God Bless You 5.

„Doprdele…,“ zaklel Tom a málem spadl ze židle, když mu někdo sáhl na rameno. Prudce otočil hlavu, když spatřil Billa, jak se na něj usmál, ale hned zkameněl, jen vydechl.

„Já… no omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit, vážně.“ Usmál se omluvně Bill

„Ne… ne, to je v pořádku, jen… lekl jsem se.“ Zasmál se Tom. „Přisedneš si?“

„Tak to znamená, že nemáš čisté svědomí, hm? Ano, moc rád.“ Pokýval hlavou Bill a sedl si naproti Tomovi.

„Zdá se, že na sebe máme docela štěstí, co?“ Vydechl Tom, když upil ze šálku s kávou.

„Boží cesty jsou nevyzpytatelné.“ Mrkl na něj Bill a objednal si Latté.

„A někdy koukám i velice rychlé.“ Usmál se Tom a promíchal svůj nedopitý nápoj. Bill se zaculil.

„Asi má nějaký důvod svádět nás tak často dohromady.“ Rozhodně mu to nevadilo. Konec konců… nikoho tu neznal, a teď už měl jistotu, že nebude moct nikdy říct, že tu byl úplně sám.

Tom si podepřel bradu a zadíval se na Billa.

„A jaký důvod by mohl mít?“ Přejel jazykem po své náušnici ve rtu. Billovi přeběhl mráz po zádech a z nepochopitelného důvodu chvíli zaraženě sledoval Tomovy lesknoucí se rty. Ano, to byla skutečně dobrá otázka.

„To se možná dozvíme časem. Třeba chce uklidnit tvojí hříšnou duši anebo tu mojí vystavit pokušení.“ Pokrčil rameny Bill.

„Oh pokušení?“ Zatvářil se Tom nanejvýš šibalsky. Bill zrůžověl.

„No… já to myslel… totiž… no pokušení má spoustu podob. Není to jen to, co tě zase napadlo.“ Kroutil hlavou v záchvatu obhajoby. Tomovi to přišlo docela kouzelné. Bill se očividně často dostával do rozpaků a jeho docela bavilo ho do nich dostávat.

„A jak víš, co jsem myslel?“ Nepřestával Tom Billa popichovat a upil zase ze svého hrnku.

„No… po tvých dopoledních otázkách… není tak těžké to uhodnout.“ Namítnul Bill a Toma tím trochu zchladil.

„Tak promiň… jen mi přijde, že to bereš až příliš vážně všechno.“ Pokrčil rameny dredáč. Bill jen vzdychnul.

„Ty to stále nechápeš. Ale to nevadí. Třeba ti to jednou dojde.“ Usmál se co nejmileji Bill, a konečně se také napil.

„Tak jo. Už toho nechám. Chápu, že to je pro tebe důležitý. Jen bych asi chtěl, abys kvůli tomu nezahazoval svoje mládí. Prostě mi jen přijde, že se o hodně věcí ochuzuješ.“ Trval si Tom tvrdohlavě na svém.

Bill se usmál a odhrnul si vlasy za ucho. Chtěl je nechat trochu provětrat, když byl na vzduchu, a tak je zbavil gumičky.

„Každý to vidíme jinak, Tome. Nemám touhy jako ty. Pro mě je život prostě tohle. Tak se tím nezabývej. Ale jsem rád, že jsem tě potkal.“

„To já taky.“ Přiznal Tom, raději se k té debatě už nechtěl vrátit. Prostě každý to viděl jinak, ani sám Tom nevěděl, proč jej tak štve, že Bill se chystá být knězem. Vždyť by se měl vážně stydět, vystavoval Billa pořád nějakým překážkám a div jej nepřemlouval. Nastalo ticho, kde každý třídil svoje myšlenky. Pak si ještě povídali, než Bill opravdu už musel na další modlení, na večeři a spát.

Spát, to byla věc, co Billovi nešla. Musel se usmívat, stále byl myšlenkami někde u Toma. Zakazoval si to, ale nešlo to. Povzdechl, si když už bylo někdy kolem dvanácté v noci, ale nemohl usnout, ač se snažil sebevíc. Nakonec si rozsvítil lampičku a začetl se do knihy. Nakonec usnul s knížkou na hrudníku a s lampičkou svítící mu do obličeje. Když se druhý den probudil, teda, když jej vzbudil mobil, cítil se jako mrtvola. Nebyl schopný ani vstát, ač nakonec se překonat musel. Udělal rychlou ranní hygienu a už spěchal na modlení, kde málem usnul. Cítil se provinile. Nakonec tedy zasedl ke snídani a dostal úkol na dnešní den, opět měl pomáhat otci Matoušovi na zahradě. S lehkým úsměvem kývl k souhlasu, jen v duchu prosil, aby to bylo něco záživnějšího než rajčata. Nakonec se po snídani opět dostavil do zahrady a jen co spatřil lavičku, kde včera s Tomem seděli, zase si na něj vzpomněl. Jen si povzdechl a přivřel oči. Netušil, co se to s ním zase dělo. Bylo to nepřístojné a on to věděl, ale nešlo s tím nic nedělat. A tak, když dostal úkol, že má vyplevelit záhonky, raději se do toho pustil.

I když celé jeho plení vypadalo spíše jako mátožení bez jasného cíle. I jeho pohled vedl tupě do hlíny, a kdyby se dala změřit jeho hloubka pohledu, došla by až k zemskému jádru.

„Bille… co je s tebou?“ Promluvil k němu otec Matouš a položil mu kostnatou ruku na rameno. Bill sebou lehce trhnul a začal vytrhávat trochu rychleji.

„Jsem v pořádku. Omlouvám se. Jen jsem se zamyslel.“ Omlouval se Bill a rychle zamrkal ve snaze vypudit Toma ze své hlavy.

„Ne ne… to se nic neděje, chlapče. Jen se mi zdá, že jsi nějaký unavený a trochu duchem nepřítomný.“ Usmál se na něj stařec, který se věnoval svojí části záhonku. Bill nevěděl, jestli je zcela vhodné se přiznat, že toho moc nenaspal, a už vůbec, že příčinou byl jeden z jejich včerejších hostů.

„No… nemohl jsem usnout. Včera toho bylo na mě opravdu hodně. Nové prostředí a hned ta svatba… musím si napřed trochu zvyknout.“ Podíval se omluvně Bill.

„Ale to se přeci nic neděje, Bille.“ Usmál se Matouš. „To je normální. Ale slyšel jsem na tebe samou chválu. Paní Kaulitzová z tebe byla nadšená a celý ceremoniál jsi také zvládl na výbornou.“ Povzbudivě se na Billa podíval, a ten se jen pousmál. To ho sice těšilo, ovšem víc než názor paní Kaulitzové ho zajímal názor Toma. Zdálo se, že Matouš je hodný muž a Bill měl pocit, že pokud tu bude chtít s někým mluvit, bude to právě on. Nebo zdejší opat. Ale tam si přeci jen musel dávat větší pozor.

„Smím se zeptat?“ Ozval se Bill a na chvíli ustal ve svojí práci.

„Ale jistě. Co bys rád?“ Dal si chvilku pauzy i Matouš a oprášil si ruce.

„Jen jsem se chtěl zeptat na tu rodinu ze včerejška. Zdáli se milí. Proč podporují tenhle klášter a co ten jejich syn? Tom? On… působí jako pořádný gauner. Znáte ho nějak?“ Vlastně úplně nevěděl, proč se ptá. Ale byl tak moc zvědavý. Chtěl o něm vědět co nejvíc.

„No ovšem. Toma znám od malička. Byl jsem u jeho křtu. Je to hodný kluk. Jen… trochu divoký. Nikdo ani neví proč. Dokud byl malý… byl tu často. Ale teď o to už moc nestojí.“ Vzdychl lehce Matouš. „On se Bohu uzavřel, zatímco ostatní z jeho rodiny ne. Tak kvůli tomu moc nevychází s rodiči, ale já věřím, že jednou trochu poleví a i on pozná, jak mocný náš Pán je.“ Usmál se spokojeně a pustil se znovu do pletí.

„Připadal ti snad špatný?“ Podíval se letmo na Billa, který se také pustil do práce.

„Oh ne, to ne.“ Zakroutil Bill ihned hlavou. Možná až příliš rychle. Nejraději by si nafackoval. A jak se zdálo, to i otce trochu překvapilo a zvedl hlavu.

„Proč se na Toma ptáš?“ Usmál se stařec. „Oni jsou tu velmi vítaná a uznávaná rodina, Bille. Myslím, že Tom je velice šikovný mladý muž.“ Bill jen kývl tiše na souhlas. Raději se dál hrabal v hlíně, ani nevěděl, co dělá.

„Počkej, tohle tu má zůstat, to jsou cibule narcisů.“ Zasmál se starší muž. „Jestli jsi na pochybách a máš nějaké otázky, zeptej se Pána, on ti jistě dá rozhřešení, synu.“ Matouš se na něj usmál a Bill chtěl něco namítnout, ale nakonec jen otevřel pusu a zase ji zavřel. To byl tak velice průhledný, že jej prokouknul? Nebo to dal najevo svými otázkami? Ať tak či tak, Matouš něco tušil, a to nebylo dobré pro Billa.

„Myslím, že… se po obědě zdržím v kapli, nebude vadit, když vás potom nedoprovodím na zahradu? Potřebuju zůstat na modlitbách a určité věci si trochu ujasnit. Navíc, chtěl bych se zeptat, jak je to tu se zpovědí? Já… myslím, že bych se měl jít vyzpovídat, tíží mě nějaké hříchy a… “ Díval se na otce, který jej sledoval.

„Koncem týdne přijde Otec August, přímo sem, jemu se můžeš vyzpovídat.“ Usmál se starší muž. Bill byl opravdu rád, že se Matouš už dál nevyptával, a tak se trochu usmál a pracoval na záhoncích. Alespoň do chvíle, než slyšel ten známý hlas. Ztuhl a jejich pohledy se setkaly.

„Ahoj Bille, otče.“ Usmál se Tom a mávl jim na pozdrav. Pustili ho sem kdykoliv, přeci jen tu dřív tak nějak pomáhal, a teď měl zase důvod se vrátit. Billa.

autor: Doris & Lauinka