9, 10, 11, 12
Jemné zaklepání na dveře nemohl Bill postřehnout. Do jeho pokoje pronikl pruh světla a vstoupila jeho matka. Pohled, který se jí naskytl, ji donutil přeběhnout pokoj a vzít hlavu svého syna do rukou. Podíval se na ni prázdným pohledem, pohledem plným děsu a poznání.
Dvě postavy. Jedna pohupujíc se jako loď na moři v uklidňujícím pohybu. Oči vytřeštěné, jako by se snažily obsáhnout a pohltit svět kolem sebe. Druhá s očima pevně zavřenýma, tyhle oči se nechtěly dívat. Oba mumlajíc slova, kterým nikdo nerozuměl, zněla jako tajná kletba starodávných kmenů. Čas se v pokoji zastavil. Všechno utichlo. Tělem chlapce projel malý záchvěv a pak znehybnělo. Podívala se na něj jako na někoho cizího, koho najdete po propité noci u sebe v posteli. Bill spal, jeho obličej se uvolnil, ale zůstal smrtelně bledý. Se zavřenýma očima nevypadal hrozivě, jen unaveně. Opatrně ho položila na postel a odcházela. Ve dveřích se nejistě zastavila a ohlédla, aby se ujistila, že tam nesedí a nezírá na ni.
Ráno zastihlo Billa příliš brzy. Ležel pod dekou, v duchu si zpíval, aby zahnal dotěrné myšlenky. Nechtěl už nikdy myslet na to, co v tom deníku bylo naznačeno. Ale slova na něj útočila ze všech stran pokaždé, když se nesoustředil. Ve světle nových událostí se zdálo, že jakákoliv každodenní činnost nemá význam. Jeho tělo nevnímalo chlad, potřebu jíst, ani žízeň. Uvnitř sebe necítil nic než prázdno. Ale to prázdno dávalo všemu smysl. Bill se do něj nořil, bez emocí, ale přesto rád. Bez pocitů, ale přesto to prožíval. V koutku té prázdnoty se krčila malá postava pobíhající sem a tam. Tiše ťapkajíc rychle, že bylo nemožné pohlédnout jí do tváře. Bill dělal, že ji nevidí, stáčel pohled jinam, ignoroval její jízlivý smích. Věděl, co mu chce říct. Že chce, aby si Bill vzpomněl, chce, aby Bill něco udělal. Jenže to bylo to poslední, co chtěl Bill. Zažívat ten nápor emocí znovu, a ještě se v tom nípat. A tak procházel imaginární playlist ve své hlavě a přehrával si písničky, vzpomínal na celý jejich text, na každý verš, aby zaměstnal svůj mozek. Tiché zaklepání do reality ho vysvobodilo z tápání nad druhou slokou dětské říkanky.
Jeho matka opatrně vstoupila do místnosti a nejistě se na něj usmála. Vypadala unavená, pod očima měla temné kruhy. A kdyby si včera Bill něčeho všiml, mohl by vědět, že jeho matka má dnes na sobě to samé oblečení.
Stál uprostřed obrovského stanu, kolem dokola seděli lidé. Tlumeně k němu doléhaly jejich hlasy, jejich smích. Odněkud hrála hudba, kterou si pamatoval ze svého dětství a kterou si tak pamatovali i jeho rodiče. Vzduchem voněl popcorn a vařená kukuřice. Mísil se se zápachem udusané hlíny a výkalů, pachem zvířat. Světla zhasla a lidé přestali mluvit, i děti si přestaly hrát. Bill seděl na dřevěné lavičce úplně vzadu a ze svého místa pohlížel na manéž vysypanou pískem, osvětlenou jediným kuželem světla. Uprostřed stál muž v červeném obleku a vysokém černém klobouku. Billovo srdce tlouklo jako před infarktem, jak se ho zmocňovalo vzrušení malého kluka.
„Dámy a pánové! Milé děti! Vítejte!“ začal muž vesele volat, ale jeho tvář vůbec nebyla veselá. Malé oči se zlověstně opíraly do všech přítomných. „Jsme rádi, že jste k nám dnes večer přišli. Uvidíte, co jste ještě neviděli, uslyšíte, co jste ještě neslyšeli. Nechte se oslnit jedinečnými kousky našich artistů i zvířat.“ Stanem se roznesl divoký jásot a muže vystřídala trojice klaunů v pestrých oblecích. Make-up klaunů byl rozpitý. Billovi připadalo, že ho nanášeli alespoň před týdnem. Do bílé barvy stékaly proudy červené a černé barvy a na jejich tvářích vytvářely hrůzné škleby. Klauni jezdili po manéži, předváděli osvědčené triky a bavili publikum. I Bill si nemohl pomoct a musel se smát. Sledoval lidi kolem sebe, jak se baví. Tváře měli červené smíchem i chladem. Uvědomil si, že ho zebou prsty u nohou. Pohlédl na své nohy, které zdaleka nedosahovaly na zem, a kriticky zhodnotil své staré boty. Musím maminku požádat o nové. Tato myšlenka na mámu ho donutila polekaně se ohlédnout. Je to dobré, sedí hned vedle mě.
Představení bylo v plném proudu a malý Bill se soustředil znovu na dění před sebou. Jeden z klaunů se zrovna rozhodoval, koho si vybere z publika. Vytáhl asi šestiletého chlapce z přední řady. Chvíli do něj všichni tři klauni lehce šťouchali a lechtali ho. Potom se obrovské ruce jednoho klauna ocitly na krku chlapce a během vteřiny bylo po všem. Davem proběhla obrovská vlna veselí, ale Bill by přesto mohl přísahat, že to křupnutí slyšel i tam. Bill se rozhodně nesmál.
Chtěl odejít, ale nikde neviděl východ. Když se chtěl zvednout, světla znovu zhasla a jediný kužel osvětloval principála v černém klobouku.
„Připravte se, že oněmíte úžasem, že nebudete věřit svým očím,“ říkal tajemně. Tomu už Bill mohl jen těžko věřit, dnes už viděl dost. „Připravte se na konec a začá…“ v půlce slova se zastavil a ve tváři se mu zračila bolest. Jeho končetiny se podivně kroutily, kůže mu vytvářela pohyblivé boule a postupně se zdálo, že celý principál mění tvar. I jeho oblečení přecházelo z červené na černou. Vydával bublavé zvuky, které ukončil až ohlušující řev. Když jeho gumové tělo našlo stabilitu a uklidnilo se, postavil se rovně jako před tím. Byl to mladý kluk s rasta copánky, zhruba v Billově věku. Zahleděl se přímo na Billa a větu, kterou řekl, mířil jen na něj.
„Jsem Tom a kradu lidské životy.“
A pak už Bill zmizel.
Dveře Billova pokoje se otevřely a vyšla z něj štíhlá postava, která bezpochyby Billovi patřila. Dnes ale vypadal jinak. Místo těsně obepínajícího trika si oblékl volné, které původně nosil jen na spaní, ale stále bylo zachovalé. Uplé džíny vystřídaly pohodlné tepláky, které měl naposledy asi 3 roky zpátky, když se stěhovali. Vlasy si nedbale svázal gumičkou a zastrčil pod čepici. Make-up se jeho tváře toho dne, a ani žádné následující dny, nedotkl.
„Jdeš do školy?“ zeptala se, ale bylo na ní vidět, že je nesvá.
„Hezký den, Bille,“ bylo to, co nakonec řekla.
Ve dveřích chlapec chvíli nerozhodně postával. Chtěl odejít co nejdřív, ale najednou váhal. Přemýšlel, jestli jí to nemá říct, jestli by to nebylo snazší. Došel k závěru, že ne.
„Tobě taky, mami,“ odpověděl jen a vychutnával si ten zvuk. A s tím Tom odešel.
autor: AjaSto
takový trochu psycho… 🙂 takhle na to koukám o_O
tak já jsem se v tom naprosto ztratila..:/ to jak byl Bill v cirkuse to bilo když byl malej nebo teď jak je velkej no a Tom..to si jako vzal billovo tělo aby měl rodinu nebo jako já to prostě nechápu..:// v příštím díle by mohlo bejt menší vysvětlění..:D aler jinak paradní nápad na povídku..:)
Já se musím přiznat, že při čtení téhle povídky mi běhá mráz po zádech! A to nemluvím o poslední větě tohohle dílu. Já jsem jenom seděla, oči dokořán a bylo mi strašně nepříjemně. Tak nějak jsem se bála 😀
Musím Ti opravdu moc poděkovat, že jsi se rozhodla tuhle povídku sepsat, je tak originální, tak tajuplná, tak strašidelná a tak skvělá! Způsob jakým tohle podáváš mě naprosto dostává. V židli sedím jak přibitá, a opravdu nemyslím na nic jiného, než na tuhle povídku, úplně mě z ní mrazí a já se těším, i když i trošku bojím, následujících dílů. Myslím, že u téhle povídky ještě zažiju spousty krušných chvil 😀
Tak ta posledni veta to dorazila. Je to uplne silene, ale libi se mi to. Jen by me ted zajimalo, co bude dal. Je to takova zvlastni povidka a tema, ale pises to fakt dobre. Super 🙂