Ona je dnes poprvé i spatřila.
Unaveným krokem vešla dovnitř, odložila nákupní tašky stranou a hluboce si povzdechla. Ozvěna jejího dechu se ztrácela v tichu nesoucím se kolem ní. Tak moc toužila po zvolání obyčejných slov jsem doma a následné odezvě. Toužila po tom, aby ji někdo s radostí přivítal, aby viděla, cítila, že je tady ještě pořád někdo, komu na ní záleží.
Zbytečně.
Jediný člověk, který se těšil z její blízkosti a vždy ji přivítal s úsměvem, byl pryč. A ona, i přesto, že by neměla, byla neskonale šťastná, že odešel. S tím chlapcem jej jistě čekala mnohem lepší budoucnost, než jakou si pro něj připravila její dcera. Vypadal šťastně. Doslova zářil.
Ve smutných očích se zatřpytily slzy. Rozhlédla se kolem sebe, a vzápětí se raději odvrátila. Stíny samoty se jí vysmívaly přímo do tváře, prázdnota, kterou dýchalo její kdysi šťastné manželství, po ní natahovala prsty ve snaze vysát z ní i poslední zbytky radosti a naděje.
Za těch několik let skutečně zestárla a možná právě to byl důvod, pro který se ji její manžel rozhodl vyměnit za mladší dívku. Kdyby si s oblibou tolik nelhala, dokázala by si přiznat, že ta dívka nebyla jediná, že jich bylo mnohem, mnohem víc, ale pravda byla až příliš krutá.
Právě proto si raději zoufala ve své milosrdné lži.
Obraz Tomovy rodinné idylky jí však nečekaně otevřel oči.
Dost bylo lží, dost bylo lítosti i probděných nocí!
Vůbec se neohlížela, když vyběhla do svého pokoje a dopadla na podlahu hned vedle své skříně.
Usmívala se.
Julie.
Nebyla si jistá, zda si její jméno zapamatovala správně, přesto si však moc dobře pamatovala výraz Tomovy tváře a obsah jejich posledního rozhovoru. Pamatovala si i jejich první společný rozhovor, a teprve v téhle chvíli si uvědomila, jak veliký rozdíl tam byl.
…
„Také nemůžeš usnout?“ překvapilo ji, když jej našla uprostřed noci samotného, pouze s hrnkem kakaa a pohledem, který jí napověděl, že se zřejmě cítili stejně.
Tom pouze zavrtěl hlavou a zdvořile se pousmál.
Nastala chvilka ticha, která však vůbec nepřipomínala tu, kdy se lidé všemožně snaží říct cokoliv, jen aby nemuseli zůstat beze slov. Ticho, které se rozprostřelo kuchyní, bylo plné porozumění a důvěry i přesto, že se téměř vůbec neznali.
„Rozumím ti. Musíš být nervózní. První noc s lidmi, které vůbec neznáš, a v domě, na který jsem si ani já za ta léta nedokázala zvyknout,“ čekala, že se slušně omluví a půjde si lehnout. Že stejně jako její manžel i dcera nestojí o její přítomnost.
„Proč?“
„To nevím. Možná je až příliš velký. Je tady až příliš mnoho místa… pro jednoho,“ poslední slovo téměř zašeptala. Nechtěla se před ním otevřít tímto způsobem. Z jejího výrazu tváře musel uhodnout, že by ta slova nejraději vzala zpět.
„Také se cítíte tak osaměle?“
„Miluješ ji?“
„Chtěl bych. Opravdu bych chtěl.“
„Milujete ho?“
„Nechci ho milovat. Opravdu to nechci…“
…Byla si jistá, že když začnou listovat ve svatebním katalogu, Tom to nevydrží. Vybouchne jako sopka a své zoufalství požene ven v podobě rozžhavené lávy. A právě proto ten katalog přinesla.
Před několika dny se jí svěřil, že potkal úžasného chlapce díky směšné náhodě. Mluvil o něm a jeho malé dcerce, na rtech mu pohrával něžný úsměv a oči mu zářily tak jako ještě nikdy předtím. Cítil se zmatený. Nebyl si jistý, co se s ním během těch několika dní stalo. Přiznal se, že nedokáže myslet na nic jiného. Že jej má neustále před očima a že jej jeho ztráta děsí mnohem víc než jakákoliv noční můra.
Právě proto ji nepřekvapilo, když nečekaně vstal od stolu a s chabou výmluvou, která Mie napodiv postačila, utíkal ke dveřím. Nenápadně se usmála, její srdce zaplesalo radostí a zahořelo zvláštním teplem.
Chtěla, aby jednal rychle, protože čím déle by zůstal s ní, tím větší bolest by způsoboval jak sobě, tak tomu chlapci. Těsně u dveří jej dohonila a s příslibem, že Mie nic nevyzradí, jej sevřela ve svém objetí.
„Slib mi, že se nevidíme naposled,“ láskyplně jej políbila do vlasů.
Už nemluvili.
Nebylo potřeba slov. Oba věděli, co pro toho druhého znamenají, a Tom ji svým pohledem ještě naposled poprosil, aby udělala totéž. Aby utekla a neohlížela se zpět. Aby se osvobodila přesně tak, jak mu to ona sama radila.
„Miluješ ho?“chtěla to slyšet.
Alespoň jedinkrát to potřebovala zaslechnout z jeho úst, i když daná slova neměla být věnována její dceři. Potřebovala vědět, že konečně našel své štěstí a že osamělost, kterou kdysi cítil, byla pouhou vzpomínkou.
Tom zvedl hlavu, zadíval se na tmavou oblohu propletenou nekonečnými stíny a září blesků. On však v dálce zahlédl své hvězdy. Usmál se a opět na ni pohlédl.
„Miluji. Šíleně, bláznivě,“ dlaní se dotkl hrudníku. „Z celého srdce…“
…Usmála se a pohlédla směrem k oknu, za kterým řádila bouřka.
…
Bill sebou při každém silném zadunění vyděšeně trhl. Pokaždé, když jeho pokoj osvětlila zář zuřivého blesku, měl nutkání ukrýt se pod přikrývku, ale neudělal tak.
Nikdy neměl bouřky rád. Naháněly mu strach. Bál se jejich síly, nevyzpytatelnosti a mnohokrát i devastačních následků. Tentokrát však na svůj strach nebyl sám.
Silně se kousal do rtu, aby nezasténal nahlas a neprobudil Julii, spící v postýlce. Také neměla bouřky příliš v lásce, a to, že vůbec usnula, mohl pokládat za zázrak. Nebo by mohl pojmenovat věci pravými jmény a přiznat, že tím zázrakem byl Tom. Nebýt jeho, zřejmě by ji nedokázal uklidnit.
Chtěl mu to vynahradit hned, jak ulehnou do postele, ale v tuto chvíli mu bylo tak krásně, jako by se Tom snažil něco vynahrazovat jemu.
Ten úsměv mu něco připomínal.
„Panenko,“ vydechl, jakmile se vyčerpaně zhroutil do křehkého objetí černovlasého chlapce a ten jej vděčně políbil…
Když jsem tě spatřil, zamiloval jsem se do tebe. Ty ses usmál. Věděl jsi.
Jako každý díl byl i tenhle nádherný, dechberoucí, prosycený láskou a neskutečně okouzlující! ♥
Takže přece jenom ta paní v parku byla Miina maminka. Popravdě mě hodně potěšilo, že jsem si o ní opět mohla přečíst, protože jsem ji měla moc ráda. Líbilo se mi, jak podporovala Toma, i přesto, že opustil její dceru. A jsem za ni tak neskutečně moc šťastná! Konečně se odhodlala taky se svým životem něco dělat a uvědomila si, že i ona má právo na štěstí a hlavně pořádnou lásku! Bylo skutečně skvělé, že si najednou díky těm třem v parku uvědomila, co od života chce a že nikdy není pozdě na to, něco změnit. Věřím, že to muselo chtít hodně síly se sbalit a odejít ze dne na den z domu a bez toho, aniž byste někoho měli. A vlastně za tohle všechno může Bill a Julinka ♥ Nebýt těch dvou, tak se Tom bude ubírat stejným, smutným životem jako Miina maminka a kdyby Tom neutekl za Billem, tak by i Miina maminka trpěla celý život. Zvláštní, jak dva prostí lidé dokážou změnit život k lepšímu dalším lidem 🙂
Ty flashbacky byly prostě dokonalé! Tak moc se mi líbí, že si Tom a Miina maminka okamžitě rozuměli a věděli, že jsou na tom oba stjeně. A hlavně je dobře, že si aspoň v sobě našli spřízněnou duši a mohli se občas o svých pocitech pobavit. Upřímně si nedokážu představit, že bych někdy měla žít stejně jako Miina maminka. Ale člověk se kolikrát ani nenaděje a najednou si uvědomí, že celý život je špatně. Vždycky jde všechno změnit, ale myslím, že spousta lidí potřebuje nějaký podnět k tomu to udělat. Proto jsem neskutečně štastná, že jej oba našli a jejich životy teď míří vzhůru 🙂
Opravdu Ti mockrát děkuji za další skvělý díl. Tuhle povídku mám ráda jako žádnou jinou ♥♥♥
Krásně se to čte.
Takéto niečo chcem čítať úplne donekonečna. Tak veľmi milujem túto poviedku. Je prekrásna♥
Obdivuju Miinu matku, protože najít v sobě sílu, aby mohla pohřbít celý svůj dosavadní život a jistoty a vrhnout se vstříc nejistému neznámu, to chce opravdu velkou míru odvahy a statečnosti.
Navíc si říkám, jestli by se kdy Tom odhodlal k onomu rozhodujícímu kroku opustit Miu, kdyby nebylo její podpory a jejího povzbuzení. Nejspíše ano, ale rozhodně by to nebylo tak brzy a kdoví, jak by to vlastně všechno dopadlo.
Je krásné, že někdo může cítit radost a štěstí jiné osoby, jako by to bylo jeho vlastní a radovat se z nich a čerpat z nich podporu pro svá vlastní rozhodnutí. A ať už životní cesta Miiny maminky skončí jakkoliv, věřím, že bude právě tak šťastná, jako je Tom.
Ta kratinká intimní chvilička mezi Tomem a Billem byla nádherná, je obdivuhodné, jak dokážeš málem vyjádřit tak mnoho ♥
Krása ♥