„Halo?“ zkusil opatrně zavolat, ale z krku mu vyšel jen šepot. V ústech měl sucho a jazyk se mu nepříjemně lepil na patro. Odkašlal si, což jen znásobilo pocit, že mu uvízl v krku zmuchlaný papír, a zkusil to znovu o něco hlasitěji. Zaposlouchal se. Jeho hlas mu zněl cize, od ničeho se neodrážel, takže před ním muselo být dost místa, opravdu dost. Nepřišla ani žádná odpověď. Nebyl si ani jistý, jestli by teď nějakou uvítal. V podstatě už panikařil. Udělal několik kroků s myšlenkou, že když najde zeď, musí najít i vypínač. Kroky přibývaly a prodlužovaly se a stále nenarazil na nic, co by se alespoň podobalo pevnému předmětu. Zastavil se s rukama před sebou – kdyby se viděl, určitě, by mu to přišlo přinejmenším legrační, vtip byl ovšem v tom, že se neviděl – a znovu poslouchal, měl pocit, že něco zaslechl, nějaký šelest. Uvědomil si, že je to jen jeho dech zrychlený během. Ne, ještě tu bylo něco. Zdálo se, že rozeznává hlasy. Jeden z nich zrovna mluvil o včerejším fotbalovém zápase.
Co se jeho týkalo, mohl teď být stejně dobře ve studni jako v úplně jiné galaxii. Snažil se určit zdroj hlasů. Střídavě postával a poslouchal, a pak se divoce rozbíhal a hledal záchytný bod, stále napůl čekajíc, až vrazí do zdi, nebo přeletí přes židli.
Prostor zalilo silné bílé světlo, nemilosrdně pohltilo tmu a oslepilo ohromeného Billa. Fakt, že se rozsvítilo samo od sebe, mu na klidu nepřidalo. Zkameněl na místě a bál se udělat sebemenší pohyb. Přivykal si na ostré světlo, těkal po prostoru a snažil se nalézt cokoliv, co by mělo tmavé obrysy a vystupovalo z něj. Vše kolem bylo pro změnu jen bílá prázdnota. Frustrovaně zasténal a svezl se na kolena.
Někdo si se mnou pěkně pohrává. Snažil se být naštvaný, ale v hlavě mu to znělo spíš ukňouraně a rezignovaně. Byl unavený, měl všeho dost, chtěl už se odtud prostě dostat a vrátit se zpátky do svého průměrně šedého prostředí. Chtěl domů. Chtěl, aby ho máma seřvala, kde tak dlouho byl – jestli někde byl. Možná by dostal domácí vězení, ale to mu vyhovovalo. Alespoň na týden by se nehnul ze své postele. Probudil by se a zjistil, že to byl jen zlý sen, a cenil si každé molekuly své nudné rutiny.
Vzpomínka na postel ho dorazila. Lehl si na bok a odpočíval. Představoval si, jak vystupuje po schodech do svého pokoje, pod prsty cítil koberec, v ruce chladnou kliku dveří. Za nimi je postel osvětlená jen měsíčním světlem. Volá ho k sobě, přikrývky se odsunou na stranu, a on do nich padá a nechá se ukolébat do bezesného spánku.
A to bylo vše? Doopravdy to byl sen? Cítil něco špatného, jen to nemohl odhalit. Něco na tom pokoji nebylo v pořádku, necítil se tam dobře, jako u sebe doma v bezpečí. Zdánlivě to byla dokonalá kopie místnosti. Bill se v šeru snažil srovnávat co nejvíc detailů. Kalhoty na podlaze, stojánek na tužky, nedovřené dveře od skříně, trhací kalendář zastavený na sobotě, roztažené závěsy a… nic. Žádné okno. Látka spočívala volně na bílé zdi. Bill se díval na čtvercový prostor, který rámovala, jako by všechno vysvětloval. Alespoň už ví, že rozhodně není ve svém pokoji. Otočil se na posteli a s úlevou zjistil, že dveře tam jsou. Pokus zjistit, kam vedou, teď odložil na později. Místnost ohraničená čtyřmi stěnami byl luxus, který si chtěl chvíli dopřát. Znovu se položil, a než se stačil obávat, jak bude prostor vypadat příště, usnul.
Bill konstatoval, že má teď vlastně docela dost volného času. Chtěl se odsud dostat co nejdřív, ale pobíháním a panikařením nic neurychlí. Všechno se to seběhlo moc rychle, zvlášť na kluka, který dobrovolně nevstával před polednem. Protože se nezdálo, že mu někdo zavolá a půjdou ven, nebo ho matka přijde budit do školy, rozhodl se trávit čas přemýšlením. Nic, co se doposud stalo, nedávalo smysl. Vlastně to popíralo všechno, co znal. Porušovalo to přírodní zákony, bralo mu to jistoty. Hledání odůvodnění měsíčního světla v pokoji bez oken nikam nevedlo stejně jako jiné předešlé pokusy. Snažil se tedy soustředit na to, co věděl. Soustředil se na to, co se stalo před tím.
Pak si vzpomněl na slova.
Konečně se mi to povedlo.
A na to, co následovalo.
Zašátral rukou za postel. Nic nenahmatal. Jistě, proč taky? Možná, si to celé vysnil. Bylo v jeho pokoji vůbec okno? Jak si tím mohl být tak jistý? Jak dlouho už je tu vlastně šero?
Otevřel oči.
Viděl teď to samé, jako když je měl zavřené. Seděl na tvrdé studené posteli a díval se na bílý stůl s jednou židlí. Pokračoval dál. Myslel teď na svůj modrý hrnek, který mu máma přivezla ze Švédska. Teď chtěl, aby se sebral ze skříňky a objevil se na stole. Na čele mu vystoupil pot. Nezavíral oči a byl rád. Nad stolem se nejdřív objevil jen stín. Postupně získával modrou barvu a pevné obrysy, až se z něj stal Billův hrnek.
autor: AjaSto
Tak tohle je.. fakt desive. Sice to uplne nechapu, ale nevadi, pravdepodobne to byl zamer. Byt Billem, asi zesilim. Tesim se na dalsi kapitolu 🙂
Tahle povídka mě opravdu pohlcuje každým dílem víc a víc. Je opravdu děsivá a jak jsme psala už minule, tak i dnes mi běhal mráz po zádech a abych pravdu řekla, tak z téhle povídky nemám moc dobrý pocit. Myslím to jako tak, že po přečtení dílu se cítím pomalu jako bych se právě koukala na nějaký horor.
Skutečně musím pochválit Tvůj styl psaní, protože tohle sepsat, muselo dát opravdu velkou práci.
Opravdu by mě moc zajímalo, co se s Billem děje. Napadlo mě, že je možná schyzofrenik, ale kdoví. Hrozně moc se těším na další díl a za tenhle moc děkuji 🙂
[2]:Mischulko! Děkuju za tvoje komentáře. Moc ráda si je pročítám a musím říct, že mi tak trochu zvedají ego 😀 Ne, opravdu mi dělají velkou radost a jsem z nich naměkko. Jsi skvělá, že si dáváš práci s odezvou u všech dílů. A že jsi to ty, tak ti povím, že jsi dost blízko 😉
Bill je schyzofrnik nebo je v nejaké jine dimenzi.