autor: T-KAY
Ahojky lidičky… přicházím s novou povídkou…. vím, že mám ještě nějaké rozepsané, ale tahle povídka mi v počítači leží už pár měsíců. Taky na ní pracuju jako na těch ostatních, tak doufám, že se vám i tahle bude líbit. Jinak děkuji Ci-Chan za krásný banner a od druhého dílu se objeví i druhý autor zmíněný v banneru.
Pa T-KAY
Nebylo to poprvé a ani naposled, co se z jejich domu ozývala hádka. Bylo to nejméně půl roku, co se oba bratři nesnesitelně zhádali, třeba jen kvůli malému škrábnutí na autě toho druhého. Ani dnes tomu nebylo jinak.
„Bille, jdi do háje. Jsi nesnesitelnej. Tak jsem se opřel o tvoje auto, a co? Zastřelíš mě za to?“ zeptal se chlapec s copánky svého bratra, dvojčete.
„Jasně jsem ti řekl, aby ses k mýmu autu nepřibližoval, ale tobě je všechno jedno. To jsi celej ty!“ vykřikl černovlasý mladík, otočil se na patě a odešel do svého pokoje, kde nezapomněl třísknout dveřmi.
Copánek si jen povzdychl a vytáčel číslo svého kamaráda mechanika, aby mu OPĚT opravil jeho trochu zdemolované auto.
„Čau kámo, co potřebuješ takhle v noci?“ ozval se mechanikův hlas, když přijal hovor.
„Čau, Pete. Potřeboval bych zase spravit spojler,“ zaprosil copánek otráveně. Bylo to pro něj už opravdu neúnosné, že když závodil s bratrem, jeho auto bylo vždycky domlácené a zralé do šrotu, zatímco to bratrovo nemělo ani škrábnutí.
„Už zas? Co to tam vůbec děláte? Brácha je zas bez škrábnutí, co?“ zasmál se Pete do telefonu. Okamžitě věděl, co je příčinou zdemolování.
„Vždyť to znáš. Zase nám ruply nervy,“ protočil oči copánek a rozhlížel se po místnosti.
„Jasný, znám to. Tak se zítra stav s Alfinou a kouknu na to,“ řekl mechanik sice klidně, ale v hlase bylo poznat, že se směje.
„V kolik?“
„V kolik budeš chtít,“ zněla odpověď.
„Takže mě tam ráno máš,“ řekl copánek nakonec a rozloučil se.
Ztrápeně pak odhodil telefon kamsi na gauč v obývacím pokoji, na který si za pár chvilek sednul. Unaveně si protřel rukama obličej a povzdechl si.
Zase začal vzpomínat na den, kdy se to všechno zlomilo. Kdy si s bratrem přestal rozumět. Nikdy ale nechápal důvod bratrovy změny.
Flashback
„Tomi, půjdeme si zajezdit?“ škemral Bill.
„Bille, nemám dneska náladu,“ odpověděl jsem a uvelebil se na sedačce.
„Tak si trhni! Venku je spousta lidí, co by si rádi zazávodili,“ vykřikl Bill a s hlasitým třísknutím odešel z domu.
Po několika hodinách se vrátil a já šel hned za ním. Byl v pokoji a měl zavřené dveře. Nikdy předtím si je nezavíral.
„Bille?“ zaklepal jsem.
„Vypadni!“ zakřičel na mě přes dveře.
Nějak mi to nehrálo. Přece nemůže být naštvanej, že jsme si nedali závod. Vzal jsem za kliku, bylo odemčeno, a vešel jsem.
Myslel jsem, že to se mnou sekne. Pod okem měl monokl a oči uplakané.
„Bille, co se ti stalo?“ zeptal jsem se.
„Řekl jsem, ať vypadneš!“ rozkřičel se na mě.
„Co se stalo? Proč jsi takovej?“ zeptal jsem se znovu.
„Proč? Říkal jsi mi, že nás nic nemůže rozdělit. Že budeme všechno dělat společně! Slíbil jsi mi to!“ rozkřičel se tak, až jsem couvnul.
„Bráško, ale to… jen kvůli tomu dnešku? Vždyť nás nic nerozdělí,“ řekl jsem zaskočeně.
„Naopak, rozdělí. Už nás to rozdělilo. A teď vypadni!“ řekl naštvaně a mně nezbývalo než vstát a odejít.
Konec Flashbacku
Jeho dvojče ale na tom bylo podobně. Seděl na posteli a koukal kamsi do koberce a vzpomínal. Na tentýž den, ale zároveň na událost, která vše ve vztahu, co měl s bratrem, změnila. Ta událost, o které Tom neměl ani ponětí.
Flashback
Po tom, co se na mě Tom vybodl, jsem jel na naše oblíbené místo. Vždycky jsme proti sobě závodili. Zastavil jsem na začátku. Teda tam, odkud jsme s Tomem vždycky startovali. Vystoupil jsem, opřel se o auto a koukal do dálky. Najednou jsem ale zaslechl, že někdo přijíždí. Otočil jsem se na to auto. No spíš auta. Byla asi tři.
Mohl jsem se sebrat a odjet, ale nechtělo se mi. Z aut vystoupili nějací kluci.
„Ale, ale… vypadá to, že na dnešní závod nebudeme sami,“ ozval se jeden kluk.
„Vypadá jak sralbotka,“ ozval se další.
„Hej, co máte za problém?“ křikl jsem po nich.
„Problém? Žádnej nemáme. Jen bysme si chtěli zazávodit,“ řekl nějakej blonďák.
„Můžeme si dát závod. O co?“ No aspoň bude nějaký vzrůšo.
„O co? Hmmm… nejlepší by bylo, kdybysme se představili, nemyslíš?“ řekl znovu ten blonďák.
„Jsem Bill,“ řekl jsem rychle.
„Já jsem Dean. Tak o co si to dáme?“ zeptal se tónem, při kterém mě zamrazilo.
„No většinou jezdím o papíry,“ pokrčil jsem rameny.
„No… já bych to udělal takhle. Když vyhraješ ty, získáš moje krásný autíčko. Ale když vyhraju já, tak…“ tak co? Děsil mě.
„Tak co?“ zeptal jsem se.
„No… to uvidíš,“ ušklíbl se.
„No tak proč ne. Jdeme na to,“ souhlasil jsem s největší chybou svého života.
Odstartoval to nějaký jeho kamarád. Snažil jsem se být před ním, ale on mě těsně před cílem předjel. Prohrál jsem, a to mě štvalo.
„Takže Bille, vyhrál jsem,“ šklebil se na mě Dean.
„Nejsem slepej. Co teda chceš?“ vyštěkl jsem.
„Tady Teddy pojede tvým autem, a ty si hezky sedneš ke mně do auta,“ rozkázal Dean.
Hlasitě jsem polknul. Co asi na mě chystal, ale nastoupil jsem do jeho auta. Nastartoval a ani nevím, kam jsme jeli. Neznal jsem tuhle část. Zastavil před nějakým menším domkem a řekl mi, ať si vystoupím. Udělal jsem přesně to, co řekl. Pak mě ale surově chytil za ruku a odváděl mě dovnitř. Praštil se mnou o zeď a rychle zavřel dveře. Hned potom se na mě vrhnul.
„Teď si trochu užiju,“ řekl a uvěznil moje rty těmi svými.
„Jak užiješ?“ zeptal jsem se, když se oddálil.
„Uvidíš,“ hlesl jen a začal mi vyhrnovat triko.
Okamžitě mi došlo, co tím myslel. Začal jsem se bránit. Ale Dean mě praštil pěstí do obličeje. Trochu se mi zatmělo před očima, ale to mu nějak nevadilo. Drapnul mě znovu za zápěstí a odváděl do útrob toho domu. Pak mi došlo, kam míří. Zase jsem se snažil vykroutit, ale nedařilo se mi to. Měl oproti mně větší sílu. Dotáhl mě do nějaké ložnice, a tam mě strčil na postel, na kterou jsem samozřejmě spadl. Na nic nečekal a vrhnul se na mě.
„Nebraň se. Bude se ti to líbit,“ řekl jen a rozepínal mi pásek.
„Deane, nech mě, prosím,“ žadonil jsem, ale on jako by mě neslyšel.
Doslova ze mě serval kalhoty i s boxerkama a tričko rozerval. Byl jako smyslů zbavený. Nereagoval na moje prosby a ani na jakékoli pokusy vysvobodit se. Hladově se mi vrhnul na krk. Občas mě do něj kousnul a někdy i dost bolestivě. Začal jsem panikařit, když jsem ucítil jeho ruku mezi půlkami. On mě hodlal znásilnit. Zavřel jsem křečovitě oči ve chvíli, kdy do mě vnikl prsty. Hned dvěma najednou. Dost to bolelo. Zakřičel jsem, ale on mi zacpal pusu.
„Uvolni se,“ řekl mi Dean, ale copak to šlo?
S nikým jsem ještě nic neměl, a on šel na mě takhle rychle. Ale taky na nic nečekal, svlékl se a kleknul si mi mezi nohy.
„Deane, prosím ne!“ vzlykl jsem. Zase jako by mě neslyšel. Naklonil se nade mě a bez jakékoli přípravy nebo gelu do mě vnikl. Vykřikl jsem bolestí. Začal přirážet. Mně naopak po tvářích tekly slzy bolesti. Musel mi zacpávat pusu, abych tolik nekřičel a nebylo nic slyšet. Byla to neskutečná bolest a jemu nevadilo, že mě to bolí. Potřeboval si jenom ulevit. Nechápal jsem to, když mě začal zase líbat na krku. Příjemné mi to rozhodně nebylo. Snažil jsem se dostat z jeho dosahu, ale on mě držel jednou rukou za bok. Nepřestával jsem se snažit, i když mě to neskutečně bolelo. Znovu mi vrazil pěstí a oběma rukama mě chytl za boky a začal surovět přirážet.
„De-Deane….Au…. bo-bolí to!“ vzlykl jsem a znovu jsem zakřičel, když zrychlil tempo přírazů.
Najednou přestal, odněkud vytáhl šátek a zavázal mi s ním pusu. Hned jak to udělal, začal znovu přirážet a ještě surověji. Měl jsem obličej zkřivený bolestí a po tvářích mi tekly slzy. Řasenku i stíny jsem měl rozteklé po obličeji. Bylo to ponižující. Cítil jsem se jako kus hadru.
Najednou se jeho přírazy začaly zkracovat a já poznal, že už se to blíží ke konci. Netrvalo to dlouho a s výkřikem se svalil na moje třesoucí tělo. Udělal se do mě.
Ještě chvíli na mně ležel, pak se zvedl a vyšel ze mě. Já jsem nepřestával brečet. Bylo mi špatně, a to doslova.
Dean mi po nějaký chvíli rozvázal šátek a posadil se.
„Jestli někomu o tomhle cekneš, nedopadneš dobře,“ začal vyhrožovat a já jen přikývl.
„A ještě něco. Dost jsem si to s tebou užil, takže pokud ti zavolám, tak bez keců přijdeš a uděláme opáčko,“ dodal a mně se zvedl žaludek.
Neodpověděl jsem, a to ho ještě víc naštvalo. Chytil mě pod krkem.
„Je ti to jasný? Zavolám, a ty bez keců přijdeš,“ zařval na mě.
Lapal jsem po dechu, ale radši jsem přikývl, jinak by byl schopný mě uškrtit.
„Tak se mi to líbí, a teď vypadni!“ vstal, sebral moje věci ze země a hodil je po mně.
Pomalu jsem se posadil. Cítil jsem jeho sperma v sobě. Snažil jsem se rychle oblíknout, ale moc rychle to nešlo, když mě bolel každý sval. Po nějaký chvíli se mi to nakonec podařilo, teda jen boxerky a kalhoty. Triko bylo na kusy. Doufal jsem, že mi ten Teddy přivezl auto, měl jsem v něm aspoň mikinu. Pomalu jsem se vyplížil ven. Auto tam opravdu stálo, tak jsem, jak nejrychleji to šlo, zalezl dovnitř a odjel. Nebyla to příjemná cesta.
Když jsem dojel domů, nebylo to ještě lepší, protože tam na mě čekal Tom. A já musel mlčet. Samozřejmě si všiml, mého vzezření a začal se vyptávat. Vpálil jsem mu do obličeje snad tu nejhorší věc, co mě v tu chvíli napadla.
Konec Flashbacku
Bill tolik toužil bratrovi vše říct, ale strach z Deana ho zahnal do kouta. Připadal si použitě, a proto si veškeré své emoce vybíjel na Tomovi, který v tom byl vlastně nevinně. Jen kvůli Billovu citu k němu. Navíc ho chtěl ušetřit toho, aby zjistil, jak se sebou nechává zametat a ponižovat. A hlavně ho ušetřit toho, aby se mu něco stalo.
autor: T-KAY
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Vypadá to zajímavě 🙂
Jejda, mě je toho Billa tak líto! Já jsem si napřed říkala, že je divné, že by se jen tak urazil, že si s ním nešel Tom zajezdit. No teď se tomu už nedivím. Jenom je opravdu škoda, že to Bill Tomovi neřekl. Naprosto chápu, že měl strach a teď už s takovým odstupem se to člověku ani vysvětlovat nechce, protože si zvykl na to, jak to je. Jenom mě to moc mrzí, protože si tak kluci navzájem ubližují a hlavně Bill je na všechno sám a trápí se. Nepochybuju, že by mu Tom pomohl. Tak doufám, že se Bill brzy umoudří a nebo se Tomovi na to nějak podaří přijít, protože nemám ráda, když Bill trpí 🙁
Jinak se mi povídka moc líbí, je hezky napsaná, dobrý nápad, takže se budu těšit na další díly 😉
No tak sice sem si rekla, ze se do novyhc povidek nebudu zacitat, ale ja kvidim, chybu sme neudelala .. zaujala uz me jen podle nazvu, coz sem zvedava jak dopadne 🙂
Doufam, ze to Bille Tomovi reknes .. musis, i kdyz uz se asi nemate radi tak jak odriv, ale musis to udelat ..
je mi Billdy líto :/ snad to Tomovi řekne no..ale nechci pak vidět co se jim stane..jinač moc pěkná povídka :)už se těším na další díly 🙂
Bill to měl Tomovi řeknout určitě by něco vymysleli.