Kráska a Zvíře 3.

Stojím tam a koukám. Nejsem schopen pohybu, mrknutí víček. Nejsem schopen ničeho. Moje srdce bije jako o život. Je tohle možné? Je možné, aby to byl Tom? Cítím jeho vůni, cítím najednou šílený klid. Jako by moje duše našla uspokojení, jako by věděla, že je to on.

„Tome…“ zašeptám, ale přesto je to slyšet. Mária zvedne hlavu a trochu poplašeně zamrká. Ta osoba v kapuci se ale rychle rozejde pryč. Přinutím své nohy k pohybu, abych sbíhal schody. „Ne! Tome, počkej!“ vyjeknu zoufale, když je mi jasné, že jej nestihnu. Poslední schody seskočím, natahuju rychle ruku, ale jsem vtažen do pevného objetí.

„H-hej! Co… co to má být?!“ Cukám se. Chci za Tomem! Určitě je to on! Ale proč na mě nepočká? Proč utíká? Proč se neozval? Moc otázek a žádná odpověď. „Tommy,“ hlesnu zoufale, v tom objetí se zhroutím.

„Klid chlapče,“ slyším dost příjemný hlas. Klid? Jak můžu být klidný, když moje láska odchází pryč? Po celém těle mi přejíždí husí kůže, je mi najednou zima. „Není správný čas,“ ozve se znovu ten klidný hlas.

„Čas??“ zamrkám. Jaký čas? O čem to, sakra, mluví? Snažím se mu vytrhnout, ale marně.

„Uklidni se!“ rozkáže trochu přísněji. Tiše zakňučím, ale nemám dost síly, abych se s ním handrkoval déle. Vzdám to. „Dobře… jen klid.“ Povolí sevření a já se sesunu na kolena. Pořád koukám do těch dveří, kterými mi utekla moje láska. Tlačí se mi slzy do očí. To mě nechce vidět? To se pořád zlobí? Už mě nemiluje?

„Bille…“ zase ty pevné paže. Zvedne mě na nohy a donutí usadit se na gauč. Zničeně na něj koukám. Je to starší pán, tak kolem 55, možná víc, ale vypadá velmi mile. Přesto se zamračím.

„Kdo, zatraceně, jste?!“ syknu podrážděně. Kvůli němu jsem nemohl za Tomem!

„Trochu chování, mladíku. Říkali mi, že máš drzou pusu.“ Pohoršeně na mě kouká. Trucovitě se nafouknu.

„Kdo jste?“ koukám nedůvěřivě.

„Jsem doktor Richter, rád tě poznávám.“ Usměje se.

„Já to samé bohužel říci nemohu,“ stisknu čelisti a ohlédnu se zase na ty zpropadené dveře.

„To je mi líto. Budeme teď spolu trávit hodně času,“ nalije si kávu. Zblednu.

„N-ne! Ne!“ prudce se zvednu. Ne! Nejsem žádná děvka! Nedovolím nějakému opelichanému starochovi, aby na mě sahal! Nikdy!

„Uklidni se, Bille. Jsi hysteričtější než ženská,“ protočí oči. Zamračím se.

„Nejsem ženská!“ stisknu ruce v pěst a málem si i dupnu. Pak si uvědomím svoje chování. Sakra, možná má trochu pravdu.

„Jsem psycholog a terapeut,“ oznámí mi svoji milou profesi. Trochu na něj vykulím oči.

„A co já s tím?“ že by mě tu nechala zavřít matka s tím, že jsem blázen? Ale… ale co tu potom dělal Tom? Nebo mi už tak hráblo, že ho vidím a cítím všude??? Doprdele! Bille! Vzpamatuj se!

„Když to řeknu jednoduše, mám celou tvoji složku od…“

„Hej hej!“ skočím mu do řeči, „jak moji složku?! Já nejsem žádný psychouš!“ couvnu trochu.

„Kdybys mě nechal to doříct, tak ti řeknu, že vím všechno, co se ti stalo od doby, kdy tě Tom unesl,“ při vyslovení jeho jména se silně zachvěju. „Jsem tady, abych ti to pomohl překonat,“ koukám na mě klidně, ale mně se to absolutně nelíbí.

„Já jsem v pohodě…“ zabrblám nepřesvědčivě. Chybí mi… tak hrozně moc.

„Dobře… hádat se s tebou nebudu, Bille, ostatně jsem tady, abych ti pomohl, a ne tě psychicky deptal. To umíš ty sám,“ pousměje se. Sakra, ten chlap se mi zamlouvá čím dál tím méně!

„Kde to jsem?“ rozhlédnu se.

„Je to vila na okraji Kolína nad Rýnem,“ napije se kávy. Aha, fajn, jsem na druhé straně Německa.

„Umh… a proč tu jsem? Kurvu vám dělat nebudu!“ syknu. Zase protočí oči.

„Opakuješ se, a já ti opakuji, že jsem doktor a ne úchyl,“ koukám na mě naprosto vážně.

„Hele, doktůrku… Já… jsem v pohodě, nic mi není, cítím se dobře, mám práci a chci domů,“ lžu jako když tiskne. Přece mu nebudu říkat pravdu. Ne, nikdy si nepřiznám, že jsem na dně… i když tam vlastně jsem, ale… ale to nemusí vědět nikdo jinej.

„Bille,“ nadechne se, kouká tak přátelsky, až je mi z toho zle.

„Co?“ zabrblám si pod nosem, žmoulám konec mikiny a koušu si rty.

„Vím, že to, cos mi tu řekl, není pravda, a vím, že ti Tom chybí.“

Bože, jestli bude ještě chvilku mluvit tak soucitně, tak mu rozbiju hubu!

„Nic… nic nevíte,“ ohradím se tiše, bolí to, když o něm mluví, když zmiňuje jeho jméno.

„Ale ano, vím. Tom byl můj kamarád,“ pousměje se.

„Na to, že byl váš kámoš, se tváříte až moc klidně, když …když je mrtvý!“ kouknu na něj tvrdě. Cloumají mnou emoce, že za chvíli vybuchnu.

„Každý se se steskem vyrovnává po svém a…“ ne… teď už…

„Zmlknětě! Držte hubu! Nic nevíte! Neznal jste ho tak jako já!!!“ rupnou mi nervy, vybouchnu, křičím, tečou mi slzy, chvěje se mi brada. On na mě jen kouká, nic neříká, jen prostě kouká.

„To máš pravdu,“ souhlasí nakonec a mně spadne huba… úplně mi touhle odpovědí vezme vítr z plachet, že jen sedím a koukám na něj s pusou dokořán.

„Myslím, že dnešní sezení ukončíme a promluvíme si zítra, až budeš klidný, co ty na to?“ pousměje se. Nezmůžu se na nic jinýho než kývnutí.

„Dobře… tak se trochu najez a odpočiň si, dobře?“ usměje se. Prkenně kývnu a schoulím se pod deku, co leží vedle mě… cítím z ní jeho… ale jak to? To už mi vážně přeskočilo?

******

Probudím se zahrabaný v posteli. Cože? Ale jak to? Vždyť jsem usnul dole.

„Ahoj Bille,“ milý ženský hlas. Ta žena musí být anděl strážný nebo já nevím.

„Hmmm,“ zamumlám, nechci se s nikým bavit. Chci být sám se svými vzpomínkami na něj, na naše milování, na naše polibky a něžné dotyky. Mně jedinému asi věřil, i když mi zezačátku dost ubližoval, ale nakonec jsem si přece jen dokázal získat jeho lásku a důvěru. Kurva! Nenávidím svoje rodiče! Jakou z toho měli radost, když… umřel!

„Bille? Dáš si snídani?“ ozve se zase.

„Co? Jakou snídani? Vždyť…“

„Je ráno, prospal jsi celou noc jako miminko,“ uculí se, položí mi na postel snídani.

„Mari, já…“ kouknu na ni, „nemůžu… on… on mi chybí. Tak strašně moc, že chci umřít a jít za ním. Být s ním,“ přiznám.

„Bille,“ sedne si ke mně, hladíc mě po tváři, „všechno bude v pořádku, ano? Věř mi, jako jsi mi věřil tenkrát,“ usměje se. Jak může být tak v klidu, když Tom umřel?

„Proč jste všichni tak klidní? To jste ho tak nenáviděli, že ani netruchlíte?!“ vyjedu trochu. Mám prostě nervy, já probrečím každou noc už …tak dlouho a oni jsou tak klidní.

„Nejsou všechny věci tak, jak se zdají být,“ naznačí s tajemným úsměvem a odejde. Nechá mě tu kompletně zmateného a rozpolceného.

autor: Mykerina