Jsem jako ty, jsi jako já 49.

O týden později

Bill se automaticky rozešel k Tomově pokoji. V ruce kelímek kafe a v podpaží knížku a pár stránek s vytisknutými novinkami o počítačích a telefonech, které Tomovi každý den předčítal.

Ubytoval se v hotelu co nejblíž nemocnici a bylo mu fuk, že nemá takový luxus, na jaký byl v hotelích zvyklý. Beztak tam chodil jen spát a vytisknout si pro Toma novinky.

Nedokázal totiž jen sedět a plácat mu o ničem jako jeho matka. Mluvila a mluvila prakticky o ničem. O počasí, o tom, jak vyváděl jako malý… pořád dokola. Jestli ji Tom opravdu vnímá, je určitě radostí bez sebe.

Otevřel pokoj a málem se rozkřičel. Pokoj byl prázdný a sestra stlala postel.

„Dobré ráno, vašeho bratra převezli na jiný pokoj. Na chvilku se probral a začal sám dýchat.“ Usmála se a Bill se rozechvěl.

„P… probral… Kdy? Proč mi to nikdo nevolal?“ Vyhrkl a opřel se o futra.

„Bylo to v noci a doktor nechtěl nikoho z rodiny kontaktovat, dokud nebude opravdu jisté, že se zlepšil. Víte, stává se to, že se pacienti na chvilku zlepší a pak…“

„A pak?“

„Se bohužel ještě zhorší, ale nebojte se, to se vašeho bratra netýká. Běžte za doktorem, vysvětlí vám to líp.“ Usmála se sestra a Bill zavrtěl hlavou.

„Ne, já… řekněte mi to vy, a prosím, kde je teď?“

„Odvedu vás tam, pojďte.“ Pobídla ho a zavřela za nimi dveře.

Během cesty se snažila Billovi vše vysvětlit, ale ten nevnímal prakticky nic, jen to, že Tom nabírá vědomí průběžně, ale jen na chvilku, zatím je ještě velice vyčerpaný a má bolesti, takže je lepší, když spí.

Bylo mu jasné, že tentokrát bude tiše. Dal by celý svět za to, aby se na něj Tom podíval, ale jestli je pro něj lepší spánek, nechá ho spát.

„Tak, tady. Kdybyste něco potřeboval… však vy víte.“ Usmála se Karolin, jak si Bill všiml na cedulce, a odešla.

Bill vešel do pokoje a do očí mu vyhrkly slzy. Ten velký stroj byl pryč… a většina hadiček taky… a ten klid… bylo i větší ticho.

Popotáhl a sedl si vedle postele. Opatrně vzal Toma za ruku a usmál se.

„Bože… teď budu jako máma… já vím, že těch motivačních keců máš dost, ale ty jsi to vážně dokázal… Jsi tak statečný…“ Šeptl Bill a nepatrně mu dlaň stiskl. „Ty to dokážeš… zase budeš v pořádku… uvidíš… já ti pomůžu… už neodjedu… nikdy… zvládneme to…“ Šeptal dál a ani si nevšiml, že se Tomovi zachvěla víčka a na okamžik otevřel oči.

Bill mu opatrně svíral dlaň a dál mumlal. Teprve když zaznamenal slabounký stisk z Tomovy strany, úplně zkameněl a podíval se na jeho tvář.

Tom ještě chvilku udržel oči otevřené, a pak zase usnul…

Bill se teď už rozbrečel naplno. Přitiskl si Tomovu dlaň na tvář a zase začal tiše špitat.

Plácal o ničem, o počasí, o tom, jak byli malí… o všem a o ničem. Teď už chápal, proč to mamka dělala a bylo mu fuk, jestli mu za to Tom pozdějc vynadá.

…

„Ahoj, tak jak šla rehabilitace?“ Usmál se Bill, jen co si sednul do židle vedle postele a Tom se vytáhl do sedu.

„Jo, dneska jsem spadnul jen pětkrát… a udělal jsem dva kroky.“ Ušklíbl se a Bill se usmál.

„To je super. Za chvíli zas budeš běhat.“

„No, to určitě.“ Ušklíbl se Tom a otočil se na protézu opřenou o zeď.

„Ale no tak… ty to zvládneš… to nejhorší už máš za sebou…“ Usmál se Bill a stiskl mu dlaň. Jenže Tom ucukl.

„Billy, dost… už dost… proč tohle děláš?“ Zeptal se přímo a Bill ztuhl.

„Co dělám…?“ Zeptal se váhavě.

„Já si vzpomněl… zdálo se mi o tom… co jsem ti udělal… co jsem řekl… Půl roku tady kolem mě skáčeš a tváříš se, jakoby nic a já pořád čekám, kdy se přestaneš přetvařovat a odejdeš, protože to chceš… nechceš být tady… se mnou… a já už nechci předstírat, že to nevidím… podívej, do měsíce mě pustěj… nic už tě tady nedrží…“ Zavrtěl Tom hlavou a Bill jen zalapal po dechu.

„Jak… jak dlouho už si vzpomínáš?“

„To je jedno… ptal jsem se na něco… hele, já jsem rád, že tu jsi… jenže… ty tady nejsi, protože chceš, že ne?“

„Tome, tak to není… já tu chci být… chci ti pomoct… Kdybych nechtěl, dávno tu už nejsem.“

„Ty tu chceš být? Po tom, co jsem udělal? Chceš tu být, i když víš, že já tě chci jinak než jako bratra? Chceš se dál tvářit jakoby nic? To opravdu chceš?“

„Tome.. Tak to není… já… dobře, já vím, že to, co se stalo, není v pořádku a stát se nemělo, ale to nemění nic na tom, že jsi můj bratr a já ti musím pomoct…“

„Musíš?“ Zeptal se Tom a Bill ztuhl.

„Ne tak jsem to nemyslel, já…“

„Ne… to je v pohodě… máš pravdu… nebylo to v pořádku a pořád není. Ale ty tu nemusíš být. To, že jsem se ožral a vysekal, to není tvoje vina. Já to udělal. Chtěl jsem to napravit, ale to nejde, teď to už vím. Nic bych na tom, co cítíš, nezměnil, ani kdybych tam tenkrát dojel. Naopak… Jen bych to zhoršil.“ Zavrtěl Tom hlavou a zaklonil trochu hlavu.

„Jeď domů… Jeď zpátky do L.A., byl jsi tam šťastný, tak se vrať. Já to tady zvládnu.“

„Tome, co to povídáš? Tak to není. Já tu opravdu chci zůstat. Jak ti to mám dokázat? Co mám udělat? Co mám říct? Řekni, cokoliv, já to udělám… sakra jsi moje dvojče… moje krev, jsi jako já a já tě potřebuju stejně jako ty mě, nevyháněj mě od sebe…“ Vyhrkl Bill naléhavě a se slzami v očích vzal Tomovu dlaň do svých.

„Miluješ mě?“ Zeptal se Tom tiše a zadíval se bratrovi do očí.

„Cože?“

„Miluješ mě?“ Zopakoval a Bill sklopil pohled.

„Tome, já…“

„Běž… běž pryč… já nemůžu odejít, tak jako jsi ty tenkrát po rozchodu s Andym utekl do Ameriky, tak tě prosím… odejdi… nech mě… nemůžu tě mít vedle sebe. Ne teď.“

„Ale Tome, to nejde… Ne, teď nemůžu odejít a nechat tě tady… učíš se chodit a pustí tě domů, nemůžu jen tak zmizet a nechat tě v tom!“ Vykřikl Bill téměř hystericky a ještě víc stiskl Tomovu dlaň. Ten ale znova ucukl.

„Bille, jdi… tohle musím zvládnout sám… nebo… někdo mi pomůže, ale ne ty… nemůžu se na tebe spoléhat a zase se na tebe upnout… to nejde… Běž… nechci tě tady.“ Zavrtěl Tom hlavou a Bill jen zalapal po dechu.

„Tome, to přece…“ Nedořekl. Vyrušilo ho klepání a následně někdo vešel do pokoje.

„Ahoj, neruším?“ Usmál se černovlásek ve dveřích a Bill jen zalapal po dechu.

„Ne, nerušíš, Bill je už na odchodu. Pojď dál, Chrisi…“

autor: Bitter