Julie 24.

Prsty klouzal po hladkém povlečení, vyklepávajíc známou melodii. Nebyl si jistý, proč mu přišla na mysl právě tato skladba, ale nebylo to dobré znamení.

Na ten den si pamatoval, jako by od té chvíle neuplynula ani hodina, natož několik týdnů.

Tehdy se po dlouhé době chystal opět usednout za svůj klavír, konečky prstů pokládal na klávesy a v mysli si opakoval tóny melodie, která mu nyní nedovolovala přimhouřit oči.

Prsty pohyboval plynule, povlečení se proměnilo v mléčné klávesy a vytvářelo neslyšnou skladbu, které se chtěl zbavit, ale nemohl.

Obraz Billovy spící tváře střídavě mizel, a vzápětí se opět zjevoval, jak nervózně tiskl víčka a snažil se potlačit vzpomínku na noční můru, která mu nedovolovala spát. Právě tenhle ošklivý sen byl tvůrcem jeho bdění a také melodie, která mu vířila hlavou.

Netrpělivě se na posteli zavrtěl a pohlédl na hodinky.

Zvláštní.

V některých chvílích se mu zdálo, že čas plyne neuvěřitelnou rychlostí, a náhle se vlekl jako jeho nepříjemné představy, které nedokázal vypustit z hlavy. Před lety byl dítětem a jako dítěti se mu zdálo nespočetné množství ošklivých snů, ale žádný z nich nebyl tak skutečný jako tento. Probudil se zcela vyděšený, třesoucí se a lapající po dechu, protože se z obrazu před sebou nedokázal vzpamatovat. Dokonce i teď, jakmile se mu na krátkou chvíli podařilo udržet oči zavřené, viděl děsivý obraz jasně, bez sebemenších nejistých částí.

Stál u dveří, krůček od vstupu do baletního studia, ve kterém ještě před několika hodinami slavili Billovy narozeniny. Všechno kolem něj však bylo podivně prázdné a děsivé. Jako by se jej okolí snažilo připravit na to, čemu bude muset čelit. U zrcadlové zdi, přímo na místě, kde Bill vzpomínal na své první taneční kroky, někdo ležel.

Ty hubené, dokonale dlouhé nohy by poznal kdekoliv a za jakýchkoliv podmínek.

Rozběhl se, aby se jej zeptal, proč tam jenom tak leží, a vzal jej pryč, protože se v baletním studiu náhle necítil dobře. Jakmile však přišel dostatečně blízko na to, aby mu mohl pohlédnout do tváře, ustrnul. Billova sněhová tvář byla celá od krve. Zářivě rudý odstín působil na jeho bělostné pleti nepřirozeně jako barva. Dokonce si v prvních vteřinách naivně myslel, že jej pouze někdo polil rudou barvou a Bill měl každou chvilku otevřít oči a zasmát se společně s ním.

Bill však zůstával i nadále nehybně ležet.

Nereagoval dokonce ani tehdy, kdy jej Tom vzal do náruče a snažil se jej probudit. Udělalo se mu špatně. Převrátil se mu žaludek, jeho vnitřnosti udělaly totéž.

Těsně předtím, než se začalo prostředí kolem něj rozplývat, ještě stihl zahlédnout obrysy kluka postávajícího opodál. Neviděl mu do tváře. Stihl zachytit pouze prázdný úsměv a tetování na ruce, která to zřejmě všechno způsobilo.

Kotva.

Jakmile se probudil a zjistil, že nic z toho, co viděl, nebylo skutečné a Bill zůstával i nadále chráněn jeho objetím, ulevilo se mu, ale ne natolik, aby na to přestal myslet. Na hrudi cítil zvláštní tíhu, která nebyla způsobena druhým tělem přituleným k tomu jeho přesně tak, jako když usínali.

Mrzutě stiskl rty a sklonil tvář. Nasál do nosu vůni černých vlasů těsně předtím, než je láskyplně políbil.

Už se více necítil silným a odvážným. Jeho Achillova pata se mu rozvalovala na břiše a on byl ochoten udělat i nemožné proto, aby jej ochránil. Od chvíle, kdy jej poznal, byl odhodlán udělat pro jeho bezpečí, cokoliv.

„Věř mi, že jsem schopná ještě horších věcí!“

„Už dost,“ zasténal, jednou dlaní si promnul tvář, zatímco tou druhou zesílil sevření kolem Billových nahých boků.

Dnešní noc byla tou nejkrásnější v jeho životě a odmítal strávit jedinou další minutu přemýšlením nad významem toho snu a vzpomínáním na Miiny výhružky. Byl to jenom sen a Mia byla daleko od nich. Nic nemohlo zkazit jeho štěstí. Alespoň v tuto chvíli ne.

Vesele si skousl ret a zavrtal se do matrace, jako když byl malý kluk a nechtělo se mu vstávat. Díky tomu měl Billovu tvář přesně v úrovni té své a měl tak na ni přímo dokonalý výhled.

Panenka.

Už tolikrát přemýšlel nad tím, co jiného mu Bill připomíná. Jaké jiné pocity, vzpomínky nebo myšlenky v něm vyvolává, ale nedokázal přijít na nic, co by jej vystihovalo lépe. Dokonalá kůže, barvy čerstvě napadlého sněhu, nekonečné tmavé řasy a nachové rty, ke kterým právě přisouval ukazováček, aby se jich mohl zlehka dotknout. A na to, co se skrývalo pod přikrývkou, raději ani nepomyslel, protože by svou touhu nedokázal potlačit dlouho.

Po dlouhé době se spokojeně usmál, jakmile jej rty, kterých se zlehka dotýkal, napodobily, a také mu věnovaly drobný úsměv. Bill se ani nesnažil otevírat oči. Hned se naklonil pro polibek, a jakmile se jejich rty potkaly, spokojeně vydechl.

„Dobré ráno,“ zasténal mu do úst, jak pokračovali v líbání. Cítil Tomovy prsty na zádech, jeho sladký jazyk ve své puse a ještě nikdy nepocítil takový pocit naplnění. Jako by přes noc dovršil svou dospělost. Okusil intimní sblížení. Již déle nebyl nedotčeným. Každý milimetr jeho těla byl poznačen Tomovou blízkostí a byl toho jasným důkazem.

„Dobré ráno,“ bylo mu tichou odpovědí. Tom mu věnoval dlouhý úsměv předtím, než si jej pomalu přehoupl na sebe a opět jej políbil. Líbal jeho ústa se vší láskou, které byl schopen. Jako by zůstávaly rozbité a pokryté zaschlou krví. Bál se jej dotknout silněji, políbit jej vášnivěji, milovat se s ním, aby mu tím nezpůsobil bolest.

„Jakpak ses vyspal?“

„Skvěle. A ty?“ Tom mu nechtěl lhát, ale bylo by zbytečné děsit jej hloupým snem, na který už stejně zapomínal. I když byl ve tváři bledší než obvykle a pod očima měl vystouplé kruhy, úsměv, zdobící jeho rty, v Billovi vzbuzoval dojem, že je všechno tak, jak má být.

„Já taky,“ pípl. „Zdál se mi moc krásný sen,“ zašeptal mu do ucha s výrazem malého dítěte, které se rozhodlo prozradit někomu své tajemství.

„Prozradíš mi jej?“ Tom nutně potřeboval slyšet něco krásného. Už jenom fakt, že byl jediným, komu se zdálo něco ošklivého, soudě podle Juliina klidného výrazu, v něm vzbuzoval podezření, že by měl být přeci jen obezřetnější a dávat na ně větší pozor.

Kromě toho měl Billův sen zřejmě něco společného s větou, kterou vyslovil předtím, než usnul, a on chtěl slyšet o všem, co Billovi dělalo radost.

„Dokázal jsi to. Proměnils mě v anděla.“

„Zdálo se mi o-„

O čem se mu zdálo, se v ten den Tom nedozvěděl.

Právě ve chvíli, kdy se mu chtěl Bill svěřit se svým snem a říct mu vše o Michelangelově kouzelném rčení, o svých vlastních obavách z jeho nenaplnění a o radosti, když k tomu nakonec došlo, Julie otevřela svá nevinná očka a zaplavila svým pisklavým napodobováním kachen celý pokoj, což znamenalo jediné.

Čekala je návštěva parku.

…

Zhluboka se nadechl a zadíval se kolem sebe.

Okolím se nesl chladnější vítr, než na jaký byli zvyklí, listy ze stromů padaly pod jeho tíhou a zanechávaly větve stromů holé a opuštěné. Podzim utekl jako voda a právě se s nimi loučil posledními záblesky slunce.

Přicházela zima.

Nebyl si jistý tím, zda měl toto období rád, nebo jej nenáviděl.

V zimních měsících přišel o to nejcennější, co měl. Umřela mu maminka, ze dne na den se stal otcem, změnil prostředí, domov, přišel o svou mladost.

Na druhé straně tady však pořád zůstávalo i to hezké. Stačil jediný pohled do tváře toho andílka a věděl, že by jí nic na světě nedokázalo nahradit.

Seděla na Tomově klíně zcela klidně a veškerou pozornost věnovala ptactvu na jezerní hladině. Přímo zářila radostí, když jí Tom pomáhal s házením drobných kousků chleba, po kterých se mohla malá káčátka utlouct. Bill se musel pousmát při pomyšlení na to, jaká zřejmě bude její reakce, až kachny odletí do teplých krajů a jezero zůstane prázdné stejně jako větve stromů.

Jakmile na tváři ucítil měkké pohlazení, pousmál se a prsty se dotkl horké dlaně. Pohlédl Tomovi do očí, včas na to, aby spatřil stín, který přeběhl jeho pohledem.

„Od rána mi přijdeš ztichlý. Stalo se něco?“ přisunul se blíž, aby mohl oplatit jeho dotek.

„Nic se nestalo,“ Tom odpověděl až příliš rychle na to, aby mu dokázal věřit.

Chtěl se usmívat, být veselý, ale nedokázal přestat myslet na ten šílený sen.

„Zkazil jsem něco já?“ Tom s potlačeným úsměvem zavrtěl hlavou a podal Julii další kousek chleba. Bill zřejmě nabyl pocitu, že za vše zlé je zodpovědný právě on.

„T-to v noci…,“ rozpačitě se poškrábal ve vlasech a plaše odvrátil tvář. „Nelíbilo se ti to?“

„Bille,“ chytil jej za tvář, zatímco druhou šimral Julii po bříšku. „Bylo to dokonalé. Lepší by to už ani být nemohlo,“ Billovo srdce zaplesalo, pousmál se, ale vzápětí opět zvážněl.

„Je to tím, že jsem usnul?“

„Cože?“ Tom nemohl uvěřit, že se jej na to skutečně ptá. Chtěl se zasmát, ale při pohledu na Billovu tvář mu došlo, že to myslí vážně.

„Bylo to naše první milování a já jsem hned usnul. Obvykle se lidé přeci ještě mazlí, povídají si o tom a podobně. N-nebo ne?“ v roztomilosti se právě vyrovnal malé Julii. Jeho tvář právě získala barvu zralého rajčete, styděl se pohlédnout Tomovi do tváře, on však měl neuvěřitelnou chuť vzít jej do náruče a celého zulíbat.

Byl jedním slovem úžasný.

„Byls unavený. Na tom není nic špatného. Opravdu to bylo moc krásné.“ Bill se odvážil zvednout tvář a pohlédl mu do očí. I přesto, že se ještě pořád styděl, se konečně usmál. Nezáleželo mu na tom, zdali milování s Miou nebylo lepší, nebo hezčí. Tomovi to přišlo krásné.

Došlo mu, že za smutek v jeho očích zřejmě může vzpomínka na Andreasovo chování, a pochopil, že bude lepší, když se jej nebude na nic ptát.

Přitulil se k němu, hlavou se opřel o jeho rameno a zavřel oči.

„Miluju tě,“ šeptl.

Mírný tlak Tomova ukazováčku jej donutil zvednout tvář.

„Taky tě miluju, Bille,“ krátce jej políbil na rty. „Jsi celý můj svět,“ zachytil Billovy chvějící se rty těmi svými a líbal jej stejně intenzivně, jako když jej líbal poprvé. Vyděšeně, hladově, zoufale. V dešti.

Bill ochutnával rty, které byly obrazem protikladu. Zvenku studené a ošlehané větrem, zevnitř horké a spalující.

Julie, která se zbavila i posledních drobků chleba, se zachytila Tomova trička a nemotorně se postavila na nohy. Sledovala líbající se tváře obou tak dlouho, až nakonec sama zatoužila po pusince. Otevřela ústa, opatrně se naklonila a vlepila oběma mokrý polibek na líce.

Bill se tiše zasmál a přemýšlel nad významem Tomových slov.

Podruhé v životě, byl celým světem pro někoho jiného.

Tu první osobu již ztratil.

Podíval se na Tomovu usmívající se tvář.

Tu druhou ztratit nedokáže…

Parkem právě procházela jakási paní, asi ve středním věku.

Spěchala z práce, její unavené, smutné oči se rozhlížely po okolí a ve chvíli, kdy spatřila trojici u jezera, se zastavila a zůstala na nich viset pohledem. Park byl i v tomhle počasí plný lidí, ale líbající se dvojice s malým děvčátkem si nikoho nevšímala. Jako by byli v parku sami. Oči měli jenom pro toho druhého, něco si šeptli, a vzápětí se opět ponořili do vzájemného projevování si lásky a oddanosti.

Nechtěla se na ně dívat déle, než bylo vhodné, právě proto se vytrhla ze svého zamyšlení a vydala se dál.

Náhle se však nikam nehnala. Její unavený pohled byl nyní plný lásky a neskrývané radosti. Jako by během té chvilky omládla o několik let. Cítila se spokojená, i přesto, že se nejednalo o její vlastní štěstí.

Ušla několik metrů a naposled se ohlédla. Jejich pozice se změnily. Nelíbali se, tentokrát věnovali pozornost pouze maličké, která se usmívala a byla živým důkazem jejich radosti.

Žena se pousmála.

Takže jsi to přeci jen dokázal, Tome. Zachránil ses.

Alespoň jeden z nás.

autor: B-kay