Timeless love 2.

autor: Wind

Tom se s žuchnutím posadil na pohovku. Dneska byl perný den. Dvě operace za sebou. Byl rád, že už je konečně doma. Ben v klidu ležel ve svém pelechu a okusoval zeleného gumového medvídka. Tom se po chvíli zvedl a zamířil do podkroví. Usadil se u okna a vzal do ruky maličkou hadrovou panenku. Zavřel oči a zamumlal několik nesrozumitelných slov. Zničehonic se panenka rozplynula a ve chvíli tu místo ní stál vysoký černovlasý mladík.

Tom s něžným úsměvem rozpřáhl ruce, aby v další vteřině k sobě mohl přitulit svého miláčka.

„Ach, Willy…“ povzdechl si Tom do jeho vlasů. Tohle stvoření sice chodilo, mluvilo, ale nežilo… byl to jen výsledek Tomovy magie. Vzpomínka na jeho tvář. Věděl, že tohle nikdy nebyl a ani nebude jeho William. Tohle byla jen ubohá náhražka. Vždyť ani neměl vlastní mozek. Řekl jen to, co si Tom myslel, že řekne. Tohle kouzlo ovšem nevydrželo dlouho a Tom byl den ode dne zoufalejší, protože věděl, že přijde chvíle, kdy mu tohle přestane stačit. Stále se snažil najít kouzlo, které by mu jeho lásku vrátilo, ale marně…

„Tomi?“ píplo černovlasé stvoření tiše.

„Hmm?“

„Co když se ti to nikdy nepovede?“ Tom si táhle povzdechl. Věděl, že Willova slova jsou jen odrazem jeho vlastních myšlenek. Skutečný Willy by tohle nikdy neřekl… ten by ho jen povzbuzoval. Vždycky byl takový. Ale tenhle… jen říkal, na co Tom myslel. Ne. Už nemohl dál. Podíval se na věrnou napodobeninu své lásky, pevně ho k sobě přivinul a naposledy ho políbil.

„Nikdy se nevzdám.“ Po těchto slovech se mu mladík rozplynul a v jeho náruči zůstala zase jen malá hadrová panenka.

Tom se zvedl a zamířil opět dolů do svého bytu. Opět, jako snad každou noc, se usadil za stůl mezi hromady knih a hledal kouzlo, kterým by přivedl Williama zase zpět k životu. Ale… hledal už stovky let a nic, co by jeho lásku oživilo, nenašel… pomalu začínal pochybovat o tom, že to kdy dokáže. Ovšem v takových chvílích stačilo si vybavit usmívající se tvář černovlasého anděla, a hned byl pln odhodlání to nikdy nevzdat. Nikdy.

*druhý den*

Tom si unaveně protřel oči. Usnul až nad ránem. Celou noc zase ležel v knihách a pročítal ty, které ještě nečetl. Bylo už odpoledne, a tím pádem se blížila hodina jeho odchodu domů. Už se nemohl dočkat, až se na chvíli natáhne na postel a trochu si odpočine.

„Nashle, pane primáři.“ Loučila se s ním starší, ale milá recepční.

„Nashle zítra.“ Houkl Tom zpátky, a už se hnal k východu. Ve dveřích se ovšem s někým srazil.

„Promiňte.“ Píplo to stvoření.

„Nic se nestalo, měl jsem dávat…“ a v tu chvíli se zasekl. Ten mladík vypadal úplně jako… On… byl by tam stál a zíral na něj celou věčnost, kdyby se odkudsi nevynořila malá brunetka. Pověsila se mladíkovi na paži a táhla ho dál.

„Honem, Bille, takhle na tu kontrolu přijdu pozdě.“

Tom ještě chvíli stál a zíral na teď už prázdné místo před sebou, kde ještě před několika vteřinami stál ten mladík. To není možné. To nemůže být on. Ale… Byl mu tak moc podobný…

Po návratu domů neměl nikde stání. Pořád pobíhal po knihovně a hledal v knihách cokoli, co by mu pomohlo. Když ale dlouhou dobu nemohl nic najít, posadil se do křesla a přemýšlel. V tom ho to trklo. Už několikrát se pokoušel o vyvolání Willova ducha a následnému umístění do těla, ale nikdy ne mu to nepovedlo, protože nenašel vhodného nositele. Ale teď cítil, že černovlasý mladík z nemocnice by byl perfektní. Už jen díky jeho podobě. Byl jako Willův odraz v zrcadle. A navíc měl i podobné jméno. Bill. Měl to. Vyvolá Willova ducha a umístí ho do Billova těla. A jestli ani tohle nezabere, už nic. Jen musí vyčkat na správnou chvíli. O půlnoci za úplňku jsou kouzla nejsilnější a Tom měl to štěstí, že úplněk byl právě dnes.

O několik hodin později už byl plně připraven v podkroví svého domu, před ním byl kruh z hořících rudých svící, vonělo tu různé koření umocňující vyvolávání, a konečně kalich s poslední kapkou Willovy krve, kterou Tom schraňoval pomocí kouzel už celá staletí. Bylo jich víc, ale s každým pokusem o vzkříšení Willa o jednu kapku přišel. Tohle byla jeho poslední naděje.

S prvním úderem půlnoci začal s vyvolávacím rituálem. Vložil kalich s kapkou krve doprostřed kruhu a přidal ještě kapku své krve. Tento rituál byl složitější než cokoli, co kdy dělal. Musel ještě vyslat kouzlo, které uspalo budoucího nositele a to nebylo nic lehkého. Doteď potencionálního nositele vždy dostal k sobě, kde ho uspal a mohl hned začít, ale teď nevěděl, kam přesně kouzlo vyslat. Bude muset čekat, dokud ho samo nenajde. Ale pro vidinu Willova návratu byl schopen udělat cokoli. Přisypal do kalichu směs bylin, které posléze zapálil. Dým z této směsi bylin a krve zaplavil celou místnost. Tom začal mumlat zaříkávadlo. Část dýmu se vytratila oknem ven.

*na druhé straně města*

„Bille, nechtěli byste už s Liz jít spát? Je pozdě. A i když zítra nemáte školu, musíte se vyspat!“ Volala Simone na svého syna do patra jejich domu, kde se nacházel jeho pokoj.

„Jo, hned půjdeme!“ Houkl Bill zpátky. Liz se jen potichu uchichtávala. Kdyby Simone věděla, jak se lekli, když se v nejlepším ozval její hlas. Byla ráda, že se na Billa nešla podívat. I když… Simone vždycky dbala na synovo soukromí a nikdy mu nechodila do pokoje, když tam měl Liz.

„Hm… co kdybychom před spaním dokončili to, co jsme začali?“ Špitla Billovi Liz do ucha svádivým tónem. Bill se usmál a znovu si lehl na její tělo. Ovšem v tu chvíli se mu nějak zatočila hlava a on cítil velikou únavu a taky zvláštní, příjemnou vůni… vonělo to jako jarní zahrada. Nádhera. A než se Liz nadála, usnul, jako když ho do vody hodí. Nic si z toho nedělala. Věděla, že je Bill unavený, a tak se rozhodla to dneska prostě nechat být. Však on jí to někdy vynahradí, to bylo jisté.

*Zpět v domě na konci města*

„Mám tě.“ Vydechl spokojeně Tom, když se dým konečně ustálil, což byla známka, že jedna jeho část našla svého nositele. Teprve teď mohl začít pravý rituál převtělování. Znovu vhodil do kalicha byliny, tentokrát však trochu jiné. Začal pomalu odříkávat vyvolávací formuli. Z dýmu se pomalu začínalo formovat tělo. Bledé, štíhlé, průhledné. Když skončil s odříkáváním, konečně otevřel oči a pohlédl na duši před sebou. Na bledé tváři byl dobře znatelný lehký úsměv, štíhlá paže se natahovala směrem k Tomovi. Ten se taky něžně usmál. Natáhl ruku, aby mohl chytit bledou dlaň, ale jeho ruka se setkala jen s dýmem. Trochu posmutněl.

„Leť… leť tam, kde je tvoje tělo… žij. Znovu žij. Pro mě.“ Na ta slova se duch usmál a pomalu se začal vytrácet směrem, kam odletěl prve dým.

Byl už skoro pryč, když se najednou rozrazilo prudkým větrem okno a zbylé obláčky dýmu, které ještě stále znamenaly část Willovy duše, se rozmetaly po místnosti.

„Né!“ Vyjekl vyděšeně Tom. Tohle bylo moc zlé. „Né, Wille!“ Tohle znamenalo přerušení rituálu. Duše se nepřenesla celá, a teď hrozilo, že se ztratí v zatracení, bez možnosti návratu. Navíc pokud nedokončí obřad, zemře i nositel duše.

„Wille!“ Volal Tom. Zbytečně. Duše se už nevrátila. Teď začala hra s časem.

*U Billa*

„Bille! Bille! Co se děje?!“ Křičela zoufale Liz. Už klidně spala, když Bill najednou začal křičet jakoby bolestí a svíjel se v křečích.

„Simone! Simone! Prosím, doktora!“ Volala na Billovu vyděšenou matku, která nezahálela a do několika minut u nich byla záchranka.

autor: Wind