My silence 9.

Uteklo už několik dní od dne, kdy byl Tom unesen. Ale jak je na tom Bill? To je hodně složité. Už chodí 2krát do týdne k psycholožce; nejdřív chodil jen jednou v týdnu, na doporučení nemocnice kvůli tomu, že se dřív pokusil o sebevraždu. Ale teď, teď je psychicky ještě víc na dně, když je teď Tom pryč. Je podrážděný, smutný, hrozně náladový – své nálady střídá různými negativními pocity, žádný smích, žádný pocit štěstí, žádná spokojenost. Jen pláč.

„Berete ty prášky pravidelně?“ řekla psycholožka nad myšlenkou prášků, které Billovi předepsala.

„Jo,“ řekl zamyšleně nad něčím jiným.

„A myslíte si, že vám pomáhají?“

„Já nevím, ale myslím si, že takové věci jen tak prášky nespraví.“

„Ale ano, prášky brát musíte, takže je berte,“ rychle zareagovala žena, „a změnilo se na něco na vašich myšlenkách? Na co myslíte celé ty dny?“

„Stále chci jen…“ nedořekl Bill.

„Ano? Pokračujte,“ žena se dívala na jeho unavený pohled.

„No…“ Bill se podíval na hodiny nad dveřmi, „mám celkem hlad, půjdu se najíst. Už… už byste měla jít,“ vstal Bill z peřin postele.

„Už normálně jíte? Perfektní. Ahh… dobře, půjdu,“ žena si zabalila věci, vyšla z pokoje a odešla z domu.

Bill si šel v pyžamové teplákovce a bosky ohřát těstoviny. Ale když zrovna začal jíst, zazvonil domovní zvonek. Hned šel otevřít dveře a ve dveřích stála Emma, Tomova holka. Bill z toho nebyl zrovna nadšený.

„E-e…“ Byl překvapen, první ani nevěděl, co říct. „Ahoj, Emmo,“ řekl ne příliš vesele.

„Promiň, že jsem se nezastavila dřív, ale musela jsem se z toho uklidnit.“ Mávala před obličejem rukou. „To je hrozný, jak někdo mohl Toma unést! Ale neboj, teď jsem tady já, nejsi sám.“ Emma Billa pevně objala. Bill stál, ruce držel pevně u těla a jeho pohled z toho nebyl příliš nadšený.

Emma na sobě měla značkovou kabelku černé barvy, která držela na jejím lokti, červené boty s vysokými podpatky, mini světle hnědé šaty, na kterých měla kožené bolerko. Její blonďaté vlasy jí vlály, měla je rozpuštěné a dlouhé, a jako náušnice měla velké černé kruhy. To Bill měl už několik dní stále stejné pyžamo, chodil neupravený a bosky. A ven už ani nechodil.

„A jak se máš? Tolik jsem o tobě slyšela, ale neviděla tě,“ přidala dívka milý úsměv. Emma mluvila rychle a měla celkem dobrou náladu na to, že Tom je v ohrožení života. Do domu vešla kolem Billa, aniž-by ji pozval dovnitř.

„Já tě už viděl, ale vždy ve špatnou chvíli, bohužel,“ šeptl pro sebe Bill a zabouchl dveře.

„Co?“ postřehla, že Bill si něco šeptá.

„Ale nic.“ Bill dal oči v sloup. Šel zpátky do kuchyně a Emma hned za ním.

„Vím, že tahle situace je pro tebe hrozně zdrcující, stejně tak jako pro mě,“ zamyslela se Emma a ruku si položila na hruď, „ale až se vrátí, vše bude okey,“ Emma objala Billa, ale to už Bill nevydržel. Chovat se dál ´mile´.

„Ne, nic nebude okey,“ Bill se odtrhnul od pevného objetí vysoké blondýny. „A víš proč? On tě nemiluje, bože, jak dlouho se znáte? Jeden měsíc ani ne? Vždyť tuhle situaci bereš jako něco normálního,“ křikl.

„3 týdny, 3 nádherný týdny,“ zamyslela se blondýnka a úsměv jí po chvíli zmrazil.

„Vidíš, já ho znám celej život, 23let! Vy se k sobě nehodíte… on… kdyby tě podváděl, tak by si to ani nezjistila. Nejsi ta, s kterou chce být v budoucnu, přesvědč se klidně sama, ty v jeho budoucnosti nejsi. Jsi jedna z těch holek, co za chvíli Toma začne nudit,“ křikl Bill a praštil rukou do stolu.

„Nechápu, jak něco takového můžeš říct,“ vstala ze židle naštvaně dívka, „nemáš žádný právo se plést do jeho osobních věcí, jeho vztahy jsou tady mimo tebe.“

„To by ses divila!“ křikl ironicky.

„Víš co, radši už půjdu, byla chyba tě navštívit,“ dívka na nic nečekala a šla hned ke dveřím.

„Taky si myslím,“ křikl v posledních sekundách, než odešla. Dívka zabouchla dveře a v domě bylo najednou ticho.

Ale ticho přestalo, když zazvonil telefon.

„Halo? Bille?“ šeptl povědomý hlas.

„Ano? Kdo tam je? mlaskl Bill.

„To jsem já, Tom,“ zareagoval hlas.

„Tome? Proboha, kde jsi?“ vylekal se bratr.

„Já nevím, nevím, ale chci domů!“ řekl Tom v slzách.

„Jak to, že voláš? Jak ses dostala k telefonu?“ zajímalo mladší dvojče.

„Chvilka nepozornosti, tolik bych ti toho chtěl říct, ale není čas. Nevím, kde přesně jsem, ale rozhodně to není kousek od našeho města, řekl bych tak hodina, možná dvě. Je tu les a nikdo jiný tady není,“ řekl rychle, „To ne, už jdou, musím, čau.“

„Cože? Počkej…“ Ale Tom už zavěsil. Bill se v ten moment rozbrečel, slyšel Toma, ano, stále žije, ale není blízko něj. Ještě více panikařil.

Okamžitě zavolal na policii.

„To je hodně obecné, ale děkujeme za informování,“ řekl jeden z policistů a některé své kolegy poslal k Billovi domů, kdyby náhodou znovu volal Tom nebo někdo, kdo Toma unesl. Ale i po několika dalších hodinách Toma nenašli. Utíkaly další dny a Bill se cítil každým dnem hůř a hůř. Stále navštěvoval psycholožku, která mu doporučila začít si psát deník, první mu to přišlo jako hloupé, ale pak si uvědomil všechna fakta a rozhodl se, že si ho bude psát. Koupil si tmavě oranžový deník, na kterém je na obálce napsáno ´Nepřestaň doufat…´, Billa tento deník hned zaujal, proto si ho vybral. A hned ten stejný večer si zapsal první řádky. Rozhodl se, že si ho bude schovávat pod postel do krabice od bot. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co tam má vlastně napsat, protože dřív takové věci nezkoušel, ale když začal prvními věty, rozepsal se…

´Milý deníku,