Julie 26.

„Beruško?“ jeho hlas byl ještě poznamenaný spánkem. Natáhl k ní dlaň ve snaze dostat ji zpátky do postele, ale Mia si jej vůbec nevšímala. Dokonce na něj ani nepohlédla, aby mu tak dala najevo, že jej vnímá. Jediné, na co se zmohla, bylo zlostné kopnutí do rohu skříně. Ani tím si však nepomohla vyventilovat veškerý vztek, který cítila, a tak se opět pustila do zuřivého pobíhání kolem postele, ve které značně zmatený Mark právě otráveně protáčel očima.

„Mio,“ vykašlal se na milá oslovení a promluvil na ni nečekaně jasným hlasem. „Je půl třetí ráno. Můžeš mi prosím tě vysvětlit, co to vyvádíš?“ posadil se, dlaní si rychle prohrábl střapaté vlasy a věnoval jí jeden ze svých nechápavých pohledů.

Mia střelila pohledem směrem k posteli, ne však z důvodu, ve který doufal Mark. Podívala se tam jenom proto, aby se ujistila, že to, co se stalo během posledních několika týdnů, nebylo pouze ošklivou noční můrou. Na místě, které celé tři roky patřilo jejímu snoubenci, byl náhle úplně jiný kluk. Z polštářů vyprchaly i poslední zbytky Tomovy vůně, protože ta nalezla své nové místo. Ulpěla na oblečení toho kluka.

To on jí ho vzal!

To on ji připravil o skvěle naplánovanou budoucnost!

A aby toho nebylo málo, její matka se zbláznila. Její život se stal hotovou katastrofou a ona naneštěstí moc dobře znala její stvořitele.

„Tak řekneš mi, co se stalo?“ Mark už začínal být z jejího chování vyčerpaný a Mia zase začínala být vyčerpána z něj. Každopádně, zbavit se jej nemohla. Potřebovala jej. A to bylo také jediným důvodem, proč jej nevyhodila ze svého bytu rychlostí blesku. Právě naopak. Nafoukla tváře, spustila ramena a krokem rozmazleného děvčátka došla k Markovi a bez varování mu vylezla na klín.

„Máma opustila mého otce. Volal mi hned, jak to zjistil.“

„Tvůj táta chodí běžně domů v půl třetí?“ musel si dávat hodně veliký pozor, aby se nerozesmál, když se jej Mia snažila krýt prohlášením, že se určitě zdržel v práci. „A proč jsi tak naštvaná?“

„Tobě se to zdá málo?! Je stejná jako Tom. Museli se zbláznit… oba,“ pohlédla mu do tváře, ve které zahlédla náhlé poznání a uvědomila si, že řekla něco, co říct neměla.

„Tom od tebe odešel? Myslel jsem, že jste si dali pauzu, protože jsi z něj byla unavená. Alespoň tak jsi mi to tvrdila.“ Dřív, než ji od sebe stihl odsunout, jej chytila za tvář a věnovala mu jeden ze svých dobře nacvičených psích pohledů.

„Odešel za jinou? Co je na tom tak příšerného? Děje se to každý den, dokonce i tak krásným holkám, jako si ty,“ měl rád její doteky. Právě proto si neodpustil drobnou lichotku.

Zlehka se dotkl její tváře a podržel ji v dostatečné blízkosti na to, aby jí mohl věnovat několik hladových polibků. Začínal být dokonce vděčný za to, že její matka opustila jejího otce a probudila je. Opět po ní zatoužil, avšak ve chvíli, kdy ji přetočil pod sebe a nadzvedl její průsvitnou noční košilku, byl zastaven pěstěnou dlaní. Měla ji položenou na jeho hrudníku a tlačila jej od sebe.

„Tys nic nepochopil,“ zaskřehotala. „Neodešel za jinou, ale za jiným.“ I přesto, že ji ten fakt ponižoval tak jako nic jiného na světě, věděla, že je ten správný čas přiznat pravdu. Jedině Mark jí mohl pomoct získat všechno zpět. A ona byla odhodlána to získat, ať už by proto musela udělat cokoliv.

„O-opustil tě kvůli klukovi? Tak tomu nevěřím,“ Mark pobaveně zavrtěl hlavou, dokonce se na krátkou chvíli rozesmál, Miin ostrý pohled jej však přesvědčil, že to nebyl vtip.

„Musíš mi pomoct, Marku. Musíš jej nějak odstranit z cesty.“

„Zbláznila ses?! Odstranit z cesty?! Mám ho zabít nebo co?! Zapomeň na ně a raději se věnuj nám dvěma. Kašli na Kaulitze, on si tě stejně nezaslouží,“ na rtech mu pohrával veselý úsměv. Nebyl si jistý, čím to bylo, ale ještě pořád to všechno pokládal za hloupý žert. Když se nad tím však zamyslel, vzpomněl si na rozhovor, který předtím také pokládal za žert a náhle mu začínal dávat smysl.

„Položím ti teď otázku. Ale neptej se mě proč, prostě na ni odpověz. A odpovědět můžeš jenom ano nebo ne.“ Marka její náhlá změna nálady očividně překvapila. Jemně ji políbil na holé břicho, pohlédl jí do očí a přikývl.

„Líbím se ti?“ nebyla zvyklá ptát se na podobné věci. Kluci jí vždy přímo klečeli u nohou. Všichni, kromě Toma.

„Jsi v pořádku? Nerozumím-„

Pamatoval si svou odpověď a do dnešní noci si byl jistý, že by tak reagoval každý zdravý chlap.

„Chci mu jenom oplatit tu bolest a ponížení. Prosím, Marku, pomoz mi,“ škádlivě našpulila rty, pohladila jej po tetované ruce a začala mu líčit své plány. Samozřejmě mu nezapomněla přehnaně a s patřičným výsměchem vykreslit detaily Billova křehkého zjevu, za kterým se skrývá nestvůra schopná rozvracet rodiny.

Mark však rázně zavrtěl hlavou. Věděl, že Mia si někdy s oblibou vymýšlela. A on konec konců nechtěl mít s Tomem zbytečné problémy. Ať už by tomu chlapci ublížil jakkoliv, věděl, že by si to stejně nakonec odnesl sám.

…

„Není příliš pozdě na práci?“ Tom by nemusel vůbec zvedat hlavu. Moc dobře věděl, že tichá, rozpačitá otázka vycházela z Filipových úst, přesto odsunul papíry stranou a pohlédl na něj. Stál u dveří, jeho veliké oči byly důkazem toho, že také nemohl spát.

„Já-“ rychle se poškrábal ve vlasech. „Vlastně vůbec nepracuji. Jsou to jenom čmáranice,“ pohledem prolétl své dílo a nabídl Filipovi, aby si přisedl. Dřív než stihl Filip jakkoliv zareagovat, mu už naléval čerstvou kávu a ptal se na důvod, který jej v půl třetí ráno vytáhl z postele.

Nechtěl zůstat sám. Potřeboval s někým mluvit. Potřeboval mluvit s kýmkoliv kromě Billa, protože by pohled na jeho tvář nevydržel. Zejména ne poté, co jej ještě před chvílí opět držel v náručí celého od krve a beze známky života. Byl si jistý, že to takhle déle nevydrží. Už si ani nepamatoval, kdy se mu zdálo něco jiného. Přišlo mu šílené usínat a pokaždé se probouzet vyděšený stejnou noční můrou. Ze začátku si říkal, že je to jistě způsobené jeho extrémním strachem o Billa z toho, čeho všeho by byla Mia schopna.

Ten sen byl varováním.

„Ach Tome,“ bylo to poprvé, co jej Filip oslovil tak důvěrným tónem. Na rtech mu pohrával laskavý úsměv, jak se usazoval naproti němu a nesměle mu hleděl do tváře. „Podívej se na mě. Jsem starý. Já už nemusím mít příčiny, které mi nedávají spát. V mém věku se to prostě někdy stává,“ odpil ze své kávy. Jeho pohled nečekaně zvážněl. „Nechceš se mi svěřit s tím, co tě trápí? Už několik dní se mi nezdáš ve své kůži. Před Billem to samozřejmě nedáváš najevo, ale já nejsem slepý,“ byl sám sebou překvapen. Jednotlivá slova se mu linula z úst, aniž by nad nimi chvilku zapřemýšlel.

Tom už pro něj jednoduše nebyl cizím. I když mu ze začátku příliš nevěřil a nechoval se k němu zrovna hezky, časem si jej oblíbil. Dokonce víc než to. Věděl, že právě Tom vrátil do jejich domu život. Udělal jeho vnuka šťastným. A za to mu nikdy nebude moct dostatečně poděkovat.

„Asi jsem se zbláznil,“ Tom složil tvář do dlaně a unaveně vydechl.

„Prosím, odpovězte,“ Tom si pomalu otíral tvář, aby tím zakryl únavu. Veliké kruhy pod očima však Filipovým očím uniknout nemohly.

Dokázal by se vůbec někdo na světě s Billem pohádat? To sotva. Na několik dlouhých vteřin se kuchyní rozprostřelo ticho. Tíživé, únavné, vyčerpávající. Filip beze slova dopil zbytek své kávy a zvědavě pohlédl na kopu papírů nedaleko Tomova zápěstí. Rychlým pohledem přeběhl náčrt a zjistil, že na všech papírech je stejný obrázek. Pomalu natáhl ruku, čekal, že jej Tom zastaví. Nestalo se tak. Vzal jeden z obrázků do dlaní a přiblížil si jej tak, aby na něj viděl co nejlépe.

Sledoval krásnou bytost vkreslenou za veliký štít, za kterým byla zřejmě uvězněna. Na bílém pozadí se nemyslitelně vyjímaly bezzubé, šklebící se rty a lodní kotva, kterou vídával jako dítě při procházkách po přístavu. Postava skláněla hlavu, tmavé vlasy skrývaly většinu tváře. Jediné, co bylo vidět, byly dvě překrásné plačící oči.

Když se na obrázek lépe zadíval, trošku mu připomínal Michelangelův výrok vykreslen do skici papíru. Jediné, co jej mátlo, byla ústa a kotva. Nijak s obrázkem nesouvisely, nerozuměl jim. Ale pro Toma zřejmě jistou spojitost s postavou měly, jinak by je nemaloval na všechny papíry. Byly až děsivým protikladem křehounké postavy.

„Vypadá jako Bill,“ šeptl první, co jej napadlo.

Už by to nevydržel déle skrývat, a tak Filipovi řekl všechno. Všechno, co jej trápilo a tak dlouhou dobu tížilo. Od jeho zasnoubení s Miiou, o kterém neměl ani tušení, až po strašné noční múry, kterých se nemohl zbavit. Filip jej poslouchal, snažil se vstřebat veškeré informace, aniž by jej přerušoval, a postupně se mu odkrývala příčina Tomovy špatné nálady, probdělých nocí i význam kresby.

„Ze začátku jsem byl nešťastný, protože se Bill přede mnou ukrýval. Zůstával za svou ochrannou zdí a nechtěl mě k sobě pustit. Ale nyní, když jsme za tou zdí spolu, si nepřeji nic jiného, než vrátit to všechno zpět. Opět jej někam ukrýt. Nejraději před celým světem, aby mu nemohl někdo ublížit. J-já, nepřežil bych, kdyby mu kvůli mně někdo ublížil.“

Tom mluvil rychle, několikrát se musel zhluboka nadechnout, aby vůbec dokázal pokračovat dál, a když skončil, pohlédl na Filipa, jako by jej prosil o pochopení. Prosil jej o to, aby mu věřil, aby si o něm nemyslel, že se zbláznil a neřekl mu, že si jenom zbytečně vymýšlí.

Ale pokud by to tak i bylo, pak bláznil z lásky.

„Co vlastně cítíš, Tome? Řekl jsi mi celý váš příběh, a přitom jsi ještě pořád nevyslovil to nejdůležitější. A já bych to moc rád slyšel. Za poslední rok jsme si vytrpěli až příliš. Myslím, že slyšet něco hezkého, by bylo přijatelnou změnou.“

„Jsem do něj zamilovaný,“ vydechl, aniž by přemýšlel nad dalšími možnými následky. „Miluji jej. On a Julie vytváří celý můj svět.“

Filip jej sledoval a přitom z něj četl jako z otevřené knihy. Dočetl se o neskutečné lásce, pokoře a pochopení. Jeho oči byly plné něhy, ukrývající se za stínem strachu. Díval se na něj a nemohl věřit tomu, jak byl hloupý.

„Ve svém životě jsem miloval jenom dvě ženy,“ promluvil po chvíli třesoucím se hlasem, oči se mu naplnily slzami a on ze všech sil zastíral přicházející zoufalství. „Mou manželku a mou dceru. Miloval jsem je přesně, jako ty miluješ mého vnuka. Cítil jsem stejný strach, jaký cítíš i ty. S tím rozdílem, že mé nejhorší představy, se staly skutečností. Ztratil jsem Simone,“ sklonil hlavu. „Proklouzla mi mezi prsty a dřív, než jsem se stačil vzpamatovat, byla pryč. Tak moc jsem se ji celý život snažil uchránit, až jsem zapomínal žít. Naneštěstí jsem si to všechno uvědomil až příliš pozdě.“

Tom bojoval s touhou vstát a obejmout jej. Svého dědečka neznal, ani z matčiny, ani z otcovy strany. Na druhou stranu však byla jeho rodina tak konzervativní a chladná, že to tak možná bylo i lepší. Chyběli mu, ale Billovu rodinu měl mnohem radši.

„Nikdo neví, co se stane dnes nebo zítra. Právě proto si musíš užívat každou chvíli, kterou strávíte společně, a nepřemýšlet nad tím, co všechno se může stát. Pokud se to má stát, nezabráníme tomu,“ pohlédl mu do očí. „Ať už bychom se snažili jakkoliv, Tome, není v naší moci zvrátit daný sled událostí. Můžeme jej jen přijmout a naučit se s ním žít,“ zahanbeně si otíral tvář a odsunul jej od sebe, aby jej mohl postrčit ke dveřím. „Ale do té chvíle si to můžeme parádně užít, viď?“

Tom mu ještě stihl rychle poděkovat a běžel zpět do Billova pokoje. Filip měl pravdu. Bylo zbytečné trápit se nad tím, co může přijít, a zapomínat žít.

autor: B-kay