Poslední svého druhu 15. (konec)

„C-co…? Co? Co se děje?“ Tom se zmateně rozhlížel kolem sebe, když na obličeji ucítil studenou vodu.

„Omdlel jsi…“ vydechla zrzka a dál mu hadříkem namočeným ve studené vodě omývala obličej.

„Kde je Bill?“ ptal se hned blonďák.

Zrzka zbledla a rozpačitě se na něj podívala. „Tome…“

„Kde je Bill?!“ zopakoval rázněji.

Ukázala do jejich stanu o několik metrů dál. Tiše vydechla. Tom se okamžitě vyškrábal na nohy a vyběhl tam, kam ukazovala.

Vrazil do stanu, celý zadýchaný. Pohledem ihned zakotvil na černovlasém mladíkovi ležícím na lehátku, které jim sloužilo jako postel za celou dobu, co tu byli.

„Co je s ním?“ ptal se okamžitě a klekl si k němu, vzal ho za ruku a líbal ho na prsty.

„Omdlel stejně jako ty.“ Podíval se na Toma Mathias. „Neměli jste tam chodit… Měli jste si vzít alespoň roušku. Bylo jasné, že se něco takového stane. Je tam až moc čpavku a všeho ostatního.“

Tom se díval na pobledlou tvář před sebou, čpavek, jasně. Tak proč v tom případě Marianna neomdlela? Proč jen oni? Proč se Bill neprobouzel.

„Jak dlouho už spí?“

„Čtvrt hodiny.“

„To není tak dlouho, to je dobré… Probere se, jen omdlel jako já, nic víc.“ Přikývl Tom a políbil ho jemně na čelo. „No tak, Bille, už je dobře.“

„Co jste tam dole našli? Prý tam nic není…“

„Ne, nic tam není, ale to byla jen jedna komora. V postranních šachtách byly obřadní věci, to ano. To zloděje nejspíš nenadchlo.“

„Ale pečeť… prý byla neporušená.“

„Já nevím, třeba ji někdo zamatlal zpátky.“

„Tome… Sám víš, že to nejde.“

„Já vím.“ Přiznal neochotně. „Ale… Je velmi nepravděpodobné, že by v té hrobce nic nebylo. Musíme hledat dál, musí tam být přeci sarkofág a všechno ostatní.“

„Tome…“ podíval se na něj znovu Mathias. „Studoval jsem egyptologii pěkně dlouho a v životě jsem o žádném takovém faraonovi neslyšel…“

„On… Nebyl nikdy faraonem, protože mu to jeho bratr nikdy nedovolil. Byl druhorozený, byl čistý, byl pravý král. Jen mu nepřál osud.“

„Vyprávíš pohádky, jak bys tohle mohl kdy vědět? Nikde o něm není ani zmínka…“

„Protože ho jeho bratr chtěl vymazat z povrchu zemského.“

„A proč by v tom případě měl mít hrobku v údolí králů?“

„Bill to říká, já Billovi věřím. On to ví.“

„Nějak se mi zdá, že Bill toho ví tady až moc a my se ženeme za pohádkou bez jakéhokoliv výsledku.“ Zabručel neochotně starší z nich a opustil stan.

Tom si povzdychl a zadíval se na ležícího mladíka před sebou, pohladil ho jemně po tváři a políbil na spánek.

„No tak, probuď se, princátko moje.“ Zamumlal mu se rty stále přitisknutými na kůži.

Bill trochu zahýbal nosem. Pak se celý roztřásl a přitáhl si Toma za temeno hlavy k sobě, hladově ho líbal. Oči stále zavřené. Blonďák ani nestačil nijak zareagovat, nechával se, spolupracoval, ponořoval se do hloubky jejich polibků.

„Miluji tě.“ Vydechl černovlasý.

Jak Bill začal, tak také přestal. Ležel zase v klidu a jen mělce oddychoval. Tom nechápavě koukal, co se to právě teď stalo. Bill mu právě vyznal lásku tím nejpodivnějším způsobem.

Student se natáhl pro mokrý kus látky a otřel mu obličej, starostlivě ho hladil po tváři.

„Já tebe taky…“ usmíval se slabě. „Ani si nedovedeš představit, jak strašně moc jsi mi chyběl.“ Políbil ho znovu na rty. Jako by ho jeho vlastní mozek neposlouchal, jako by jeho ústa mluvila sama svou vlastní myslí.

***

„Tak co se tady flákáte, musíme makat!“ ozvalo se za týmem, Tom se otočil a překvapeně zamrkal.

„Bille… Je ti dobře?“ pousmál se starostlivě a zvedl se, aby ho mohl podepřít, kdyby mu bylo ještě slabo.

„Ano, je mi… Je mi fajn.“ Přikývl. Moc dobře věděl, co se dělo, babička ho varovala. A on výzvu přijal se všemi riziky, chtěl pro Toma udělat to, co bylo pro něj tak důležité, chtěl mu splnit sen. I kdyby ho to mělo stát jeho vlastní osobnost, i kdyby měl s Azizim splynout v jedno.

Bill nepotřeboval jeho pomoc, jen ze země znovu sebral baterku. „Opravdu jsem v pořádku, Tome, nemusíš o mě mít starosti. Tak pojďte… Někdo si vezměte kameru a roušku přes pusu, řekl bych, že tam nebude moc dýchatelno…“ usmál se a zamířil přímo do hrobky. Tom se zmateně rozhlédl po ostatních, pokrčil rameny a vydal se za ním.

„Bille, no tak, opatrně, přeci nechceš zase omdlít.“

„Neomdlel jsem.“ Vydechl. „Jen jsem… Dostal vnuknutí.“

„Vnuknutí?“ nakrčil Tom čelo a prolezl dírou za svým přítelem.

„Ano, vnuknutí. A teď ustup.“ Usmál se na něj, v oranžovém světle baterky vynikla každá linie jeho obličeje, každá malá vráska na čele z toho, jak se soustředil na to, co dělal.

Černovlasý přiložil prsty ke zdi a obkroužil s nimi třikrát kruh vyrytý v pískovci. Pak zatlačil. Zámek povolil a vzduchem se prohnala energie, s Tomem to málem znovu seklo, ale tentokrát to nebylo z důvodu motání hlavy, tentokrát to bylo z toho, že to u stropu zajiskřilo a objevilo se zde světlo.

„Co to do prdele je?!“ vyjekla paní s kamerou.

Bill se na ni jen usmál. „Opravdu jste si mysleli, že tu dělníci pracovali po tmě? Elektřina, mladá dámo, elektřina.“

„Ale…“

„Otázky až potom, prosím…“ usmál se znovu. „Teď se přeci chceme dostat k pokladům, které tu zloději nenašli, jelikož jejich inteligence nebyla zrovna moc vysoká…“ položil dlaň do přesného nákresu na zdi, přesně seděla. Jak jinak. Pomyslel si Tom. Bill zatlačil a otočil kruhem o půl otáčky doprava. A opravdu, dveře jakoby vystoupily z rámu. Pak už jen stačilo ze země zvednout páčidlo a Tom se dal do práce.

To co se před jejich zraky objevilo, nešlo, nejde a nikdy nepůjde popsat slovy. Tom nikdy v životě nic podobného neviděl. Kamera v rukou Marianny se chvěla, ale snímala vše, co před nimi bylo. Tohle bylo ještě lepší než objevení Titanicu pod vodou. Billovi se nahrnuly slzy do očí. Všechny ty věci, všechno co si vždy přál, aby mu bylo odkázáno. Všechno… a tam, uprostřed toho všeho, sarkofág.

„Bille….“ Vydechl Tom, neschopný slova. Jen se díval, jak černovlasý chlapec vchází mezi všechny ty poklady, jak po nich toužebně přejíždí prsty, jak… pláče.

Objal chlapce zezadu kolem ramen a pomalu s ním šel k tomu hlavnímu, proč byli oba dva tady. Proč byl Tom tady.

„Marianno, pojď sem, prosím…“ mávnul na ni blonďák a vzal jí kameru. „A teď dojdi pro ostatní, musíme to odsud dostat, musíme se dostat dovnitř.“ Usmál se, poslechla a nechala je tu o samotě. „Pláčeš,“ pohladil Billa palcem po tváři a setřel mu jednu potulnou slzu. Černovlasý se na něj ale usmál.

„Já vím, já… Je to… Všechny ty vzpomínky, všechno to, všechno se to vrací…“ vydechl roztřeseně a otevřel jednu ze šperkovnic. Konečky prstů přejel po zlatých náramcích a prstenech, po náušnicích. Tolik podobným tomu, co měl on sám pro sebe doma.

„No tak, Bille, už je dobře…“ vydechl a přitulil si ho k sobě, políbil ho jemně do vlasů. „Jsme spolu, už nás nic nerozdělí, pamatuješ?“ černovlasý přikývl.

„Já vím… Dali jsme si slib, vzpomínáš? Na věky věků…“ usmál se a jemně ho políbil na rty.

„Jsme tady! No páni! Sakra! Ono to fakt existuje! Bille, tys měl pravdu!“ vřítila se do hrobky smečka nenažraných šakalů v podobě jejich pomocného týmu s licencí pracovat zde na vykopávkách. Jako by snad Bill byl nějaká vykopávka. No dobře, byl, ale…

„Samozřejmě, že měl Bill pravdu.“ Políbil ho znovu Tom na rty a otočil se na ostatní. „Tak mi pojďte pomoct…“ zavelel a Bill s Mariannou zatím dali na stranu všechny věci z okolí sarkofágu, aby mohli chlapi mít místo na sesunutí víka.

Odnesli ven do jejich stanu poslední kanopu a zevnitř se ozvala rána. Otevřeli to. Bill rychle šel zpátky, strašně se tam prášilo. „Je to dvojitý, jsou tam dva!“ řekl ohromeně Mathias a Bill protočil oči.

„Ano, jsou…“ vydechl a nechal je vyndat obě dvě ‚rakve‘ ven na zem. Jedna byla mnohem obyčejnější než ta druhá, i když byla ze zlata. Mathias si prohlížel tu barevně malovanou, tu se zlatem, tu větší. Zadíval se na jejich černovlasého průvodce. Trochu zavrtěl hlavou a pomohl ostatním sundat největší víko. To, co se mu zdálo jako podivná náhoda a hloupost, se však ukázalo být naprosto pravděpodobným a jasným, když se pod víkem ukázala velká zlatá ‚hlava‘, která chránila to, co bylo pod ní.

„U všech svatejch, vypadá jak ty!“

Bill se nevinně usmál a políbil Toma na tvář.

„Zvláštní, že?“ vydechl a stiskl blonďákovi ruku.

„To ano, opravdu zvláštní…“ promnul si zaprášený obličej. „Tak na tři… raz, dva, tři!“ společně s dalším z týmu masku nadzvedli a Tomovi se zatajil dech.

Bill odvrátil pohled a pověsil se mu kolem krku.

„No tak, lásko…“ pošeptal mu do ucha, „…nemusíš se stydět.“

„Stydět?“ nakrčil černovlasý obočí.

„Jsi ta nejkrásnější mumie na světě.“ Usmál se na něj Tom a zpečetil jejich rty v tom nejsladším polibku.

KONEC

autor: LilKatie