autor: GossipGirl
„Tak co zas nemáš?“ pousmál se Kay kousek za Berlínem, když se jeho spolujezdec na přední sedačce prudce nadechnul.
Tom na něj vrhnul pobavený pohled při vzpomínce na minulý rok. Byli skoro v půlce cesty, když zjistili, že jaksi nechali doma pod topením Tomovy lyžáky. „Letos nic vážnýho, jen mám jistý pochyby o zabalení helmy.“
„Tu jsem ti balil.“
Tom překvapeně nadzvedl obočí. „Na co ty nemyslíš?“
„Já myslím na všechno. Protože ty, kdybys mě neměl, jedeš bez lyží a ve spodkách.“
Tom se rozesmál a kouknul na navigaci. „Jaktože to ukazuje devět hodin? To je kravina, ne?“
„Vede to jinou cestou, kolem Mnichova je teď ta dálnice příšerná,“ opáčil Kay. „Sice je to delší na kilometry, ale na čas to bude stejný. Za chvilku se to srovná.“
„Není mi úplně jasný, proč se vůbec namáháš to zapínat…“
„Protože kdybych se nenamáhal, budeš mě v Rakousku muset navigovat a s tvojí orientací pravá-levá bysme se dostali možná tak do Vídně. Ostatně, to už se jednou taky skoro stalo, co?“ Vyprsknul Kay smíchy.
Tom se zachmuřil. „No hrozně vtipný. A dojeli jsme jen na nějakou stavbu.“
To bylo loni. Vtipy, Kay v nejlepší náladě, vymrzlé záchody na benzínkách po cestě. Jenže letos… jeli skoro beze slova. Bill prohlásil, že se mu dělá jinak špatně a vrazil si sluchátka do uší. Tom se mučil výčitkami a měl pocit, že nevolnost nebude muset ani předstírat. Nervy ho zachvacovaly s každým kilometrem víc a víc. Sledoval ubíhající krajinu za oknem, louky… než dojeli do Mnichova, pršelo. V Německých alpách začalo konečně aspoň sněžit, i když silnice byla pořád skoro suchá. Otočil se ke Kayovi, který koukal striktně před sebe.
„Nechceš vystřídat?“
Zakroutil hlavou. „Šest hodin zvládnu.“
„Nezastavíme na chvilku? Dal bych si energeťák, nebo něco…“ uvědomil si, že Kay ho nevnímá a očima už sleduje ukazatel navádějící k benzínce. Měl neuvěřitelnou chuť zalézt dozadu a přitáhnout si Billa do náruče, aby aspoň trošku utišil napnuté nervy, ale nemohl. Kay se tvářil tak moc vyrovnaně, až to bolelo.
„Vystupovat.“
Bill sebou vzadu trhnul a drobně kývl. Zatáhl za kliku a vystoupil do studeného vzduchu. Tom mu beze slova podal bundu z kufru a všichni tři se vydali do prodejny.
Zbytek cesty byl stejně příšerný jako její začátek. Vydechli si, když konečně dorazili do penzionu, kde se ubytovávali každý rok. Vytahali tašky, blonďatá paní majitelka se usmívala stejně jako loni. Vlastně všechno vypadalo stejně jako loni. Ale nebylo. Dostali apartmán, když vešli dovnitř, Tomovi vyschlo v krku. Předsíň, koupelna, malý obývák a dvě ložnice. Měl pocit, že se snad bude muset vyspat na gauči, aby udržel alespoň tohle ledové pseudo-příměří.
Jenže Kay to vyřešil za něj, když hodil do botníku lyžáky a se svojí taškou zamířil k první ložnici. „Beru si pokoj s Dreem.“
Tom vytřeštil oči. „Andreas?“
„Vydupal si to. Stěžuj si u něj!“ zaslechli ještě přes zaklapnuté dveře. Tom si povzdechl a položil čelo na Billovo rameno. Dřív to dělal rád, vzpomínal si.
„Zabij mě.“
„To neudělám.“
„Proč?“
„Protože bys mi chyběl,“ zamumlal Bill a nasměroval ho do druhé ložnice, která evidentně připadla jim dvěma. V hlavě na sebe přitom křičel, že měl poslechnout svoji intuici a nejezdit. Kazil jim to tu. Kay byl nešťastný. Tom nervózní. A Andreas na cestě.
Toma probudil otravný zvuk budíku. Rázně ho vypnul a ulehl zpátky do peřin. Byl to nezvyklý pocit, nespat sám. Vzbudit se s Billem, který se mu ve spánku instinktivně zkroutil u boku. Vlasy rozcuchané, oči perfektně odlíčené a v bledém obličeji klidný, nevinný výraz. Tomovy rty se roztáhly do jemného úsměvu. Tohle byla ta chvíle, kdy mu bylo jedno, co bude s Kayem, s Andreasem a vlastně s celým světem. Jenže pak se rozhlédl víc okolo sebe a ta tíha zase padla na jeho ramena, nutila ho sehnout se. Dneska je jenom trénink, snažil se uklidnit sám sebe, ale nějak to nešlo. Jeho pochyby, zda tu má co dělat, rostly už od poloviny února a teď se vystupňovaly. S povzdechem objal Billa kolem pasu a podivný poklid jako zázrakem zaplavil celé jeho tělo. Třeba to přece jen nebude tak zlý…
Bill pootevřel oči a zamrkal do jasného světla. „Dobré ráno.“
Tom vytáhl koutky do úsměvu. A možná je vážně jedno, jak to celý dopadne, pomyslel si a sklonil se pro polibek.
Andreas dorazil. Tvářil se jako obvykle vyrovnaně, klidně, i když při prvním pohledu na jejich trojku poskládanou v malém obýváčku lehce nadzvedl obočí. Kašlal na vybalování. Vytáhnul je na kopec, i když on sám nemohl. Vyvezli ho skútrem alespoň do ice-campu, kde mohl sledovat tréninky. Celou cestu brblal, že je vážně cvok, když jede na ledovec bez lyží.
Už z lanovky viděli, že AFO’s se vrátilo na Kitzsteinhorn. Nudné červeno-černé, případně modro-černé lyžařské komplety Němců s krizí středního věku nahradili kluci v šíleně barevných bundách, kteří se beze strachu vrhali na překážky.
Tom se na trať podíval jen jedním okem a to stačilo. Vyslal kratičkou motlitbu do freeskiingového nebe. Tohle byla… šílenost. Ale přesto se těšil. Adrenalin nahradil v žilách tepající krev. Zase bude moct na chvilku slastně zapomenout na tuhle napnutou atmosféru, která mezi nimi každou minutou houstla. Začínalo to být neúnosné, když poblíž nebyl Andreas. Ten zastával v jejich čtyřce roli Švýcarska. Svojí neutralitou a klidem nevědomky mírnil ostatní. Možná to byl ten důvod, proč si ještě nevjeli do vlasů, za necelých čtyřiadvacet hodin strávených na jednom pokoji.
Kay vystoupil z lanovky a kousek poodjel. „Pojedu najít nějaký známý, uvidíme se večer.“
Tom sklopil hlavu. Na rameni mu spočinula chlácholící dlaň, dostala se nejkratší cestou až na černý šátek, zakrývající spodní část obličeje, a stáhla ho. „Neboj se, Tome. Zvládneš to. Jsme tu s tebou, i on je s tebou.“
Vděčně se pousmál a lehce Billa políbil, pokud možno tak, aby se nesrazili helmami.
„Vezmu to po šestce a počkám u lanovky,“ zamumlal Bill s malým úsměvem a rozbruslil se z kopce. Tom sledoval jeho vzdalující se záda, hodnou chvíli, než mu do zad narazil cizí lyžař. Zanadával a taky se rozjel.
><
Tom nervózně podupával ve startovní bráně. Rozhlížel se. Už tu měli být.
„Zvládáš?“ ozvalo se za ním. Škubnul sebou, otočil se na patě, zavrávoral. Lyžáky nejsou zrovna stabilní. Vytáhnul koutky do malého úsměvu.
„Snažím se nevyrvat si dredy, nebo neokousat nehty. Nějaký rady?“
„Měl by ses uklidnit, nejedu já, takže nemáš konkurenci.“
Tom se poprvé za dnešní den opravdu rozesmál. Praštil Andrease do ramene a rozhodil na zem svoje lyže. „Koho pozvali?“
„Pár lidí… asi tak… půlku start-listu z Londýna?“
„A tomu říkáš žádná konkurence?! Ty umíš teda uklidnit.“
Andreas se smíchem trhnul rameny. „Ptal ses. Ne, vážně. Klid. Zvládnul si to loni, zvládneš to letos. Nech problémy tady a užij si to,“ promluvil už vážněji a upravil Tomovi helmu.
„Díky, Dre… vynasnažím se.“
Krátce se objali a Andreas odstoupil.
„Půjdu si sednout, nechci tu sebou švihnout. A Bill už jede.“
Tom se ohlédl. Bill odkládal lyže a mířil k němu. Usmál se. Zčistajasna se vedle něj zjevil Erik a nevěřícně kroutil hlavou. „Než se u tebe vystřídá celá tahle delegace, skončí nám kvalifikace.“
„Pět minut?“
„Čtyři. Za pět minut už budeš na startu.“
Bill došel až k Tomovi, v jasném slunci se leskly jeho uhlové vlasy. „Nejdu pozdě?“
„Pokud mě zvládneš uklidnit za čtyři minuty, tak právě včas.“
Bill ho stáhnul do polibku, prsty jemně přejel po šíji. Propletl jazyk s tím Tomovým, kuličkou v jazyku cinknul o zuby. „Hodně štěstí.“
Zábradlí projel s přehledem, na skocích zapomněl na celý svět. Třikrát se otočil, chytil do prstů na moment skluznici a s nádherným pocitem dopadl na sníh. Druhý skok – švihnul tělem doleva, předvedl technický skok. Poslední zábradlí, konec. Vydechl a na rtech se mu pomalu zformoval úsměv.
V půl čtvrté si dojel pro postupový papír do semifinále. Na lanovce se rozvalil jako vítěz, pohled upřený do odpoledního slunce. Štěstí mu protékalo žilami, zapomněl na starosti, připadal si volný jako na skoku. Kay byl ještě pořád naštvaný? Určitě už nebude. Optimismus zasáhnul každou částečku těla. Do boku ho šťouchl ostrý hrot hůlky. Prudce se otočil, na druhém konci šestisedačky vysedával Kenworthy a zubil se na něj. „Gratuluju.“
„Díky. Ty jsi pozvanej?“
„Yep. Zejtra ti natrhnu zadek.“
„Aby ses nedivil.“
Oba se rozesmáli, vystoupili a společně se rozjeli z kopce.
Dokráčel do ice-campu jako král a na všechny okolo se zazubil. Cestou mu gratulovalo pár lidí, dokonce i Erik uznale kývnul. Bill mu věnoval jeden ze svých okouzlujících úsměvů, Kay otočil hlavu od skupinky svých bývalých (teď asi opět současných) přátel a pousmál se, Andreas si odfrknul.
„Klidně si po těch hůlkách dupej ještě víc, toho si nikdo nevšimne…“
„No dovol.“
„Nedovolím, zakazuju. Máš mojí školu…“ Neudržel vážnou tvář. Rozesmál se a Toma jednoduše objal. „Ne, vážně. Byla to bomba! Au, kurva… ty žebra mě serou…“
Tom se znovu rozchechtal a stáhnul ze sebe helmu, kuklu, brýle a bundu. Zůstal jenom v mikině a klesl na černé lehátko. Sluníčko pálilo, sníh v jeho třpytu skoro fosforeskoval. Ve svalech ho píchaly jehličky úlevy. Napůl otevřeným okem pozoroval Billa, který sledoval vzdálený vrchol Kitzsteinhornu. Byl tak okouzlený jeho profilem, osvětleným odpoledním sluncem, že úplně přehlédl Kaye, který si k němu přidřepnul.
„Tome?“
Prudce otočil hlavu. Na setinu vteřiny zadoufal, že je všechno v pořádku. Jenže pak se jeho myšlenky srovnaly zpátky do reality. „Co se děje?“
„Máme návštěvu.“
Následoval směr jeho pohledu a ztuhnul. Periferně zaregistroval strnulého Andrease, jak hledí na to samé. První myšlenka byla ‚what the fuck…‘, druhá patřila Billovi. Nesmí se… otočit. Pozdě. Bill se s úsměvem obrátil, pravděpodobně chtěl najít Toma a zkameněl. Jeho obličej polila betonová vrstva, všechny svaly zamrzly v křeči. Tom skoro cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Rychle vstal z lehátka a zastínil mu výhled svým vlastním tělem. Skoro cítil ty vlny strachu, které se rozlézaly Billovým tělem. Obava vložila na jeho obličej tmavý stín vzpomínek. Osten lítosti se zabořil do Tomova srdce. Kdyby loni nebyl tak… jak by to dopadlo?
„Tak co, Kaulitzi, budeš brečet, že mě vidíš?“
autor: GossipGirl
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 17
Noo teda …. nemám slov absolutně sem nečekala že Andy dojede a bude tam aby potpořil Toma.. doufám ale žeBill to zvládne a že i Kay se konečně pořádně s Tmem udobří a bude vše jako dřív bože už potřebuju další díleček honem :))
Jsem strašně ráda, že jsou všichni na závodech..i když taková napjatá atmosféra se dala asi čekat. Sice je mi to líto, ale takové věci hold potřebují čas a já vážně pevně doufám, že se všechno brzy spraví 🙂 Ten flashback byl tak krásný, uvolněný, vtipný 🙂 A potom to ticho v tom autě..achjo 🙁 Ještě že tam je ten Andy a odlehčuje to tam.
Vážně si nedokážu představit, jak nakonec vztah Toma s Kayem skončí. Mám strach, že jejich přátelství nakonec skončí, protože se dostali do špatné situace. Kay Toma miluje a musí se dívat na to, jak je šťastný s Billem. Možná kdyby o tom všem Tom nevěděl, tak by se Kayovi podařilo nějak se přetvařovat, ale takhle věřím, že je to hodně složité. No nechám se překvapit, ale zároveň se opravdu obávám.
Tom je šikula, jsem ráda, že se mu povedlo se dostat do semifinále a doufám, že to celé vyhraje 🙂 Určitě na to má, tak doufám, že ho Josh nebude zase znervózňovat. Jsem zvědavá, co z toho ještě bude..protože Josh je pěkný prevít a mám strach, co má zalubem.
Děkuji za další skvělý díl!♥
super!!:) zbožňujem túto FF-ku:) ,ale mám otázku prečo už nebýva častejšie?:/
A jeje, to nebude dobre. Bojim se, ze Tom kvuli tomu pokazi to semifinale, ale drzim mu palce, at to zvladne. Prece jen ma velkou podporu 🙂
Moc se mj libila zacatecni scenka, skoda, ze tentokrat cesta do rakouska nebyla tak prijemna. Snad se ta nalada mezi nimi jeste spravi. A moc me potesilo, ze Andreas prijel Toma podporit.
Miluju to :3
Díky za všechny komentáře :).
[3]: No, vzhledem k tomu, že teď bylo pololetí a oni si prostě nedají pokoj, tak nestíhám absolutně nic :-/. Ale další dílek už je napsanej, jen ho musím doopravit a pošlu ho. 🙂
Ten konec doufám že se ani jednomu nic nestane.
Krásna kapitola. Stále cítiť to napätie, ale už to nie je také zúfalé. Schyľuje sa k tomu aby si chlapci medzi sebou vzťahy utriasli. Strašne som rada, že je tam Bill a že Tom ho naozaj miluje. Škoda toho konca. Je mi Billa ľúto, zrejme bude všetko zlé prežívať znova, pretože mu to tá osoba, ktorá pokazila pokojnú atmosféru pripomenie v plnej sile:(
Ajeje kreten dorazil… To bude ještě hustý :-\ ta nálada je děsivá, ale snad se to zlepší. Byla by škoda kdyby ne, oni dva jsou fakt úžasní 🙂
Tak to bylo perfektní a ten debil to prostě musel celé zkazit!!! Nesnáším ho až do morku kostí a celým srdcem si přeju, aby mu Tom na trati parádně nakopal zadek!
Jinak jsem strašně ráda, že už se to napětí v trojúhelníku Tom-Bill-Kay začíná vytrácet. A hrozně se mi líbilo, jak se Tom po dlouhé době cítil šťastný, šťastný a milovaný ♥
Takže už se těším na závody a doufám, že Tom Joshe na hlavu porazí 🙂
Perfektní povídka ♥