Wenn es manchmal regnet 27.

Pro ty, kteří ještě nezapomněli.

„Máš to tady… ehm… pěkné,“ rozhlížel se Bill kolem sebe a v ruce křečovitě svíral svou tašku.

Nemyslel si, že bude člověk jako Anis bydlet v nějakém zatuchlém malém bytě. Ale ani si nepředstavoval, že jeho dům bude působit tak příjemně. Nábytek byl moderní a barevně sladěný a bylo to tam svým způsobem útulné. A Billovi kvůli tomu bylo divně. Cítil se provinile, když si myslel, že by mu tady mohlo být dobře.

„Pojď, ukážu ti, kde budeš spát,“ vytrhl ho Anis z přemýšlení. Přikývl na souhlas a vydal se za ním po schodech. Anis mu cestou ukazoval další pokoje a jmenoval, co je za nimi, dokud se nedostali až na konec chodby. Bill se nemohl zbavit dojmu, že je ten dům až příliš velký pro jednoho člověka.

„Tohle je tvůj nový bejvák,“ poklepal Arab na dveře, než je otevřel. Pokoj byl zařízený ve stejném stylu jako všechno ostatní v domě. Byla tam postel, skříň a malý stolek. Docela obyčejný pokoj pro hosty – nic zvláštního, ale bohatě to stačilo. Vypadalo to, že Bill byl vůbec první, kdo tenhle pokoj bude využívat, ale Anise se neptal.

„Pivo?“ nabídl mu dealer s hlavou zastrčenou v ledničce.

Bylo to o další tři piva a minerálku později, než se Bill odhodlal s Anisem navázat řeč. Celá situace mu přišla absurdní a nevěděl, co si k němu může dovolit. Anis byl pro něj celou dobu, co ho znal, jakousi autoritou. Nebyl to někdo, za kým si zašel a pokecal si s ním o počasí. A ani teď, když byl u něj doma a vypadalo to, že je vlastně docela obyčejný člověk, si nebyl jistý, jestli se tak k němu opravdu může chovat. To, že jej nechal u sebe a teď tady spolu seděli a dívali se na televizi, neznamenalo, že jsou najednou nejlepší přátelé. Bill vlastně nevěděl, co to znamenalo. Ale čím déle tam seděl, tím víc v něm rostla zvědavost ještě více umocněná tím, že o Anisovi vlastně vůbec nic nevěděl. Měl jen pár dojmů, které získal při rozhlížení po domě, ale to v něm vyvolávalo jen otázky, o kterých si nebyl jistý, jestli je může položit.

„Takže…“ podařilo se mu ze sebe dostat, ale když se na něj Arab otočil, došla mu slova. Až když jeho společník zvedl zvědavě obočí, donutil se větu dokončit. „Jak dlouho už… ty víš, prodáváš – ?“

Neznělo to tak nesmyslně. Vlastně se Bill přistihl, že s ním v duchu souhlasí. Možná na odhodlání změnit věci nebylo nic jiného, než překonat v sobě tu hrůzu a nekonečný strach z toho, co přijde. Proč mu trvalo tak dlouho vzdát se heroinu? – Ze strachu ze všech věcí, před kterými se pomocí heroinu chránil. Proč mu trvalo tak dlouho, než přiznal matce, co se s ním dělo? – Ze strachu. Ze strachu z věcí, které by přišly, když to řekne. A ony přišly. Přesně tak, jak se bál. Ale bylo by něco jiné, kdyby svůj strach nepřekonal a rozhodl se všechno nechat být tak, jak to bylo? No, možná by už dávno byl mrtvý, protože by to dál nesnesl. Ale možná by nebyla mrtvá jeho matka. A nakonec, proč Tomovi bez ustání lhal a předstíral svou lásku místo toho, aby k němu byl upřímný už od počátku? – Ze strachu, že zůstane sám. Že ho Tom opustí ve chvíli, kdy ho potřeboval nejvíc. A teď opustil Toma on.

Povzdechl si a utnul tok myšlenek, který začínal zabíhat do bolestivých témat. Když myslel na bratra, cítil pálivou změť emocí, která se mu ztěžka usadila na srdci a znemožňovala mu se nadechnout.

„Necítíš se někdy provinile? Že prodáváš lidem něco, co jim dokáže zničit život?“ Chtěl vědět, jak se cítí člověk, který má život druhých doslova ve své hrsti.

„Jo, umožňuješ jim dostat to, co jim vezme pryč celý život,“ vyrazil ze sebe Bill a rozhořčeně se od něj otočil. To, co Anis řekl, ho naštvalo. Ani nevěděl proč. – Co čekal? Že se tady Anis rozbrečí a bude se kát z toho, že šíří po světě to svinstvo zabalené v malých balíčcích? Které vám naslibují ráj a všechno, co nakonec dostanete je vaše osobní peklo.

„Bille,“ začal Anis a donutil ho podívat se zpátky do jeho tváře. „Drogy nejsou něco, co ti bude sloužit,“ začal, jako by mu snad četl myšlenky. „Tak to není. Vy pořád od háčka čekáte nějakou protihodnotu. Napravení vašeho života, nějaký zázračný tišící lék. Ale takhle to nefunguje. Ne dlouhodobě a trvale. Tyhle věci si pro sebe každý musí udělat sám. Na osobní spásu neexistuje žádná zázračná pilulka, ani heroin to neumí.“ Na chvíli se odmlčel, než pokračoval. „Navíc, já nejsem ten, co vás nutí si to vzít. Je to vaše posrané dětství, nebo touha po něčem novém. Je to vaše zasraná slabost, která vás nutí si přijít pro víc. A kdo jsem já, abych řekl ne? Koneckonců – život ti taky dává nespočet možností, ale kolik z nich doopravdy využiješ? Jak už jsem řekl, vždycky máš na výběr. Ať tak či tak, já nejsem ten, kdo nese vinu.“ Anis dopil svoje pivo a zamířil si pro další a nechal Billa chyceného ve svých myšlenkách. Vstřebával jeho slova a málem mohl cítit, jak se mu vsakují pod kůži. Slova, která si nemyslel, že uslyší od někoho, jako je Anis.

Nelíbilo se mu, co říkal. I když věděl, že i tentokrát má pravdu. Protože kdyby tu nebyl on, našel by si někoho jiného, od koho by fet dostal. Byl by ochotný se brodit přes oceán a plazit se přes poušť, jen aby se dostal k háčku. Takže Anis opravdu nebyl ten, kdo nesl vinu za celé tohle svinstvo. Nelíbilo se mu, že mu připomněl, že je svobodný člověk plně zodpovědný za své činy. Protože vymlouvat se na někoho dalšího bylo vždycky o mnoho snazší. A věci, které říkal o heroinu – copak byl Bill opravdu vždycky tak hloupý? Stejně hloupý jako ostatní, kteří se pořád vraceli na plac, i když věděli, že to není nic, co jim nabídne východisko? Že heroin není jejich světlo na konci tunelu? Že tím si nezařídí svůj šťastný konec? Že heroin neslouží jim, ale oni heroinu? – Přesně, jak řekl Anis.

Arab si k němu přisedl zpátky a nikdo z nich už nic neříkal. Najednou už Bill nebyl zvědavý na Anisův život, a jediné, co doopravdy chtěl, byl spánek. Chtěl se vyspat z toho pocitu, který se v něm rozléval, protože nepřipomínal nic jiného než vinu. Jak jen je člověk slabý ve svých nedokonalostech! Pán tvorstva, kterého na kolena dokáže položit špetka bílého prášku. Ušklíbl se, když mu tahle myšlenka prolétla hlavou. – Kdyby byl dost silný už od začátku, nic z toho, co se dnes stalo, nemuselo být. Anisova slova mu dala jiný pohled na celou situaci a on si nebyl jistý, jestli je na to připravený. Jestli je opravdu připravený čelit následkům svých rozhodnutí. – Protože pokud opravdu vždycky měl na výběr, jak si mohl být jistý, že si vybral správně?

Nakonec Arabovi popřál dobrou noc a vystoupal do svého nového domova na dobu neurčitou. Lehl si do postele a nechal své myšlenky volně plynout, i když věděl, že se zastaví u jeho bratra. Znovu ho zaplavila těžkost, ale snažil se ji ignorovat. Zíral do stropu a přemýšlel, co asi teď Tom dělá. – Byl na něj naštvaný? Nebo byl jen nešťastný z toho, že se zase odloučili? Chyběl mu, nebo ho proklínal? – Pevně věřil, že to byla první možnost.

Přetočil se v posteli na bok a schoulil se do klubíčka. Bylo mu mizerně. Cítil se sám a nejistý, protože neměl tušení, co ho čeká, a chyběl mu Tom. Zároveň byl ale pořád skálopevně přesvědčený, že odejít byla jediná dobrá věc. Věřil, že pokud se nebudou vídat, opravdu jim to pomůže najít k sobě jednou cestu zpátky jako bratři. Nemohl přece pokazit tu jedinou dobrou věc, která v jeho životě zbyla. Nemohl jejich pouto špinit něčím tak špatným a nepřípustným, jako byla ta věc, kterou mezi sebou měli. Nevěděl, jak dlouho bude tahle očista trvat. Vlastně to bylo podobné, jako abstinovat od heroinu. Zbavoval se další závislosti. Jediné, co věděl, bylo, že zítra ještě uzdravený nebude. A nejspíš ani pozítří. Ale jednou – jednou se něco přece musí změnit.

Bylo překvapující, jak jednoduché bylo s Anisem vycházet. V jejich soužití nebylo žádné napětí a pro Billa to bylo něco zcela nového. Bydlet s někým, kdo od vás nic neočekával a od koho jste na oplátku neočekávali nic vy, bylo jednoduše osvobozující. Jako by najednou zmizel všechen ten tlak, který byl neustále mezi ním a jeho bratrem. – Protože na sobě byli tak strašně fixovaní. Najednou Billovi připadalo jejich pouto až nemožně svazující – dva lidé by na sobě přeci neměli být tak strašně závislí. Nemělo by být přece tak jednoduché někoho ranit jen tím, že zvolíte nevhodná slova a řeknete něco jinak, než jste mysleli. Celou tu dobu si Bill neuvědomoval, jak strašně na Tomovi visel. Bylo to skoro jako by na Tomovi záleželo jeho celé uzdravení. A jako by Tom byl to jediné, co ho mohlo uzdravit. Ale teď viděl, že se o sebe dokáže postarat sám. Že dokáže pokračovat ve svém plánu. Že nepotřebuje nikoho, kdo za ním bude stát a chytat ho, když upadne, protože byl schopný se na své nohy zase postavit sám.

Velkou spoustu času trávil Bill v domě sám. – Anis žil svými obchody, takže se většinou na celé dny vypařil pryč a nechal Billa, ať si jde po svých. Což mu dávalo moře času na přemýšlení. A Bill měl o čem přemýšlet. Ale najednou se toho, co se uvnitř něj skrývalo, nebál. Byl ochotný tomu čelit, protože se tak rozhodl. Protože už neměl, kam jinam se schovat. Nebyl nikdo, kdo by mu foukal bolístky. Nakonec přišel čas, aby se zvedl ze svého dna a pomalu se začal škrábat nahoru. Sám. Protože jak řekl Anis – tohle byla jedna z těch věcí, které si pro sebe každý musí udělat sám. Je jedno, kolik berliček vás podepírá, nakonec to jsou vaše nohy, na které se musíte postavit a ujít s nimi první krok.

Nemohl si taky nevšimnout, že většina jeho nočních můr zmizela. Občas se sice budil uprostřed noci zpocený a vyděšený, ale nemohl si vzpomenout, co se mu zdálo. Možná to bylo novým prostředím, kde na něj z každého kousku nečíhala jeho minulost. Měl opravdu pocit, že tohle může být nový začátek. A poprvé měl pocit, že dokáže dojít až na konec. Ne kvůli Tomovi. Ne kvůli Anisovi. Ale kvůli sobě. A tahle nová sebedůvěra mu pomáhala pokaždé, když ho přemohla samota nebo výčitky.

Člověk má neustále o sebe strach.

Celou dobu si myslel, že by měl vstát a něco dělat. Ale jeho tělo ho nechtělo poslouchat. Byl schopný jen sedět na tom stejném místě a napjatě poslouchat, jestli neuslyší zvuk otevíraných dveří. Zvuk toho, že se k němu vrátil jeho bratr. Jeho nejlepší přítel. Jeho milenec.

Věděl, že je přehnaně patetický. Že lidský život se přece nezastaví kvůli jednomu odmítnutí. Že na zlomené srdce se přece neumírá. Ale přece si tu bolest, kterou cítil uvnitř, nevymyslel.

Byl to přesně týden, kdy mu Anis nabídl, aby u něj zůstal. Bill zrovna zkoušel uvařit něco k večeři. Tím, že zůstával většinu času doma, se pasoval do jakési role hospodyně a strážce domu. A Anis vypadal, že je vděčný. Vlastně měl Bill pocit, že Arab je doopravdy rád, že s ním bydlí. Nebylo to nic, co by řekl nebo naznačil, ale nějak si nemohl pomoct a způsob, jakým s ním Anis zacházel, mu jednoduše říkal, že ten muž byl hodně dlouho sám.

„Lukasi?“ vyjekl Bill a v prvním okamžiku měl chuť mu přibouchnout dveře před nosem.

„Anis říkal, že jsi teď čistý,“ plivnul to slovo, jako by to bylo něco nechutného. „Ale asi se zapomněl zmínit, že si tě nechává doma. Takže co? Teď jsi jeho služka?“ ušklíbl se na něj Lukas. Bill jen zaskřípal zuby a neodpověděl. Neměl v úmyslu se s ním bavit. Ale Lukas neměl v úmyslu zůstat potichu.

„Nutí tě, abys mu vařil nahý jen v zástěře? Já bych to určitě vyžadoval.“ Bill mohl cítit, jak se v něm začíná vařit krev rychleji, než se vařila voda v hrnci na sporáku.

„A co po večeři? Sloužíš mu i v ložnici, hm? Děláš mu malou kurvičku, Bille? Všichni víme, že jsi v tom dobrý.“ Lukas se odlepil od ledničky a zapřel se rukama o kuchyňskou linku, takže Billa uvěznil mezi ním a nábytkem. Bill zkoprněl a zapomněl dýchat.

„A pokud vím, taky mi ještě dlužíš jedno číslo. Možná bych si tě mohl vzít na tom pěkném jídelním stole. Myslíš, že by to vydržel? Myslíš, že bys to ty vydržel?“ Cítil Lukasův dech na svém krku a to, jak se mu celou váhou tiskl zezadu na tělo. Udělalo se mu špatně z té představy a snažil se mu vykroutit.

„Nedlužím ti nic,“ odsekl, když se konečně vyprostil z jeho sevření.

„Jsem doma!“ ozvalo se ode dveří a Bill nikdy nebyl radši, že slyší Anisův hlas. Arab vešel do kuchyně se sportovní taškou přes rameno, o které Bill věděl, že je plná heroinu. Anis mu věnoval úsměv a odložil tašku na stůl. „Hej-“ zarazil se, když si všiml Lukase, který se opět opíral o lednici. „Nečekal jsem tě,“ nakrčil obočí a přátelsky mu stiskl ruku.

„Zdržíš se na večeři?“ otočil se zpátky Anis na dealera.

„Fajn,“ slyšel, jak si Anis sedá ke stolu. „Co s tím budeme dělat?“

„Proč neřekneš tomu skrčkovi? Stejně nic nedělá, kromě toho, že se stará o tvou domácí stravu, ne?“ nadhodil Lukas po chvíli ticha. „On ví, jak to chodí. Zná lidi na place. Mohl by to tam vzít za mě a já bych se postaral o heráky od Alexe a Krista. To by se dalo zvládnout, než seženem někoho dalšího.“ Když si Bill uvědomil, že Lukas mluví o něm, zapomněl dýchat. To po něm přece nikdo nemůže chtít!

„Jak chceš, ale je to naše nejrychlejší řešení. Takže zatímco si tady spolu budete cukrovat u určitě skvělé večeře, já raději půjdu prodat to, co ještě mám, než budou lidi pořádně nasraný. Protože na rozdíl od tebe to budu já, kdo se s nima bude muset vypořádat,“ zvedl se Lukas naštvaně od stolu a vyšel ven. Nezapomněl za sebou prásknout dveřma.

Bill počkal ještě chvíli, než se odvážil sejít zpátky dolů. Anis pořád seděl u stolu a zíral na svou tašku, která pořád ležela na stole.

„No?“ zatřásl mu Anis s rameny.

autor: Lisa