Ahoj všichni. Jsem fanda Tokio Hotel, ale ještě víc mě baví twincest. Dlouho dobu čtu povídky a sleduju všechny možné novinky. Často jsem si říkala, že bych mohla něco napsat. Ale nějak jsem se do toho furt neměla. Až doteď. Je to moje první jednodílka a chtěla bych pokračovat později ve vícedílkách. Doufám, že se vám bude trošku líbit a budu vděčná za jakoukoli kritiku. Tak příjemný počtení :))
Nikdy jsem nevěřil na lásku přes facebook nebo jiné sociální sítě. Dokud jsi nenapsal ty. Ty, který ses mi tak dlouho líbil, mi napíšeš. Nejsem v šoku, nemám radost, zlost ani takzvané motýlky v břiše. Necítím nic. Jen ti odepisuji. Bez pocitů. Jenže to se po pár dnech změní. Teď už to není bez pocitů. Teď to je to se vším, s radostí. Neuvěřitelnou radostí. Když napíšeš SMS. Pouhé zapípání mobilu mi dokáže vykouzlit úsměv na tváři. A to nemluvím o obsahu SMS. To už jsou motýlci v břiše a v hlavě hrozný zmatek. To dokážeš jen tím, že něco naťukáš do mobilu nebo klávesnice.
Nikdy jsem tě neviděl, ale mí přátelé tě znají. Aspoň si můžu být jistý, že nejsi nějaký uchyl. Ano, na takové věci jsem opatrný. Nedoufal jsem v seznámení na netu. Ale tohle je tak jiné. Dlouho jsem tě měl v přátelích na facebooku, ale nenapsal ti. Neměl jsem odvahu. Teď se těším na každý večer, kdy si s tebou napíšu. Tak moc si rozumíme. Já chápu tebe a ty mě. Máme toho tolik společného.
Těch pár dní uběhlo jako voda. Už ZÍTRA. Tohle slovo je jako tlačítko START. Pomyslím na zítřek, jak se s tebou mám sejít, a všechno to začne. Hrozným způsobem se mi začnou třást kolena, chce se mi zvracet, až se mi klepe celé tělo.
Nevím, jak se mi to povedlo, ale usnul jsem. Vysprchuji se, nachystám se a jdu na autobus. Mezitím se stavím ke své kamarádce, které mě na zastávku doprovodí a snaží se mě podpořit.
Cesta uběhne rychle a jsem na místě. Vystoupím a hledám tě pohledem. Ty nikde. Jsem trošku nesvůj. Nedělal sis ze mě jen srandu? Ale mé pochybnosti zmizí, když se vynoříš zpoza stromu. Popadnu dech a jdu k tobě. Jdeme naproti sobě a já se usmívám jak největší kretén.
„Ahoj, Tome.“ Pozdravím ještě za chůze a ty neváháš a obejmeš mě. Pak si jdeme sednout do parku na lavičku a povídáme si. Nevím proč, ale chovám se jinak než obvykle, aniž bych chtěl. Najednou zafouká vítr a já ucítím tvou vůni. Něco mi vykládáš, jenže já tě nevnímám. Jsem myšlenkami někde jinde. Když se dostanu z toho otupění, navrhnu, abychom šli někam do tepla. Přece jen je zima.
Objednáme si čaj a povídáme si, jenže to už začíná být poněkud zvláštní. Usoudíme, že je na čase jít. Už mě pořádně nevnímáš. Když se tě na něco zeptám, děláš, jako bys mě neslyšel. Sice se omlouváš, ale přece jen mě to trošku mrzí. Začínám být nesvůj.
Původně jsi chtěl počkat, až mi to pojede. Tobě to jede dřív, proto dřív odjíždíš. A naše rozloučení? Prostě ahoj. Nastoupil jsi a já šel rychle pryč. Aniž bych se za tebou ohlédl. Mám chuť zmizet.
Konečně jsem dojel domů a na zastávce na mě čeká má kamarádka Barbara.
Nevydržím to. Musím ti napsat. Nakonec si to vyjasníme a konverzaci uzavřeme tím, že budeme jen přátelé. Jsme příliš rozdílní. Ani nevíš, co jsi mi tím způsobil. Máš pravdu, to je nejhorší. Snažím se s tím smířit a ze začátku se mi daří. Ale pak to na mě padne a já tomu všemu podlehnu. Proč to tak bolí? Vždyť ty mi za to nestojíš!
Po nějaké době jsem se z toho dostal a rozhodl se, že to tak mělo dopadnout. Doufám, že už Toma nikdy neuvidím. Hrozně bych chtěl, ale bude to tak lepší.
autor: Nikoleta
aneb vztahy 21.století :/ Nato že je to to tvoje první povídka, tak se mi líbí! 😉 předpokládám že je to podle vlastní zkušenosti… 🙂
Jen tak dál… 🙂
Škoda, vyzeralo to tak nádejne. Síce to nebol twincest, ale príbeh bol pekný. Mám radšej šťastné konce. Tých smutných je v živote príliš veľa, ale páčilo sa mi.
Presne jako vystrizene z zivota 🙂 pokracuj Niky;-)
Dost depresivni, hele 😀 Ale libi se mi to. Na zacatku to vypadalo, ze by to mohlo vyjit, ale podle nazvu povidky jsem cekala, ze to skonci nejak takhle.
Je škodaže si nepadli do oka,ale je to pěkně napsané.
Tahle je tak smutná a úplně pravdivá 🙁 Myslím, že tohle se určitě stalo spoustě z nás a proto je mi tak líto, že to ani klukům nevyšlo. Ono to vždycky takhle přes zprávy vypadá, jak si dva lidi nerozumí a jak jsou stejní, propojení a bůhvíco ještě. Jenomže pak přijde chvíle, kdy se dva konečně setkají z očí do očí a ví, že to nejde. Je to strašně smutné a mrzí mě, že to takhle dopadlo.
Každopádně povídka se mi moc líbila a budu se těšit na Tvoji další tvorbu! 🙂 Doufám, že už bude veselejší. Šťastných konců není nikdy málo! 🙂
Tohle znám.. Po takových povídkách mívám divnou náladu.. Ale je strašně pěkná a hlavně pravdivá :))..
tak to je pecka! první povídka? moc se mi líbí!! taková ze života…není to takové to přeslazené a vynesené do oblak. život není pohádka kde všechno vychází a tohle je přesně ono 🙂 moc se mi líbí 🙂 rozhodně se těším na další dílka 🙂
Totální bestovka Niki 🙂 Jen tak dál smrade!:D:)♥
hezká povídka..je ze života a to se mi líbí..je to prostě naše doba :/ je dobře napsaná.jen tak dál..teším se na další povídky 🙂
Pěkná povídka. Abych se přiznal, byl to pro mne dvojí šok. První, že oba byli kluci, jak jsem vyrozuměl a druhá, že nikdo nereagoval ani negativně ani urážlivě. Jestli ještě mohu k tomu nadpisu, tak pokut máte někdo nevyplněnou touhu, rozhodně ji nechtějte léčit na internetu. Protože to máte jako s tím hladem. Hlad můžete někdy zahnat tím, že se napijete. To ano. Ale až po jídle. A takhle nějak je to i stou nenaplněnou touhou.
[11]: Tak to vidíte. Bude šest večer a jak jsem radil, tak se tím neřídím. Ale kde jinde hledat nenaplněnou touhu, když není kde. Já touhu obvykle nahrazuji nahotou nebo polo nahotou. Houby, že je mi teplo. Blbě je mi. Takže něco jako náhražka náhražky. Ale je to strašné, to vám povím a to mi věřte. Kdybych alespoň nebyl takové poleno. Jo jo.