And the winner is… 21.

Ahojte děcka 🙂
Jsem vážně moc ráda, že povídka sklízí takový ohlas i teď 🙂 Komentáře mě moc těší a o to víc mě to baví 🙂 Ještě nějak konec neplánuju, tak se máte rozhodně na co těšit 😉 Navíc teď přibude v co nejbližší době nějaká jednodílka. Mám i nápad, ale jenom ještě nebýt líná a sepsat to do nějaké formy, že :D… Tak zatím si užijte další pokračování, a pak se uvidí.

„Tome! Ty pitomče!“ smál se, když se mu povedlo uvolnit ruku z úst. To už se smál i Tom a otočil ho k sobě. Políbil ho, a pak mu mlčky otevřel dveře, aby si nasedl. Měl pro něj překvapení. Sedl na místo řidiče a vyjeli.

„Co máš v plánu?“ zeptal se Bill, když jeli na druhou stranu, než byl jeho byt.

„Uvidíš,“ ušklíbl se Tom a položil mu ruku na stehno.

Asi po půl hodině dojeli k parku, kam v létě chodí hodně lidí sportovat. Tom vystoupil a otevřel dveře Billovi jako správný gentleman. Zavázal mu oči a vedl ho neznámo kam do hlubin parku. Byla tma jako v pytli, takže Bill ani nemohl vědět, v které části parku právě jsou.

„Kam mě to vedeš?!“ smál se Bill, a i přesto, že ho Tom vedl, měl natažené ruce před sebou, aby někde nenarazil.

„Neboj se, už tam budem,“ zasmál se Tom a odbočil na poslední zatáčku k jezeru. Už z dálky sem doléhalo slabé světlo svíček a tichá hudba houslí. Takže všechno bylo tak, jak má. Tom se usmál a zrychlil trochu krok.

„Už jsme skoro tam,“ ujistil ho. Následně sundal Billovi šátek z očí a ustoupil několik kroků.

„Tomi to je nádhera,“ vydechl Bill dojatě a usmíval se.

„A je to jenom pro tebe. Chtěl jsem ti dokázat, že… jsi pro mě prostě nejdůležitější člověk na světě,“ vzal ho Tom za ruku a usmál se. Bill ho hned objal, a potom si šli sednout ke stolu. Tahle idyla ale neměla trvat dlouho.

„A co jsem měl asi dělat?! Řekni mi co?!“ ječel Bill na Toma, který naštvaně přecházel po místnosti jejich teď už společného bytu.

„Nevím, třeba jsi mu nemusel strkat jazyk do krku, když jsem se na pět minut vzdálil!“ odvětil stejným tónem Tom a rozhodil rukama.

„Moc často tu nejsem,“ usmál se Bill a podali si ruku. Pak následovaly další panáky a smáli se spolu. Pak to přišlo jako blesk. Bill ani nevěděl jak, ale blonďák ho objímal a líbal. Černovlásek už byl tak opilý, že už mu to i oplácel, ale to se přihnal Tom a srazil blonďáka k zemi spolu s ostrými nadávkami.

„Tome, nech ho, nic se nestalo!“ začal křičet Bill a snažil se Toma odtáhnout.

„Tomi, já… byl jsem opilý. Nevím, jak se to stalo,“ vzlykl černovlásek a podíval se na Toma přecházejícího po pokoji.

„Možná… že to byla chyba… že jsem si s tebou začal. Měl jsem to tušit,“ dořekl Tom a odešel do pokoje.

„Lásko, prosím, nechoď!“ chytl ho černovlásek za ruku a vyděšeně hleděl do jeho očí.

„Promiň, Bille, potřebuju být… chvilku sám,“ tak zněla jeho poslední slova, než vyšel ze dveří a nasedl do auta. Nevěděl, kam má jet. Nakonec namířil za Kattrin. Vždycky mu se vším pomohla. A doufal, že by ho mohla potěšit i teď.

Dny ubíhaly a Bill si nevěděl rady. Nevycházel z bytu, s nikým nekomunikoval. Jenom Toma zasypával hromadou zpráv a hovory. Nechával mu i vzkazy. Ale nic. Neozýval se. Až Bill pomalu začínal věřit tomu, že je vážně konec. Nechápal to. Ano, dobře. Kdyby se s ním býval vyspal. To by se dalo pochopit. Ale jenom pusa? Z toho přemýšlení mu bylo smutno a znovu se rozplakal. Vedle sebe na posteli měl poloprázdný kyblík se zmrzlinou a všude kolem se válely kapesníčky. Oči opuchlé a srdce na milión střepů. Bylo tu bez Toma šíleně prázdno.

Odpoledne toho dne se bytem rozdrnčel zvonek. Černovlásek se tedy vyhrabal z postele a šel otevřít. Do bytu se mu jako neřízená střela vřítil jeho nový kamarád Ryan. Pomáhal na vystoupeních jako zvukař. Vlastně patři do jeho týmu.

„Bille můžeš mi vysvětlit, co je s tebou?!“ vyjel na něj, sotva co Bill zavřel dveře, a hodlal se odebrat zpátky ke svému sebeužírání, ale Ryan ho vzal za ruku a dotáhl do koupelny. „Sakra, podívej se na sebe!“ donutil ho, aby se na sebe podíval do zrcadla. Měl pravdu.

„To… to nejsem já,“ vydechl černovlásek zoufale a hleděl na údajně svůj odraz v zrcadle. Měl kruhy pod očima a o jejich zarudlosti ani nemluvil. Vlasy měly nepřirozený tvar a celý byl tak divně pohublý. Nebylo divu, když skoro nic nejedl.

„Ale ano, jsi to ty… takže já mám návrh. Ty si dáš teď horkou sprchu, uděláš ze sebe člověka a zajdem někam na oběd, hm?“ usmál se Ryan a doufal, že Bill jeho návrh přijme. Nejdříve se tvářil, že ho to nezajímá, ale nakonec pod Ryanovým nátlakem přijal a šel se osprchovat. Až se sám divil, jak mu horká voda ulevila. Další hodinu mu trvalo, než se vypravil, a blonďák nadšeně sledoval, jak se Bill dostává do formy. Upravil si vlasy, pak se navzájem nalíčili a vyrazili ven.

Bill zpočátku odmítal vyjít ze zahrady, ale Ryan ho prostě vytáhl za ruku a snažil se ho nějak rozveselit. Znali se sice jenom chvilku, ale i tak věděl, jak na něj.

Přesně jak doufal. Než došli do města, viděl už toho Billa, co zná. Toho vysmátého mladíka, který se raduje ze života. Zasypával ho vtipy a snažil se tuhle skvělou atmosféru udržet co nejdéle. A dařilo se mu to.

Později už seděli v jedné z Billových oblíbených restaurací a čekali na jídlo. Bill vyklopil Ryanovi všechno, co se stalo. Blonďák nechápal. Jak mu to mohl udělat? Říkat takové věci? Bill byl dobrý člověk. Jenom když se napil, tak dělal blbosti, ale to přeci každý! Nechtěl vidět Toma, co dělal předtím, než potkal tohohle anděla, který by neublížil ani mouše.

„Ryane, co mám dělat,“ popotáhl tiše Bill a stiskl kamarádovu ruku.

„Musíš mu dát čas a… on se vrátí, neboj se,“ pousmál se blonďák a stiskl mu ruku zpátky. To už jim přinesli jídlo, tak se do toho dali.

Ještě chvilku poseděli, a pak vyrazili znovu ven. Zrovna ve městě byla pouť, tak Ryana napadlo tam zajít. Bill hned souhlasil, že je to skvělý nápad, tak sedli na metro a vyrazili.

Hned jak tam dorazili, všude bylo plno lidí. Jak rodiny s jejich ratolestmi, tak páry jako byli zrovna tak i oni. Prolezli snad všechny atrakce a bezvadně se bavili. Bill zapomněl aspoň na chvilku na všechny starosti. Jejich výlet zakončili již za šera procházkou s cukrovou vatou.

„Ryane, děkuju ti za super den,“ usmál se vděčně Bill na svého kamaráda a dal si do pusy další velké sousto cukrové vaty. Blonďák se jenom usmál.

„Zlato, neděkuj, to je jasný,“ usmál se blonďák a drcnul do Billa loktem.

„Ale den ještě nekončí, ne?“ mrknul na něj Bill a usmál se. Blonďák mu úsměv opětoval a oba se rozesmáli na potemnělou, liduprázdnou ulici. Metrem dojeli k Billovi domů. Pořád vysmátí a s myšlenkami na super večer strávený v nějakém baru. Ale jen co odemkli dveře…

autor: Iveth Biersack