My silence 10.

Bill se probudil ze spánku ve svém pokoji. V domě byli celkem dva policisté, a to v přízemí. Nejraději Bill zůstal ve svém pokoji, ale konečně se začínal pochlapovat. Bill si uvědomuje, že se nemůže v pokoji zavírat před problémy a litovat se. Jediné, co ho v pokoji vlastně drží, je to, že tam dole, tam v tom velkým světě, není člověk, co na něj čeká s otevřenou náručí a vždy připraven ho milovat a podržet. Ano, tím myslel Toma. Bratra, kterého miluje a vždy bude. Jenže teď to není jako dřív, Tom byl unesen a Bill je psychicky na dně.

Bill schoval svou malou knížku, které říká deník, na místo, aby ho nikdo nenašel, a šel dolů. V ten moment, kdy Bill šel po schodech, zazvonil telefon a jeden z policistů ho vzal.

„Tady dům Kaulizových, u telefonu policista…“ nedořekl mladík. „To je pro vás,“ podával telefon Billovi.

„Jak nečekané,“ chytl telefon, „Halo?“

„Tady je Emma,“ šeptla smutně dívka,

„Emmo?“ povzdechl Bill. „Co?!“ Bill šel s telefonem si sednout na sedačku a naštvaně odfrknul.

„Víš, chci se omluvit, byla chyba začít tak nepřátelsky,“ řekla, ale Billovi to nepřišlo nijak milé, stál si za tím, že Toma chce jen on a ona musí vyletět z tohoto kola. Ona sem nepatří. Z něčeho takového nemůže vzniknout přátelství, to nejde. Kdyby jen tušila, že je prostřednice. Bill by jí nejraději řekl, ať mu ani Tomovi nikdy už nevolá a že ona už nikdy Toma nebude mít.

„Aha, jo jasně,“ dvojče se podrbalo ve vlasech a opřelo o sedačku.

„Takže vše OK?“ nadechla se dívka,

„Asi ano, ano,“ řekl Bill, ale v podstatě to nemyslel vážně. Pochopila by ona, že se s ní přátelit nechce a že tuhle omluvu nepřijímá? Asi ne, ani důvod, proč by to tak bylo, by nepochopila. Rozloučili se a zavěsili.

„Ehmm… půjdu nahoru,“ Bill ukazoval na schodiště, jenže zrovna zazvonil telefon, znovu.

„Mám to vzít?“ zapřemýšlel jeden z policistů na Billa, jenže Bill rychle zareagoval a telefon vzal sám.

„Ano?“ šklebil se Bill,

„Můžeme mi, prosím dát někoho z policistů?“ řekl ženský hlas.

„Ehmm jo,“ zamračil se. „Na“ telefon podal policistovi.

Bill stál v místnosti a čekal, co se dozví. Měl takové tušení, že se to týká Toma. Co se týče pohledů policistů, nevypadalo to zrovna dobře. Nevypadali zrovna nadšeně. Bill znervózněl a po ostatních pokukoval zvědavými pohledy. Po chvíli policista zavěsil, chvíli bylo ticho. Stáli v místnosti a policista hleděl do země a prostě asi přemýšlel, co říct.

„Co? Stalo se něco?“ nezvládl Bill a přerušil ticho.

„No… právě volali… že se Tom asi našel,“ řekl, ale smutně,

„Co? Opravdu?“ veselil se Bill. „Proč jste tak smutní? V čem je háček?!“ nasadil štěněčí pohled a dostal strach.

„Víte, našlo se tělo, několik dní mrtvé, policisté mají podezření, že je to tělo vašeho bratra“ řekl muž a Billovi upadla slza, najednou přestal vnímat okolí, představil si, jaké by to bylo, kdyby žil bez Toma a představa to dobrá nebyla. Policista položil ruku na Billova záda. Bill křikl a odmrštil se od mužů.

„Omlouvám se, ale …“ řekl policista, „hlavně žádná panika, tělo je už na rozboru, teď musíme počkat na výsledky,“ uklidňoval vystrašeného, ale Bill vše, co nebylo důležité, ani neposlouchal. Seděl, nadechoval a vydechoval.

„Aha, dobře, fajn, OK, takže…“ řekl panicky Bill a zhluboka se nadechl. Šel do svého pokoje a zavřel se tam. Lehl si do postele a hleděl do stropu. Tohle bylo pro něj už příliš, pokud je skutečně Tom mrtvý, nemá důvod být šťastný…

Napadly ho dvě možnosti, které udělá v tento moment. Zkušenosti se sebevraždou už má, ale podříznout si žíly nebylo zrovna to nejlepší. Takže ho napadlo skočit okna nebo se probodnou nožem, ale… ale… ale co když to Tomovo tělo není, najde se živý a zdravý, ale Bill bude mrtvý a jejich vztah nebude vzkvétat už nikdy. Nebo co máma, jejich oba dva synové budou mrtví. Druhá možnost byla, vzít si prášky na nervy, které mu předepsala psycholožka, a snažit se vypořádat s myšlenkami a doufat. Jenže co si vybere člověk, co má chuť umřít kvůli bolestivé lásce a mrtvému bratrovi?…

Bill si otevřel dveře od balkonů. Byla zima, venku byl sníh a sněhové vločky padaly jemným tempem dolů. Pomalu šel, bosky si stoupnul na studenou podlahu. Byl asi tak ve třetím patře a dole byl binec. Všemožné dřevo a jiné zbytečnosti. Chytl se zábradlí a nakoukl dolů. Zvedl pravou nohu a začal přelézat zábradlí.

„Ne, Bille, nedělej to!“ řekl ženský hlas ze dveří.

„Co?“ nakoukl na ni, byla to jeho psycholožka.

„Víte, teď už je čas, nejlepší moment,“ řekl v pláči.

„Ne, Bille, nevíte, jestli je to skutečně tělo vašeho bratra, ale i kdyby nebylo, je spoustu dalších věcí, díky kterým můžete být šťastný.“

„Co? Ne! Osud nám nedopřál lásku, nikdy,“ Billovy slzy padaly dolů.

„Co? O čem to mluvíte?“ nechápala žena, když se Bill rozpovídal o lásce.

„…vždy se tady ukázal nějaký háček, jako ta kráva Emma a ta jeho bisexualita, nebo otravní novináři, kdo ví, co se ukáže příště. Vidíte, teď je tu možnost, že Tom je mrtvý. A i kdyby, proč by si se mnou osud zahrával, chtěl tímto krokem něco říct, že mi první naznačil, že Tom umřel.“

„Co?“ nechápala žena, „o čem to mluvíte, Bille? Jako bych měla pocit, že mluvíte o vztahu s Tomem.“

„Co? Ne, to jsem nechtěl říct,“ snažil se zakrýt pravdu,

„Prosím, Bille, pojďte, uvidíte, že život není až tak hrozný, jak si myslíte, pojď…“ žena podala Billovi ruku, ale on její pomoc odmítal.

„Ne, předtím se mi to nepovedlo, teď už se mi to povede. Nenechám ze sebe dělat šaška, kterej se dvakrát pokusil o sebevraždu, když už, tak ať se mi to povede,“ řekl a zavřel oči.

„Ne!!“ žena chytla Billa zezadu a objala ho, „já vás žádám, a ne jako psycholožka, ale jako přítelkyně.“

Bill zůstal potichu, tohle si musel rozmyslet.

Oči otevřel a obrátil se čelem k psycholožce.

„Přítelkyně? Proč bych se s vámi měl kamarádit, ani neznám vaše křestní jméno a vy jste moje psycholožka, myslíte si o mně, že jsem blázen,“ zesmutněl Bill a nakoukl dolů.

„Jmenuji se Rose a nemyslím si, že jste blázen,“ usmála se žena. „Jsem psycholožka, ke mně chodí i větší blázni.“

„Lžete?!“ zašklebil se Bill,

„Jo. Ty jsi úplnej blázen,“ řekla Rose a oba se začali smát. „Takže… prosím, pojď zpátky do pokoje,“ žena se posunula od zábradlí a podala mu ruku. Bill však ruku nechytl, sám nohu přehodil na podlahu a vrátil se do pokoje.

„Děkuji ti,“ řekla Rose a Billa objala,

„Za co? Já děkuji, zachránila jsi mi život,“ usmál se.

„Za to, že se můžu s tebou přátelit,“ řekla Rose a odešla z pokoje. Bill si lehnul do postele a dal si předepsané prášky na uklidněnou. Bill se zasnil a usmál se.