autor: Starling011
*o tři měsíce později*
Bill vstal se sluníčkem jako obvykle a česal si vlasy, když Tom vešel dovnitř. Bill sebou už necukal pokaždé, když se zavřely dveře. Měli množství případů, kdy selhala disciplína, ale Bill viděl několik dalších veřejných potrestání, což jej vždy přimělo k poslušnosti. Taky slyšel výstřely, které se někdy ozývaly v noci.
Tom viděl, jak Bill zakroužil rameny v mírném nepohodlí, tuhle noc měl ruce vytáhnuté nad hlavu přes tři hodiny, dokud mu Tom nedal povolení udělat se. Bill si vedl velmi dobře. Pak, když jej Tom nechal vyvrcholit, Bill téměř okamžitě usnul.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Tom, když si sedal za stůl, kde již bylo připraveno jídlo. Bill jej objednal od stráží. Zvládal své povinnosti dobře.
„Ano, pane,“ odpověděl Bill a otočil se, aby se mohl na Toma podívat, když už si uvědomil, že přišel. Na těle měl už jenom pár zranění, a to většinou jen z toho, když mu Tom stiskl boky až příliš silně, nebo mu udělal cucflek na krku. Dnes byla však jeho kůže perfektně nepoškozená, protože po sprše bude v zeleném rouše s Tomovou insignií na sobě, a Tom bude povýšen do dlouhého šedého roucha mistrů.
Bill se k němu u stolu připojil poté, co si vyčesal mimořádně nepoddajný uzel.
„Takže, co se bude dít dnes?“ zeptal se. Byl si vědom toho, že dnes se něco stane.
„Půjdeme do sprch, pak dolů za Mistrem Zbraní, pro tebe Mistrem Jorgem, a tam tě převléknou do zeleného roucha…“ Tom nedokončil, když viděl, jak se Billovo čelo nechápavě pokrčilo.
„Ano? Řekl jste, že žlutá je pro běžné obyvatelstvo. To si mě už někdo vzal?“ zeptal se Bill. Tom se usmál, Bill měl úžasnou paměť.
„Jo, já,“ řekl Tom a Bill na okamžik otevřel ústa. „Doufám, že je to v pohodě.“
„Ano, pane,“ odpověděl Bill a upřel pohled do talíře, když se začervenal, a Tom se ušklíbl. Po tom, co překonali všechen vzdor a všechno ostatní, Bill byl vážně sladký. Nechal Billa vychutnat si ten fakt, že si jej někdo vzal hned a nemusel si projít peklem zvaným běžné obyvatelstvo, než na něj sesype další novinky.
„Po tom, co dostaneš zelené roucho, dostaneš aspirin, a moje insignie ti bude vytetována zezadu na krk,“ řekl Tom a Bill vzhlédl s překvapením.
„Tetování?“ zeptal se Bill.
„Dvě už máš a jedno je fakt velké. Neříkej mi, že se bojíš malého kroužku,“ řekl Tom. Nakreslil svůj znak na ubrousek a posunul ho k Billovi.
„Moje tetování jsou dělána profesionálně,“ odpověděl Bill a prstem obkresloval znak na ubrousku.
„Jsou velmi důslední a čistotní,“ ujistil ho Tom. „Tak pojď,“ Tom pomohl Billovi na nohy. Bill se oblékl a nechal Toma, aby mu dal obojek.
„Budu muset po dnešku nosit obojek?“ zeptal se Bill.
„Ne, pokud ukážeš, že mě dokážeš následovat i bez něj,“ řekl Tom a Bill se jemně pousmál.
Sarah si právě vyplachovala šampón z vlasů, když vešli dovnitř, a Bill si všiml, že její pokožka je stejně čistá jako ta jeho. Leah a Tom si dávali tenhle týden obzvláště pozor, co se týkalo poškození jejich kůže. Musela být perfektně čistá, když měli přijít do převlékací místnosti.
„Ahoj,“ řekla, když vešel dovnitř.
„Nebuď tak nervózní,“ odpověděl Bill s úsměvem.
„Tobě se to lehce řekne, Tom si tě definitivně bere. Já jdu mezi běžné obyvatele,“ řekla Sarah.
„Kdo mi to tady vždycky říkal, že se nemám nechat tímhle místem zlomit?“ zeptal se Bill.
„Já jenom… nevím, jak to dneska zvládnu. Všechno, co jsem znala, byla Paní Leah, a teď najednou budu čerstvé maso a každý se mě bude moct dotýkat. Nejsem si jistá, že na tohle bude můj optimismus stačit,“ řekla Sarah.
„Budeš v pohodě,“ řekl Bill a ona se usmála.
„Nechceš se přece zpozdit,“ řekla Sarah a vtiskla mu do ruky mýdlo. Vzal si ho a začal ze sebe drhnout pot z noci. O pár chvil později už bylo slyšet jenom klábosení venku za dveřmi a teplou vodu dopadající na kachličky ve sprše, pak Leah zavolala Sarah pryč. Krátce stiskla Billovu ruku a nechala si roucho přetáhnout přes hlavu a vodítko připnout zpátky k obojku. Její tvář byla bílá.
„Vypadala nervózně,“ řekl Tom.
„Má strach z běžného obyvatelstva,“ odpověděl Bill, vymývajíc si šampon z vlasů a škubl sebou, když prsty přejel přes citlivé místečko vzadu na hlavě, kde mu Tom zajel prsty do vlasů a škubl s nimi zpátky, aby se dostal k jeho krku.
„Bude v pořádku,“ řekl Tom. Podle Billa to znělo necitlivě, ale přikývnul i tak. „Tak pojď.“ Bill se sebou nechal udělat přesně to samé, co Sarah, a byl veden raději než dolů, nahoru. Tom jej dovedl do pokoje, kde byla jenom Sarah a ještě jedna holka, kterou Bill neznal. Tom ho tam nechal a Bill se usadil vedle Sarah.
„Co budeme dělat teď?“ byl Bill zvědavý.
„Budeme čekat,“ odpověděla Sarah a Bill přikývl. Holka na druhé straně pokoje je sledovala s opovržením, a pak se otočila zpátky ke stěně bez oken. Sarah a Bill se na sebe podívali, a pak se rychle podívali jinam, aby zabránili výbuchu smíchu nad jejím chováním.
Vypadalo to, že tady budou sedět donekonečna, ale pak kliknul zámek a Jorg vešel dovnitř. Bill a Sarah se okamžitě postavili a podle jeho instrukcí se otočili ke zdi. „Ty jsi?“ Jorg začal s dívkou na konci a ona polkla a podívala se dolů na nohy.
„Amelia Harrison, můj trenér byl Kelvin, pane,“ řekla tiše. Bill s ní soucítil, bylo očividné, že její trenér k ní byl velice krutý a vypadala tak na čtrnáct.
„A ty?“ zeptal se a přešel před Sarah.
„Sarah Wilson, moje trenérka byla Leah, pane,“ odpověděla silnějším hlasem, ale taky se dívala dolů na své bosé nohy.
„A ty?“ zeptal se Jorg a postavil se před Billa. Billovi chvíli trvalo, než sklopil pohled na své vlastní nohy, ale pořád si všímal Sarah a Amelie.
„Bill Trumper, můj trenér byl Tom, pane,“ řekl Bill a Jorg si něco zaškrtnul v sešitě. Jeho šaty byly o několik odstínů světlejší než černé, ale pořád tmavší než roucha mistrů.
„Dobře, svlékněte se z vašich učňovských rouch,“ rozkázal Jorg a přešel ke stolu, položil na něj zápisníček. Před Billa položil zelené roucho, před Amelii a Sarah žluté. Amelia zděšeně vykřikla a začala protestovat.
„Pane, Eric říkal, že by…“ zmlkla, protože jí Jorg střelil facku.
„Nebudeš mluvit, dokud ti někdo neřekne. Budeš nosit ty šaty, které od tebe dům vyžaduje, nebo se tě zbavíme, rozumíš?“ zeptal se Jorg. Přikývla a polkla, když se narovnala. „Oblečte se do rouch, která jsou před vámi. Mluvení není zapotřebí.“
Sarah byla první, co splnila příkaz, a Bill ji následoval a byl smutný z toho, že Sarah bude mezi běžnými obyvateli. Bylo hezké mít tady kamarádku. Amelii v tichosti tekly slzy dolů po tváři, když si navlékla žluté roucho, ale Sarah nehybně stála, a to, že byla nervózní, bylo znát jenom z toho, že se jí třásly ruce a byla bledá v tváři. Zatnula pěsti a dívala se vpřed.
„Teď počkáš venku, dokud Mistr Tom na tebe nebude připravený. Amelie, Sarah, vás odvedu mezi běžné obyvatele,“ řekl Jorg a vedl všechny tři ven. Přimkl Billa ke zdi, ve které byly zabudovány okovy.
„Já nechci do běžného obyvatelstva,“ zakřičela Amelie a kroutila se, když se Jorg soustředil na jeho zápěstí. Nezajistil Billa úplně a než odešel za Amelií, stráže drželi křičící dívku, která se pokoušela bít, dokud Jorg nezajistil zámek na Billově zápěstí a nepoložil klíček na stěnu naproti, pryč z jeho dosahu.
Jorg vzal stále se vzpouzející dívku pryč, Sarah ho klidně následovala. Ameliin přetrvávající křik přestával být přes kamenné zdi slyšet a Sarah po něm vrhla jeden smutný pohled předtím, než zmizeli za rohem, a pak osaměl.
Po chvíli Billa ruce bolely z polohy, do které je pouta tlačila, ze studeného kamene ho zábly nohy a roucho bylo tenké, tak se chvěl. Když mu začaly cvakat zuby, vešel strážný, odemkl jej a odvedl ho do jiné místnosti. Ukázal na dvě malé bílé tabletky aspirinu a sklenici vody.
Konec konců, bylo tady teplo, pomyslel si Bill, když polkl tabletky s vodou. Tom a hustě potetovaný muž vešli dovnitř, když se strnulost z aspirinu začala hlásit o slovo. Tom mu ukázal na židli před chlapem. Bill tam šel trochu neochotně.
„Tak jo,“ řekl muž a Bill se posadil na koženou židli a cítil drsné ruce, jak mu odrhnuly vlasy na stranu a připnuly je ne moc jemně předtím, než nastartoval tetovací pistoli a bez ničeho jako varování ji přitiskl na Billovu kůži. Bill vynaložil všechno úsilí na to, aby neuhnul, když udělal první tečku. Zatnul zuby a držel, aspirin trochu pomáhal ulevit bolesti, ale zažil tady už o dost horší než teď.
Byl vděčný, když se vlhká látka přitiskla na podrážděnou kůži, a pak přes to byla přelepena bandáž. „Je to všechno?“ zeptal se muž.
„Jo, díky,“ řekl Tom a muž se spakoval a šel pryč. „Jsi hladový, nebo raději půjdeme zpátky do ubytovny a půjdeme spát?“ zeptal se.
„Nemám hlad, pane,“ odpověděl Bill.
„Tak teda jdeme do ubytoven,“ řekl Tom.
*~*
Bill byl potichu, když šli k pokoji, který byl teď jeho. Byl zařízenější než cela v suterénu, kde byl předtím. Byla tam normální postel s polštáři a dekou. Nebyla to moc hezká postel, ale byla to postel. Stěny byly omítnuté, ale nebyly namalované, a na podlaze byla tenká vrstva drsného průmyslového koberce přes kameny.
V rohu byl stůl se dvěma židlemi, trochu robustnější než ten v suterénu, ale mohl vidět vědro s odtokem v nejtmavším rohu místnosti; v duchu si povzdechl, některé věci se prostě nikdy nezmění. Byl tady taky noční stolek s prasknutým, ošumělým zrcátkem a s křehkým kartáčem na vlasy a kartáčkem na zuby na tvrdém dřevě. U stěny byl malý set skříní a prázdné místo na podlaze a Bill ustoupil a zachvěl se. Vypadalo to, že i navzdory změně v jeho postavení se nevyhne sadistickým rituálům tohoto místa.
Na tom ale nezáleželo, připomenul si, byl na tom pořád lépe než Amelia a Sarah, které byly mezi běžnými obyvateli. Pokoj byl přepychový v porovnání s tím předešlým, pokud se teda cela v suterénu dala nazvat pokojem.
„Požádal jsem je, aby tě dali do pokoje s oknem,“ řekl Tom, když Bill nějakou chvíli mlčel. Bill se podíval směrem k oknu, na které poukázal Tom, bylo špinavé, ale bylo přes něj vidět a ukazovalo ty samé hory co předtím.
„Díky, pane,“ řekl Bill a Tom přikývl. „Víte, které pohoří to je?“
„I kdybych věděl, tak bych neměl povoleno říct ti to,“ řekl Tom a Bill přikývl, čekal to. „Zvykl jsem si představovat, že jsou to Rockies, protože to bylo pohoří nejblíž místu, kde jsem žil, ale nemají permanentně zasněžené vrcholky a jsou moc špičaté.“
„Mohly by to být Sierra’s, můj táta mě tam vzal, když jsem byl mladší. Byly špičatější než Olympian Mountains ve Washingtonu, kde jsem vyrůstal,“ odpověděl Bill.
„Byl jsi unesen z Washingtonu?“ zeptal se Tom napůl zmateně a napůl pobaveně.
„Studoval jsem v New Yorku na NYU, když mě vzali. Téměř jsem si přál, abych zůstal doma, nezaujal bych tam a neměl tam úspěch, ale byl bych doma,“ řekl Bill a Tom cítil píchnutí v srdci, prvně proto, že Bill s ním nebyl šťastný, a za druhé kvůli tomu stejnému, co si zvykl cítit vždy, když si vzpomněl na to, jaký krutý to byl osud držet je spolu tady.
Tom byl Billem fascinován, jeho jemná bledá pokožka a tmavé vlasy, to, jak se uměl červenat a stydlivě klopit pohled pokaždé, když Tom řekl něco, co bylo nepopiratelně sladké. Způsob, jakým uhnul pohledem a zatínal zuby pokaždé, když jej Tom naštval, ale neměl dovoleno mu odpovědět, to, jak kráčel a hýbal se s lehkostí i po drsném tréninku, to všechno dělalo Toma až přehnaně ochranářského vůči Billovi.
Věděl, že Bill neoplácí jeho city a pravděpodobně ani nikdy nebude.
Někdo dlouze zaklepal na dveře, Tom nechal osobu vejít a viděl, jak Billova chvilka skončila a postavil se zpátky ke své zdi. Za poslední tři měsíce se velmi efektivně obrnil, jenom Toma nechal vidět jeho zranitelná místečka, když si byl jistý, že nebudou použita proti němu. Osoba za dveřmi byl přesně ten někdo, koho doufal, že dnes neuvidí. Gustav. S respektem se uklonil a viděl Billa, jak si kleknul, jak bylo vyžadováno. Když Gustav vešel, jeho černé roucho šustilo po podlaze.
Tohle bylo poprvé, co byl Bill dost blízko na to, aby viděl, že na rozdíl od jeho roucha, které bylo bavlněné, nebo od Tomova hedvábného, Gustavovo bylo saténové.
„Tome,“ Gustav položil teplou ruku pod Tomovu bradu a Tom odolal nutkání odstrčit ho. Jednou, když si jej Gustav vzal, byl tak ubolený a dobitý, že kvůli bolesti nemohl dýchat. Jorg byl tak laskavý, že mu dal týden na zotavení, i tak to nebylo dost. Nechtěl vidět Billa, jak si tím prochází.
Byl v pasti stejně jako Bill, Gustav měl vyšší postavení než on a mohl mít kohokoli, koho chtěl. „Gustave,“ řekl Tom a stiskl jeho ruku, bylo to jako výsměch kamarádskému potřesení rukou. Gustav ho pustil a otočil se k Billovi, který pořád klečel, a obešel ho.
„Takže tohle je tvůj nový otrok,“ řekl Gustav a obcházel Billa. Nebyla to otázka, ale věděl, že kdyby neodpověděl, riskoval by Gustavův hněv a neschytal by to on, ale Bill.
„Ano, pane,“ odpověděl Tom.
„Je dobře vytrénován?“ zeptal se Gustav.
„Na někoho, pro koho je tenhle život nový a není zvyklý na naše způsoby, je obzvláště dobře vytrénován, ale v porovnání s ostatními, kteří jsou tady déle, je pořád velmi tvrdohlavý a nespolupracující,“ řekl Tom. Nebyla to tak úplně pravda, Bill sice měl několik tendencí, které se jen tak neztratí, ale choval se lépe než mnozí z oceněných mazlíčků.
„Mám rád malý odpor,“ řekl Gustav a chytil Billa za bradu, donutil ho zvednout ji. Bill klopil pohled, což zapříčinilo, že se jeho řasy otřely o jeho pokožku tím okouzlujícím způsobem, jako hned po tom, co se probudil. Očividně tím neúmyslně okouzlil i Gustava. „Podívej se na mě.“ Bill zvedl své medově hnědé oči k téměř černým duhovkám mistra domu a uhnul, když uviděl krutostí přesycený pohled. Tomovy oči měly vždy jiskřičku sympatií a lítosti z toho, kolik zranění mu způsobil, usnadňovalo to zraněním se zahojit.
Pochyboval, že Gustav někdy vůbec něčeho litoval, obzvláště výprasků, které způsobil své ženě. „Pane, doufal jsem, že bych s ním mohl strávit jeho první noc já,“ řekl Tom a doufal, že to Gustava nenaštve, chtěl, aby Gustav nechal Billa na pokoji.
„Měl jsi to privilegium po tři měsíce. Je na čase, aby mu bylo představeno něco jiného,“ řekl Gustav a Tom viděl, jak Bill polknul. Gustav pustil jeho bradu a ustoupil. „Vstaň.“ Bill pohlédl na Toma, jehož pohled mu říkal ‚Poslouchej jeho příkazy,‘ a pak se rychle vyšvihnul na nohy. „Následuj mě,“ Bill následoval Gustava ven a podíval se naposledy na Toma, který mu krátce stiskl ruku, když procházel kolem. Bill si nebyl tak úplně jistý, zda věděl, co se bude dít teď.
autor: Starling011
překlad: Psycho
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
žjůů takže tom billa miluje??.::D no konečně..:D ale Bill mu je taky bude opětovat musí no ale snad okouzlil Gusťu natolik že mu moc neublíží no holt si to Bill vytrpí a pak ho bude Tom utěšovat ..:D:D rychle další díl krása..:D
Ne Gustav vážně ne. Doufám, že mu moc neublíží, protože jinak to bude v pytli. Pořád tak nějak očekávám a tajně doufám, že se těm dvěma podaří odtamtud nějak utéct 😀
verim tomu, ze tuhle noc Bill protrpi a bude z nej chudak .. :/ no, ale kazdy si tim urcite jednou projde, jak si tim prosel Tom, tak si timhle projde i Bill a mozna se dostane na lepis uroven, i kdzy ted ziskal zelene roucho.. no kdo vi, uvidime ..
Bille snad to prezijes .. A Tome, konecne si tak nejak uvedomuje,s ze ho milujes a, ze je pro tebe necim zvlastnim 🙂
Néééééééé 🙁 Ten konec se mi nelíbí ani trošku! 🙁 Já už trpím teď, a to mu Gustav ještě nic neudělal! Nechci, aby s ním strávil noc, nechci aby spolu cokoli dělali, ale hlavně! Nechci, aby Billovi jakkoliv ublížil, což vím, že mu udělá 🙁 Já jsem z toho smutná už teď 🙁 Achjo, a to jsem doufala, že všechno už bude jenom lepší a lepší..a on si přijde Gustav, zmyslí si, že chce Billa a je to 🙁 Tohle je vážně nespravedlnost..když je Tomův, tak je Tomův! Tak ne že si ho může Gustav půjčovat kdykoli bude chtít..Vůbec se mi to nelíbí! 🙁 Teď jenom doufám, že v dalším dílu nebude popisováno, co všechno s ním Gustav dělá, protože to bych nesla hodně těžce. Je to naprd, že s tím ani Tom nemůže nic udělat 🙁 Chudinka Bill ;( Čím vším si bude ještě muset projít 🙁 A když mu Tom stiskl ruku, když Bill odcházel..bože, mě se chtělo brečet! Ani nevím, proč mě to tak dostalo 🙁
Ale aspoň něco vidím na tomhle dílu pozitivně! Jsem opravdu neskutečně šťastná, že Tom povýšil ny mistra a mohla si přivlastnit Billa! Opravdu jsem ráda, že se Bill nedostal do rukou někoho špatného, třeba Georga..A taky jsem ráda, že má Bill o hodně lepší pokojík (jestli se tomu tak dá vůbec říkat!). Tom mě prostě těší čím dál víc 🙂 To, jak myslel na Billa a chtěl, aby mu dali pokoj s oknem, bylo od něj opravdu velice pozorné! I když, vlastně se není ani čemu divit, že pro něj chce Tom jen to nejlepší. Když jsem jsem si dnes četla, jak moc ho má Tom rád, tak mi poskočilo srdíčko radostí! Pěvně věřím, že se i Billovy city časem změní 🙂
Opravdu mockrát děkuji za další překlad této skvělé povídky! ♥♥
occch chudáčik dúfam, že mi veľmi Gustav neublížii 🙁
Ach ne, tohle asi nedopadne dobre. Jsem rada, ze Billa dostal Tom, ale to s tim Gustavem je dost spatne. Snad to dopadne dobre.
Jéééj chudák Bill, Gustav asi nijak opatrný nebude, ale aspoň že není Bill mezi tím lidem nebo jak to bylo :DD nebo ještě líp že ho nemá Georg :DD homen dáál 🙂
Tak nejdřív jsem byla nadšená, jak se to pěkně vyvíjí, že Tom Billa dostane a tomu to, zdá se, ani nevadí, ale ten konec všechny mé pozitivní pocity z tohohle dílu rozdrtil na padrť… doufám, že Gugu Billovi moc neublíží. Ale musím říct, že je opravdu zvláštní si ho představovat v takovémhle postavení