Poslední svého druhu 14.

„Ty? Jak to myslíš, že jsi to ty?“ zamrkal překvapeně Tom a snažil se potlačit třes, který se mu tlačil do těla.

„Tome, poslouchej, copak… když jsi mě viděl na těch záchodcích, já jsem si všiml tvého výrazu, vím, na co si myslel, znáš mě… i když jsi mě nikdy neviděl, tak mě znáš, všechno na mě tě přitahuje a nemůžeš si pomoct, ale právě v tuhle chvíli mě opravdu hodně chceš políbit, líbat mě, položit mě tady na ten gauč a vyrazit ze mě duši.“ Pousmál se trochu černovlasý chlapec a vzal jeho ruku do své. Tom zbledl. Ať to znělo sebevíc děsivě, byla to pravda.

„Ale…Já jsem…“

„Ne, nebyl to sen, Tome. Všechno to, co se ti v hlavě vybavuje při pohledu na mě, není sen, je to skutečnost. Já jsem, jsem on, vždycky jsem byl a vždycky budu.“

„Ale to přeci není možné…“ zavrtěl hlavou Tom.

„Jen proto, že si myslíš, že je to nemožné, to nemožným nedělá. Moji rodiče, celá moje rodina, po celá staletí, po celou dobu, všichni se známe, tak či onak z minulých životů. Všechno je to propletené, už od začátku, od první chvíle, kdy se tvoje duše dostala na svět, časem poznáváš nové lidi a vážeš se k nim, hm?“ hladil ho jemně po ruce. „Tak dlouho jsem tě hledal, Tome. Tak strašně dlouho.“

„Takže… ty si všechno to, co jsi už prožil, pamatuješ?“

„Naprosto všechno, stačí jen otevřít oči a naslouchat srdci.“ Položil mu dlaň na hrudník a usmál se. „Stačí jen věřit…“

„Takže, ty jsi ten poslední Egypťan, Bille?“

„Byl jsem…“ pousmál se. „Byl jsem jím, Azizi byl poslední čistokrevný Egypťan, nejspíš právě proto skončil tak, jak skončil,“ povzdychl si trochu. „Jak jsem ale řekl, dokážu ti pomoci. Dokážu tě zavést tam, kam potřebuješ, najdu na mapě cokoliv, co potřebuješ znát.“

„To je od tebe moc hezké, Bille, ale… ale já nemám dost peněz na to, aby…“

„O penězích tu nemluv, prosím tebe.“ Pousmál se Bill a bez rozmýšlení se k němu přitulil, nasál jeho vůni a po celém těle mu naskočila husí kůže. „Mám peníze, mám tolik peněz, kolik jen budeš chtít.“

„Máš dost peněz na to, abys nám koupil letenku, nějaký pořádný tým archeologů a odletěl se mnou do Egypta? Abys zaplatil všechny náklady, mzdu pracovníkům, jídlo, spaní… a cestu zpátky? Abys zaplatil pokutu, když nic nenajdeme?“

„Ale my něco najdeme.“

„A co najdeme, Bille? Chceš mi snad říct, že… že víš, kde…“

„Vím přesně, kde se nacházím.“ Ušklíbl se černovlasý student a odtáhl se z Tomova náručí.

„Nemluv tak, je to tak, tak, šílený!“

„Ale je to pravda, no tak.“ Plácnul ho trošku do ramene a pročísl si vlasy prsty. Zvedl se z gauče a přešel ke knihovně, ve které začal něco horečně hledat. „Dej mi chvíli, najdu to, jen… ne. Tady to není.“ Přešel k truhle stojící vedle gauče a otevřel ji, vyházel z ní nejrůznější látky, deky, šátky. Vše z kašmíru. Tom na to nevěřícně koukal, proč někdo s takovým majetkem bydlel v takovém nuzném bytě? „Oh!“

„Co jsi našel?“ přelezl k němu po gauči Tom.

Bill mu podal svitek papyru. „Mapu.“ Usmál se na něj širokým úsměvem.

***

„Kam že máme jet?“ zeptal se řidič vozu, který se pořádně napil z lahve s vodou. Otočil klíčky na parkovišti v Luxoru. Jeho angličtina byla dost mizerná.

„Hotel Hilton, prosím.“ Zamumlal Bill a podal řidiči nějaké peníze. Arab uznale přikývl a rozjel se k jejich destinaci.

„Nikdy bych si ani nepomyslel, že někdy budu bydlet v takovém hotelu…“ vydechl Tom, když vešel do jejich hotelového pokoje.

„Nikdy bys neměl přestat snít, Tome. Protože když o všechno přijdeš, sny jsou to jediné, co ti ještě zbývá.“

„To máš… asi pravdu.“ Vydechl a protáhl si záda. Sice to byl jen malý časový posun, ale alespoň se měl na co vymlouvat. Posadil se na postel a složil si obličej do dlaní. „Proboha.“

„Pro Boha? Jakého Boha?“ přešel kolem něj Bill k oknu a otevřel ho. Opřel se o futra a zadíval se na tekoucí Nil.

„Já nevím, prostě jen… Už zítra se setkám s lidmi, kteří mi pomůžou, pomůžou mi splnit můj největší životní sen! Něco, po čem jsem tak dlouho toužil…! No není to úžasné?! Já prostě, jen… Nemůžu tomu uvěřit. Jsem tady, v Egyptě, v Luxoru, v Hotelu Hilton, ve kterém noc stojí přes dvě stě dolarů na člověka a…“ zadíval se na Billa, který mlčel, což u něj nebylo tak obvyklé. „…Stalo se něco?“

„Ne.“ Vydechl Bill a vyšel na balkon, opřel se o zábradlí a zadíval se do slunce, které se třpytilo v hladině řeky řek, které se sunulo nad západní zemi. „Jen jsem se zamyslel…“ pousmál se slabě, snad jen sám pro sebe, a znovu zvedl pohled k nebi.

„Zamyslel ses? Nad čím?“

„Nad tím, že podlé mé babičky… tady, támhle…“ ukázal na hory tyčící se několik kilometrů za řekou, „leží moje tělo, zatímco já si stojím tady… a dýchám, mluvím, cítím, žiju…“

Tom mu položil ruce na ramena. „Na to nemysli…“

„Ty jsi tam se mnou…“ řekl Bill najednou, zničehonic.

„Cože prosím?“ zamrkal Tom a stiskl mu ramena silněji.

„Spočinout na věčnost, společně v jednom hrobě. Abychom byli navždy spolu.“ Pousmál se Bill, „to byl… Adam. Zaonačil to tak, aby tvoje tělo nepředhodili šakalům…“ otočil se k němu a políbil ho jemně na rty. „A měl pravdu, vždyť… stojíme tu spolu, dotýkáme se… a už není nikdo, kdo by nám v tom mohl bránit…“

„To není.“ Usmál se Tom a jemně se mu vpil do rtů. „Půjdeme do města? Hm? Podívat se…“

„Na nákupy? Oh! Půjdeme na trh! Tady je velký trh! Není tak velký jako Khan el-Khalili, ale je velký…“

Tom neměl páru, o čem mluví, ale jen slepě přikývl. „Pro tebe cokoliv.“ Políbil ho na čelo.

Na hotel se chlapcům povedlo vrátit až po druhé hodině ranní. Ověnčeni taškami z tržiště, spoustou koření, šperků a šátky. Bill se skulil naprosto hotový a uchozený na postel a zmoženě vydechl, nohy ho bolely jako už dlouho ne.

„Chceš namasírovat?“ zeptal se Tom zčista jasna, když vyšel z koupelny. Sám nevěděl proč, ale přišel si, jako by byl na Billovi naprosto vázaný, jako by pro něj byl schopný proběhnout celý svět, jen aby mu mohl přinést to, po čem jeho srdce toužilo.

„Masáž by bodla, děkuju.“

***

„Jsi si opravdu jistý, že to projde? Vždyť… tady všude jsou cedule, že se tam nesmí ani fotit, ti nás přeci nenechají chodit mimo označené stezky!“ mnul si Tom nervózně prsty.

„Ale my nejsme turisti, Tome. My si jen jdeme pro to, co nepatří nikomu jinému než nám dvěma.“

„A-ale… Nemůžeme si vzít tu mumii domů!“

„Nikdy jsem neřekl, že si ji vezmeme domů… a nemluv tak o mně, buď tak laskav.“

Tom lehce protočil oči a vystoupil z auta. Ihned se kolem nich seběhla dvacetičlenná skupina dětí, které se jim mermomocí snažily prodat cokoliv, co to zrovna měly u sebe. Blonďák je ignoroval a podíval se na Billa, který telefonoval. Jejich tým už tu měl být, ale zřejmě měl zpoždění.

„Půjdeme napřed.“ Řekl Bill nakonec a vzal Toma za ruku, vyvlekl ho z davu malých prodavačů a vedl ho k domku, kde se prodávaly lístky. „Počkej tady, domluvím to. Vědí o nás.“

„Opravdu? A kde je tým?“ rozčiloval se Tom. Znervózňoval ho muž ve vojenském obleku stojící asi pět metrů od nich.

„Jsou tu za deset minut.“

„No dobře…“ vydechl student historie a dal si ruce do kapes. Bylo mu horko.

Bill odešel k okýnku, chvíli něco povídal, ukázal pánovi několik papírů a s úsměvem mávnul na Toma, aby šel k němu. Oběma jim byl přidělen ‚odznak‘, že jsou tu pracovně. To už přijelo velké auto, ze kterého vystoupilo pět lidí z německého archeologického střediska, které v Egyptě sídlilo. Tom zhluboka vydechl. Bylo to tady.

***

„Bille, jsi si opravdu jistý?“ zeptal se Tom, když Bill už po sto páté řekl, kde se má hledat, a stále nic nenacházeli. Bylo mu horko, byli tu už čtvrtý den a on si samozřejmě zapomněl nějaké kosmetické věci na hotelu. Nějak si nemyslel, že to bude trvat tak dlouho, a styděl se… nebo mu spíš bylo trapné ptát se Billa a půjčovat si věci od něj, když už takhle pro něj dělal tolik. Promnul si znaveně tváře schované pod čtyřdenním strništěm a napil se vody.

„Ano, jsem si opravdu na sto procent jistý.“

„To jsi říkal i předtím.“

„Zmlkni, Tome.“

„Věřil jsem, že víš, kde hledat…“ zabručel si blonďák pod nos.

„Ono by to bylo jednodušší, kdyby nebyla taková vrstva písku, víš? A ty kdybys vzal taky lopatu, možná by to opravdu šlo rychleji!“ houknul na něj Bill a lopatou silně kopl do země. Cinklo to. Černovlasý zamrkal. Písek se začal ztrácet do díry, která se posunem kamenu vytvořila. „Do háje, myslím, že jsem to našel!“

Tři z týmu plus Tom, se k němu okamžitě seběhli a začali pomáhat. Netrvalo dlouho a odházeli písek dostatečně na to, aby se jim před očima objevila kamenná deska. Bill se vítězoslavně usmál a rozhlédl se kolem sebe. Byli na hoře, na kopci, 50 metrů nad půdou, kde procházeli normální lidé, dost daleko od všech objevených hrobek. Proč nikdo nehledal zrovna tady, to mu nešlo do mysli, ale byl za to rád. Koho jiného by měla faraonova kletba ušetřit, když ne právě jeho? Jenže to by musel být faraonem… a tím on nikdy nebyl.

Archeoložka stojící za Tomem roztřeseně zapnula videokameru a usmívala se jako měsíček na hnoji. Měla proč. Oni všichni měli proč. Zdálo se, že dveře budou právě pod tímto kamenem, zdálo se, že objeví hrobku s neporušenou pečetí.

Bill ustoupil a nechal dva nejsilnější, aby kamennou desku někam odstranili. Podařilo se ji rozseknout a odsunout. Tomovi se zatajil dech, pevně stiskl Billovi ruku a usmál se na něj. A on o něm pochyboval. Otřel si orosené čelo do rukávu a trochu ho popostrčil, aby šel dolů. Šli tři, Bill s baterkou, Tom s nervy v kýblu a paní s kamerou.

„Co vidíš?“ ptal se Tom a snažil se mu vidět přes rameno.

„Potřebuju železný klínek a kladivo.“ Vydechl Bill. Když mu bylo dáno to, co potřeboval, neváhal a zarazil to mezi dvě desky, pečeť povolila a po chvíli měli díru dost velkou na to, aby se tam všichni protáhli. Bill vešel jako první, trochu se rozkašlal, baterkou svítil všude kolem sebe.

„Proboha…“ vydechl ohromeně Tom a snažil se nebrečet. Rozhlížel se kolem sebe, po místech, na která Bill svítil. Prohlížel si obrazy z knihy mrtvých vykreslené po zdech, pomalu couval směrem za Billem, byl v takovém úžasu, že si ani nevšiml, že Billovi zhasla baterka. Černovlasý ale neváhal, vyndal z kapsy telefon a svítil si alespoň tím. Ruka se mu chvěla.

„Bille, je ti dobře?“ ptal se Tom, když si toho všiml, vešli do první komory. Do prázdné komory. Zklamaně vydechl. Někdo… někdo tu musel být. Někdo je předběhl. Někdo vzal všechno, co tu bylo nastřádáno, a odvezl to někam, kde to prodal, a teď… „Bille, mluvím s tebou… Jsi v pořádku?“ položil mu Tom ruku na rameno a snažil se neznít tak zklamaně, jak se cítil. Jeho samozvaný přítel ale neodpovídal.

Tom sám pociťoval, jak se mu začíná motat hlava, čím víc dýchal, tím to bylo horší. Podíval se na kolegyni s kamerou.

„Půjdeme ven… Vezmeme si vodu a vrátíme se sem, přeci tu něco musí být… Hrobky nejsou jednokomorové, někde to tu musí pokračovat.“ Řekla zrzka rozhodně, nehodlala se vzdávat. Jenže než jí Tom stihl cokoliv odpovědět, Bill mu křečovitě stiskl ruku a oba dva se v křeči svezli k zemi.

autor: LilKatie