl, co říká, jen jej zaskočilo to, jak k němu Bára přiběhla, s nadávkami jej tahala za vlasy a poté jej začala škrtit pod krkem.
To už se ale ozvala další, Nikola. „Nech toho už,“ v jejím hlase byl slyšet strach. Neřekla to proto, aby se Billa zastala, ale proto, aby… „Budeš mít zbytečné problémy.“ Právě proto.
Bára toho teda nechala a černovlásek se zvedl. „Jdu za třídním.“
„A my mu řekneme, že sis to vymyslel,“ začala se smát Veronika.

V tom se ve dveřích objevil Péťa a oslovil Billa.

„Bille, jdeš?“ vzal si své věci a šel zpět na chodbu.
„Jo, jdu,“ taktéž si vzal věci ze třídy a šel za ním. Měli namířeno do posilovny místo toho, aby tam seděl s těma doslova krávama, které si pouštěly přes youtube 1D, Justina Biebera a spousty klubových písniček. Zbývaly přibližně 4 hodiny, kdy se měli stěhovat do učebny počítačů. Ty čtyři hodiny měli v plánu být právě v posilovně.

autor: Kiki