
„Máš to tady… ehm… pěkné,“ rozhlížel se Bill kolem sebe a v ruce křečovitě svíral svou tašku.
Nemyslel si, že bude člověk jako Anis bydlet v nějakém zatuchlém malém bytě. Ale ani si nepředstavoval, že jeho dům bude působit tak příjemně. Nábytek byl moderní a barevně sladěný a bylo to tam svým způsobem útulné. A Billovi kvůli tomu bylo divně. Cítil se provinile, když si myslel, že by mu tady mohlo být dobře.
„Pojď, ukážu ti, kde budeš spát,“ vytrhl ho Anis z přemýšlení. Přikývl na souhlas a vydal se za ním po schodech. Anis mu cestou ukazoval další pokoje a jmenoval, co je za nimi, dokud se nedostali až na konec chodby. Bill se nemohl zbavit dojmu, že je ten dům až příliš velký pro jednoho člověka.
„Tohle je tvůj nový bejvák,“ poklepal Arab na dveře, než je otevřel. Pokoj byl zařízený ve stejném stylu jako všechno ostatní v domě. Byla tam postel, skříň a malý stolek. Docela obyčejný pokoj pro hosty – nic zvláštního, ale bohatě to stačilo. Vypadalo to, že Bill byl vůbec první, kdo tenhle pokoj bude využívat, ale Anise se neptal.
„Pivo?“ nabídl mu dealer s hlavou zastrčenou v ledničce.
Bylo to o další tři piva a minerálku později, než se Bill odhodlal s Anisem navázat řeč. Celá situace mu přišla absurdní a nevěděl, co si k němu může dovolit. Anis byl pro něj celou dobu, co ho znal, jakousi autoritou. Nebyl to někdo, za kým si zašel a pokecal si s ním o počasí. A ani teď, když byl u něj doma a vypadalo to, že je vlastně docela obyčejný člověk, si nebyl jistý, jestli se tak k němu opravdu může chovat. To, že jej nechal u sebe a teď tady spolu seděli a dívali se na televizi, neznamenalo, že jsou najednou nejlepší přátelé. Bill vlastně nevěděl, co to znamenalo. Ale čím déle tam seděl, tím víc v něm rostla zvědavost ještě více umocněná tím, že o Anisovi vlastně vůbec nic nevěděl. Měl jen pár dojmů, které získal při rozhlížení po domě, ale to v něm vyvolávalo jen otázky, o kterých si nebyl jistý, jestli je může položit.
„Takže…“ podařilo se mu ze sebe dostat, ale když se na něj Arab otočil, došla mu slova. Až když jeho společník zvedl zvědavě obočí, donutil se větu dokončit. „Jak dlouho už… ty víš, prodáváš – ?“
Neznělo to tak nesmyslně. Vlastně se Bill přistihl, že s ním v duchu souhlasí. Možná na odhodlání změnit věci nebylo nic jiného, než překonat v sobě tu hrůzu a nekonečný strach z toho, co přijde. Proč mu trvalo tak dlouho vzdát se heroinu? – Ze strachu ze všech věcí, před kterými se pomocí heroinu chránil. Proč mu trvalo tak dlouho, než přiznal matce, co se s ním dělo? – Ze strachu. Ze strachu z věcí, které by přišly, když to řekne. A ony přišly. Přesně tak, jak se bál. Ale bylo by něco jiné, kdyby svůj strach nepřekonal a rozhodl se všechno nechat být tak, jak to bylo? No, možná by už dávno byl mrtvý, protože by to dál nesnesl. Ale možná by nebyla mrtvá jeho matka. A nakonec, proč Tomovi bez ustání lhal a předstíral svou lásku místo toho, aby k němu byl upřímný už od počátku? – Ze strachu, že zůstane sám. Že ho Tom opustí ve chvíli, kdy ho potřeboval nejvíc. A teď opustil Toma on.
Povzdechl si a utnul tok myšlenek, který začínal zabíhat do bolestivých témat. Když myslel na bratra, cítil pálivou změť emocí, která se mu ztěžka usadila na srdci a znemožňovala mu se nadechnout.
„Necítíš se někdy provinile? Že prodáváš lidem něco, co jim dokáže zničit život?“ Chtěl vědět, jak se cítí člověk, který má život druhých doslova ve své hrsti.
„Jo, umožňuješ jim dostat to, co jim vezme pryč celý život,“ vyrazil ze sebe Bill a rozhořčeně se od něj otočil. To, co Anis řekl, ho naštvalo. Ani nevěděl proč. – Co čekal? Že se tady Anis rozbrečí a bude se kát z toho, že šíří po světě to svinstvo zabalené v malých balíčcích? Které vám naslibují ráj a všechno, co nakonec dostanete je vaše osobní peklo.
„Bille,“ začal Anis a donutil ho podívat se zpátky do jeho tváře. „Drogy nejsou něco, co ti bude sloužit,“ začal, jako by mu snad četl myšlenky. „Tak to není. Vy pořád od háčka čekáte nějakou protihodnotu. Napravení vašeho života, nějaký zázračný tišící lék. Ale takhle to nefunguje. Ne dlouhodobě a trvale. Tyhle věci si pro sebe každý musí udělat sám. Na osobní spásu neexistuje žádná zázračná pilulka, ani heroin to neumí.“ Na chvíli se odmlčel, než pokračoval. „Navíc, já nejsem ten, co vás nutí si to vzít. Je to vaše posrané dětství, nebo touha po něčem novém. Je to vaše zasraná slabost, která vás nutí si přijít pro víc. A kdo jsem já, abych řekl ne? Koneckonců – život ti taky dává nespočet možností, ale kolik z nich doopravdy využiješ? Jak už jsem řekl, vždycky máš na výběr. Ať tak či tak, já nejsem ten, kdo nese vinu.“ Anis dopil svoje pivo a zamířil si pro další a nechal Billa chyceného ve svých myšlenkách. Vstřebával jeho slova a málem mohl cítit, jak se mu vsakují pod kůži. Slova, která si nemyslel, že uslyší od někoho, jako je Anis.
Nelíbilo se mu, co říkal. I když věděl, že i tentokrát má pravdu. Protože kdyby tu nebyl on, našel by si někoho jiného, od koho by fet dostal. Byl by ochotný se brodit přes oceán a plazit se přes poušť, jen aby se dostal k háčku. Takže Anis opravdu nebyl ten, kdo nesl vinu za celé tohle svinstvo. Nelíbilo se mu, že mu připomněl, že je svobodný člověk plně zodpovědný za své činy. Protože vymlouvat se na někoho dalšího bylo vždycky o mnoho snazší. A věci, které říkal o heroinu – copak byl Bill opravdu vždycky tak hloupý? Stejně hloupý jako ostatní, kteří se pořád vraceli na plac, i když věděli, že to není nic, co jim nabídne východisko? Že heroin není jejich světlo na konci tunelu? Že tím si nezařídí svůj šťastný konec? Že heroin neslouží jim, ale oni heroinu? – Přesně, jak řekl Anis.
Arab si k němu přisedl zpátky a nikdo z nich už nic neříkal. Najednou už Bill nebyl zvědavý na Anisův život, a jediné, co doopravdy chtěl, byl spánek. Chtěl se vyspat z toho pocitu, který se v něm rozléval, protože nepřipomínal nic jiného než vinu. Jak jen je člověk slabý ve svých nedokonalostech! Pán tvorstva, kterého na kolena dokáže položit špetka bílého prášku. Ušklíbl se, když mu tahle myšlenka prolétla hlavou. – Kdyby byl dost silný už od začátku, nic z toho, co se dnes stalo, nemuselo být. Anisova slova mu dala jiný pohled na celou situaci a on si nebyl jistý, jestli je na to připravený. Jestli je opravdu připravený čelit následkům svých rozhodnutí. – Protože pokud opravdu vždycky měl na výběr, jak si mohl být jistý, že si vybral správně?
Nakonec Arabovi popřál dobrou noc a vystoupal do svého nového domova na dobu neurčitou. Lehl si do postele a nechal své myšlenky volně plynout, i když věděl, že se zastaví u jeho bratra. Znovu ho zaplavila těžkost, ale snažil se ji ignorovat. Zíral do stropu a přemýšlel, co asi teď Tom dělá. – Byl na něj naštvaný? Nebo byl jen nešťastný z toho, že se zase odloučili? Chyběl mu, nebo ho proklínal? – Pevně věřil, že to byla první možnost.
Přetočil se v posteli na bok a schoulil se do klubíčka. Bylo mu mizerně. Cítil se sám a nejistý, protože neměl tušení, co ho čeká, a chyběl mu Tom. Zároveň byl ale pořád skálopevně přesvědčený, že odejít byla jediná dobrá věc. Věřil, že pokud se nebudou vídat, opravdu jim to pomůže najít k sobě jednou cestu zpátky jako bratři. Nemohl přece pokazit tu jedinou dobrou věc, která v jeho životě zbyla. Nemohl jejich pouto špinit něčím tak špatným a nepřípustným, jako byla ta věc, kterou mezi sebou měli. Nevěděl, jak dlouho bude tahle očista trvat. Vlastně to bylo podobné, jako abstinovat od heroinu. Zbavoval se další závislosti. Jediné, co věděl, bylo, že zítra ještě uzdravený nebude. A nejspíš ani pozítří. Ale jednou – jednou se něco přece musí změnit.
Bylo překvapující, jak jednoduché bylo s Anisem vycházet. V jejich soužití nebylo žádné napětí a pro Billa to bylo něco zcela nového. Bydlet s někým, kdo od vás nic neočekával a od koho jste na oplátku neočekávali nic vy, bylo jednoduše osvobozující. Jako by najednou zmizel všechen ten tlak, který byl neustále mezi ním a jeho bratrem. – Protože na sobě byli tak strašně fixovaní. Najednou Billovi připadalo jejich pouto až nemožně svazující – dva lidé by na sobě přeci neměli být tak strašně závislí. Nemělo by být přece tak jednoduché někoho ranit jen tím, že zvolíte nevhodná slova a řeknete něco jinak, než jste mysleli. Celou tu dobu si Bill neuvědomoval, jak strašně na Tomovi visel. Bylo to skoro jako by na Tomovi záleželo jeho celé uzdravení. A jako by Tom byl to jediné, co ho mohlo uzdravit. Ale teď viděl, že se o sebe dokáže postarat sám. Že dokáže pokračovat ve svém plánu. Že nepotřebuje nikoho, kdo za ním bude stát a chytat ho, když upadne, protože byl schopný se na své nohy zase postavit sám.
Velkou spoustu času trávil Bill v domě sám. – Anis žil svými obchody, takže se většinou na celé dny vypařil pryč a nechal Billa, ať si jde po svých. Což mu dávalo moře času na přemýšlení. A Bill měl o čem přemýšlet. Ale najednou se toho, co se uvnitř něj skrývalo, nebál. Byl ochotný tomu čelit, protože se tak rozhodl. Protože už neměl, kam jinam se schovat. Nebyl nikdo, kdo by mu foukal bolístky. Nakonec přišel čas, aby se zvedl ze svého dna a pomalu se začal škrábat nahoru. Sám. Protože jak řekl Anis – tohle byla jedna z těch věcí, které si pro sebe každý musí udělat sám. Je jedno, kolik berliček vás podepírá, nakonec to jsou vaše nohy, na které se musíte postavit a ujít s nimi první krok.
Nemohl si taky nevšimnout, že většina jeho nočních můr zmizela. Občas se sice budil uprostřed noci zpocený a vyděšený, ale nemohl si vzpomenout, co se mu zdálo. Možná to bylo novým prostředím, kde na něj z každého kousku nečíhala jeho minulost. Měl opravdu pocit, že tohle může být nový začátek. A poprvé měl pocit, že dokáže dojít až na konec. Ne kvůli Tomovi. Ne kvůli Anisovi. Ale kvůli sobě. A tahle nová sebedůvěra mu pomáhala pokaždé, když ho přemohla samota nebo výčitky.
Člověk má neustále o sebe strach.
Ale najednou Tom dostal strach, že jeho duše přece jen onemocněla. – Po všem tom napětí a nejistotě. Po všech pádech, při kterých ho bratr strhl s sebou. Po všech odchodech a návratech. Po všech slzách a přemlouvání. Po všem tom sebezapření a zoufalé snaze udržet Billa pohromadě, zatímco on sám se uvnitř rozpadal na kousíčky. Zatímco jeho duše tiše plakala a nebyl nikdo, kdo by ji utěšil.
Zatímco on byl k smrti unavený, a přesto vstal, aby zahnal bratrovy špatné sny. – Ale kdo zažene ty jeho? Kdo bude utírat jeho slzy? Kdo bude stát vedle něj a šeptat mu do ucha, že je všechno v pořádku? Že to zvládne. Protože momentálně nebylo v pořádku nic. Měl pocit, jako by ho někdo strčil do obrovské drtičky na odpadky a z toho, co z něj zbylo, ho sešili zpátky. Pěkně nakřivo.
Celou dobu si myslel, že by měl vstát a něco dělat. Ale jeho tělo ho nechtělo poslouchat. Byl schopný jen sedět na tom stejném místě a napjatě poslouchat, jestli neuslyší zvuk otevíraných dveří. Zvuk toho, že se k němu vrátil jeho bratr. Jeho nejlepší přítel. Jeho milenec.
Věděl, že je přehnaně patetický. Že lidský život se přece nezastaví kvůli jednomu odmítnutí. Že na zlomené srdce se přece neumírá. Ale přece si tu bolest, kterou cítil uvnitř, nevymyslel.
Byl to přesně týden, kdy mu Anis nabídl, aby u něj zůstal. Bill zrovna zkoušel uvařit něco k večeři. Tím, že zůstával většinu času doma, se pasoval do jakési role hospodyně a strážce domu. A Anis vypadal, že je vděčný. Vlastně měl Bill pocit, že Arab je doopravdy rád, že s ním bydlí. Nebylo to nic, co by řekl nebo naznačil, ale nějak si nemohl pomoct a způsob, jakým s ním Anis zacházel, mu jednoduše říkal, že ten muž byl hodně dlouho sám.
„Lukasi?“ vyjekl Bill a v prvním okamžiku měl chuť mu přibouchnout dveře před nosem.
„Anis říkal, že jsi teď čistý,“ plivnul to slovo, jako by to bylo něco nechutného. „Ale asi se zapomněl zmínit, že si tě nechává doma. Takže co? Teď jsi jeho služka?“ ušklíbl se na něj Lukas. Bill jen zaskřípal zuby a neodpověděl. Neměl v úmyslu se s ním bavit. Ale Lukas neměl v úmyslu zůstat potichu.
„Nutí tě, abys mu vařil nahý jen v zástěře? Já bych to určitě vyžadoval.“ Bill mohl cítit, jak se v něm začíná vařit krev rychleji, než se vařila voda v hrnci na sporáku.
„A co po večeři? Sloužíš mu i v ložnici, hm? Děláš mu malou kurvičku, Bille? Všichni víme, že jsi v tom dobrý.“ Lukas se odlepil od ledničky a zapřel se rukama o kuchyňskou linku, takže Billa uvěznil mezi ním a nábytkem. Bill zkoprněl a zapomněl dýchat.
„A pokud vím, taky mi ještě dlužíš jedno číslo. Možná bych si tě mohl vzít na tom pěkném jídelním stole. Myslíš, že by to vydržel? Myslíš, že bys to ty vydržel?“ Cítil Lukasův dech na svém krku a to, jak se mu celou váhou tiskl zezadu na tělo. Udělalo se mu špatně z té představy a snažil se mu vykroutit.
„Nedlužím ti nic,“ odsekl, když se konečně vyprostil z jeho sevření.
„Jsem doma!“ ozvalo se ode dveří a Bill nikdy nebyl radši, že slyší Anisův hlas. Arab vešel do kuchyně se sportovní taškou přes rameno, o které Bill věděl, že je plná heroinu. Anis mu věnoval úsměv a odložil tašku na stůl. „Hej-“ zarazil se, když si všiml Lukase, který se opět opíral o lednici. „Nečekal jsem tě,“ nakrčil obočí a přátelsky mu stiskl ruku.
„Zdržíš se na večeři?“ otočil se zpátky Anis na dealera.
„Fajn,“ slyšel, jak si Anis sedá ke stolu. „Co s tím budeme dělat?“
„Proč neřekneš tomu skrčkovi? Stejně nic nedělá, kromě toho, že se stará o tvou domácí stravu, ne?“ nadhodil Lukas po chvíli ticha. „On ví, jak to chodí. Zná lidi na place. Mohl by to tam vzít za mě a já bych se postaral o heráky od Alexe a Krista. To by se dalo zvládnout, než seženem někoho dalšího.“ Když si Bill uvědomil, že Lukas mluví o něm, zapomněl dýchat. To po něm přece nikdo nemůže chtít!
„Jak chceš, ale je to naše nejrychlejší řešení. Takže zatímco si tady spolu budete cukrovat u určitě skvělé večeře, já raději půjdu prodat to, co ještě mám, než budou lidi pořádně nasraný. Protože na rozdíl od tebe to budu já, kdo se s nima bude muset vypořádat,“ zvedl se Lukas naštvaně od stolu a vyšel ven. Nezapomněl za sebou prásknout dveřma.
Bill počkal ještě chvíli, než se odvážil sejít zpátky dolů. Anis pořád seděl u stolu a zíral na svou tašku, která pořád ležela na stole.
„No?“ zatřásl mu Anis s rameny.
autor: Lisa
Táto poviedka je jedna (pre mňa) z tých najočakávanejších. Má strašnú silu. Trpím pri nej neskutočne silno ale na druhej strane má takú hĺbku, že sa jej nedá odolať. Na takéto kapitoly rada počkám aj dlhšiu dobu a ani si nemusím pripomínať dej, pretože mi neschádza z mysle. Mám o Billa strach a Toma mi je ľúto. Strašne moc 🙁
Veľmi pekne ďakujem za ďalší prílev emócií. Aj keď boľavých.
No 🙁 tak teď se ukaž Bille… To je hajzl ten Anis :-\ jinak já nezapomněla, takovou věc u téhle povídky ani neplánuju 🙂
Aj keď som čakala že pre Billa bude bývanie u Anisa horšie,úvod poviedky ma potešil a myslela som že sa to bude pre Billa vyvíjať priaznivo,ale tá záverečná studená sprcha ma prebrala teda poriadne z naivity.Som zvedavá ako Bill toto ustojí,pretože sa mi zdalo že už je si sebou dosť istý,tak uvidím….
Dúfam že Tom to sklamanie zvládne,že ho to nepoloží sebecky si aj trošku prajem aby Bill aby aspoň pripustil možnosť vrátiť sa k Tomovi,ak by mal pochybnosti o tom či to zvládne a odolá pokušeniu.
Uff priznam sa, že na konci tochto dielu som dostala studenú sprchu. Billa mi je. ľúto, na Anisa sa nehnevám mrzí ma, že to urobil, ale s prepačeným som nasratá na Lukasa, ppretože si myslím, že keby bol nenavrhol Anisovy Billa ako alternatívu nič by sa nestalo. Začiatok bol pekný, a naozaj to nachvíľu vyzeralo, že byl bude niekde spokojný.
Kdybych ti Lisetko měla povídat, jakou já dneska měla podělanou neděli, a jak se mi okamžitě zajiskřilo v očích, když jsem si dneska rozklikla twc blog a uviděla opět ten milovaný banner…. mockrát ti děkuji za další nádherný díl. Jak já ho vyhlížela holka zlatá…
Dneska už komentovat dále nebudu, protože na to nemám sílu ani fungující mozkovnu, ale určitě ti sem ještě něco v dalších dnech přihodím.
Každopádně moc děkuji za tenhle úžasný, nedělní životabudič.
neeee ! to mu nemůže udělat !
To neskonči dobře myslela jsem že chce Billovi pomoc a ne jej znovu to toho svinstva vtátit.Doufám že další díl bude brzo.
Miluju tuhle povídku, strašně ráda jí čtu 🙂
Bojím se, co se stane dál s Billem, tohle jsem teda vážně nečekala, kdyby do toho spadnul zase, byl by to můj konec. Překvapilo mě Anisovo chování, zezačátku byl takový milý, hodný a teď? Vážně byl na Billa dost hnusnej a nemusel po něm takhle vyjet… Snad si to ještě rozmyslí!
Je mi strašně líto Toma, tolik toho udělal a nakonec zůstal sám… Třeba se jednoho dne sebere a půjde brášku hledat… Nebo že se k němu Bill zase vrátí, to by bylo naprosto super 🙁
Nemůžu se dočkat dalšího dílu, je to senzační povídka, stoprocentně jedna z nejlepších! :))
Ach jo, moje nejčernější představy se pomalu, ale jistě naplňují…
A to už to vypadalo, že je Anis převlečená Matka Tereza!
Bojím se o Billa, ukrutně se bojím a spoléhám se jenom na to, že jsi někde v minulosti v komentáři slibovala, že Bill už brát nebude. Ale jestli se pletu, tak bude po mně…
Lukase bych nejraději pověsila do průvanu za jistou část těla, zmetka hnusného, slizkého! A to se mi jméno Lucas jednu dobu strašně líbilo, fuj!
A zase si říkám, že Bill Lukase nejvíce naštve, když to všechno zvládne a když se nesesype, natruc, ať má Lukas vztek.
Taky by mohli Lukase sebrat poldové, to bych se teda fakt nasmála a navíc by ho mohli strčit do cely s nějakým udělaným úchylem, aby mu v cele nebylo smutno xD
Ale Toma je mi hrozně líto, tohle si opravdu nezasloužil, obětoval Billovi všechno a zůstaly mu jenom výčitky. Na jednu stranu si přeju, aby šel Billa hledat a znovu ho zachránil, ale na tu druhou vím, že by to nebylo dobré. Bill to musí zvládnout sám a jednou provždy se s H démonem vypořádat. A teď má k tomu skvělou příležitost. Akorát nechci ani pomyslet, co by mu Anis udělal, kdyby ten herák někde zašantročil, nejspíše by ho zaživa stáhl z kůže 🙁
Tak teď nevím, jestli se mám na další díl těšit nebo se ho naopak bát…
[9]: To J je Janča xD
Puvodne jsem to chtela zacit datlovat na ceske klavesnici, abych ti takhle prokazala respekt a vdek, ale slo by to tak setsakramentsky pomalu, ze by se mi vsechny myslenky stacily rozbehnout jak jarni kuzlata, a tak opet pisu, jak vidlak, za coz se omlouvam.
Ale k tomuhle dilu. No prochazka ruzovou zahradou to rozhodne nebude, to teda v zadnem pripade.
Nikdy me u tehle povidky neprestane udivovat ta preciznost, s jakou to mas psychologicky propracovane. A v tomhle dile to bylo prevazne o emocich. O emocich Billovych, Anisovych, Lukasovych a neposledne Tomovych. Taky pak jeste o emocich mych, to zcela urcite. V kazde povidce, ktera je dobra, a ktera me nejak zasahne, se vpodstate hrabu repertoarem mych vlastnich emoci a reakce na dilci postavy napovidaji vic o me same, nez o nich jako takovych.
V tomhle dile se ti ze mne podarilo vycucat netecnost, vztek, zajem a nakonec i neskonaly smutek.
Takze zacneme vztekem. Anis a jeho mistrna retorika me vytocila do vyvrtky, ze jsem pomalu nevidela na klavesnici, jak se mi mzilo pred ocima. Asi takhle…, to, co Billovi rekl, byla vsechno vpodstate pravda, nikdy ho nikdo do fetu nenutil, Bill se rozhodl sam, ovsem ten jeho alibismus, se kterym pohlizel na svou vlastni roli v tom celem posranem drogovem kolotoci, by se mohl dat zaramovat. Doktorat by si mel udelat, z filosofie a retoriky, sycak jeden. Takove typy ja nejradsi. Oni nic, oni muzikanti, oni jen zasobuji trh. Vsak kola bozi melou pomalu, ale jiste…. to, co nakonec Billovi navrhl, me nikterak neprekvapilo. A dekuji Liso, ze se nekonal ten kibutz s bio rajcatovou plantazi:-)
Bill ve mne vzbuzoval tu netecnost, protoze jestli ho nekdo za dane situace lituje, tak ja si jen rikam, ze se nedalo ani nic jineho cekat. Jit se ubytovat k dealerovi a doufat, ze mu tam bude dobre, bylo naivni a taky tak trochu "kdo chce kam, pomozme mu tam". Rozhodne ho nelituji. Pokud na to ma, tak to ustoji a vzepre se, muze vzdycky odejit, a tim nemyslim vratit se k Tomovi, ale rozhodne lepsi skoncit v azylovem dome, nez jit kseftarit s heroinem. Ono tady nejde ani tak o to, jestli by to vabeni prekonal on sam, ale hlavne o moralni skrupule, ktere by s timto pocinem mel mit. Jestli ten herak fakt pujde prodavat, tak mu vazne nakopu tam, kam slunce nikdy nesviti.
Kdyz k nemu Lukas promlouval, tak to byl uzasne nabity moment, protoze ja si myslim, ze neco podobneho si Bill taky musel vyslechnout… jako soucast sve "lecebne terapie". Prvni bojovou etapu sveho osobniho Waterloo uz zdolal , ale kostricka ve skrini ho bude trapit jeste dlouho. Lukas ho sice ponizoval a deptal, ale mel svym zpusobem pravdu a Bill se se svou minulosti proste musi vyrovnat…. bez zasti, studu, strachu a paniky… proste to tak bylo, na tom nic nezmeni, ted uz to tak ale neni a doufejme, ze uz nikdy nebude, tak at si jde treba Lukas trhnout klobasou. Tak nejak by to mel brat. Protoze takovych previtu se jeste muze objevit a Bill se s tim proste musi naucit zit. Trochu me zarmoutila ta jeho snaha ze sebe vsechnu tu "blizkou" naklonost k Tomovi zahnat, zabit ji, zapomenout…. kdyz si mysli, ze mu jeho sebezapirani primese stesti a klid na dusi, tak at se chlapec snazi… To, cim si prochazi, dava smysl, ale jestli ten totalni utrum (po fyzicke strance tim myslim) mezi sebou a Tomem mysli vazne, tak na to jde naprosto spatne – potlacovani reality a snazeni se zapomenout sice muze teoreticky fungovat, ale vnitrni jizvy to nezaceli a chytrejsi z toho vseho nakonec taky nebude. Dablu se musi clovek postavit celem a podivat se mu zprima do oci, klast si otazky, tim i testovat sve city a nitro, to jen potom opravdu vime, jak na tom jsme.
Kdyz jsem cetla ty Tomovy pasaze, tak jsem u toho strasne plakala. Ty niterne, mucive pocity, kterymi si ted musi projit, jsou naprosto znicujici a ja s nim dokazi opravdu citit. Nadherne jsi skloubila tu Billovu a Tomovu diametralne rozdilnou myslenku casu, ktery ma prinest zapomneni a ulevu. Bill doufa v tom, ze se casem zbavi pocitu viny a zapomene na to, co spolu s Tomem meli a Tom zase s prosikem ceka, az to prestane bolet a navrati se mu smysl zivota.
Ja jen pevne doufam, ze Tom za Billem nepujde, at se deje, co se deje. Musi se ted sam zocelit, ale taky respektovat svou hrdost. Billovi se obetoval vic, nez to slo, a presne tak, jak taky v podobe situaci mel – a ja jen pevne doufam, ze to vsechno Billovi taky jdenoho krasneho dne dojde-, aby mu mohl pomoci, ale ted by mu mel byt uz jen rovnocennym paring partnerem – ted jsou si uz oba rovni a Tom to tak musi prijmout. Bill ho uz nepotrebuje, aspon ne tak, jak ho kdysi potreboval a je jen na Tomovi, jak to bez horkosti a sebelitosti vstreba. Jejich pozice vuci sobe navzajem se hodne zmenily, Bill uz tu vecnouo ochranu nevyzaduje a ani nechce a rovnovaha jejich vztahu neni to, co kdysi byla. Jestli si tohle Tom dokaze uvedomit a taky se podle toho zacit chovat, tak ma nadeji na to, ze se transformuje do nekoho, kdo bude ….
Nadherny dil, Liso, i kdyz smutny.
DĚKUJU!
Víte, chtěla bych Vám všem toho tolik napsat, ale budu doufat, že to v tom jednom slovu najdete.
budeš pokračovat liso ? 🙁
[13]: Budu, budu, budu. Vlastně teď dopisuju daší díl a za chvíli ho posílám Jaňulce :))
Nepředpokládám, že by sis, moje milá Lízinko, projížděla komentáře u tak starého dílu, ale po své roční odmlce se cítím povinna ti tu nějaký ten komentář zanechat, i když pravděpodobně nedosáhne obvyklé délky, protože jsem pořád ještě odkázaná na mobil 🙂
Abych byla upřímná, u minulého dílu jsem nenapsala nic, protože jsem se snažila chytnout v ději 😀 Kupodivu WEMR mi jako jedna z mála povídek zůstal v živé paměti a od začátku tohohle dílu se poměrně slušně chytám 😀
Jsem hrozně příjemně překvapená Anisovým chováním 🙂 Když se Bill dostal k němu, čekala jsem, že to bude akorát skok z bláta do louže 🙂 V tuhle chvíli jsem za Anise neskutečně ráda 🙂 Vůbec jsem nečekala, že bude mít tak zlaté srdce 🙂 Je pravda, že na konci dílu na Billa vyvinul určitý nátlak, ale to bych mu vůbec nezazlívala 🙂 Dostal se do špatné situace a za to, že na Billa tlačí, může stejně Lukas, protože bez něj by ho to určitě ani nenapadlo 🙂 Osobně si myslím, že pokud na to Bill nakonec přistoupí, mohlo by to opět zajistit posun vpřed 🙂 Bill ušel neskurečně těžkou a dlouhou cestu a všem nám ukázal, jak pevné nervy ve skutečnosti mám 🙂 Prodej drog by mohl brát jako jejich posílení, jako důkaz toho, že nejhorší má konečně za sebou. Pokud by přišel do styku s drogově závislými, mohl by si taky uvědomit to, kvůli čemu lidé chodí na léčbu – že takhle už nikdy nechce skončit 🙂
Bála jsem se, že Anis od Billa bude čekat něco na oplátku, čekala jsem, že bude chtít pravidelnou dávku sexu. A jsem moc ráda za to, jak idylické je jejich soužití 🙂 Bill si hodně přilepšil 🙂 Abych to shrnula, z tohohle dílu mám hrozně pozitivní pocity, i když je to možná taky tím, že jsem si konečně našla trochu času na čtení 🙂 Už se nemůžu dočkat, až si za rok přečtu další dva díly! 😀 (Dělám si srandu, už budu hodná a budu číst a psát komentáře hezky pravidelně… Doufám :D)