Julie 21.

Nedokázala se na ně již déle dívat. I přesto, že byl na ně skutečně krásný pohled, způsobil jí až příliš silnou bolest. Bylo to, jako by se jejich tváře náhle vytratily a nahradily je úplně jiné. Jako by se vrátili o několik let zpátky a stejně tak jako tehdy, nenápadně pokukovali po nápadníkovi své dcery. Tak moc chtěla vyjít ven, sevřít ji v náručí, nadechnout se vůně jejích vlasů a energie, které měla na rozdávání. Tak moc toužila po tom, aby to všechno bylo jenom ošklivou noční můrou, ze které se měli již brzy všichni probudit.

Zvedla hlavu, pohlédla na svého manžela. Filip také na krátkou chvíli odvrátil tvář od okna a opětoval její pohled. Její oči se utápěly v slzách. Mysleli na to samé.

Zhluboka se nadechl, pootevřel rty, přemýšlejíc nad tím, jak by ji měl utěšit. Opět pohlédl z okna a uvědomil si, že jsou na tom s Billem zřejmě stejně.

„Podívej, jak se na něj dívá,“ za zády uslyšel tichý šepot.

Mrzelo jej, že nebyl schopen říct jediné slovo útěchy, něco, čím by alespoň částečně zmírnil její bolest, na druhou stranu byl však rád, že se iniciativy chopila Sylvie. Přiblížila se k němu, láskyplně jej pohladila po tváři a ukazováčkem ukázala na Tomův pohled.

„Je jím okouzlený,“ dodala s něžným úsměvem na rtech. Vzpomínka na Simone byla ještě pořád čerstvá, avšak náhle už ne tak bolestivá.

Oba upírali zrak na chlapce před sebou, zakryti pouze tenkou záclonkou a závojem oddanosti, která těm dvěma nedovolovala myslet na nic jiného.

Tom se po několika minutách vzdálil z Billova objetí, hleděl mu do očí a naslouchal slovům, která se pro ně stávala tajemstvím. Bill stál jenom malý kousek od něj, hladil jej po tváři a mluvil tak dlouho, dokud se na Tomovy rty nevyhoupl slabý náznak úsměvu.

Právě v té chvíli to spatřil i Filip. Tomův pohled byl plachý, zasněný. Hleděl na Billa, jako by byl ztělesněním zázraku.

„Pochybuji, že jsou jenom dobří přátelé,“ Sylvie jej hravě dloubla do boků, za což byla odměněna Filipovým pobaveným úsměvem. Chovala se přesně jako v době, kdy ji poznal. Hravá, nespoutaná a i po těch letech pořád krásná.

„Pojí je mnohem silnější pouto,“ pousmál se. Nebyl schopen mluvit, protože ta chvíle byla až příliš silná. Myslel na Simone, na Billovo štěstí, Michelangela a chlapce, který jim během několika dní převrátil život vzhůru nohama. Anebo jej možná opět vrátil do původního stavu.

Kdoví.

Jediné, čím si byl jistý bylo, že se mu bude muset ještě jednou omluvit a poděkovat.

„Tata! “ Julie se stala jejich malým zrádcem.

Jakmile ji přestalo bavit hraní si s knoflíčky Sylviina svetru, zvedla tvář a také pohlédla z okna. Stačilo jí pouze spatřit obrysy dvou postav. Naklonila se dopředu, a dřív než ji Sylvie stihla zastavit, hravě zaklepala na skleněný povrch.

Klepání však bylo smeteno Billovým dlouhým zasténáním.

Smutnýma očima prolétl Tomovu tvář, pohled na zaschlé stopy po slzách v něm ještě pořád vyvolával chvění. V jeho utkvělých představách Tom pokaždé symbolizoval spojení lásky, síly a odvahy. Mokré cestičky na tváři z něj však dělaly zranitelného člověka, a i přestože se za své slzy styděl a mrzutě o sobě tvrdil, že se chová jako dítě, Billovi ještě nikdy nepřišel krásnější. Měl chuť ukrýt se v jeho náručí, hladit, líbat a dotýkat se jej tak dlouho, dokud by se opět neusmíval.

Nyní však nemohl. Jeho nitrem se jako nepříjemná nákaza rozléhaly výčitky svědomí a strach, že měla nakonec skutečně pravdu. Vzpomínka na její slova způsobila, že se roztřásl a bál se toho, co mělo ještě přijít.

„To kvůli tomuhle, jsi promrhal svou životní šanci?! Opravdu jsi ochoten kvůli jeho hloupé nehodě přijít o práci ?! Lásko, tím, že se zahazuješ s těmihle lidmi, si akorát šlapeš po štěstí…“

Šlapeš po štěstí…

Možná se nemýlila. Možná se mýlil on sám a svou přítomností Tomovi způsoboval akorát potíže. Do chvíle, než se poznali, měl přeci uspořádaný život, měl snoubenku, vlastní bydlení, práci, kterou miloval a nejlepšího přítele, který na něj nedal dopustit.

Ten nešťastný úder míčku všechno změnil. Jejich cesty se zkřížily, osudy se propletly, srdce se pobláznila. I přestože Toma miloval celým svým srdcem, si ještě dokázal přiznat fakt, že se následně všechno zřítilo, jako by byl Tomův život pouhým domečkem z karet.

„Bille.“

Donutil se zvednout hlavu, do očí mu však pohlédnout nedokázal. Bázlivě se kousal do rtu a sledoval stín stromu, který zase o všechno připravil jeho. Na dlani ucítil letmý dotek, vzápětí se jeho třesoucí se prsty ocitly v zajetí Tomových dlaní. Vzal jeho tvář do dlaní a přitiskl ji proti té své.

„Vím, na co myslíš,“ jejich rty se o sebe při každém slovu zlehka otřely. Bill cítil na své tváři chlad, pocházející z Tomových slz. Neodvážil se promluvit. Byl až příliš paralyzován jeho blízkostí.

„Je to hloupost… a ty to víš,“ i přesto, že se cítil slabý jako nikdy předtím, a díky svému nejlepšímu příteli se stal ze dne na den bezdomovcem, byl ještě dostatečně silný na to, aby zahnal Billovy ošklivé myšlenky.

Byl ochoten vydržet všechno. Vydržet, obětovat, ztratit. Už mu nezáleželo na ničem. Nic pro něj nebylo natolik důležité jako Billova blízkost a vědomí, že jsou spolu a nic na světě je nemůže rozdělit.

„Miluji tě,“ šeptl proti Billovým pootevřeným rtům. Ukazováčkem projel jejich prokrvenou linii a vzpomněl si na víno, které mu je tolik připomínalo.

Stejně opojné, sladké a žádoucí.

Pohnul rty dopředu a zachytil jimi Billův spodní. Pomalým, přímo líným tempem jej polaskal jazykem a opět jej sevřel svými rty, věnujíc Billovi měkký, nevinný polibek. Jemné spojení jejich rtů donutilo Billa zahodit všechno za hlavu a užívat si přítomnost svého narozeninového překvapení. Opatrně pokládal dlaně kolem Tomova krku, nepřestávajíc v láskyplném líbání. Stačil jediný polibek, aby na vše kolem nich zapomněl.

Procitl teprve ve chvíli, kdy na tváři ucítil jemné pohlazení a jeho smyslům neunikla kouzelná vůně. Otevřel oči a překvapeně pohlédl na Toma, který jej jednou dlaní držel kolem boků, zatímco v té druhé svíral drobný, rozkvetlý kvítek a hladil jím Billa po tváři.

„Všechno nejlepší k narozeninám,“ stihl vyslovit ještě dřív, než Bill vůbec otevřel rty.

„Jak jsi věděl… j-já,“ zmateně nakrčil obočí a sklonil tvář. Nerozuměl, co se to s ním stalo. Už podruhé v ten večer ztratil nit veškerých slov a nedokázal udělat víc, než vzít si nabízený kvítek a zkoumat jeho strukturu mezi prsty.

Tom sledoval jeho plachou reakci s drobným úsměvem na rtech a nemohl se dočkat chvíle, až přijde na opravdové překvapení. Bylo pro něj těžké uvěřit, že Billovi způsobil radost malým kvítkem, zatímco Mie, by se nezavděčil ani celou kyticí těch nejkrásnějších květů. Dodnes si pamatoval její reakci, když jí na prvním rande přinesl podobný dárek. Přijala jej, ale když se loučili, vrátila mu jej se slovy, že by bylo lepší, kdyby si je vzal, protože by se o ně stejně nedokázala postarat.

Proč to neviděl už dřív?!

Proč si neuvědomil, jak moc se liší a že jej jistě někde čeká někdo lepší?!

Ten někdo stál právě kousek od něj, zářil jako odrazy slunečních paprsků na tmavé mořské hladině a už snad po sté mu děkoval.

„Nemůžu uvěřit, jak mě oba dostali. Tvářili se, že nečekají žádné hosty, a přitom celou dobu věděli, že přijdeš,“ vesele vrtěl hlavou a pusinkoval Toma po celé tváři. „Je krásný,“ pípl.

Přiložil si jej ke tváři a ještě jednou k němu přivoněl. Bylo to vůbec poprvé, kdy dostal dárek od někoho jiného, než od členů rodiny. Pamatoval si na dárky od Simone, kterými se mu vždy snažila udělat radost. Dárky od jeho babičky byly vkusné a prospěšné, zatímco dárky od Filipa si oblíbil nejvíce, protože nikdy nevěděl, co od něj čekat.

Tenhle dárek však nebyl jako ostatní.

Vytvářel speciální kategorii, které se nemohl nikdo rovnat.

Byl od Toma.

Od jeho první a byl si jistý, že i jediné lásky.

„Dal bych ti mnohem víc,“ hlas se mu zasekl a on nedokázal pokračovat dál. Proto se jenom pousmál a opětoval Billův dlouhý polibek.

„Nechci, aby ses trápil. Není pravda, že nemáš kam jít. Jak jsem řekl, tady jsi doma,“ konečky prstů jej pohladil po tváři a opět jej měkce políbil.

Tom vděčně přikývl, ukryl dlaně ve velikých kapsách a chvíli se v nich přehraboval. Jakmile nalezl to, co hledal, pohlédl na Billa, který sice ničemu nerozuměl, ale trpělivě vyčkával, co se bude dít.

„Mohli by Sylvie s Filipem pohlídat Julii, dokud se nevrátíme?“

Bill překvapeně zamrkal, ale vzápětí rychle odpověděl. Hořel nepoznanou touhou a vzrušením.

„Jistěže ji pohlídají. Ale dokud se nevrátíme odkud?“ jeho tělem se rozléhala zdravá zvědavost. Utápěl se v Tomových očích, tápal po odpovědi, která nepřicházela.

„Podej mi ruku,“ šeptl do ticha podzimního večera, a když jej Bill poslechl a natáhl k němu bledé zápěstí, vložil mu do dlaně starý klíč.

„Klíč? K čemu?“

„Ke tvému štěstí…“

Sochař stál u svého nedokončeného díla a nedokázal odtrhnout pohled od dokonalých linií tváře bytosti, k dokončení které zbývalo jen maličko.

Láskou k Tomovi…

autor: B-kay