Wish you were here II 7.

Černovláskovy Vánoce byly… nudné. Celý den jako každý, až na odpoledne, kdy se muselo jít k babičce, kde se sejde celá rodina na večeři. Trümperovi šli už dříve, aby mohli pomoct. Bylo vidět, že už to nejsou ty dětské bezstarostné Vánoce, ale spíše převládal stres než klid.

Bill pomáhal v kuchyni smažit, připravovat stůl a podobně, jenže po chvíli se jen motal pod nohama, tak to vzdal a šel do pokoje za tátou, který se snažil připojovat počítač k internetu, ale nějak se mu to nedařilo. Seděl na posteli a sledoval příbuzné, jak běhají úzkou chodbou sem a tam.

Po asi hodince se dočkal toho, jak jej všichni volají na štědrovečerní večeři. Zhaslo se, jen svíčky ozařovaly místnost. Všichni se postavili a modlili se. Až na něj. Nikdy se neuměl modlit a i kdyby, tak by to nedělal. Neměl rád věci okolo náboženství a podobně. Tím se samozřejmě nechtěl nikoho dotknout. Jakmile se posadila první osoba, posadil se taky. Měli fazolovou polívku, kterou nesnášel. Vlastně nejedl nic z toho, co by měl. Kromě salátu. Ten naprosto miloval. Muselo se počkat, až dojí naprosto všichni, a až potom se mohlo rozsvítit. Menší členové rodiny si rozdali dárky, on věděl, že toho moc nedostane, nic nečekal, nic nechtěl, a jelikož byla máma bez práce a tátovi to hrozilo taky, vše chápal. Dárek si vlastně koupil sám, boty, takže spokojený byl.

Celý den však měl divnou náladu. Ta trvala i po večeři. Nebavilo jej každému odpovídat na otázky – „Co ti je? Chybí ti?“ Proto jednoduše seděl v křesle a sledoval ostatní, jak se baví, smějí, malí si hrají s hračkami, které dostali. Jak rád by se vrátil do jejich let. Bezstarostný dětský svět.

Po chvíli jej to přestalo bavit a šel si sednout do kuchyně na lavici. Jen tak v tichosti se tam pohupoval do boku. Tam a zpět. V tom se objevila ve dveřích babi, která něco nesla.

„Nemáš tu Toma, co?“ Podívala se na něj chápavě.
„Hm…“ broukul a seděl dál. Neměl náladu na nic. Už delší dobu uvažoval, že se půjde projít. Spíše na houpačky. Už dlouho tam nebyl a nějak se nestaral, jestli je venku tma, nebo ne. A že byla. Mámě to oznámil, že jde ven, ta jej sice přemlouvala, ať nechodí, ale on nemínil někomu kazit Vánoce tím, že jej někdo uvidí brečet. A bál se, že to na něm poznají. Nestalo se tak. Naštěstí.

Obul se, hodil na sebe bundu a vyrazil.

U houpaček byl do pěti minut. Jakmile viděl, že tam nejsou, otočil se a šel zpátky. Netušil, proč zmizely, nebo jestli je na zimu sundali. Tyčky na ně tam zůstaly. Každopádně, bylo mu to líto. Vrátil se zpět a alespoň šel vyvenčit svého psa.

Celý večer byl, dalo by se říct, protivný. Těšil se domů. To bylo pořád – „Za chvilku půjdeme,“ ale uběhla už hodina a pořád nic. Nakonec se rozhodl, že dá věci trochu do pohybu. Oblíkl se a šel čekat na chodbu.

Následně venku mrznul asi deset minut, možná i více. A potom se konečně dočkal. Doma je čekalo ještě pár dárků, ale největší radost měl z toho, jak viděl nadšenou mámu, když otevřela ten od něj. Koupil jí knížku. Bylo na ni vidět, že kdyby mohla, tak by začala skákat radostí. Pak se zavřel do pokoje. Nedostal to, co si přál nejvíce. Už nějakých pár let – králíka. Nějakého kamaráda. Znělo to možná dětsky, ale on si s ním chtěl povídat, když už neměl téměř žádné kamarády. Moc by pro něj znamenal. Ale nemohl jej mít, protože měli doma psa.

Lehnul si pak do postele a chytil do ruky řetízek, který měl kolem krku. Dostal jej od Toma k Vánocům. Nemohl říct, z čeho měl největší radost, protože všechno dostal od osob, které miloval. Babi, mámy, táty, Toma… ze všech byl nadšený, jen neměl náladu to teď dávat najevo. Pustil si film, který nikdy v životě neviděl, ale slyšel o něm, že lidé u něj brečí – Marley a já. Přibližně v půlce zjistil, proč. Totálně se do toho filmu zamiloval, ale probrečel jej. Stejně jako celou noc…

autor: Kiki