autor: Wind & Lady in Black
David
Jé. Něco tak příjemnýho jsem nezažil ani nepamatuju. Je vidět, že má doma psa. Ví, kde a jak podrbat, abych z toho šílel. No co. Jsem pes, tak se podle toho taky chovám. A neříkejte, že vám se probírání vlasů nebo masáž nelíbí. Pro mě je to momentálně to samý. Svalil jsem se na bok a nechal se dál drbat na břiše. Bez váhání můžu říct, že tyhle talentovaný prstíky bych chtěl cítit i jinde na těle. A jinak, než ve vlčí podobě. Jeho ručičky bloudící po mym těle… laskající určité partie… a ty rtíky. Mmm… vypadají jako zralé maliny. Jen ochutnat.
Z hrdla se mi vydere toužebné zakňučení.
A jéje. Měl jsem se líp hlídat. Kdybych se udržel, mohl by mě Bill ještě drbat, ale takhle… Tom nejspíš poznal podle tónu, na co jsem myslel, protože ode mě Billa zvednul.
Tom
Tak tohle ne. Dave se tu div neudělá! Kdo ví, co si představuje. Když se mu z hrdla vydralo to zakňučení, bylo mi jasný, na co myslí. Nemohl jsem to tak nechat!
„Tak pojď, ať se stihneš připravit. Večer spolu přece jdeme do klubu. Nezapomněl jsi na mě, doufám.“ Udělám na něj přitom smutná očka nakopnutého štěněte. Nikdo tomu pohledu nemůže odolat. Billymu zase zrůžověla líčka. Je sladkej, když se červená. Thomasi! No co? Tak se mi to líbí, no. Nesnáším svůj vnitřní hlas. Ten, kterej mě pořád napomíná.
Bill se od Davida zvedne a na tom je jasně vidět, že mu to není pochuti. No jo. Ten má jiný choutky. To já vím. Proto jsem to jejich drbání utnul. Už takhle si užil víc, než dost.
Jdeme starou zaprášenou cestou za vlakáčem. Je to sice asi o dva kilometry delší, ale to je jedno. Snažím se Davida udržet od Billa co nejdál, ale jde to těžko. Je to psisko neposlušný. Že já s tim nápadem vůbec chodil! Ale co. Na Billa jsem psem zapůsobil.
Bill
„Jak dlouho už ho máš?“ Je to spíš jen tak, aby nestála řeč. Rád poslouchám Tomův hlas. Je takový hluboký, příjemný. Cítím se klidný, když mluví. Jeho hlas mi rozlévá tělem pocit spokojenosti. Jsou lidi, jejichž hlas mi nahání husí kůži, nebo mi prostě není ani trochu příjemný. Ale u Toma je to jinak. V jeho přítomnosti se cítím bezpečně. Jako by mi nic nemohlo ublížit. Necítím potřebu si na něj dávat pozor, i když bych možná měl. Vyzařuje z něj jakási pozitivní energie.
„No… už to nějakou tu dobu bude… počkej… asi… šest let?“
„Páni. To už je to tedy starší než moje mamka. Tý je jen 38. Měla mě brzo.“
„Já mámu ani nepoznal.“ Jen to z Toma vypadne, vyletí mi obočí vysoko do čela, které se v zápětí lítostivě svraští.
„To je mi líto. Já zase nemám tátu. Odešel od nás, když mi bylo deset. Bráchovi bylo pět a ségra ani nebyla na světě. Tu měla mamka až se svým přítelem, který ji stejně opustil, když zjistil, že čeká dítě.“ Páni. Nějak jsem se rozpovídal. To bude tím, že se s Tomem cítím uvolněně a nevadí mi povídat zrovna o tomhle.
Tom
„To je smutný. Měl jsi tátu alespoň rád?“ Možná by se někomu mohlo zdát, že zájem jen hraju, ale kupodivu to není pravda. Zajímá mě.
„Měl jsem ho rád…“ smutně sklopí oči.
„Tak proč jsi nešel k němu?“ Abych pravdu řekl, jsem rád, že zůstal tady. Alespoň jsem měl šanci ho poznat. Ale stejně by mě zajímalo, proč teda zůstal tady.
„Chtěl jsem k němu, ale v době, kdy odešel, jsem za sebe ještě nerozhodoval. Soud mě přiřkl do péče matky. Ta si navymýšlela všechno možný, abych k taťkovi nemohl ani jezdit. Rozhodl jsem se, že se k němu v osmnácti nastěhuju, ale v den mých osmnáctin měl nehodu a po roce v komatu umřel.“ Bylo vidět, že se mu o tomhle špatně mluví. Přitáhl jsem si ho k sobě a přejel mu rukou po paži.
„To je mi líto.“ Bill se ke mně mírně natiskne a nechává se konejšivě hladit. Cítím, že je mu dobře. A mně ostatně taky. Nevím, co to se mnou ten kluk dělá, ani jak, ale jisté je, že se ve mně něco změnilo.
Bill
Pomalu jsme došli až k našemu domu. Tom se se mnou rozloučil s tím, že se tedy pro mě večer staví. Už teď jsem se nesmírně těšil. Vešel jsem do útrob stavby tvářící se jako rodinný domek.
„Kde ses flákal tak dlouho?!“ Obyčejné „ahoj, Bille“ by mi stačilo, ale to matka ne. Ona na mě pokaždé vyjede jako na malýho usmrkance. Není mi pět, aby mi pořád nadávala. Je mi dvacet, sakra!
„Teď jsem přijel z práce.“ Nemám náladu se s ní vybavovat dýl, než je nutné. Moje psychika to taky nemá zapotřebí.
Ještě asi patnáct minut na sebe nechávám bezdůvodně křičet výčitky a připomínky, než se konečně seberu a jdu do svého pokoje. Matka mi to nemůže zakázat. Je mi dvacet a tenhle barák je stejně napsanej na mě. Byl táty. Nechával nás tu bydlet jen z dobré vůle, ale matka to nikdy neviděla. Nebo si to spíš nechtěla přiznat. Než umřel, sepsal závěť, ve které dům odkázal mně. Nejspíš tušil, že by mě matka vyhodila, kdyby nebyl můj. A ona by to udělala. Stejně mám pocit, že taťkova smrt nebyla náhoda. Musel tušit, že se něco děje. Proč by jinak napsal závěť v pětatřiceti letech, když mu nic nebylo? Byl zdravý jako řípa. Nejspíš mi to nepřestane vrtat hlavou, dokud se z toho nezblázním.
Ale teď na to nechci myslet. Chci myslet jen na Toma a na to, že ho večer uvidím. Co bych si měl vzít na sebe? Hmm… košile nikdy nic nezkazí. Bílá, horní knoflíčky nechám rozepnutý. To je ono. A k tomu tmavý úzký džíny. Líčení… hmm, nijak zvlášť výrazný. Jen podtrhnu svoje oči lehkými černými stíny a řasenkou. Nechci vypadat moc lacině. Ale teď se nejdřív vysprchuju. Detaily doladím, až se budu líčit.
Tom
„Můžeš mi říct, co to mělo bejt?!“ Konečně jsme došli domů a já se hned pustil do Davida. Tohle mi dělat nebude. Bill je můj!
„Co by. Říkal’s, že mám bejt hodnej, milej a přítulnej. Tak jsem takovej byl. Nějakej problém?“ Dave se mi vysmívá do ksichtu!
„To si piš. Bill je můj!“
„A hele… už je to tvůj Bill… už není jen tvoje kořist. Tome, měkneš. Takhle to nedopadne nejlíp. Pamatuješ si na Nikol?“
„To byla ta vlčice z máminy strany, co se zabila?“ Jiná mě teď nenapadá.
„Jo. Zabila se kvůli člověku. Zamilovala se.“ Vím, na co naráží a je úplně mimo.
„Hele… já do Billa nejsem zamilovanej. Je to jen kus masa, kterej si vychutnám, až vyhraju sázku. O nic jinýho nejde.“ Tak proč tak moc chci, aby byl něco víc?
„Jen aby.“
Nechci se s ním už o ničem bavit. Raději zalezu do sprchy. Smrdim jak mokrej čokl. Takhle bych večer u Billa nejspíš moc nezabodoval.
autor: Wind & Lady in Black
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
David si to krásne užíval 😀 tešilo ma to tak škodoradostne voči Tomovi. Ale začína mať ďalšie plusky za to ako premýšľa o Billovi. Dúfam ale, že neumrie ako tá vlčica keď sa zamiluje… A zamiluje sa, že? Nezožerie Billiho:))
[1]: Počkej si 🙂 všechno se časem dozvíš
Uplne vas holky obdivuju, jak nas vsechny dokazete tak dlouho napinat 😀 At uz maji vecer, nemuzu se dockat, co se bude dit 🙂 Myslim si, ze Tom Billovi neublizi, teda aspon ne tak brzo, ale zas to uplne nezavrhuju. A ten David, to je provokater 😀 Jeste, ze Bill nic nevi 😀
Je mi toho Billa tak lito, nezavidim mu jeho rodinu a starosti a ani vsechno ostatni. Proto doufam, ze Tom se do nej zamiluje jeste driv, nez mu staci neco udelat. Ale rekla bych, ze do toho Tom nema moc daleko, konecne se v nem zacinaji probouzet city 🙂
Miluju tuhle povidku, dekuju za dalsi kapitolu 🙂
Tenhle díl byl prostě úžasný! 🙂
David mě strašně rozesmíval 😀 Chudák, jak se ještě vzrušil a už myslel na jiné škrabkání a hlazení 😀 😀 😀 A Tománek jak nám žárlil 😀 😀 Tak se mi to líbí! 🙂
Celkově se mi začíná strašně líbit, jak se Tom mění ani o tom neví a nechce si to přiznat. Já bych řekla, že ten se pomalu a jistě začíná hezky zamilovávat, už se zajímá o Billa a nějak ho začíná přecházet chuť mu ublížit. Tak doufám, že mu to vydrží a naopak tyhle city budou jenom sílit 🙂
Jenom mě štve, že Bill Tomovi tak věří 😀 Přitom Toman s ním nemá žádné čisté úmysly a štve mě, že Tom vysílá takovou pozitivní energii, a že Bill nemá ani tucha, že by Tom mohl být ten zlý a že by mu rád ublížil. Nojo, hold Toman je stará potvora, ví jak mluvit, ví co říkat, ví jak působit 😀
Ale popravdě začínám mít celkem strach, jak tohle dopadne. Celkem mě vyděsila zmínka o té vlčici, která nakonec umřela..aby tohle nedopadlo špatně 🙁 To bych skutečně nerada 🙁
Děkuji za další díl! 🙂