Obloquy 21. (konec)

Skelným pohledem svých hnědých očí se díval na potůčky dešťových kapek na okně, ve kterých se odrážela žlutá a oranžová světla z ulice pod nimi a černá a stříbrná z noční oblohy, ze které padaly. Sledoval cestu každé nově rozpité kapky, dokud nesklouzla z okenní tabule až úplně dolů, a pak se pohledem přesunul k další. Bylo jich tam tolik, že se nedokázal přestat dívat – nedokázal přestat myslet.

„Vím, že mě nemůžeš slyšet, ale opravdu tu teď někoho potřebuju. Opravdu tu potřebuju tebe.“ Loktem se opřel o jedno své pokrčené koleno a zasunul pod sebe druhou nohu o něco víc. Když se svými prsty jemně dotkl rtů, několik dalších teplých slz se mu spustilo po tváři – tekly mu podél nosu a zastavily se těsně nad okrajem jeho horního rtu, kde už na ně čekala ruka, která je nemilosrdně setřela pryč. Okusoval si jeden ze svých nehtů, jen aby cítil něco mezi zuby – cokoliv, co ho rozptýlí.

Zpod spadaných černých vlasů jeho skloněné hlavy bylo slyšet popotáhnutí. Rukou si do nich zajel, zamotal do nich prsty, chytil pár pramenů – frustrovaně za ně zatáhl. Bože, jak tyhle stavy nesnášel.

„Tak strašně tě potřebuju, Tome. Potře-“ Znovu popotáhl a pevně k sobě stiskl rty, aby se přestaly třást, „potřebuju tě.“ Rukáv od trika, které nosil na spaní – Tomova trika – byl celý promočený. Už jen to, že ta slova vyslovil nahlas, ho bolelo nejvíc – cítit tuhle potřebu a nemoct se jí nijak zbavit. Potřebovat tu někoho, kdo nikdy nepřijde, potřebovat slyšet hlas, který už dlouho neslyšel ani ve svých snech. „Nesnáším to… NESNÁŠÍM tohle…“ Rukama objal své tělo, předklonil se a hlava mu dopadla na kolena, kde jeho slzy začaly pro změnu smáčet kalhoty od pyžama. „Sakra, NESNÁŠÍM být tak slabým… Bože, proč už to prostě nepřestane?“

„Nesnáším být sám, bojím se být sám. Tolik se bojím čelit světu bez tebe. Chci… chci, aby se všechno vrátilo a bojím se jít dál.“ Snažil se pojmenovat tu potřebu a touhu, kterou cítil, když viděl Bushida v noci vystupovat, ale jen co si ten pocit vybavil znovu, chtělo se mu brečet ještě víc. Už se přeci rozhodl – nikdy víc. Musí se toho držet. Nedokázal by svůj hlas bez Toma opět najít – prostě už v něm není. Tom byl jeho srdce. Jak by jen mohl zpívat bez svého srdce? „Dny bez tebe plynou tak pomalu, a-“ opět popotáhl, objal se rukama pevněji, dokud necítil, že se mu pod tím tlakem snad rozpadnou všechny kosti v těle, „a-a čím víc se snažím jít dál a opustit tenhle byt, tím víc to nejde. Nemůžu jít dál… nemůžu nikdy jít dál. Proč jsi mě opustil? PROČ? Proč…?“

Bolest, která se z něj násilně drala ven, ho přemohla natolik, že už ani nedokázal křičet. Cítil uvnitř sebe obrovské napětí. Jediné vzlyknutí, které si z něj hledalo cestu ven – skrze každičký nerv, každičký sval – bylo tak silné, že i když otevřel pusu, jako kdyby chtěl zakřičet, nevyšla z něj ani hláska. Jak se snažil bojovat s tou bolestí, zarýval do sebe nehty, ale ani slzy mu od ní nepomohly. Dosáhl toho kritického bodu zlomu a pomalu a bolestivě z něj padal dolů.

„Tomi, pomoc… Potřebuju pomoc…“

Nemohl udělat vůbec nic. Během celého Billova utrpení nemohl udělat nic, jen sledovat, co prožívá. Žádné slzy ani proklínání by s tím nic nezmohly. Nic, co by udělal, by jeho bráškovi nepomohlo – nedostane se k němu. Tomovy pěsti se pevně sevřely, jeho srdce strašlivě bolelo – cítil Billovu agónii, cítil, jak se na něj valí vlny bezmoci a zlosti. Ale nebylo tu nic, co by mohl udělat.

„Prosím tě, jestli máš nějaké srdce, POMOZ mu. Prosím, POMOZ MU! Nemůžu-nemůžu ho takhle vidět, PROSÍM…“ Ruka mu vylítla před pusu, když viděl, jak jeho bratr bojuje se vzlykáním. Jeho druhá ruka se dotkla Billova ramene, ale neudělalo to nic. Bill necítil nic. Byli přímo jeden vedle druhého, Tom seděl přímo vedle něj, poslouchal ho, cítil ho, ale nemohl svému dvojčeti nijak pomoci. Nemohl ho utěšit, jeho chlácholivá slova prostě nebyla vyslyšena. Tohle bylo horší než jakékoliv utrpení, co kdy poznal… „BOŽE, SAKRA… POMOZ MU! UDĚLEJ SAKRA NĚCO!“ křičel starší z chlapců kamsi vzhůru, „UDĚLEJ NĚCO!“

Tlak, který se v něm hromadil, dosáhl svého maxima, a ať už si v sobě stvořil jakoukoliv zeď, aby se snažil udržet zticha, začala kousek po kousku praskat a hroutit se. Cítil další vlnu, která se přes něj valila, a z jeho hrdla se chtěl dostat nový vzlyk. Hlava i hrudník ho bolely, jako kdyby měly explodovat. Vyšlo z něj to nejvíc srdceryvné zanaříkání, které ve svém životě kdy zažil. Horší než jeho pláč po nocích v nemocnici, mnohem horší, než u Tomovy nehody – jako kdyby se v něm smíchaly všechny pocity najednou. Vše se v něm nahromadilo – k vybuchnutí.

Tom měl pocit, že se mu snad rozlomí srdce. Chtěl padnout na kolena, vzít svého malého brášku do objetí a už ho nikdy nepustit. Chtěl ho chránit před celým světem, pomoci mu uzdravit se a poslat všechnu tu bolest pryč. Chtěl, aby to přestalo. Proč to prostě nemůže už přestat?

Zvuk zrychlených kroků a rozražení dveří byl tou jedinou útěchou, která byla dvojčatům nabídnuta.

Tom ustoupil o kousek zpátky a spíše než žárlivě sledoval Bushida se závistí, když si rapper klekal na zem a stáhl Billa do své náruče.

Nemusel nic říkat, a ani Bill nemusel. Útlá silueta sebou třásla v Bushidových rukou tak moc, že ho to nutilo ho k sobě mačkat ještě víc. A Bill se ho držel stejně pevně, nehty mu zadíral do ramenou a zad, jak se snažil bojovat s bolestí. Černovlasý chlapec se snažil vykřičet své srdce, plakal Bushidovi do ramene a on ho prostě jen držel. I přesto, že mu Bill křičel téměř do ucha, že ho nehty celého rozškrábal do krve, seděl s ním tiše a dovolil mu, aby se to z něj mohlo všechno konečně dostat ven.

I když bylo stále bolestivé vidět, jak mu brášku utěšuje jiný muž, od té chvíle, co Bushido vtrhl do pokoje, se atmosféra začala měnit. Když se minuty pomalu sčítaly v hodinu, cítil, že se celý pokoj noří do klidného ticha. Billův výbuch citů pomalu dozníval a jeho vzlykání se utišilo. Tentokrát se opravdu dostal na pokraj vyčerpání.

Po dvou hodinách byl Bill kromě pár občasných popotáhnutí už téměř uklidněný. Jeho bolavé a chvějící se ruce se slabě držely Bushida a oči už nebyl schopný udržet otevřené. Věděl, že musí vypadat příšerně, ale byl tak unavený, že mu to v tu chvíli bylo jedno. Místo toho byl rád, že má čísi ruce u sebe. Chtěl takhle zůstat napořád.

„Už je to lepší?“

Bill se obličejem zanořil rapperovi do krku, jak se snažil schovat té otázce, či té skryté možnosti, že by mohl být zase opuštěn. „Zůstaň…“ Jeho šepot zněl trochu ochraptěle a v krku měl nepříjemně. Nechtěl, aby Bushido odešel. „Zůstaň.“ Chytil ho rukama kolem krku o maličko pevněji.

„Dobře. Okay, zůstanu.“ Zašeptal mu starší muž v odpověď a třel ho dlaní po zádech. Nechal ji tam položenou, zavřel oči a snažil se vnímat každý hluboký, chvějící se nádech toho druhého, byli jeden za druhého vděčni. Nikdy nebyl svědkem takového pláče, ale instinkt, který to v něm vyvolalo, ho nutil jednat tak pohotově, že si neuvědomil, co dělá, dokud neměl Billa u sebe. Jako když rodič instinktivně chrání své dítě, i on ho chtěl držet ve svém náručí a ochraňovat ho. Chtěl ho ušetřit od té bolesti, ať už ji způsobovalo cokoliv, ale… neexistovalo nic, čím by ho ochránil před ním samotným.

Ve stálém sevření mladého chlapce se Bushido nadzvedl, chytil Billa pod koleny a vyzdvihl ho. Za posledních pár měsíců Bill tolik zhubl, že to pro něj bylo jako zvednout pírko. „Tady…“ Položil zpěváka na postel nejopatrněji, jak dovedl, přetáhl přes něj přikrývku a sedl si na kraj postele k němu.

„Nechoď… prosím, dnes nechoď.“ Bill k němu upíral prosebný pohled. V jeho očích se stále zračila bolest, která ho předtím tolik přemohla, ale Bill se ji pokoušel držet za nově postavenou zdí a snažil se být statečný.

„Neboj se, nepůjdu. Nepůjdu.“

Bill si povzdechl, otočil se na stranu k Bushidovi a trochu ze sebe odstrčil deku. Jednu ruku si složil pod hlavu a druhou posunul k Bushidovi a trochu váhavě ji položil vedle jeho ruky. Bill ho nervózně sledoval, strachoval se, aby ho nějak nevystrašil nebo mu nedal nějaké znamení, které by odmítl. Ale všechny jeho obavy byly rázem pryč, když Bushidova ruka spočinula na té jeho a jemně ho stiskla.

V první chvíli se Bill na Bushida podíval, jako kdyby to byl nějaký sen nebo jen vtip, a divil se, jestli to, co udělal, opravdu udělat chtěl. Ale když se jeho oči střetly s Bushidovými – nebyla v pohledu staršího muže znát ani špetka zaváhání. Byl starostlivý a ochranitelský.

Zpěvák očima uhnul zpátky na přikrývku, začínal se uvolňovat a vrátil Bushidovi jeho stisk. Cítil se po tom všem, co se stalo, moc unavený, ale přesto se mu spát nechtělo. Chtěl tuhle chvíli protáhnout, co nejvíc to šlo, chtěl by tak být napořád. Bushido mu neukázal ze své náklonnosti nikdy víc než jen objetí – ale tenhle malý projev lidskosti mu dodával tak uklidňující a hřejivý pocit, že po dlouhé době cítil, jak se jeho srdci o trochu ulevilo.

Zůstal vzhůru tak dlouho, jak mu jeho vyčerpané tělo dovolilo, snažil se ten jeden jediný moment udržet – udržet v sobě pocit, kterým Bushido dokázal nahradit všechnu jeho bolest.

Když začínalo pomalu svítat a Bushido si byl jistý, že už Bill spí, vlezl si na postel vedle něj, tak jako tu noc po Tomově rozloučení. Ale tentokrát v sobě našel dostatek kuráže a přitáhl si Billa do objetí. Položil na něj ruku, předloktím se dotýkal jeho břicha, druhou podstrčil pod jeho tělem a ochranitelsky ho objal kolem ramene. Čelem se opřel o jeho zátylek, zhluboka se nadechl a s povzdechem vydechl.

V jeho náručí je Bill v bezpečí…

KONEC

original

­­­