
niemand war für dich da und nahm dir deine Angst,
und du zitterst am ganzen Leib und du schaust mich an,
kann nicht ändern was geschah doch ich halte deine Hand.
Skelným pohledem svých hnědých očí se díval na potůčky dešťových kapek na okně, ve kterých se odrážela žlutá a oranžová světla z ulice pod nimi a černá a stříbrná z noční oblohy, ze které padaly. Sledoval cestu každé nově rozpité kapky, dokud nesklouzla z okenní tabule až úplně dolů, a pak se pohledem přesunul k další. Bylo jich tam tolik, že se nedokázal přestat dívat – nedokázal přestat myslet.
„Vím, že mě nemůžeš slyšet, ale opravdu tu teď někoho potřebuju. Opravdu tu potřebuju tebe.“ Loktem se opřel o jedno své pokrčené koleno a zasunul pod sebe druhou nohu o něco víc. Když se svými prsty jemně dotkl rtů, několik dalších teplých slz se mu spustilo po tváři – tekly mu podél nosu a zastavily se těsně nad okrajem jeho horního rtu, kde už na ně čekala ruka, která je nemilosrdně setřela pryč. Okusoval si jeden ze svých nehtů, jen aby cítil něco mezi zuby – cokoliv, co ho rozptýlí.
Zpod spadaných černých vlasů jeho skloněné hlavy bylo slyšet popotáhnutí. Rukou si do nich zajel, zamotal do nich prsty, chytil pár pramenů – frustrovaně za ně zatáhl. Bože, jak tyhle stavy nesnášel.
„Tak strašně tě potřebuju, Tome. Potře-“ Znovu popotáhl a pevně k sobě stiskl rty, aby se přestaly třást, „potřebuju tě.“ Rukáv od trika, které nosil na spaní – Tomova trika – byl celý promočený. Už jen to, že ta slova vyslovil nahlas, ho bolelo nejvíc – cítit tuhle potřebu a nemoct se jí nijak zbavit. Potřebovat tu někoho, kdo nikdy nepřijde, potřebovat slyšet hlas, který už dlouho neslyšel ani ve svých snech. „Nesnáším to… NESNÁŠÍM tohle…“ Rukama objal své tělo, předklonil se a hlava mu dopadla na kolena, kde jeho slzy začaly pro změnu smáčet kalhoty od pyžama. „Sakra, NESNÁŠÍM být tak slabým… Bože, proč už to prostě nepřestane?“
„Nesnáším být sám, bojím se být sám. Tolik se bojím čelit světu bez tebe. Chci… chci, aby se všechno vrátilo a bojím se jít dál.“ Snažil se pojmenovat tu potřebu a touhu, kterou cítil, když viděl Bushida v noci vystupovat, ale jen co si ten pocit vybavil znovu, chtělo se mu brečet ještě víc. Už se přeci rozhodl – nikdy víc. Musí se toho držet. Nedokázal by svůj hlas bez Toma opět najít – prostě už v něm není. Tom byl jeho srdce. Jak by jen mohl zpívat bez svého srdce? „Dny bez tebe plynou tak pomalu, a-“ opět popotáhl, objal se rukama pevněji, dokud necítil, že se mu pod tím tlakem snad rozpadnou všechny kosti v těle, „a-a čím víc se snažím jít dál a opustit tenhle byt, tím víc to nejde. Nemůžu jít dál… nemůžu nikdy jít dál. Proč jsi mě opustil? PROČ? Proč…?“
Bolest, která se z něj násilně drala ven, ho přemohla natolik, že už ani nedokázal křičet. Cítil uvnitř sebe obrovské napětí. Jediné vzlyknutí, které si z něj hledalo cestu ven – skrze každičký nerv, každičký sval – bylo tak silné, že i když otevřel pusu, jako kdyby chtěl zakřičet, nevyšla z něj ani hláska. Jak se snažil bojovat s tou bolestí, zarýval do sebe nehty, ale ani slzy mu od ní nepomohly. Dosáhl toho kritického bodu zlomu a pomalu a bolestivě z něj padal dolů.
„Tomi, pomoc… Potřebuju pomoc…“
Nemohl udělat vůbec nic. Během celého Billova utrpení nemohl udělat nic, jen sledovat, co prožívá. Žádné slzy ani proklínání by s tím nic nezmohly. Nic, co by udělal, by jeho bráškovi nepomohlo – nedostane se k němu. Tomovy pěsti se pevně sevřely, jeho srdce strašlivě bolelo – cítil Billovu agónii, cítil, jak se na něj valí vlny bezmoci a zlosti. Ale nebylo tu nic, co by mohl udělat.
„Prosím tě, jestli máš nějaké srdce, POMOZ mu. Prosím, POMOZ MU! Nemůžu-nemůžu ho takhle vidět, PROSÍM…“ Ruka mu vylítla před pusu, když viděl, jak jeho bratr bojuje se vzlykáním. Jeho druhá ruka se dotkla Billova ramene, ale neudělalo to nic. Bill necítil nic. Byli přímo jeden vedle druhého, Tom seděl přímo vedle něj, poslouchal ho, cítil ho, ale nemohl svému dvojčeti nijak pomoci. Nemohl ho utěšit, jeho chlácholivá slova prostě nebyla vyslyšena. Tohle bylo horší než jakékoliv utrpení, co kdy poznal… „BOŽE, SAKRA… POMOZ MU! UDĚLEJ SAKRA NĚCO!“ křičel starší z chlapců kamsi vzhůru, „UDĚLEJ NĚCO!“
Tlak, který se v něm hromadil, dosáhl svého maxima, a ať už si v sobě stvořil jakoukoliv zeď, aby se snažil udržet zticha, začala kousek po kousku praskat a hroutit se. Cítil další vlnu, která se přes něj valila, a z jeho hrdla se chtěl dostat nový vzlyk. Hlava i hrudník ho bolely, jako kdyby měly explodovat. Vyšlo z něj to nejvíc srdceryvné zanaříkání, které ve svém životě kdy zažil. Horší než jeho pláč po nocích v nemocnici, mnohem horší, než u Tomovy nehody – jako kdyby se v něm smíchaly všechny pocity najednou. Vše se v něm nahromadilo – k vybuchnutí.
Tom měl pocit, že se mu snad rozlomí srdce. Chtěl padnout na kolena, vzít svého malého brášku do objetí a už ho nikdy nepustit. Chtěl ho chránit před celým světem, pomoci mu uzdravit se a poslat všechnu tu bolest pryč. Chtěl, aby to přestalo. Proč to prostě nemůže už přestat?
Zvuk zrychlených kroků a rozražení dveří byl tou jedinou útěchou, která byla dvojčatům nabídnuta.
Tom ustoupil o kousek zpátky a spíše než žárlivě sledoval Bushida se závistí, když si rapper klekal na zem a stáhl Billa do své náruče.
Nemusel nic říkat, a ani Bill nemusel. Útlá silueta sebou třásla v Bushidových rukou tak moc, že ho to nutilo ho k sobě mačkat ještě víc. A Bill se ho držel stejně pevně, nehty mu zadíral do ramenou a zad, jak se snažil bojovat s bolestí. Černovlasý chlapec se snažil vykřičet své srdce, plakal Bushidovi do ramene a on ho prostě jen držel. I přesto, že mu Bill křičel téměř do ucha, že ho nehty celého rozškrábal do krve, seděl s ním tiše a dovolil mu, aby se to z něj mohlo všechno konečně dostat ven.
I když bylo stále bolestivé vidět, jak mu brášku utěšuje jiný muž, od té chvíle, co Bushido vtrhl do pokoje, se atmosféra začala měnit. Když se minuty pomalu sčítaly v hodinu, cítil, že se celý pokoj noří do klidného ticha. Billův výbuch citů pomalu dozníval a jeho vzlykání se utišilo. Tentokrát se opravdu dostal na pokraj vyčerpání.
Po dvou hodinách byl Bill kromě pár občasných popotáhnutí už téměř uklidněný. Jeho bolavé a chvějící se ruce se slabě držely Bushida a oči už nebyl schopný udržet otevřené. Věděl, že musí vypadat příšerně, ale byl tak unavený, že mu to v tu chvíli bylo jedno. Místo toho byl rád, že má čísi ruce u sebe. Chtěl takhle zůstat napořád.
„Už je to lepší?“
Bill se obličejem zanořil rapperovi do krku, jak se snažil schovat té otázce, či té skryté možnosti, že by mohl být zase opuštěn. „Zůstaň…“ Jeho šepot zněl trochu ochraptěle a v krku měl nepříjemně. Nechtěl, aby Bushido odešel. „Zůstaň.“ Chytil ho rukama kolem krku o maličko pevněji.
„Dobře. Okay, zůstanu.“ Zašeptal mu starší muž v odpověď a třel ho dlaní po zádech. Nechal ji tam položenou, zavřel oči a snažil se vnímat každý hluboký, chvějící se nádech toho druhého, byli jeden za druhého vděčni. Nikdy nebyl svědkem takového pláče, ale instinkt, který to v něm vyvolalo, ho nutil jednat tak pohotově, že si neuvědomil, co dělá, dokud neměl Billa u sebe. Jako když rodič instinktivně chrání své dítě, i on ho chtěl držet ve svém náručí a ochraňovat ho. Chtěl ho ušetřit od té bolesti, ať už ji způsobovalo cokoliv, ale… neexistovalo nic, čím by ho ochránil před ním samotným.
Ve stálém sevření mladého chlapce se Bushido nadzvedl, chytil Billa pod koleny a vyzdvihl ho. Za posledních pár měsíců Bill tolik zhubl, že to pro něj bylo jako zvednout pírko. „Tady…“ Položil zpěváka na postel nejopatrněji, jak dovedl, přetáhl přes něj přikrývku a sedl si na kraj postele k němu.
„Nechoď… prosím, dnes nechoď.“ Bill k němu upíral prosebný pohled. V jeho očích se stále zračila bolest, která ho předtím tolik přemohla, ale Bill se ji pokoušel držet za nově postavenou zdí a snažil se být statečný.
„Neboj se, nepůjdu. Nepůjdu.“
Bill si povzdechl, otočil se na stranu k Bushidovi a trochu ze sebe odstrčil deku. Jednu ruku si složil pod hlavu a druhou posunul k Bushidovi a trochu váhavě ji položil vedle jeho ruky. Bill ho nervózně sledoval, strachoval se, aby ho nějak nevystrašil nebo mu nedal nějaké znamení, které by odmítl. Ale všechny jeho obavy byly rázem pryč, když Bushidova ruka spočinula na té jeho a jemně ho stiskla.
V první chvíli se Bill na Bushida podíval, jako kdyby to byl nějaký sen nebo jen vtip, a divil se, jestli to, co udělal, opravdu udělat chtěl. Ale když se jeho oči střetly s Bushidovými – nebyla v pohledu staršího muže znát ani špetka zaváhání. Byl starostlivý a ochranitelský.
Zpěvák očima uhnul zpátky na přikrývku, začínal se uvolňovat a vrátil Bushidovi jeho stisk. Cítil se po tom všem, co se stalo, moc unavený, ale přesto se mu spát nechtělo. Chtěl tuhle chvíli protáhnout, co nejvíc to šlo, chtěl by tak být napořád. Bushido mu neukázal ze své náklonnosti nikdy víc než jen objetí – ale tenhle malý projev lidskosti mu dodával tak uklidňující a hřejivý pocit, že po dlouhé době cítil, jak se jeho srdci o trochu ulevilo.
Zůstal vzhůru tak dlouho, jak mu jeho vyčerpané tělo dovolilo, snažil se ten jeden jediný moment udržet – udržet v sobě pocit, kterým Bushido dokázal nahradit všechnu jeho bolest.
Když začínalo pomalu svítat a Bushido si byl jistý, že už Bill spí, vlezl si na postel vedle něj, tak jako tu noc po Tomově rozloučení. Ale tentokrát v sobě našel dostatek kuráže a přitáhl si Billa do objetí. Položil na něj ruku, předloktím se dotýkal jeho břicha, druhou podstrčil pod jeho tělem a ochranitelsky ho objal kolem ramene. Čelem se opřel o jeho zátylek, zhluboka se nadechl a s povzdechem vydechl.
V jeho náručí je Bill v bezpečí…
KONEC
autor: Raiju
překlad: flixo
betaread: J. :o)
Billa a Toma mi bolo v tomto ako v mnoha dalších neskutočne ľúto. Opis Billovej bolesti bol veľmi silný a preživala som ho spolu s ním. Možno je to kruté, ale možno je toto práve to aj za pomoci Bushida pomôže Billovy prekonať stratu a aspoň šiastostne zahojiť zlomené srdce ktoré je plné lasky ale hlavne bolesti.
Bushido je úzasny a budem sa opakovať ale verím tomu, že Billovy pomôže.
Krásna poviedka plna emocí citu, bolesti. Autorke skladám veľkú poklonu. Teším sa na daľšiu radu.
Ďakujem za úzasný preklad.
nemůžu uvěřit tomu, že je opravdu konec .. Povídka začala smutně a taky smutně skončila 🙁 já jen věřím, že druhá řada bude veselejší a snad se mi podaří to dokončit a nebo začít číst .. protože mě teďka čeká maturita a vím, že toho budu mít hodně, tak uvidíme jestli se do druhé řady pustím nebo ne .. ale možná si ji přečtu v originále kdo ví 🙂
Ale k téhle povídce mám vztah, protože sem v některých pasážích viděla sebe ..
musím poděkovat za překlad 🙂
Anis musí Billa dostat ze všeho a Tom je bude sledovat z vrchu a nebo s nimi bude ikdyž ho nikdo neuvidí 🙁
Tahle povídka mněla tolik emoci a bolesti.Moc se těším na pokračování.
Jeeej to bolo krásneee :(:(:( Škoda, že si budeme musieť počkať tak dlho na ďalšiu radu :(:(:(
Bod zlomu…
Vždycky musí přijít ta chvíle, kdy je opravdu nejhůř, kdy je žít horší než umřít a kdy má člověk pocit, že dál už to prostě NEJDE.
A potom, postupně, začnou přicházet maličké zázraky v podobě světlých momentů a s nimi nejdříve úleva a potom i jakési smíření se se sebou samým, s nezvratností osudu, s tím, co se stalo a co už se nedá nikdy změnit.
Věřím, že Billův bod zlomu je právě za ním a i když Billa jeho bolest nikdy zcela neopustí, Bill ji přijme jako svou součást, kus sebe a uzamkne ji ve svém srdci. Občas ji nechá vykouknout ven, ale už to nebude ta ostrá, bodavá dýka, onen vražedný nástroj, připravený rozsápat ho na kusy. Teď je její ostří otupené, obroušené slzami, občas ještě poraní, ale už nezabije…
Tom Billa vlastně nikdy neopustil, jenom se schoval v jeho srdci a tam už zůstane navždy, protože dokud bude Bill dýchat, Tom s ním bude sdílet každičký jeho nádech, bude nad ním bdít a ochraňovat ho na jeho nové cestě životem. Protože jejich čistá, nezištná a obětavá láska nikdy nezemřela a bude Billa provázet až do konce jeho dnů…A Tom s ní ♥
Tento příběh je neskutečně emotivní, snad žádná jiná povídka mě nedonutila děj tolik prožívat, tolik s Billem trpět, zoufat a plakat s ním, dodávat mu odvahu a sílu a křičet na něj, že přece NESMÍ umřít, že MUSÍ, MUSÍ žít…
Dnešní komentář se mi psal hodně těžce, protože prostě neumím vypsat svoje pocity, to, co mám v hlavě a uvnitř sebe, není to možné, protože to slovy nejde vyjádřit, jde to jenom cítit…
V podstatě bych musela vzít svoje jednotlivé komentáře ke každému dílu a pěkně je tady všechny seřadit, protože shrnout veškeré emoce do několika vět prostě nejde. A i kdyby se mi to nakonec podařilo, stejně by dokázaly vystihnout jenom mizivý zlomek mých myšlenek a pocitů.
Na Obloquy budu vždycky vzpomínat se slzami v očích, na její krutost i bolestnou krásu ♥
Neuvěřitelně hluboce na mě zapůsobila. Je to moje nejmilovanější povídka a myslím, že je snad i ze všech nejkrásnější, přesto, že je tak smutná. A možná, že právě proto ♥♥♥
U dnešního dílu musím opět vyzdvihnout dokonale vybraný text písně, je opravdu symbolický a perfektně doplňuje děj.
Hluboce smekám před Raiju, která je autorkou Obloquy, kdysi jsme ji s Fee nazvali "božskou Raiju" a slovo božské je naprosto adekvátní jejímu spisovatelskému umění 🙂
Takže i když si Raiju tento komentář s největší pravděpodobností nepřečte, přesto jí z celého srdce děkuju za nevšední zážitek nejen z této překrásné povídky ♥
Jsem smutná, že Obloquy skončila a zároveň se neskutečně těším na What Patience Earns, protože to přece jenom bude o něco veselejší čtení.
Tímto chci strašně moc poděkovat Januli a hlavně potom flixo za její dokonalý překlad, za její námahu a za čas, který povídce věnovala. A i když si autorka moje komentáře nepřečte, jsem ráda, že potěšily alespoň ji 🙂
Flixo, moc děkuju, jsi úžasná ♥
Tahle povídka byla neskutečně procítěná, a to jak ze strany autorky, tak ze strany mé, jako čtenáře. Bylo nádherné i bolestné ji číst zároveň, ale nemohla jsem přestat. Hltala jsem každé slovo, každou emoci čišící z téhle božské povídky.
Je to pro mě neuvěřitelná inspirace. Smekám před Raiju, děkuji Flixo a Januli za to, že povídka mohla být zveřejněná v mém mateřském jazyce tady na twincest blogu. Nejspíš si přečtu i originál, ale co si budeme povídat, v češtině zkrátka člověk nemusí tolik zapojovat mozek a může se plně oddat pocitům, které s ním cloumají a víc to prožít. A že padlo hodně slz.
Děkuji <3
první díly povídky sem četla už dávno a nevím proč jsem ji nedočetla. Před pár dny jsme si na povídku nějak vzpoměla a přečetla ji na jeden dech 😀 Je úžasná, děkuji za překlad.
To je tak nádherná povídka. Zhltla jsem ji za pár hodin v práci (bůh žehnej internetu v mobilu) a i přes to, že jsem ji četla před kolegy, nějaká ta zbloudilá slza si našla cestu po mých tvářích (což byl úspěch, jinak bych brečela jak malá holka). Dívala jsem se na to hlavně i z pohledu sourozence. Jelikož má sestra je mi vším, je jako mé dvojče. Není den, kdy bych byla bez ní, není mi lepšího rádce než je ona, ona jediná ví o mých tajemstvích a je mi oporou v nejtěžších chvílích. Nevim, jestli tohle bude číst (také fanynka twc a hlavně má spoluautorka, má drahá Klitz ^^), ale stát se tohle a ona by byla pryč, nepřežila bych to. Ať by se stalo cokoliv v mé rodině ji bych nejvíc postrádala. Je to má druhá polovina. Od dětství bylo mým úkolem ji chránit, brala jsem roli staršího sourozence vážně a vím, že ona by se zachovala stejně, jelikož v těžkých chvílích mi ochranu vrací. Nicméně vím, že Bill to měl těžší vzhledem k tomu, že Toma miloval. Je to intenzivní povídka. Dokonale napsaná. Prožívala jsem to díky mému sourozeneckému poutu o to více.
Tahle povídka byla jiná… a neskonale úžasná, i když nekonečně smutná.
Moc děkuji za úžasný překlad, opravdu to stálo za to.
Takhle povídka je pro me opravdu srdcervouci. Opravdu. Je to šílený. Tohle zažít, takhle ztratit milovanou osobu tak se z toho zblázním. Bill byl silný. Má můj obdiv. Já bych tu sílu neměla. A teď druha věc…. bude přeložena teda druha rada nebo ne?
Prvé časti tohto príbehu sa mi čítali veľmi ťažko. Moja Lillinka nechápala, prečo revem ako malé decko a snažila sa ma utešiť. Potom to už bolo ľahšie… Až po poslednú časť. Tam to zas nebolo ľahké. Čítať o smrti milovanej osoby je veľmi ťažké. Keď mne v jednom príbehu zomrela hlavná postava, tiež jej duša ostala nablízku a nedokázala odísť. Pri tomto príbehu som si na to spomenula, no nebolo to o nič ľahšie. O to viac, že Bill a Tom sú môj zamilovaný pár a ja som romantik veriaci na jednu lásku na celý život. Ale Bushido v tomto príbehu robí skvelú prácu. Drží Billa nad vodou a len vďaka nemu sa úplne nevzdal. Na jednej strane ma prenasleduje myšlienka, že ak je nejaký posmrtný život, v ktorom sa Bill opäť stretne s Tomom, kde tu bude mať miesto Bushido? Ale aj tak som zvedavá, ako to bude pokračovať. Bill s Bushidom budú spolu. Inak to nevidím. Ale kde tu bude mať miesto Tom? Neviem si predstaviť, ako sa musí cítiť. Nedokáže sa pozerať na svojho brata, ako trpí, chce, aby bol šťastný. Ale pozerať sa, ako sa zbližuje s Bushidom… Musí to byť ťažké. Ďakujem za preklad.
Teprve pár dní nazpět jsem objevila Raiju a její mistrovské ovládání psaného textu. Prostě neuvěřitelné 😱❤️ Právě jsem dočetla Obloquy a chci víc, potřebuju víc… Nemůžu uvěřit, že druhá řada nebyla přeložena. Láme mi to srdce 😭 Opravdu nebude pokračování v češtině? 🙏🙏🙏
Slečny přede mnou to vyjádřily naprosto presne, nezbývá mi, nez jejich slova zopakovat. Tahle povídka je skutecne jina a vazne nemuzu uvěřit, ze nikdo za tech 7 let nepřelozil (a uz ani neprelozi) pokračování. Tak rada bych se dozvěděla, co bylo dal s timhle zničeným, utrapenym Billem. Achjo 😔