The Secret of Collegian 1.

* Tom = Clarrkys

Bill

Povzdychl jsem si a podíval jsem se z okna. Venku je krásný letní den, ideální na to vylepit se někde k vodě chytat bronz. Vždyť na to se těším už několik týdnů. Vlastně už celý rok, ale posledních pár týdnů jsem měl takové stresy okolo školy, že bych byl raději všude jinde než právě tam. Myslel jsem si, že přechod z gymplu na vysokou nebude až takový šok, ale bohužel jsem byl trochu naivní. Bylo to utrpení. Dokonce jsem vážně uvažoval o tom, že se na to vykašlu, že to prostě vzdám a zkusím to někde jinde. Někde kde to bude větší pohoda. Jenomže medicína byla vždycky mým snem.

Už je konec roku, první semestr jsem zvládl. Nebylo to sice úplně v pohodě, něco jsem dokonce opravoval, ale zvládl jsem to. Teď už jen hypnotizuju monitor svého laptopu a čekám, kde se na něm konečně ukáže můj výsledek. Ten vyučující slíbil, že to tam do desíti bude. Samozřejmě jsou dvě odpoledne a nic se neděje. Stále mě udivuje to, jak si každý, kdo učí na vysoké škole, dělá, co chce. Každý si myslí, že právě ten jeho předmět je nejdůležitější a že bez něj v životě nepřežijete ani pět minut. A o sobě si snad myslí, že jsou bohové. Oni můžou zadávat všechno po termínu, oni můžou chodit pozdě, rušit konzultace, ignorovat naše maily a otázky. Ale stačí jedna naše chybička a smlsnou si na nás jak sup na mršině.
Z přemýšlení mě probere slabé pípnutí a já hned koukám do svého elektronického indexu.
„Sakra,“ zakleju nahlas a znova si povzdechnu. Nedal jsem to. Mám hotové všechny předměty, ale nedal jsem zkoušku z anatomie. Ta je asi netěžší, takže budu muset zabrat, abych ji napodruhé udělal.

*

Zhluboka se nadechnu, zaklepu na kancelář toho profesora z anatomie a pomalu vejdu. „Dobrý den, můžu?“ zeptám se tiše a on jen přikývne a ukáže mi na židli naproti něj.
„Víte, já jsem nenapsal ten test z anatomie, tak bych se rád domluvil na nějakém náhradním termínu,“ řeknu trošku nesměle a koukám na něj s prosíkem ve tváři.

Tom

Cítím, jak mě na zádech hřeje sluníčko, které se mi dotěrně dostává do kanceláře i přes zatažené závěsy. Nejradši bych byl někde jinde, vlastně jsem měl už před třemi dny odjet s pár starými přáteli na takovou menší dovolenou. Když jsem studoval, šlo to poměrně lehce, užíval jsem si dost volna, když jsem teda zrovna nemusel ležet v knihách. Byl jsem chytrý a dalo by se říct vzorný student, ale rozhodně ne zase žádný maniak, který by se ve dne v noci jen učil. Měl jsem prostě talent od přírody… Tehdy bych si ale nikdy nemyslel, že skončím zrovna tady, že budu na lékařské fakultě přednášet anatomii. Někteří moji spolužáci z doktorského studia na přírodovědecké zůstali ve výzkumu, ostatní se vypařili bůhvíkam, mně nezbylo nic jiného, než po roce bez pořádné placené práce tohle přijmout. Ještě pořád cítím v kostech ten pocit, že nedávno jsem já seděl v lavicích a nadával na všechny přednášející, všechny, co nás otravovali na cvičeních, drtili nás a ještě to vypadalo, že je to fakt baví. Pamatuju si ten pocit, jak jsem na všechny nadával a všechny nenáviděl. Teď jsem v té stejné pozici já a jen můžu doufat, že nemají o mně studenti ten stejný obrázek, jako jsem měl já…

Všichni známí mi říkali, že když budu učit, budu si užívat volné víkendy a prázdniny, že to bude práce, jakou by si jiní mohli jen přát… kdyby tak nekecali. Zrovna tady sedím, léto v plném proudu a já se tady musím štvát s těma nemožnýma, kteří nejsou schopni udělat zkoušku z anatomie, místo toho, abych si odjel někam na dovolenou, třeba se vyplázl na pláži u moře. Dokonce jsem upustil od požadavků, které na studenty mají ostatní profesoři, všichni je štvou s ústními zkouškami, ale abych hned první rok neudělal u studentů špatný dojem, domluvili jsme se ‚diskrétně‘ na písemném testu. Učím nejen mediky, ale i ty ostatní – sestry, laboranty a podobně, ale stejně se mi pletou dohromady, jen mediky mám trochu prokouknuté. Nejvtipnější na tom je, že většinou naši budoucí doktůrci mají s anatomií největší problémy. Taky na ně jsou největší nároky, ale na koho jiného bychom je měli mít než na ně?

Zrovna přemýšlím, jestli tento víkend mám jet s kamarádem na takový odpočinkový výlet k řece, nebo se na všechno vyprdnout, protože stejně budu muset opravovat další a další opravné testy. Myšlenky mi letí hlavou v plném proudu, když v tom někdo vejde dovnitř. Prohlídnu si toho kluka, když se posadí na židli naproti mně. Hned ho poznám, nevím jméno, ale vím, že je student prvního ročníku a na cvičeních měl trochu problémy s pažní kostí, nevzpomenul si při zkoušení ani na jeden výběžek na proximálním konci humeru. Taky na pitevně nepoznal rozdíl mezi musculus deltoideus a musculus infraspinatus, což je opravdu velká a zásadní chyba. Ani se nedivím, že se mu ten první test nepodařil. Prohlídnu si ho, vždycky se mi líbilo, jak se oblíká, vyniká tak mezi ostatními a já mám odlišnosti rád.

„Dobře, podívám se na to,“ vytáhnu si ze šuplíku svůj zápisník, kam si píšu všechny zkoušky a termíny. Občas v tom mám sám trochu zmatek, ale rozhodně je lepší to mít napsané i u sebe, protože naše školní počítačové systémy většinou nikdy nechápou, co po nich chci. Nalistuju si stránky s prvákama a povzdychnu si.

„Vidím ale, že jsem vám vypsal termíny i na opravné zkoušky, poslední termín byl včera. Proč jste se nezapsal mezi ostatní studenty?“ Zadívám se na něj, vidím mu v očích trochu obavy. Měl jsem ale pro mediky čtyři termíny na první zkoušky a další dva termíny na opravné, měl možnost se zapsat s nimi a ne spoléhat na to, že na něj budu tak hodný a termín mu dám další.

Bill

Povzdechnu si znovu a podívám se na strop. Není teda moc hezky vymalovaný. Očima začnu běhat po místnosti, jsem z toho trošku nervózní. On není vyloženě hajzlík učitel, ale vlastně ani pořádně nevím, co si mám o něm myslet. Vypadá normálně, kdybych ho potkal na ulici, tak si v žádném případě nemyslím, že by mohl učit. Jistě, že učit na vysoké je trochu rozdíl od střední nebo dokonce základní školy, ale prostě na to nevypadá. Má černé dredy a nosí takové normální hadry. Vzhledově je celkem sympaťák, ale co se mu honí v hlavě, tak to bohužel nevím. Jasně, že vypsal náhradní termíny, ale copak mu můžu říct, že to vůbec nechápu? Na to už je asi trochu pozdě, řekl bych. Podívám se na něj, ale hned zase uhnu, protože on na mě kouká pořád. Sedí přede mnou na okraji stolu a ruce má zkřížené na hrudi. Nadechnu se a začnu potichu mluvit.

„Víte, já jsem toho měl moc. Vím, že je to moje vina, ale prostě jsem se to nestihl naučit. Bál jsem tam jít, protože bych to určitě zase nenapsal dobře. Chtěl jsem se na to pořádně připravit.“ Poprvé se na něj podívám na delší dobu než pár vteřin a čekám, co řekne.

„Víte, to je opravdu trochu složité. Navíc jste přišel dost pozdě, za dva dny začínají prázdniny a i já mám dovolenou, takže…“ ještě než to dořekne, tak mu skočím do řeči.
„Já to chápu, omlouvám se, jen jsem si říkal, že si to napíšu klidně na konci prázdnin někdy v září, než začne škola. Prosím, já tady ten předmět potřebuju uzavřít. V dalším roce na něj navazují jiné a je to jeden z nejdůležitějších předmětů,“ nikdy bych nevěřil, že budu až prosit, ale jsem vážně zoufalý.

Tom

Sleduju toho kluka, jak se na mě dívá… správně bych ho měl odsud vyhodit, ale tenhle chlapec má prostě v sobě nějaké kouzlo, byla by škoda, kdyby kvůli mojí anatomii musel nakonec ze školy odejít. Povzdychnu si a zaměřím se pohledem do stolu. Chvíli nic neříkám, musím si to promyslet, ale trochu mě znervózňuje, jak sebou na té židli šije.

„Dobře… můžeme se domluvit na někdy na konec prázdnin. Co takhle 28. srpna? Poslední srpnový týden tady už budu, takže by to šlo… Nebudu ale tenhle termín nikam zapisovat, je to jenom o domluvě mezi námi dvěma, takže je vám jasné, že to nikdo nebude vědět?“ Zaměřím se na něj přísným pohledem a vidím, jak okamžitě začne přikyvovat. „Fajn… takže si vás sem napíšu na toho 28., kdybyste náhodou zase nemohl, nebo bych tady já nebyl, domluvíme se přes email.“ Pousměju se a dostaví se mi hřejivý pocit, když se ten kluk na mě usměje taky. „Takže… ještě mi řekněte, jak se jmenujete?“

„Kaulitz Bill… moc vám děkuju, opravdu je to velmi důležité, děkuju.“ Sleduju, jak vstane a ještě se na mě dívá, napíšu si jeho jméno na ten den do zápisníku.

„Doufám, že se ale v příštích ročnících nebude nic takového opakovat. Já se to už nejspíš nedozvím, protože vás bude mít z další anatomie někdo jiný, ale měl byste myslet na dodržování termínů. Ostatní vyučující nemusí být tak ochotní jako já, věřte, že jsem si to už i já sám mezi nimi zažil na vlastní kůži.“ Pousměju se a potom vstanu. Rozejdu se směrem ven a ten kluk to pochopí, dá se na odchod a doprovodím ho ke dveřím. „Tak si užijte prázdniny a pořádně se to naučte.“ Usměju se ještě ve dveřích, něco odpoví a potom sleduju, jak odchází. Vidím ho zezadu, jak ladně kráčí chodbou a sleduju ty jeho tenké nohy, které vypadají vratce, jako by se na nich sotva udržel. „Bill…“ zašeptám si pro sebe a usměju se, potom se zabouchnu v kanceláři a dál dělám nezbytné věci.

autor: Disturbed Angel & Clarrkys