Slave 12.

Když se vzbudili, bylo něco kolem jedné odpoledne, ale zato byli oba odpočatí. Když vstali, usmívali se na sebe, jako by se to, co se stalo předtím, nikdy nestalo. Oblékli si to nejpohodlnější oblečení, co měli, a společně sešli do kuchyně, kde překvapili Alici s Gustavem. Alice byla posazená na kuchyňské lince, tváře zarudlé a prudce dýchala. Dvojčata se však jen usmála a usadila se ke stolu. Vzali si talíře a společně zamířili na zahradu, kde se posadili k venkovnímu stolu a začali jíst.

Alice s Gustavem koukali z okna kuchyně, které vedlo na zahradu, a jen kroutili hlavami.

„Nechápu to. Ještě včera byli oba na sesypání, a teď jsou v pohodě. Tohle mi fakt hlava nebere,“ řekl Gustav a kroutil hlavou.

„To jsme dva. Nejvíc jsem nepobrala to, jak nás tu načapali, ale fakt to vypadalo, že si ničeho nevšimli,“ kroutila hlavou dívka.

„O tom, že by si ničeho nevšimli, silně pochybuju, protože oba jsou děsně vnímaví. To se mi kolikrát vymstilo, před nimi něco ukrýt. Vždycky mě prokoukli,“ odpověděl Gus a neurčitě se usmál na dívku vedle sebe.

Alice se mu taky podívala do očí a oba věděli, co se stane. Začali se k sobě přibližovat. Nic jim nebránilo, aby se políbili. Když se o pár sekund spojily jejich rty, bylo to, jako když vybuchne bomba plná vášně. Líbali se tak vášnivě, že jim po pár minutách docházel dech. Sice se od sebe na chvíli oddálili, ale stejně pokračovali.

Dvojčata zatím v tichosti obědvali, ale užívali si ticha a klidu kolem nich. Oba přemýšleli nad něčím jiným.

„Tomi, co kdybychom zajeli za našima?“ zeptal se Bill rasty.

„To jako dneska? Co tě to napadlo?“ podíval se na svého bratra, jako by spadl z višně.

„Jen tak. Navíc jsi tam už dlouho nebyl. Myslím, že by bylo dobře, kdybys tam na chvilku zašel,“ podíval se na něj černovlásek

„To jako sám?“ zeptal se Tom přidušeně.

„Neboj, budu tam s tebou. Nikdy bych tě v tom samotného nenechal. Takový přece nejsem,“ usmál se Bill a natáhl se po bratrově ruce, ležící na stole před ním.

Pevně mu ji stiskl, a to vykouzlilo na Tomově tváři malý úsměv. Pomalu dojedli, následně na to vstali a společně se vydali nahoru do pokoje, aniž by po sobě odnesli nádobí do kuchyně. Ne že by byli bordeláři, to ne. Jen nechtěli opět vyrušit ty dva tam.

Šli se nahoru převléknout, aby mohli hned vyrazit na hřbitov, navštívit jejich rodiče. Tomovi to o trochu déle trvalo, protože ho přece jen bolel snad každý sval. Bill ho koutkem oka sledoval a vždycky přimhouřil oči pokaždé, když sebou Tom bolestivě cuknul. Nelíbilo se mu, že jeho bratr musí trpět. Raději měl tenkrát u Bushida zůstat on, jen aby tohle nemusel jeho bratr prožívat. Měl tušit, že Bushido jde po Tomovi a ne po něm. Jak byli oba naivní.

Po pár dlouhých minutách byli oba konečně oblečení, vyrazili konečně ven z domu. Rozloučili se se všemi z party, nasedli do auta, přičemž Bill řídil. Vždycky to měli tak, že řídil Tom, ale tentokrát to chtěl svému bratrovi ulehčit. Tom se jen vděčně usmál a uvelebil se na sedadle spolujezdce, připoutal se a jen koukal ven předním sklem. Bill nastartoval, vyjel z garáže a vyjel na silnici.

Ke hřbitovu dojeli po půlhodině jízdy. Společně vystoupili z auta a hned zamířili k hrobu jejich rodičů. Tom byl ale každým krokem víc nesvůj. Nebyl tu od jejich pohřbu a věděl proč. Celé to prostředí hřbitova mu bylo nepříjemné, ale nechtěl Bill zklamat. Takže se každým krokem třásl víc, než bylo normální. Nakonec, po dlouhé cestě od hřbitovní brány, stanuli před hledaným hrobem. Bill si hned sedl na okraj hrobu a shrnoval nečistoty z trávníku. Tom se malinko naklonil blíž k náhrobku a do připravené nádoby vložil kytici, kterou cestou koupili. Podíval se přitom na fotky jejich usmívajících se rodičů. Tiše si povzdechl a posadil se na druhý okraj hrobu, aby pomohl bratrovi.

„Ahoj, mami a tati. Jste rádi, že jsem přivedl Toma s sebou a zdravého?“ Bill se usmíval, jako by s nimi mluvil. Tohle Tom nikdy nepochopil.

„To jsem rád, že jste rádi. Ale on je skeptik a myslí si, že mi přeskočilo, když tu s vámi mluvím. Nevěří, že tu někde jste s námi. Tak bych mu chtěl dokázat, že tu teď s námi jste. Mně jste vždycky svou přítomnost dokázali,“ mluvil dál Bill a v tu chvíli Tom ucítil na tváři slabý vánek. Skoro jako pohlazení jeho mamky.

Vykulil oči a černovláskovi hned došlo, že mu rodiče dokazovali to, že tu s nimi jsou.

„Cítíš ten vítr?“ zeptal se tiše rasta a koukal přitom do usmívající se tváře svého bratra.

„Jakýpak vítr?“ zeptal se Bill radostně.

„Budeš mě mít za blázna, když ti řeknu, že mi to připomíná pohlazení?“ zeptal se ho Tom udiveně.

„Nebudu. To je máma. Ta mi vždycky dává vědět, že tu je, svým pohlazením. Kdyby tu byl táta, tak ucítíš vítr na zádech. Vím… asi je to divný, ale já tomuhle věřím. Jak bys jinak vysvětlil, že vítr nefoukal do doby, než jsem je o to požádal?!“

„To nechápu. Myslel jsem, že je to jen výmysl. Že sis to jen vymyslel a věřil tomu, protože jsi byl na rodiče upnutý víc než já,“ odpověděl Tom překvapeně.

„Byli jsme na ně upnutí oba, to jen ty ses tu nechtěl od pohřbu objevit. Bylo mi to líto, když jsi sem nechodil,“ řekl mu tiše černovlásek a natáhl k němu ruku.

Tom ho za tu ruku chytil, ale koukal na fotky rodičů. Zničehonic se mu po tvářích začaly kutálet slzy.

„Mrzí mě, že jsem sem nechodil. Bál jsem se. Ani vlastně nevím čeho,“ ani nekoukal na svého bratra, už ani na fotky rodičů. Koukal do země mezi nimi a nechával slzy stékat po tvářích.

„Ale teď jsi tu. Už to bude v pořádku,“ usmál se černovlásek, ale bolel ho pohled na svého zlomeného bratra.

„Když jsem byl tam, tak jsem si přál, abych se přidal k rodičům. Ale on mi to nedovolil. Tolik jsem chtěl za nimi. Promiň mi to,“ šeptl Tom se stále sklopenou hlavou.

„Nedivím se ti, bráško. Já bych si taky přál umřít,“ přitakal Bill a pak mezi nimi nastalo ticho.

Bill jako by tiše rozmlouval s rodiči a v duchu je žádal o to, aby dali na Toma pozor. Nechtěl o něj přijít a přece jen nechtěl, aby se vrátil k Anisovi. To by rozhodně nepřežil. Nechtěl být sobecký, ale byl na svého bratra po smrti rodičů opravdu upnutý.

Tom si zatím v hlavě přehrával Bushidova slova, že se mu musí další den vydat, jinak bude ubližovat ostatním. Nechtěl to dopustit, ale Bill byl rozhodnutý jednat jinak, a to se mu nelíbilo. Vlastně vůbec netušil, co má jeho vlastní bratr v plánu. Jako by se vůči němu Bill uzavřel. Nechtěl mu nic říct, a to ho nejvíc trápilo. Jindy si říkali a prožívali všechno, ale teď to bylo jiné. Od té doby, co viděl to, co viděl, je jiný. Zamlklý a jakoby vůči Tomovi uzavřený. A to se rastovi nelíbilo. Chtěl svého veselého brášku zpátky asi tak stejně, jako chtěl Bill zpět toho sebevědomého Toma. Obojí ale bylo nemožné. Ne po tom, co prožili. Navíc se mu Bill uzavřel i jinak. Neřekl mu nic o tom, co se s ním dělo, když byl u Bushida. Jako by mu to tajil.

Musel se zeptat Georga, který o tom celém věděl. A právě Georg mu řekl, jak se sesypal, když se vrátil od Bushida, ale bez něj. Po tom, co mu Anis vyhrožoval, že pokud se někdo z jejich party přiblíží k jeho domu, tak Tomovi ublíží tak, že si to nikdo nedokáže představit. O tom, jak Bill cítil všechno, co mu Bushido dělal a těžko to snášel.

Toma tohle trápilo, ale nevěděl, jak o tom začít. Věděl, že by si o tom měli promluvit, ale netušil jak na to.

Dřív, než by to sám čekal, se ale Bill postavil a s tichým rozloučením se vydal pryč. Jako by chtěl dát Tomovi prostor k vyslovením svých obav. Tom chvíli sledoval jeho záda, až se otočil k náhrobku a povzdechl si.

autor: T-KAY