Něco ve mně 3.

autor: AjaSto

Jediné co slyšel, byl tlukot srdce. Cítil se v bezpečí. Někde vzadu tušil něco znepokojivého, ale nevzpomínal si co. Nebo prostě nechtěl. Před očima mu vytanul obraz hnědookého chlapce v dobře padnoucím obleku. Prudce se posadil a okamžitě toho zalitoval. Hlavou mu projela ostrá bolest. Potlačil sten a zhluboka nabral vzduch, bolest pomalu ustupovala a proměnila se na jediný pulsující bod. Lehce pootevřel víčka, ale žádné oslepující světlo jimi neproniklo. Otevřel oči úplně a rozhlédl se. Vlastně tu nebylo žádné světlo. Obklopovala ho absolutní tma. Dal si ruku před oči a zamával s ní. I když ji měl těsně u obličeje, neviděl ji. Zem pod ním byla tvrdá a chladná. Vstal a šátral nejistě rukama před sebou ve vzduchu. Zmocňovala se ho panika, která sebrala prostor veškerým starostem o stavu jeho hlavy.

„Halo?“ zkusil opatrně zavolat, ale z krku mu vyšel jen šepot. V ústech měl sucho a jazyk se mu nepříjemně lepil na patro. Odkašlal si, což jen znásobilo pocit, že mu uvízl v krku zmuchlaný papír, a zkusil to znovu o něco hlasitěji. Zaposlouchal se. Jeho hlas mu zněl cize, od ničeho se neodrážel, takže před ním muselo být dost místa, opravdu dost. Nepřišla ani žádná odpověď. Nebyl si ani jistý, jestli by teď nějakou uvítal. V podstatě už panikařil. Udělal několik kroků s myšlenkou, že když najde zeď, musí najít i vypínač. Kroky přibývaly a prodlužovaly se a stále nenarazil na nic, co by se alespoň podobalo pevnému předmětu. Zastavil se s rukama před sebou – kdyby se viděl, určitě, by mu to přišlo přinejmenším legrační, vtip byl ovšem v tom, že se neviděl – a znovu poslouchal, měl pocit, že něco zaslechl, nějaký šelest. Uvědomil si, že je to jen jeho dech zrychlený během. Ne, ještě tu bylo něco. Zdálo se, že rozeznává hlasy. Jeden z nich zrovna mluvil o včerejším fotbalovém zápase.


„Chytal famózně, ale ten první gól rozhodně mohl chytit,“ načínal nové téma zrovna první.
„No, dalo se to, ale dobře se mu to stočilo pod ruku.“
„Nevim, proč nepřiznáte, že ten gól byl prostě luxusní,“ otráveně se do toho vmísil třetí hlas, který Bill poznával.
To je Rodger!
„Halo! Halo Rodgere! Tady jsem! Hej!“, křičel, jak mu jen jeho ospalé hlasivky dovolovaly.
Hlavou mu prolétla jasná myšlenka. Zprvu byla tak logická ve změti všech ostatních vyděšených myšlenek, že jí nevěnoval pozornost. Rodger ho totiž neslyší. Nemůže.
Byl to právě ten pocit neskutečna, který ho v tom utvrdil. Rodger nestál nikde poblíž. Ani žádný z jeho kamarádů, kteří zrovna probírali zápas mezi Buffalo Bills a Tennessee Titans. To zjištění ho ohromilo, a zároveň na chvíli odvrátilo paniku. Bill se cítil, jako by mezi ním a nimi byla těžká clona. Tlumila světlo i zvuk, který zněl z dálky, možná ze studny. Nevycházel z určitého místa, ale obklopoval ho. Spíš byl v té studni on sám.

Co se jeho týkalo, mohl teď být stejně dobře ve studni jako v úplně jiné galaxii. Snažil se určit zdroj hlasů. Střídavě postával a poslouchal, a pak se divoce rozbíhal a hledal záchytný bod, stále napůl čekajíc, až vrazí do zdi, nebo přeletí přes židli.

Čím déle běhal, tím větší byl jeho strach. Ztratil se v prostoru. V černé tmě, kde nebylo absolutně nic, čeho by se chytil.
„Světlo, světlo. Potřebuju světlo,“ mumlal si pro sebe. Hlas se mu lámal a občas byl zastaven vzlyky. Bill byl hysterický. Slzely mu oči, uvnitř doslova šílel. Křičel, až měl pocit, že mu praskne hlava, ale nevyšel z něj žádný zvuk.
A pak se rozsvítilo.

Prostor zalilo silné bílé světlo, nemilosrdně pohltilo tmu a oslepilo ohromeného Billa. Fakt, že se rozsvítilo samo od sebe, mu na klidu nepřidalo. Zkameněl na místě a bál se udělat sebemenší pohyb. Přivykal si na ostré světlo, těkal po prostoru a snažil se nalézt cokoliv, co by mělo tmavé obrysy a vystupovalo z něj. Vše kolem bylo pro změnu jen bílá prázdnota. Frustrovaně zasténal a svezl se na kolena.

Někdo si se mnou pěkně pohrává. Snažil se být naštvaný, ale v hlavě mu to znělo spíš ukňouraně a rezignovaně. Byl unavený, měl všeho dost, chtěl už se odtud prostě dostat a vrátit se zpátky do svého průměrně šedého prostředí. Chtěl domů. Chtěl, aby ho máma seřvala, kde tak dlouho byl – jestli někde byl. Možná by dostal domácí vězení, ale to mu vyhovovalo. Alespoň na týden by se nehnul ze své postele. Probudil by se a zjistil, že to byl jen zlý sen, a cenil si každé molekuly své nudné rutiny.

Vzpomínka na postel ho dorazila. Lehl si na bok a odpočíval. Představoval si, jak vystupuje po schodech do svého pokoje, pod prsty cítil koberec, v ruce chladnou kliku dveří. Za nimi je postel osvětlená jen měsíčním světlem. Volá ho k sobě, přikrývky se odsunou na stranu, a on do nich padá a nechá se ukolébat do bezesného spánku.

Musel asi na chvíli usnout. Nemohl spát víc jak pár minut, ale pamatoval si, že ho něco probudilo. Nezvykle měkká podlaha pod ním se zhoupla, když se otočil na záda. Nakrčil nos. On přeci nebyl ve své posteli. Jasně si pamatoval černý – bílý prostor a sebe, jak jím pobíhá. V tom případě ale nemůže nahmatat zmuchlané prostěradlo. Otočil hlavu, a nakonec ho ani moc nepřekvapilo, že se dívá na svůj psací stůl, stále pokryt rovnoměrnou vrstvou papírů a učebnic. V jeho pokoji bylo šero, zvenčí sem pronikalo jen namodralé světlo měsíce. Nedůvěřivě se posadil.

A to bylo vše? Doopravdy to byl sen? Cítil něco špatného, jen to nemohl odhalit. Něco na tom pokoji nebylo v pořádku, necítil se tam dobře, jako u sebe doma v bezpečí. Zdánlivě to byla dokonalá kopie místnosti. Bill se v šeru snažil srovnávat co nejvíc detailů. Kalhoty na podlaze, stojánek na tužky, nedovřené dveře od skříně, trhací kalendář zastavený na sobotě, roztažené závěsy a… nic. Žádné okno. Látka spočívala volně na bílé zdi. Bill se díval na čtvercový prostor, který rámovala, jako by všechno vysvětloval. Alespoň už ví, že rozhodně není ve svém pokoji. Otočil se na posteli a s úlevou zjistil, že dveře tam jsou. Pokus zjistit, kam vedou, teď odložil na později. Místnost ohraničená čtyřmi stěnami byl luxus, který si chtěl chvíli dopřát. Znovu se položil, a než se stačil obávat, jak bude prostor vypadat příště, usnul.

Bill konstatoval, že má teď vlastně docela dost volného času. Chtěl se odsud dostat co nejdřív, ale pobíháním a panikařením nic neurychlí. Všechno se to seběhlo moc rychle, zvlášť na kluka, který dobrovolně nevstával před polednem. Protože se nezdálo, že mu někdo zavolá a půjdou ven, nebo ho matka přijde budit do školy, rozhodl se trávit čas přemýšlením. Nic, co se doposud stalo, nedávalo smysl. Vlastně to popíralo všechno, co znal. Porušovalo to přírodní zákony, bralo mu to jistoty. Hledání odůvodnění měsíčního světla v pokoji bez oken nikam nevedlo stejně jako jiné předešlé pokusy. Snažil se tedy soustředit na to, co věděl. Soustředil se na to, co se stalo před tím.

Byl doma. V pokoji, jako je teď, skoro. Co sakra dělal? Matně si vybavoval cirkus, ale byl si jistý, že v cirkuse nebyl už roky.

Pak si vzpomněl na slova.

Konečně se mi to povedlo.

A na to, co následovalo.

Zašátral rukou za postel. Nic nenahmatal. Jistě, proč taky? Možná, si to celé vysnil. Bylo v jeho pokoji vůbec okno? Jak si tím mohl být tak jistý? Jak dlouho už je tu vlastně šero?

Prudce vstal a doběhl ke dveřím. Chtěl je prudce rozrazit, ale ani se nehnuly. Nevzpomínal si, že kdy svoje dveře zamknul, neměl ani tušení, kde by mohl být od nich klíč.
To totiž nejsou moje dveře. Pro mě za mě to ani nemusí být dveře.

Zklamaně se vrátil. Probíral všechny varianty. Rozum se mu snažil vnutit myšlenku, že v žádném případě v pokoji neměl okno. Nejspíš ho zamkla jeho máma, protože o něj měla starost. Dotírala na něj i jiná teorie. Chvíli ji odháněl jako otravný hmyz, ale nakonec ji v žebříčku pravděpodobnosti zařadil dost vysoko. Může sedět v blázinci a jenom si představovat, že to tady tak vypadá. Myslel přeci na svůj pokoj, a najednou se v něm objevil. A jediné, na co myslel, než ho obklopilo světlo, bylo světlo. Zavřel oči a usilovně si představoval, že není doma, ale v pokoji pro blázny. Podíval se, ale nic se neměnilo. Ovšem, to nestačí. Tentokrát se maximálně soustředil. Viděl každý detail. Malé zamřížované okno, bílé vypolstrované dveře s odklápěcím okýnkem, čistý stůl a kovovou postel. Cítil pach desinfekce a pod rukama hrubou látku povlečení.

Otevřel oči.

Viděl teď to samé, jako když je měl zavřené. Seděl na tvrdé studené posteli a díval se na bílý stůl s jednou židlí. Pokračoval dál. Myslel teď na svůj modrý hrnek, který mu máma přivezla ze Švédska. Teď chtěl, aby se sebral ze skříňky a objevil se na stole. Na čele mu vystoupil pot. Nezavíral oči a byl rád. Nad stolem se nejdřív objevil jen stín. Postupně získával modrou barvu a pevné obrysy, až se z něj stal Billův hrnek.

autor: AjaSto

betaread: J. :o)

4 thoughts on “Něco ve mně 3.

  1. Tak tohle je.. fakt desive. Sice to uplne nechapu, ale nevadi, pravdepodobne to byl zamer. Byt Billem, asi zesilim. Tesim se na dalsi kapitolu 🙂

  2. Tahle povídka mě opravdu pohlcuje každým dílem víc a víc. Je opravdu děsivá a jak jsme psala už minule, tak i dnes mi běhal mráz po zádech a abych pravdu řekla, tak z téhle povídky nemám moc dobrý pocit. Myslím to jako tak, že po přečtení dílu se cítím pomalu jako bych se právě koukala na nějaký horor.
    Skutečně musím pochválit Tvůj styl psaní, protože tohle sepsat, muselo dát opravdu velkou práci.
    Opravdu by mě moc zajímalo, co se s Billem děje. Napadlo mě, že je možná schyzofrenik, ale kdoví. Hrozně moc se těším na další díl a za tenhle moc děkuji 🙂

  3. [2]:Mischulko! Děkuju za tvoje komentáře. Moc ráda si je pročítám a musím říct, že mi tak trochu zvedají ego 😀 Ne, opravdu mi dělají velkou radost a jsem z nich naměkko. Jsi skvělá, že si dáváš práci s odezvou u všech dílů. A že jsi to ty, tak ti povím, že jsi dost blízko 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics