autor: Rose
Zdravím všechny twincesťačky. Vím, že už půl roku jsem se tady s žádnou povídkou neukázala, ale osvítila mě inspirace, tak proč to nezveřejnit? Doufám, že se to alespoň někomu zalíbí. 😉 Vaše Rose
„Váhavě ji chytil za ruku. Jako by to čekala, téměř hned se otočila čelem k němu, ale pak jen vyčkávala. Možná na to, až ji políbí, možná na to, až ji obejme. On však udělal obojí téměř současně. Poté, co splynuli v láskyplném polibku, dopadla na její vlasy první kapka deště.
‚Miluju tě,‘ šeptl.
‚Taky tě miluju,‘ oplatila mu stejně tichým hlasem a opět ho políbila, přičemž už se hustě rozpršelo. Vlasy se jim lepily na tváře, ze špiček nosů jim odkapávala voda a oblečení jim přilnulo ke kůži. Ale to jim bylo jedno. Zajímali se jen jeden o druhého. Jejich láska byla tak upřímná, jako by se hledali celý život. Jako by všechno záviselo jen na této chvíli. Byla tak
– Bože, to jsou blafy!“ zanadával jsem a odhodil knihu do kouta pokoje.
Objal jsem si rukama kolena a přitáhl si je až k bradě. Ta knihovnice mi tuhle knížku cpala horem dolem. Když jsem včera do knihovny přišel, řekl jsem, že vlastně nevím, jakou knížku bych přesně chtěl. Ať mi poradí.
Muselo na mně být vidět, že mám špatnou náladu. Ona se na mě vševědoucně podívala a vítězně pozvedla prst se slovy: „Vím přesně, co vám zlepší náladu.“ Načež mi do ruky vrazila tuhle knihu.
Jo…, no, to se jí povedlo. Přeslazený román už ani nevím o čem. Ztratil jsem se ve všech těch naprosto nerealistických uměle romantických žvástech.
Láska… Všichni o ní mluví, všude prý je. Zvláštní, že já jsem ji ještě nepotkal. Vsadil bych se, že se mi vyhýbá obloukem. Třeba lásku poznají jen ti, co na ni věří.
Ale já nevěřím. A je to dobře. Dřív jsem na tenhle cit věřil, a stejně jsem ho nikdy nepoznal. Teď už jsem dospělý. Je mi 22 a ta dětská a puberťácká víra mne opustila. Jsem realista. Vím, že pravá láska neexistuje. Vidím to všude kolem sebe.
Moje sousedka je ve „šťastném a spokojeném“ manželství již 8 let a nemůže si svého manžela vynachválit. Říká, jak je k ní pozorný. Nosí jí dárky, květiny, zahrnuje ji něžnostmi. Jen co ale Mandy – tak se ta žena jmenuje – odjede do práce, často vídám jejího manžela s o dost mladšími dívkami. Tak kolem dvaceti let.
Další příklad. Mia – jedna z mých kamarádek – měla asi tři měsíce přítele. Každý den jí opakoval, jak moc ji miluje, a ona z toho byla v sedmém nebi. Jí tehdy bylo 18 a jemu 23. Říkal jsem jí, ať si dá pozor, ale ona mě neposlouchala. A skočila do toho po hlavě. Po měsíci a půl zjistila, že je těhotná. A když mu to pověděla, okamžitě ji opustil a už se s ní nikdy nespojil. Teď je jí 21, její syn Tonny již brzy oslaví své třetí narozeniny, ale se svým pravým tátou se nikdy nesetká…
Co se týče mě samotného, no…, jsem gay. To je asi to nejpodstatnější. Všechny mé dosavadní vztahy s jinými chlapci či muži byly v podstatě jen o sexu. Nevím proč. Já jsem se chtěl zamilovat. Ale nikdy se mi to nepovedlo.
Najednou mi v kapse zavibroval mobil. Vytáhl jsem ho a zjistil, že mi přišla SMSka od Andrease, mého nejlepšího kamaráda.
‚Za půl hoďky jsem u tebe krasavče :* :D, tak se už jdi vypravovat. Znám ty tvoje hodinový zkoušky oblečení, ale dnes prosím ne. 😀 Je to jen rockový koncert, tam nikdo na tvoje modely zvědavý nebude. :D‘
Upřímně jsem se rozesmál, jen co jsem zprávu dočetl. Ten blázínek mi prostě umí pokaždé zvednout náladu, ať už je sebehorší.
‚Fajn brouku :*. Jen co se vyhrabu z postele, udělám ze sebe toho nejneodolatelnějšího člověka na světě. 😀 A máš smůlu, zkouška oblečení bude. :D‘
Po pár minutách jsem se skutečně došoural do koupelny a vysprchoval jsem se. Spěšně jsem si vlasy napůl vysušil ručníkem, aby mi z nich nekapala voda do obličeje, a před zrcadlem jsem se začal malovat. Pak jsem si sčesal vlasy dozadu z čela a vyfoukal je, načež jsem je přelakoval. Sotva jsem položil lak na umyvadlo, rozdrnčel se zvonek. Andy.
Jen v ručníku kolem pasu jsem se rozeběhl po schodech dolů, abych mu mohl otevřít.
„Ten lak smrdí až ven,“ nakrčil nos a zamračil se na mě.
„Trhni si,“ vyplázl jsem na něj jazyk.
„Tak se hned nečerti,“ zasmál se.
„Normální lidi se pozdraví, zeptají se, jak se ten druhý má, pochválí mu vzhled, ale ty? Ne! Ty mi řekneš, že smrdím,“ opáčil jsem cynicky.
„Já neřekl, že smrdíš. Řekl jsem, že smrdí ten lak.“
„To je jako bys řekl, že smrdím já.“ Načež jsem hraně popotáhl, aby to bylo ještě více teatrální.
„Ale to bych o tobě nikdy neřekl,“ objal mě a dal mi pusu do vlasů, načež ale vyplázl jazyk: „Blé, fuj, to je hnusnej lak. Chutná ještě hůř, než smrdí.“
„Pitomečku,“ odstrčil jsem ho od sebe. Pak jsem se ale zasmál a vydal jsem se do svého pokoje, abych si vybral něco na sebe. „Počkej v obýváku,“ křikl jsem na něj ještě, a pak už jsem se začal hrabat ve skříni s oblečením.
Chvilku jsem se jen prohraboval v oblečení, občas jsem nějaké ramínko s bundou, tričkem nebo s džínami hodil na postel, protože mi připadalo nejlepší, když v tom se z obýváku ozval Andyho hlas: „Budeš krásnej ve všem, tak už si pohni!“
„Dej mi ještě deset minut,“ křikl jsem na zpět a otočil se na postel, přičemž jsem zavřel skříň. Jen co jsem ale spatřil kopu oblečení, která se mi při výběru nakupila na dece, potichu jsem se opravil: „Nebo možná hodinu…“
Nakonec jsem si ale po pěti minutách vybral šedé upnutější džíny, černé tričko a světlou bundu. Pak jsem šel za Andreasem do obýváku, stoupnul si před něj, otočil jsem se jako modelka a dal si jednu ruku v bok: „Tak?“
„Budu se bát, aby mi tě neukradli,“ zasmál se.
„Budu to brát jako kompliment,“ uculil jsem se, udělal ještě jednu otočku, a pak jsem pohodil s klíčky od domu v ruce: „Jdeme?“
„Já čekám celou dobu jenom na tebe,“ nadzvedl obočí a zvedl se z pohovky. Po cestě jsme si pustili CD kapely Muse, což byla kapela, na jejíž koncert jsme dnes jeli.
„So come on! They will not force us. They will stop degrading us. They will not control us. We will be victorious. So come on!!!“ zpívali jsme, skoro až řvali. Oba jsme se na tenhle koncert neuvěřitelně těšili. Muse podle mě patří mezi jednu z mála doopravdy kvalitních kapel a všechny jejich písně znám dokonale. Stejně tak i Andy.
„Bille,“ drkl do mě můj blonďatý kamarád.
„No?“ zamručel jsem a dále se loktem opíral o okýnko.
„Už tam budem,“ oznámil mi.
„Jo? Vždyť tu nejsou žádní – “ zarazil jsem se. Tak sto metrů od našeho auta byl obrovský dav lidí. Bylo jich snad několik tisíc. A to měl koncert začít až za dvě hodiny. Zaparkovali jsme auto mezi ostatní na parkovišti a vydali se k hale, kde se měl koncert konat. V tu chvíli se osvědčil Andyho neuvěřitelný talent prodírat se lidmi.
„Pardon… omlouvám se… jen se chci na něco podívat… jistě, že nepředbíhám… ano, hned se vrátím dozadu…“ A o pět minut později jsme byli v podstatě na začátku fronty u vchodu.
„Teda Andy…,“ pochvalně jsem pokýval hlavou.
„Já vím, jsem nejlepší,“ uculil se blonďák.
O hodinu a půl později už začali pouštět lidi dovnitř. Já jsem na Andyho jen houknul, ať se dostane co nejblíže k pódiu a mně tam pak drží místo, a sám jsem začal hledat toalety…
Když jsem se vracel, do koncertu zbývalo necelých deset minut. Nedíval jsem se před sebe a rychle jsem běžel ke vstupním dveřím. A díky své nepozornosti jsem do někoho vrazil.
„Au,“ zaskučel jsem, když jsem si uvědomil, že jsem zadkem dopadl přímo na tvrdou zem. A ten dotyčný stál přede mnou. Při srážce skoro ani nezavrávoral.
„Promiň, nekoukal jsem před sebe,“ omluvil se a natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl na nohy. Zvedl jsem k němu svůj pohled a zarazil jsem se.
Tak pěkného kluka už jsem dlouho neviděl. Neříkám, že by Andreas nebyl pěkný, ale vždycky jsem ho bral jen jako kamaráda. No, dobře, vždycky ne. Někdy v mých patnácti byl má platonická láska, a tak vlastně naše kamarádství začalo. No, láska ne. Nikdy jsem nemiloval. Jen se mi vážně hodně líbil.
„Chceš pomoct zvednout?“ více ke mně přiblížil svou dlaň, protože jsem se k ničemu neměl.
„Jo,“ pípl jsem a opatrně vložil svou dlaň do té jeho. Stiskl ji a jedním rychlým pohybem mě postavil na nohy.
„Díky,“ usmál jsem se na něj. Když mi úsměv oplatil, všiml jsem si, jak pěkně má tvarované rty. Přímo stvořené k líbání. Holky po něm musí šílet. A možná i kluci.
„Ehm, jsem Tom,“ odkašlal si a zářivě se na mě usmál.
„Já jsem Bill, těší mě,“ podíval jsem se mu pozorněji do očí, když v tom mě vyrušil hlasitý řev fanoušků a první tóny Supermassive Black Hole.
„Do háje!“ zaklel jsem. Tom se zatvářil podobně vyplašeně jako já.
„Rád jsem tě poznal, když tak buď po koncertě zase tady, jo?“ A s rychlým: „Čau,“ běžel do haly. Když jsem se trochu vzpamatoval, taky jsem se zvedl a rozeběhl jsem se někam, kde měl Andy podle domluvy být.
„No sláva!“ zahulákal Andreas, když jsem ho po pěti minutách konečně našel. Právě se rozjížděl song New Born.
„Kde jsi byl?“ zeptal se.
„Vždyť jsem ti říkal, že jdu na záchod. A víš, jak dlouho mi trvalo, než jsem tě našel?“ zakřičel jsem mu do ucha.
„Bál jsem se o tebe,“ pokrčil rameny a pak už jsme si oba užívali koncert.
Link it to the world
Link it to yourself
Stretch it like it’s a birth squeeze
And the love for what you hide
And the bitterness inside
Is growing like the new born
Jejich texty mi jsou neuvěřitelně blízké a v tuto chvíli, když jsem na tomhle koncertě, mě úplně ovládají. Usmál jsem se na Andyho, on na mě taky, a dál jsme zpívali a celou tu atmosféru jsme si užívali. Stejně tak jako všichni. Přelétl jsem očima po lidech. Ať tu byl někdo tlustý, jiný vyhublý jak anorektik. Ať holka měla vlasy krátké jak kluk nebo dlouhé až do pasu. Ať bylo někomu 15 a jinému 40, všichni jsme těmi písněmi byli propojeni. Rozhlížel jsem se dál. Střetl jsem se s očima nějaké modrooké blondýny, která se na mě uculila, a pak se svou kamarádkou začala zase poskakovat a pohazovat svými vlasy. S tlumeným uchechtnutím jsem se otočil zpět k pódiu a dál jsem si užíval koncert.
Když pak začala píseň
Neutron Star Collision, která mi jako asi jediná od nich tak úplně nevyhovovala, vzhledem k tomu, o čem byla, stočil jsem pohled opět do publika kolem mě.
A pak se to stalo. Setkal jsem se s párem hnědých očí, které na mě upřely pohled skoro ve stejnou chvíli.
Love is forever and we’ll die
We’ll die together
Well I, I said never
Cause our love, could be forever
Asi poprvé jsem text nevnímal negativně. Ne. Tentokrát mě prostupoval skrz na skrz a těm slovům o věčné lásce jsem uvěřil. Nevím proč, ale přece to nemohlo být jen kvůli jednomu jedinému klukovi, kvůli jeho očím.
Usmál se na mě a já pocítil, jak z mých rtů vychází samovolně další část textu té písně.
Now I’ve got nothing left to lose
You take your side to choose
I can tell you now without a trace of fear
Udělal jsem krok k němu a on krok ke mně. Jako by nám všichni ustupovali z cesty. A já byl jako v transu. Zadíval jsem se mu do očí a zvuková kulisa mě přiváděla do ještě větší euforie. Vím, že tohle bych normálně neudělal. Ale strhla mě ta atmosféra a mé srdce… jako by mělo vybuchnout.
Pohladil jsem ho, Toma, po boku a bez sebemenšího zaváhání jsem se mu přitiskl ke rtům těmi svými. Vycítil jsem úsměv, který se na jeho rtech rozšířil, a to mě donutilo taky se pousmát. Nevím, jestli věřím, ale možná bych měl začít…
That my love will be forever
And well die, we’ll die together
Will I, I will never
Cause our love will be forever
autor: Rose
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Bille nejsi sam, ja na tu lasku taky neverim, ale taky cekam ze se jednoho dne nekdo objevi 🙂
pekna povidka 🙂
To bolo krásne. Také to osudové stretnutie po akom asi mnoho ľudí túži, len na niečo také sa ťažko verí, keď ani nepoznám nikoho kto ho zažil 🙂 Strašne sa mi to páčilo.
A bude prosím niekedy pokračovanie The Doll?
Krasna povidka! 🙂 Musim rict, ze jsem k lasce stejny skeptik, jako Bill tady v povidce a o to vic jsem rada, ze on ji konecne objevil a zacal verit 🙂 Jejich setkani bylo opravdu odudove a ja jsem za ne stastna!
Dekuji za tuhle povidku, byla opravdu krasna 🙂
To je krasne napsane. A hrozne se mi libi, jak je to misty i vtipne 🙂