Slave 13. (2/2) (konec)

„Zavolejte někdo záchranku!!!“ uslyšel hlasy za sebou. On se však díval do ještě otevřených hnědých očí ve svém náručí.

„Proč?“ zeptal se se slzami v očích a stále pevněji tlačil svou ruku na krvácející ránu v Tomově hrudi.

„Pře-přece tě ne-nenechám umřít,“ vydal ze sebe ztěžka Tom. Dýchání ho bolelo, mluvení jakbysmet.

„Nemluv, prosím. Buď tu se mnou, prosím,“ brečel Bill.

„Sám ví-š, ja-jak to skončí,“ šeptl rasta a bolestně přitom stiskl víčka k sobě.

„Za… za chvíli tu bude záchranka, jen pro-prosím vydrž,“ přemlouval ho černovlásek.

Všichni slyšeli blížící se sirény. Bushido a jeho parta se dali na útěk. Nechtěli být chyceni. Bylo jasné, že pokud se sanitou přijede i policie, jsou všichni v háji. Zato Tomova a Billova parta tu zůstala. Dívkám stékaly slzy, jak ty dva sledovali. Měli Toma rády a tohle si rozhodně nikdo nepřál. Dokonce ve tvářích několika chlapců se objevily. Kdo by v takovou chvíli nebrečel, když jim před očima umírá kamarád.

Záchranáři dorazili na místo, a hned si razili cestu k dvojici na zemi. Tom lapal po dechu, jak se mu plíce zalévaly krví. Dusil se jí. Muži začali okamžitě jednat, ale neměli jistotu, zda to chlapec vydrží až do nemocnice. Jeho zranění bylo opravdu ošklivé, a navíc velice blízko srdce. Rozstřihli Tomovo tričko a na ránu umístili tlakový obvaz, aby zastavili krvácení. Bill prosil, aby mohl jet s bratrem. Naštěstí mu to záchranáři povolili, rychle přemístili Toma na nosítka a vraceli se k sanitce.

Jakmile byla nosítka umístěna na správné místo ve voze, nastoupil nejdříve Bill a za ním i záchranáři. Snažili se Toma udržet naživu, ale jeho životní funkce pomalu slábly. Bill doslova bez dechu sledoval, jak počet tepů Tomova srdce klesal. Kdyby mohl, začal by panikařit, ale tím by Tomovi přitížil a záchranářům by tak ztížil práci. Kdyby mohl, chytil by bratra za ruku a dal mu tak vědět, že je s ním, ale to taky nešlo. Seděl tam a sledoval, jak Tomovo srdce pomalu přestává bít, i když se záchranáři snažili, jak nejlépe uměli. Po tvářích mu tekly slzy a modlil se, aby to Tom vydržel až do nemocnice. Něco mu říkalo, že to nevydrží.

Jeli asi deset minut a Tomův tep se nepříjemně blížil k nule. Záchranáři se snažili udržet jeho srdce v chodu, ale marně. Jakmile se o pár sekund později ozval vozem táhlý nepříjemný tón oznamující zástavu, záchranáři okamžitě začali s masáží srdce, ale nemělo to žádný účinek. Billovo tělo se otřásalo potlačovanými vzlyky, a když se k němu otočil jeden z mužů, bylo mu jasné, co se děje. Okamžitě se hlasitě rozvzlykal a nebyl k utišení. Muž mu tedy musel píchnout uklidňující injekci, aby se jim tam chlapec nesložil.

Druhý přikrýval Tomovo tělo látkou, aby se na to ten chlapec nemusel dívat. Bylo to ale houby platné, protože Bill stále viděl Tomův nehybný obličej před očima.

Když dojeli k nemocnici, odvezli Tomovo tělo okamžitě do márnice a Billa odvedli do budovy, kde se o něj postaral nějaký doktor. Černovlásek byl v šoku a psychicky na dně. Sestřičky ho odvedly na pokoj, který mu byl přidělen, a uložily ho do postel. Bill pod množstvím léků na uklidnění nakonec po nějaké chvíli usnul.

***

Alice pobíhala po celém domě a hledala Toma. Nikdo se jí neozval a ona měla strach. Nakonec vytočila Gustavovo číslo a čekala, až to zvedne.

Trvalo dlouho, než to Gus zvednul.

„Ali… za chvíli jsme zpátky a všechno ti řeknu,“ řekl jen a než stačila dívka cokoliv říct, tak se ozval tón oznamující, že to blonďák položil.

Překvapeně se podívala na telefon a nechápala, co se děje. Gustav zněl docela šokovaně. Nezbylo jí ale nic jiného, než čekat, a opravdu po pár minutách uslyšela tlumený hovor všech z party. Rychle běžela ke dveřím, které otevřela a zasekla se vprostřed pohybu. Dívky měly oči plné slz a kluci jim pomáhali v chůzi. Nechala je tedy projít a ihned vyhledala Gustava. Našla ho rychle, vzala ho za zápěstí a vydala se na zahradu před domem.

„Co se stalo? Kde jsou kluci? Kde je Bill s Tomem?“ ptala se rychle a nedala tak ani čas Gustavovi, aby se nadechl a všechno to dění toho dne nějak vstřebal.

„Je mrtvý…“ vydal ze sebe to jediné, co měl dosud před očima.

„Počkej… Kdo je mrtvý… Gusti, prosím mluv,“ vyjekla Alice a měla co dělat, aby se na místě nesesypala.

„Tom… je… nemožné, aby ten převoz přežil…“ vydechl tiše blonďák a natiskl se na tělo dívky, kterou začínal milovat.

„Proboha… to ne…“ to už Alice nevydržela a rozbrečela se mu v náruči.

Dál už ani jeden nepromluvil ani slovo. Nebyli toho schopní. Jen se tiše přesunuli do domu, kde spolu s ostatními truchlili nad ztrátou kamaráda, a zároveň vyčkávali, až se ozve Bill.

Uběhly dva dny, které naprosto psychicky vyčerpaný Bill prospal. Doslova se sesypal a doktoři ho chtěli mít pod dohledem, protože o něj při jednom záchvatu málem přišli.

Bylo přibližně jedenáct dopoledne, když Bill otevřel oči a rozhlížel se po pokoji, zda Toma někde neuvidí, ale marně. Až po chvíli si uvědomil, že to nebyl sen, že je to holá skutečnost. Tom je po smrti. Už nemohl ani brečet, protože už žádné slzy neměl, ale upadl do takzvaného apatického stavu.

Doktor přišel do jeho pokoje asi o hodinu později a konstatoval, že už je v pořádku a může být propuštěn. Zavolal tedy jedinému člověku, který ho v tu chvíli napadl, a to Gustav.

„Bille? Jsi v pohodě?“ zeptal se ho starostlivě, když přijal hovor.

„Mohl bys mě vyzvednout ve špitále?“ zeptal se tichým ochraptělým hlasem.

„Jo určitě… za pár minut jsem tam,“ řekl rychle a hovor byl ukončen.

Bill se tedy posadil na postel a koukal na podlahu. Pozoroval vzory na linoleu.

Uběhlo asi dvacet minut, když se Gustav objevil i s Alicí v pokoji, kde se Bill nacházel. Oba mu pomohli vyjít z budovy a následně i k autu, Gustav si sedl za volant, ale Alice si sedla dozadu s Billem, který ji hned objal a zabořil hlavu do její mikiny. Už jen z toho pohledu jí bylo do breku. Oba bratry si oblíbila a tohle ji zraňovalo stejně jako ostatní členy party.

„Kam zmizel ten bastard?“ zeptal se Bill tiše.

„Anis? Někam zdrhnul i s ostatními. Ten barák je prázdnej,“ odpověděl Gustav a koukal před sebe.

„Zajeď tam,“ řekl Bill a oba se podivili, že se tam chce černovlásek vydat.

Raději ale nic nenamítali a Gustav tedy zamířil k domu, kde se Bushido nějakou domu schovával. Dojeli tam asi po půl hodině jízdy a Bill hned jak vystoupil, zamířil k hlavním dveřím, které byly i teď otevřené. Alice se za ním dívala a měla o něj starost. Chtěla jít za ním, ale Gustav ji zarazil se slovy, že tohle bude muset zvládnout sám.

Bill jim byl za tu samotu vděčný, když pomalu vstupoval do domu. Koukal se kolem sebe a přitom pociťoval tak nehorázný vztek, že chtěl ten barák podpálit. Pak mu ale pohled padl na dveře do sklepa. Jako by se mu vybavila vzpomínka na Toma. Aniž by si to uvědomil, zamířil tam. Otevřel dveře, které zavrzaly, a shlédl dolů. Sešel schody a uviděl před sebou postel. Postel, na níž Tom zažíval snad to největší peklo, které ho zlomilo. Všiml si i krve na povlečení. Trochu pootočil hlavu a všiml si háku, a dokonce i provazu na podlaze. Tolik vzpomínek na bratrovu záchranu. Najednou jako by se začal dusit, tak se raději otočil a vyšel ze sklepa nahoru.

Pak ale uskutečnil to, co se mu honilo hlavou. V kapse u kalhot nahmatal zapalovač, který vzal pevně do ruky, a rozhlédl se okolo, aby našel něco, co bylo dostatečně hořlavé. Všiml si pár kousků oblečení, co ležely pohozené na pohovce uprostřed místnosti. Došel tam, vzal kus toho hadru a zapalovač posunul pod látku. Ta okamžitě vzplanula. Odhodil hořící látku ke zbytku oblečení na pohovce, a to okamžitě začalo hořet. Chvíli to sledoval, a pak se otočil na patě a vyšel z domu.

Gustav s Alicí na něj koukali a jen přemýšleli, co se uvnitř asi dělo. Pak si všimli plamenů v okně a překvapeně se podívali Billovi do obličeje. Ale nedokázali z něj nic vyčíst. Bill měl sklopenou hlavu, a jakmile došel k autu, nastoupil. Oba dva ho napodobili a Gustav hned vyjel k jejich domu. Ve zpětném zrcátku viděli, jak dům za jejich zády pomalu pohlcují plameny.

„Co tě to napadlo, Bille?“ zeptal se blonďák.

„Toho baráku není vůbec škoda. Po tom, co tam Tomovi prováděl, jsem to měl udělat dřív,“ pokrčil rameny černovlásek.

„Ale tím se nic nevyřeší,“ řekla udiveně dívka sedící vedle Billa.

„Kdybych to podpálil už tenkrát, co jsme odtamtud Toma vytáhli, mohl ještě žít,“ otočil se na ni černovlásek a bylo vidět, že je mu do breku.

Alice si jen povzdechla a objala Billa tak pevně, jak jen dokázala. Ten se jí rozvzlykal v náruči a brečel až k jejich domu. Když viděl, jak všichni jdou ven, zhluboka se nadechl a otřel tváře. Vystoupil a šel vstříc ostatním.

Všichni se k němu okamžitě nahrnuli. Někteří ho jen objali, někteří zas jen potřásli rukou a jiní dokázali ze sebe dostat slova o upřímné soustrasti.

Když se chumel kolem Billa zmenšoval, bylo na něm vidět, jak se přemáhá, aby se znovu nerozbrečel. Alice to na něm poznala, a proto se vydala za ním, aby ho podepřela a dovedla do jeho pokoje.

„Uvidíš, že všechno bude v pohodě,“ řekla mu dívka, když mu pomohla posadit se na postel.

„Až toho zmrda uvidím, tak ho zabiju,“ vydal ze sebe tiše Bill, pozorujíc koberec u postele.

„Vím, jak se cítíš. Ale tohle nic nevyřeší,“ řekla chápavě dívka.

„To je mi u prdele. Zabil mi bratra a zaplatí za to,“ řekl teď už naštvaně.

Alice si povzdechla a ještě chvíli s Billem v místnosti zůstala. Ale po chvíli ji požádal, aby ho nechala o samotě, tak vstala a velice nerada opustila pokoj.

Bill po jejím odchodu ještě chvíli seděl na posteli a zkoumal koberec pod nohama, ale pak se zvedl, vzal Tomovo tričko ležící kousek od něj na posteli a sevřel ho v rukách. Přešel k oknu a podíval se na oblohu.

„Pomstím tě, bráško!“

KONEC

autor: T-KAY