Do pokoje si pořídil krásný masivní stůl s velkou pracovní plochou, aby měl prostor na všechny věci a nemusel věčně uklízet. V ten večer, kdy se to stalo poprvé – později na něj bude vzpomínat, jako na večer, kdy „ztratil kontakt sám se sebou“ – ho měl pokrytý papíry a sešity. Uprostřed trůnila tlustá učebnice chemie. Seděl zrovna nad ní, snažil se pochopit alespoň nějaký z řady vzorců. S lokty zapřené o stůl a hlavu složenou v dlaních tu Bill seděl už dvě hodiny, uzavřený v jiném světě. Čelo se mu na chvíli zkrabatilo ještě víc, jak se jeho úsilí zvětšilo. Chlapec vydechl a otráveně se opřel do židle. Zadíval se z okna, venku se chýlilo k večeru. Nebe získalo červený nádech a bylo tlumeně slyšet motory aut vracejících se domů. Z myšlenek ho vytrhlo bouchnutí dveří. Máma. Zvedal se a slyšel, jak mu v kolenou zapraskalo. Líně došel ze schodů dolů do kuchyně. Jeho matka stála u linky zády k němu a vybalovala nákup.
„Ahoj mami.“
„M-možná později,“ dostal ze sebe, dokonce se mu podařilo vykouzlit malý úsměv. Jeho matka mu stejně nevěnovala pozornost, ukládala potraviny do ledničky.
Zvedl se a nejistě vystupoval k sobě do pokoje. Dům byl tichý, máma šla už spát. Nerozhodně se zastavil s rukou na klice od svých dveří. Nevěděl, co ho zastavilo, (že tam bude tvoje mrtvola) ale srdce mu splašeně tlouklo a téměř nedýchal.
Byl vzhůru. Nesnášel to, ale byl vzhůru. S peřinou přetaženou přes hlavu, oči ještě zavřené, v pozici, ve které spal. Těžce vydechl. Cítil, že je ráno. Každou chvíli mu zazvoní budík a bude muset vstát a opustit teplo postele. Přál by si ještě chvíli spát, ale byl neobvykle čilý. Jedinou dobrou myšlenkou bylo, že je pátek. Pátek, poslední den, který musí ve škole protrpět. Tedy až do pondělka.
Věděl, že už neusne. Překulil se na druhý bok, přičemž se mu odrhnula peřina a vpustila k němu skulinkou proužek světla. Billův otupělý mozek mu hlásil, že je něco špatně, ale už nevěděl co. Světlo. Vstává do školy příliš brzy, aby bylo tak jasné světlo. Jeho tělo se vymrštilo do sedu, vytřeštěné hnědé oči se zdály ještě temnější. Zaspal jsem!, byla jediná myšlenka, která létala v jeho hlavě sem a tam. Opravdu, ručičky na hodinách ukazovaly něco po desáté. Tím se tedy vysvětluje, proč byl tak čilý. Zatímco se Bill hrabal z postele, snažil se uklidnit. Svůj vztek se rozhodl ukojit na svém budíku. Jak to, že nezvonil? Vždycky přece zvoní jak šílený! Adrenalin ho nabudil a on se snažil počítat. Jestli si trochu máknu, chemii stihnu. Myšlenka na to, že by se měl do deseti minut vypravit a v podstatě běžet do školy, ho nijak nelákala. Popravdě řečeno, to byla ale jediná možnost, jak se na škole udržet.
Zuřivě pobíhal po pokoji, strhával ze sebe pyžamo, zatímco hledal něco na sebe. Vběhl do koupelny. Snažil se nemyslet na čas, když se snažil jednou rukou česat vlasy a druhou čistit zuby. S nervy na pochodu ze sebe vydal přidušený smích, když se zahlédl v zrcadle. Znělo to spíš jako kvikot, kterého se sám lekl. Párkrát se dlouze nadechl a vydechl. Lepší. Trochu uklidněn si vzal tašku a chystal se odejít. Nebyl si zdaleka jistý, jestli má všechno, ale něco mu říkalo, ať to ještě překontroluje. Vyšel k sobě do pokoje a ve dveřích se rozhlédl. Jistě, klíče. Ležely na stole na hromadě papírů. Dlouhými prsty pro ně sáhl, když ho upoutalo něco jiného. Byl to ten kalendář. Obyčejný trhací kalendář pověšený nalevo u stolu. Ta věc, které si všiml, byla tak absurdní, že se zasekl v půlce pohybu. Nejdřív ji neuměl zpracovat, jako by ani mozek neuměl takovou informaci přijmout. Zíral na ten kus papíru, ústa lehce pootevřená, v němé snaze něco říct. Sobota 21. dubna, křičelo na něj červené písmo na bílém papíru. Bill s jistotou věděl, že se mu vysmívá. Byla to náhlá iracionální myšlenka, ale zamrazilo ho a na natažené ruce se mu zježily chloupky.
„Sobota?“ řekl tentokrát na hlas. Hlas měl ochraptělý a nejistý. „A kde je pátek?“ Zvedl ruku a otočil list na kalendáři. Další nápis hlásil jen neděli 22. dubna. Možná jsem včera omylem utrhl dva. Chytal se každé myšlenky. Automaticky mu zajela ruka do kapsy a vytáhla telefon. Jako v mrákotách se pomalu podíval. 21. dubna SO. Nebyl překvapený. Tahle okolnost, ho ale tak zaskočila, že stál a nevěděl, co má dělat. Má se zase převléknout a zůstat doma? Má někomu zavolat? A co škola? Jestliže byla dneska sobota, byl včera ve škole? Existoval vůbec včerejšek, nebo ho svět nějak přeskočil? Nebo jednoduše celý den a noc prospal?
Bál se. Nikdy v životě se tak nebál. Byl to jiný strach, než když měl ve vaně pavouka, nebo visel na stromě a nevěděl jak dolů. Byl to strach o celou jeho existenci o jeho já jako takové. Provázel ho kamkoliv, pořád se připomínal. Bill se totiž ztrácel. Něco (někdo) přebíralo kontrolu nad jeho tělem i vědomím. Navenek to nevypadalo zle. Dělal každodenní věci, chodil do školy, bavil se s kamarády, dokonce si i napsal úkoly a poklidil pokoj. To byly věci, které Bill viděl, když byl sám sebou. Ale co se s ním vlastně dělo mezitím, netušil. Dost možná se v noci mění na zabijácké monstrum. To, že se nikdy neprobudil s rukama od krve, ještě neznamená, že se to neděje.
Ležel na posteli ve svém pokoji a upřeně zíral do stropu. Za oknem se míhala světla aut a nebe ztrácelo barvu. Ruce měl složené na hrudi a pohrával si s prstýnkem. Co mu dělalo větší starost, byly ty zkracující se intervaly. Došel k závěru, že to začalo už mnohem dřív. Nejdříve to byla třeba jen minutka, ale tu mohl těžko postřehnout a přičíst ji únavě. Pak přišly delší stavy, kdy se přistihl, že zírá do prázdna. To mohlo být taky klidně ono (on). A teď jsou to celé dny. Celé dlouhé dny. Přidají se další? Otřásl se při pomyšlení, že se jednoho dne probudí a zjistí, že uplynuly měsíce, roky. Co bude dělat, když ztratí deset let? Už to ani nebude jeho život. Bude jinak vypadat, mít rodinu. Ledová ruka uchopila jeho srdce. Myslel na to, kolik věcí se za deset let může změnit. Jeho kamarádi už budou pryč, žít si své vlastní životy. Snad ani nikdy nezjistí, že ten kluk, se kterým se loučili na posledním srazu, už dávno není Bill. Dokonce i máma by mohla být pryč.
Slzy, které mu tekly po tvářích, si neuvědomoval, schoulil se na bok do klubíčka čelem ke zdi a proklínal to cokoliv, co se mu děje. Rukou melancholicky přejel po plyšovém lvíčkovi, kterého dostal ke třetím narozeninám. Vzpomínal, jak ho jednou jako malý kluk vzal s sebou do vany. Nebylo to zas tak neobvyklé, vždy si tam tahal autíčka, postavy dinosaurů a různé panáčky. Jenže plyšový lev nasákl spoustu vody a schnul ještě týden.
Ze vzpomínek na dětství ho odpoutal předmět zaseknutý mezi postelí a zdí. Vypadala to jako roh knížky. Nezaujatě ji vytáhl. Jeho zájem o něco stoupl, když si snažil vzpomenout, kde se tam vzala. Nic mu nepřipomínala. Nebyla to vlastně kniha, ale jeden z těch bloků s tvrdými deskami. Vepředu byl obrázek psacího stolu s pergamenem a brkem. V rohu byla nakreslená lucernička se zhasnutým plamenem. Bill se díval na okrový obrázek a pátral v paměti. Už ho viděl. V papírnictví u školy, kde prodává ta milá slečna. Potřeboval nějaký blok, ale byl si jistý, že tenhle si nekoupil. Byl zbytečně drahý na čmárání. Jak se sem dostal?
Bezmyšlenkovitě ho otevřel a prolistoval. Několik prvních stran bylo popsaných, ale zbytek byl čistě bílý. Bill měl pocit, jako by dělal něco špatného. Ale koneckonců to bylo v jeho pokoji, ne? Začetl se do textu psaného drobným písmem. Vpravo na prvním řádku četl: 2. července
Deník?
Nevěděl, co si má myslet. Chodí někdo do jeho pokoje? Proč by si někdo u něj nechával deník? Očima dál jezdil po řádcích a hledal nějakou nápovědu. Vesměs to byly popisy všedního dne. Co bylo ve škole, co podnikl s kamarády, co je kde nového. Drobné písmo se najednou změnilo a do vyprávění vpadaly nezávislé věty, které vypadaly jako rychlé poznámky šílence.
autor: AjaSto
O.o teda já čumím. Musím říct, že jsem se do povídky tolik začetla, že ten konec mě málem omráčil, když jsem zjistila, že se nic nedozvím 😀 Ty jo, strašně moc se těším na další díl, doufám, že bude brzy 🙂
takže Bill ako schizofrenik, fúú tak to som ešte nečítala xD je to veľmi zaujímavé, som zvedavá na pokračovanie 🙂
Přidávám se k holkám, opravdu se těším na další díl, protože to vypadá opravdu zajímavě 🙂
To by me fakt zajimalo, co Bill odhalil. Je to fakt psycho, ale libi se mi to 🙂
Tak tahle povídka mě naprosto pohltila! Opravdu mě žádná povídka už dlouhou dobu takhle moc nezaujala a nedonutila mě takhle rychle hltat řádky očima a být takhle moc netrpělivá, nervózní a možná i maličko ustrašená, co se stane v dalších dílech. A to nemluvím o konci tohoto dílu! Já jsem normálně přestávala dýchat a při posledních dvou větách jsem jenom otevřela pusu a nebyla jsem schopna přemýšlet nad ničím jiným, než nad touhle povídkou.
Musím se přiznat, že tuhle povídku budu asi hodně prožívat a budu se bát dalších a dalších dílů. Jak psala Tenullka, i na mě to působí jako psycho a já se vážně děsím, jak budu tuhle povídku s mojí povahou zvládat. Už jenom po tomhle díle mám v hlavě prázdno, jenom nepřítomně koukám na monitor a vůbec mi trvá tenhle komentář vůbec napsat, protože se mi pořád dokola v hlavě opakují různé části povídky.
Opravdu mě tohle fascinovalo a děsím se, co za sny díky téhle povídce budu mít 😀
Každopádně Ti chci moc poděkovat, že Tě něco takového napadlo napsat. Je to originální nápad a naprosto skvěle sepsaný! Díly téhle povídky budu opravdu netrpělivě očekávat 😉
Zvláštní povídka,ale zajímava.