autor: GossipGirl
Díky za trpělivost, za komentáře, za podporu :). Upřímně, nevím, kdy bude další díl, jelikož se tenhle tejden jedu podívat na skutečný AFO’s do Rakouska a odhaduju, že na chatě bude internet dost nanic. Takže budu vaši trpělivost zkoušet dál :D.
GG
Trhnul sebou a prudce se otočil. Kay stál opřený o lyžárnu, bílé tričko s krátkým rukávem povlávalo v nočním vzduchu. Obličej měl schovaný ve stínu střechy, ruce založené přes prsa.
„Co blbneš? Je zima…“
„Zapomněl jsem nahoře mikinu. Co tu děláš?“
„Hledám tě. Je skoro konec večeře.“
„Neměl jsem hlad.“
„A proč nejsi nahoře?“
„Balím.“
Tom zalapal po dechu a přistoupil blíž ke Kayovi. Pořád neviděl jasně jeho obličej, ale aspoň na sebe nekřičeli přes polovinu parkoviště. „Co si říkal?“
„Že balím. Kluci jedou domů ještě dneska, vyhodí mě v Berlíně. Auto ti tu nechám.“
„Ale…“
„Co? Tome, zvládneš to sám. Nepotřebuješ mě.“
Tom zatnul zuby, aby nezařval. Párkrát vydechl, než odpověděl.
„To si myslíš? Že tě tu mám jako řidiče?“ V srdci ho bodlo, jakmile to vyslovil.
„Jen mi přijde, že už mě nepostrádáš, když jsem pryč. Půjdu nahoru, musím si fakt zabalit,“ řekl Kay potichu a se stále stejně založenýma rukama odkráčel dovnitř. Tom zůstal stát na mrazu, zírajíc do místa, kde Kay ještě před chvilkou stál. Nemohl tomu uvěřit. Co se s nimi stalo? A kam se do háje všechno řítí? Bál se té myšlenky, ale byla až moc vtíravá a samozřejmá. Nemůže je mít oba. Oba.
Bill nebo Kay. Kay vypadal, jako by už nestál o přátelství, po dnešku už vůbec nevěřil opaku. Ten pocit svíral srdce. Bylo to jako zůstat sám, ale přitom být obklopený lidmi. Najednou se cítil provinile. Ráno měl pocit, že nepotřebuje nikoho kromě Billa. Pletl se. Potřeboval kamarády, svoje lyžaře. Potřeboval je všechny. Asi bylo pozdě na lítost. A byla by zbytečná. I kdyby vrátil čas, stejně by neodolal a vzal Billa s sebou.
„Prostě vás potřebuju všechny…“ zamumlal si pro sebe frustrovaně a bylo mu jedno, jak moc sobecky to zní. Myšlenka, že si bude muset vybrat, byla nesnesitelná.
Váhavě se otočil a vešel dovnitř. Teplo sálající z krbu skoro nevnímal, pomalu procházel halou a uvažoval. Kay… odjíždí. On to myslí vážně. Chce zmizet. Dokázat, že ho už nepotřebuje. Že dokáže žít sám v Berlíně a chodit do školy, bez Toma. Všechno bez Toma. Došlo mu, že myšlenka to sice může být nesnesitelná, ale rozhodnutí přijde tak jako tak. A bude to právě teď. „Do hajzlu,“ vyheknul a rozeběhnul se do schodů. Před otevřenými dveřmi stál Andreas, kousek od něj Bill. Tom k nim doběhl, vyměnil si s Andreasem utrápený pohled a Billa letmo pohladil po ruce. Nechtěl se ujistit, jen… nikdy neměl pocit, že vážně někoho má. A co víc, že má někoho, koho zoufale chce mít. Ale neřekl nic, jen pokračoval do pokoje. Dveře Kayovy ložnice byly pevně zavřené. Zaváhal jenom chviličku, potřeboval… jestli chce vážně zmizet, aspoň si poslechne tohle. Vpadnul dovnitř. Zmatený svými vlastními pocity se ocitnul tváří v tvář děsivě vyrovnanému obličeji.
Kay vzhlédl od obalu na lyžáky, několikrát mrknul.
„Nechci, abys odjel.“ Kruci. Chtěl toho říct mnohem víc, ale nějak to… nedokázal. Při pohledu do Kayovy tváře mu docházela slova.
„Já chci jet.“
„Nemůžeš… sakra, Kayi!“ rozhodil Tom rukama. Horečně přemýšlel. Pak, v jediné vteřině…
Teď si děláš prdel… Nedělej to… Teď odjedeš?… Když to poprvé není úplně posraný…?
„Před rokem si mi zabránil udělat podobnou blbost,“ promluvil už klidnějším hlasem, zčásti ovládající paniku v něm.
„Jenže v tvým případě by byla vážně chyba, kdybys odjel.“
„A v tom tvým to chyba není?“
„Ne, v mým je to nejlepší řešení, jak se nezbláznit a kompletně se s váma nepohádat, sakra! Copak to nechápeš?“ Kay rázně vstal z postele a postavil se naproti Tomovi. „Nedokážu…“
„Co?“
Napětí ve svalech povolilo. „Nic. Zapomeň na to.“ Kay se opět sklonil k tašce a vyhodil z ní jedno tričko, pravděpodobně Andreasovo.
„Řekni mi… konečně pravdu. Prosím.“
Kay si přitisknul prsty na spánky. „Copak si jí neslyšel?“
Tom si povzdechl. „Prostě chci jen vědět… nevím, jak ti mám pomoct… Nemůžu se už dívat, jak padáš do sraček, a nic s tím nedělat!“
„Nechci pomoc.“
Tom se naštval. „Ty myslíš, že mě baví koukat na tebe, když přijdeš domů zlitej pod obraz? Mám nad tím jen mávnout rukou a říct si ‚okay, ať si dál klidně ničí život‘?!“
„A co mám podle tebe dělat?!“
„Stát se zase tebou! Kayem, kterej byl jako můj bratr! Proč si prostě jednou za zimu neřekl ‚hele, jdeme na lyže,‘?“
Kay zakroutil hlavou.
„A neházej to na Billa, nebo na to, že jsem neměl čas. Moc dobře víš, že bych si ho na tebe kdykoli udělal!“
„Nechci to na nikoho házet! Chtěl jsem bejt sám.“
„Sám? To jsi mohl. Já měl ale pocit, že ses dávno odstěhoval!“
„Budeme se vážně hádat?“
„Pokud to zabrání tomu, abys dobalil ty věci a zmizel, tak klidně!“
Kay hodil tašku na postel a mrsknul dovnitř kalhotami.
„Co po mně vlastně chceš? Abych tě podpořil? Abych bojoval proti… Billovi? Co sakra chceš?!“ Otočil se a snad poprvé se podíval Tomovi přímo do očí. Zhluboka se nadechl a ovládnul se. „Nemůžu, už ne. Nejde to, koukat se jak…Nezvládnu to. Proto… Neměl jsi to vůbec vědět! Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle. Přesně tomu jsem chtěl zabránit a pořád chci. Jednou… možná za pár měsíců budu moct být zase tvůj kamarád, ale teď…“
Tom se ztěžka opřel o zeď, kterou měl za zády. Vztek se rozplynul, jako by nikdy nebyl. Srdce se mu svíralo při pohledu na Kaye, který se jen silou vůle snažil neutéct. „Nechci, abys proti nikomu bojoval, já… chci, abys věděl, že… jsi pořád můj nejlepší přítel.“
Kay mírně pokývnul hlavou, nechal ji sklopenou. Zapnul plnou tašku a přehodil si ji přes rameno. Přistoupil blíž k Tomovi, který se tvářil čím dál zoufaleji. „Děkuju ti. Hodně štěstí, ať si zase stoupneš na bednu…“
Tom zamrkal. „Neodjížděj.“
„Musím,“ odpověděl Kay a sáhnul na kliku.
Tomovi se zatočila hlava. Měl pocit, že někam padá, pocit, že ho nedokázal zastavit. Sáhnul po Kayově rameni a přitáhnul si ho k sobě. Pevně ho objal. Kay mu omotal ruce kolem krku, vydechnul do límečku jeho trička. Tom nevěděl, jak dlouho tam jen tak stáli, než se Kay odtáhl. Věnoval mu poslední úsměv a odešel. Dveře od pokoje klaply, o chvilku později se zabouchly i ty na chodbu.
Tom konsternovaně zíral na hladké dřevo. Pomalu mu docházelo, že tu zbyli už jen tři. Nestačilo to. Jeden chyběl. Nemohl už nic dělat, zůstal s prázdnýma rukama. Kay se rozhodnul. Vyšel z prázdného pokoje, Andreas s Billem seděli zaraženě v jejich malém obýváku.
„To se mi zdá.“ Blonďák klesnul rezignovaně do křesla.
Tom upřel na Andrease smutný pohled a usadil se vedle Billa na gauč. Chladné prsty hned našly ty jeho a propletly se. Byl mu vděčný.
Andreas spojil ruce do stříšky a opřel si je o bradu. „Musí si to srovnat v hlavě.“
„A to si to nemůže srovnávat tady?!“
„Je…“ ozval se Bill.
„Není to tvoje vina,“ opáčil Tom, ani ho nenechal domluvit. Propadal se do bažiny vlastní viny. Měli si promluvit… mnohem dřív. Chodili kolem sebe, jako by ten druhý prostě nebyl. Jako by nebyl žádný problém, který stál za vyřešení.
Vypili s Andreasem každý plechovku piva, vystřídali se v koupelně, popřáli si pokud možno dobrou noc a zalezli do ložnic. Tom si stáhnul pod hlavu polštář a sledoval křivku Billových zad, která se rýsovala v matném světle lustru.
„Vážně to není tvoje vina. Chtěl jsem, abys jel.“
Mohl vidět, jak Billův obličej zjemněl, když povolily zatnuté mimické svaly. Pousmál se nad tím. „Jsem rád, že tu jsi,“ dodal. Jako odměnu dostal motýlí polibek a k boku se mu zkroutilo hubené tělo.
Přemýšlel, jak by se cítil, kdyby neodjel Kay, ale Bill. Ještě hůř, nejspíš. Takhle se mohl aspoň utěšovat tím, že se všechno spraví, až se vrátí do Berlína. Kay neměl kam jinam jít. Studoval… Bill by zmizel už nadobro. Mohl skoro cítit tu černou díru, která by se v jeho nitru otevřela, kdyby Billa znovu ztratil.
Přehodil přes Billa ruku a nechal těžkou hlavu spočinout na polštáři. Třeba to tak muselo být. Ale i když si vnucoval tuhle myšlenku, nebolelo to o nic míň.
Tom si s pohledem plným obav prohlédnul Billa, který seděl usazený na křesle v jeho pokoji. Vypadal jinak než obvykle. Vlastně… co tu byl, ani jednou se ještě na Toma nepodíval.
„Jsi v pohodě?“
Bill vzhlédnul, černá ofina mu spadla do očí. Omluvně se pousmál. „Jen… přemýšlím.“
„A o čem?“ zajímal se Tom, přisedl si na opěradlo vedle a pohladil Billa lehce po zádech. Pořád platilo, že se mu dneska nelíbil.
„Asi o všem. A… o Joshovi,“ dodal, ne příliš ochotně.
Tom nakrčil čelo. „Co s ním?“
Zavládlo ticho. Bill si nípal látku černých kalhot, až si zlomil jeden z pečlivě zapilovaných nehtů. Tom netušil, jak dlouho trvalo, než konečně vzhlédl. Tentokrát mu vlasy nezakrývaly hnědé duhovky. Tom už si chtěl oddechnout, ale zalapal po dechu. Pod nánosem černé barvy okolo oka se zřetelně rýsovala ošklivá modřina. Bill zamrkal a pohledem ho prosil… o co vlastně? Aby se uklidnil? Aby se nerozeběhl za tím hajzlem?
„Tome…“
Nevěděl, co by měl udělat. Vztek se rozlézal jeho tělem… snažil se ho ovládnout, zavřít ho do temného koutu mysli, kde nebude škodit. Sesunul se vedle Billa na křeslo a vzal ho do náruče. Přitisknul si utrápenou hlavu na své rameno a jemně masíroval pokožku pod černými prameny vlasů. „Nesmí ti ubližovat…“
„Nemůžeš… nemůžeš nic… ty ne…“ doneslo se k němu slabé zašeptání. Povzdechl si. Věděl to. Moc dobře.
„Nenechám ho,“ slíbil, i když to bylo nesplnitelné. Nějak to… musel říct. Myšlenka na trpícího Billa ho ničila. Týrala jeho srdce… a omezovala racionální uvažování. Miloval ho.
Tu noc usínal s Billem v náručí. A sám sobě sliboval, že tohle už nikdy nedopustí. Bude ho chránit, bude tu pro něj. Bill si zasloužil štěstí.
Oba si zasloužili štěstí. Přitáhnul si Billa blíž k sobě a zabořil nos do uhlových vlasů. Ještě včera by potřeboval ujištění, že takhle je to správně. Teď už si byl jistý. Bill nebyl chybou. Chybu udělal jedině on sám. Utíkajíc před Kayem zapomněl, že byly doby, kdy mezi sebou měli naprostou důvěru. Doby, kdy si mohli říct všechno. Bál se postavit skutečnosti. A ona mu teď akorát podkopla nohy.
Ale někde dole, na zemi, se setkal s Billem. A jak byl odhodlaný ho ochránit tenkrát, tak to udělá i teď. Protože moc lidí už mu nezbylo.
autor: GossipGirl
betaread: J. :o)
Mrzi me, ze Kay odesel, ale vazne je to lepsi, nez kdyby odesel Bill. Proste si to musi srovnat v hlave, treba to pak bude dobry.
Kaya je mi ľúto, ale chápem, že musel odísť. A teší ma, že odišiel s tým, že neskôr môžu byť zase kamaráti. Keď to rozdýcha 🙁
Som strašne rada, že si Tom ujasnil čo chce najviac. Chvíľky s Billom sú čarokrásne 🙂
Ďakujem za kapitolu a prajem príjemnú zábavu.
Opět nádherný díl! ♥
Na samém konci se mi draly slzy do očí. Bylo to prostě nádherné, jak si Tom uvědomil, že si je Billem 100% jistý a že jej nechce už nikdy opustit. Jsem strašně ráda, že si to uvědomil a ničeho nelituje. Ty chvilky, kdy jsou spolu sami si strašně užívám! Miluju to, jak se k sobě krásně chovají a jak Tom Billa vždycky přesvědčuje, že nic okolo Kaye není Billova chyba. Flashback byl opět dokonalý. Strašně ráda vidím, jak to mezi nimi bylo v minulosti, to jak jej Tom miloval a chtěl jej ochraňovat. Je to nádherné! 🙂
Kaye je mi ale hodně líto. Tak nějak podvědomě jsem ale tušila, že to jinak skončit ani nemůže. Já být Kayem, taky bych musela odjet a všechno si srovnat v hlavě. Jasně, že to Toma mrzí a štve ho to, ale já pevně doufám, že až se tahle situace zklidní a Kay si to srovná, tak že zase budou moct být přátelé. Chápu, že se momentálně Tom cítí sám, ale má přece Billa a Andyho 😉 Já vím, ale pořád mu ten jeden nejlepší kamarád schází..no uvidíme, jestli se tohle někdy vyřeší.
Mockrát děkuji za další díl! ♥
Kaye je mi líto,ale doufám že se da dohromady
Byl to krásný díl a opět smutný…
Tom má pravdu, nemůže je mít oba. Alespoň teď ne. Ale čas je nejlepším lékem a myslím, že po určité době bude mít Tom svého kamaráda zase po svém boku. Vím, že Kay to dokáže překonat.
Teď udělal to nejrozumnější, co mohl a já ho za to vlastně obdivuju. A neskutečně oceňuju, že vůči Billovi necítí nenávist, i když mu vzal to, na čem mu v životě nejvíce záleželo…
A to dokáže jenom málokdo.
Bill s Tomem spolu jsou prostě úžasní, miluju je tady ♥
A nejvíce miluju flashbacky, na tyhle náhledy do minulosti se vždycky hrozně těším :)♥