Give me a hug 1/2

autor: Tina

Zdravím vás všechny! Sesmolila jsem pro vás další jednodílku. Povolání, o kterém se tady dozvíte je opravdu skutečné, stejně tak jako žena Jacki. Ona tohle povolání skutečně vykonává a v Americe už má údajně spousty klientů. Říká se, Amerika je země neomezených možností, myslím, že na tom něco bude. Všechno jsem si samozřejmě upravila do povídky tak, aby to hezky pasovalo. Každopádně doufám, že se vám povídka bude líbit a jen komentujte. Budu ráda za každý komentář. Tina

Prosadit se v dnešním světě není opravdu jednoduché a lidé musí být buď ohromně vynalézaví, nebo mít velké štěstí. Také je tady ještě varianta, že jim prostě všechno spadne do klína. Ale takových šťastlivců je po čertech málo.

Já nepatřím k těm vyvoleným, kteří si plavou v penězích jako strýček Skrblík. Nic mi nespadlo do klína, proto jsem se o sebe musel postarat sám, když jsem dospěl. Nemůžu se přece do smrti držet maminčiny sukně a nakonec skončit v pořadu Mama, ožeň ma! Takový ztroskotanec opravdu nejsem.

Zároveň ale nejsem ani ten typ, co by šel se stádem jako poslušná ovečka. Rád se liším od stáda, ať už je to některými názory, nebo stylem života. Vlastně jsem si našel i velice zajímavou práci a myslím, že takovou snad nikdo nemá. Pravda, chvíli mi trvalo, než jsem si zařídil vše tak, aby to bylo vyhovující a příjemné pro mé klienty.

Myslím, že to muselo teď vyznít asi hodně divně. Nemyslete si o mně, že provozuju nejstarší povolání na světě, to ani omylem. Moje práce ale vyžaduje nějaký fyzický kontakt, respektive jej vyžadují moji klienti. Jsem prostě profesionální „objímač“ a teď, abych vám to lépe vysvětlil. Zřejmě si musíte říkat, jestli jsem něco nehulil.

Zařídil jsem si kousek za městem, tam kde je hezká příroda, ale zároveň to není úplná pustina, malou chatu. Je opravdu malinká. Má pouze pár místností, v hlavní místnosti je velká postel a nábytek. Je tam také velice hezká a nová kuchyňka a taktéž koupelna. Všechno samozřejmě udržuju v perfektní čistotě.

Nábytek připomíná lehce staromódní, i když je nový, aby všechno působilo příjemným a uklidňujícím dojmem, stejně tak stěny jsou vymalované starorůžovou, která se k tmavému nábytku výborně hodí. Je to pouze moje pracoviště, nebydlím tam. Byt mám ve městě, který je rovněž pěkný a čistý. Na čistotu si potrpím, i když nejsem přehnaný maniak, co by lítal s čisticím prostředkem a žlutými rukavicemi z rohu do rohu, abych zabil všechny bakterie a mikroby.

Princip je v tom, že mi klient zavolá a domluvíme se na nějakém termínu. Přijede poté za mnou do chaty, kde celý proces uskutečníme, vzhledem k tomu, že se moc rád mazlím, i když to na mně není poznat. Ostatně, na první pohled tak nepůsobím. Moje černé copánky a žirafí výška o mně spíš vypovídají, že jsem rváč, opak je však pravdou. Zpočátku to šlo ztuha. Měl jsem spíš ženskou klientelu, ale teď už se hlásí i muži a je jich požehnaně, vlastně je mi jedno, jestli se tulím s mužem nebo ženou.

Také je vědecky dokázáno, že objetí nás činí šťastnějšími. Do krve se pak uvolňuje takzvaný hormon lásky, věrnosti a důvěry. Moji klienti ode mě pak odcházejí šťastní a uvolnění, což i mě rovněž dělá šťastným.

Pamatuju si, jak na mě zpočátku vyděšeně hleděli, když si měli představit, že se budou mazlit s někým, jako jsem já, ale mám tu výhodu, že dokážu na lidi příjemně slovně zapůsobit a odbourat tak veškeré jejich obavy. Neberu je ani tolik jako klienty jako spíš chvilkové přátele. Někteří si rádi povídají, jiní naopak jenom mlčí a relaxují.

Mám zároveň několik pravidel, které musí mí klienti bezpodmínečně splnit, jinak jim svoje služby nebudu poskytovat. Musí být samozřejmě čistí, kultivovaní lidé. Na žádné smradlavce ani chuligány skutečně nejsem zvědavý, nepřipadá v úvahu žádná nahota. Klienti si s sebou mohou přinést pyžama, do kterých se pak převlečou, aby bylo všechno maximálně pohodlné. Pak už si spolu jenom lehneme do postele a mazlíme se.

Mnozí říkají, že je to šílené a nechápou mě. Mně samotnému to však dokonale vyhovuje. Nic z toho mi není nepříjemné, právě naopak. Myslím, že je to daleko lepší povolání, než hodiny sedět skrčený u počítače, nebo dřít za minimální mzdu. Klientů mám skutečně dost, takže by se nemohlo stát, že bych zůstal bez peněz. Účtuji si každou hodinu a stálí zákazníci dostávají také nějaké slevy.

Chci se prostě lišit od ostatních a vymykat se pravidlům.

Jedno páteční ráno jsem si zapisoval do diáře naplánované schůzky se svými klienty, protože nejsem natolik geniální, abych si je všechny pamatoval. Nedávno jsem taky najal novou „objímačku“, protože už jsem to sám přestával zvládat. Je to tak výhodné, že si každý může vybrat, zdali se chce tulit s mužem, či se ženou. Stále jsou tady však muži, kteří se chtějí mazlit se mnou. Nevadí mi to, a rozhodně se nestarám o to, jaké jsou orientace, je to čistě obchod a zároveň i zábava.

Podíval jsem se na čas, bylo přesně půl osmé. Je výhodné to, že si můžu svou pracovní dobu začít, v kolik chci, protože nemám žádného nadřízeného, tady jsem já sám sobě pánem. Na desátou jsem měl objednanou první klientku. Lidé se chtějí tulit hlavně odpoledně po práci, nejspíš, aby tak uvolnili ten stres, když doma nemají nikoho, s kým by se mohli mazlit.

Zazvonil mi můj pracovní telefon, nějaké neznámé číslo. Pořídil jsem si jej čistě ze soukromých důvodů. Číslo na svůj telefon bych nikomu nedával, protože už nejednou se stalo, že mi chodily oplzlé, nebo nesmyslné zprávy, popřípadě volal někdo, kdo o mé služby neměl vůbec zájem, a naopak chtěl sex. Lidé jsou prostě nestydatí, nic jim nepřijde trapné, hranici slušnosti prakticky neznají a dávno ji mnozí překročili. Na takovéto zprávy ani telefonáty skutečně nereaguji.

Přijal jsem hovor během pár chvilek.

„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“

„Dovolal jsem se k těm objímacím službám?“

„Ano přesně tak, chtěl byste se zapsat?“ poznal jsem, že je na druhém konci muž podle hlasu.

„No… já myslím… ano, chtěl bych. Přátelé mi vás doporučovali. Povídali, že je to skvělé a měl bych to taky vyzkoušet.“ Musel jsem se pousmát, v mužově hlase byla slyšet jistá stydlivost.

„Mohu vám potvrdit, že je to skutečně uvolňující a velice příjemné. Který den by vám nejlépe vyhovoval?“

„Co takhle pondělí?“ pověděl muž svou otázku.

„Jistě, pondělí by šlo. Mám volno, od čtyř do šesti, záleží, na jak dlouho byste chtěl,“ odpověděl jsem muži a nalistoval si ve svém diáři stránku pondělí. Někomu tohle domlouvání může skutečně vyznít, jako by si mě někdo objednával snad na sex. Ale já už to dělám přes tři roky a zvykl jsem si. Přijde mi to naprosto normální, jde jenom o mazlení a objímání.

„Byla by možná hodina, tedy od čtyř do pěti?“ položil mi ten muž další otázku.

„Samozřejmě, napíši si vás tedy. Vaše jméno, prosím?“ vzal jsem do ruky propisku a čekal.

„Bill Kaulitz.“ Odpověděl mi a já si jeho jméno zapsal na dobu od čtyř do pěti. Dále jsem mu nadiktoval adresu a vysvětlil, kde se moje chata nachází. Všechno bylo dojednáno, a proto jsem s rozloučením hovor ukončil.

Přes víkend jsem svoje služby neposkytoval, o víkendu ostatní také přece nepracují, a navíc s Jackie, mou novou „objímačkou“, kterou si klienti už oblíbili, máme také své zájmy, starosti a povinnosti.

Musel jsem jít nakoupit, a to akutně, a i když žiju ve svém bytě sám, spořádám toho dost. Když člověk cvičí, tak se mu většinou i zrychlí spalování a může tak více jíst, a já kdybych necvičil, je ze mě koule tuku, se kterou by se asi nikdo mazlit nechtěl.

Vyrazil jsem do svého oblíbeného supermarketu, kde mají dobré ceny. Nemyslete si, i když jsem chlap, mám už obhlídnuté, kde se dá výhodně nakoupit a vůbec se za to nestydím. Proč taky, že?

Čapl jsem košík a vyrazil napřed k zelenině a ovoci. Z reproduktorů po celém supermarketu se ozývala nějaká uječená písnička. Ta žena zpívala, jako by jí někdo šlapal na krk, nebo někam jinam, teď nechci být hrubý. Každopádně, tohle jsem fakt neměl rád, kazilo to celé nakupování, a přitom vám ty písničky mají nákup zpříjemnit. Udělal jsem to jednoduše, prostě jsem si nasadil sluchátka, zapnul si své neuječené písničky, přestal vnímat svět a jen se podle seznamu soustředit na to, co všechno koupit. Dostal jsem se postupně k těstovinám a ke sladkostem. Samozřejmě, to bych nebyl já, abych si nešel koupit něco sladkého, jsem ujetý na čokoládu. Miluj hlavně mléčnou, ale nepohrdnu třeba i oříškovou, bílou, či karamelovou. Je to prakticky jedno. Vybíral jsem si z celkem široké nabídky a nemohl se rozhodnout. Nakonec jsem popadl jednu čistě mléčnou a druhou s lískovými oříšky. Hodil jsem ji do košíku a otočil se na druhou stranu k regálům s bonbony. Zamyšleně jsem se na ně díval, když mi kdosi zaklepal na rameno.

Otočil jsem se a okamžitě si sundal sluchátka, abych dobře rozuměl černovlasému muži, který na mě hovořil a tak zvláštně poťouchle se usmíval.

„Myslím, že tohle jste chtěl asi pro sebe, ne pro mě, že?“ držel v ruce dvě moje čokolády a já si připadal, jako bych právě spadl z jahody. Díval jsem se na něj jako na idiota a přemýšlel, jestli mi hrabal do vozíku, nebo hrabe jemu.

„Prosím?“ zadíval jsem se na něj nechápavě.

„Hodil jste tyhle čokolády do mého vozíku, ne do vašeho,“ pověděl mi ten muž s čokoládovýma očima. Vypadal poměrně hezky, jak už jsem zmínil, měl havraní vlasy, které mu splývaly podél tváře a na nich černou čepici. Jeho alabastrová tvář byla bez jediné chybičky, až na znaménko krásy na pravé straně pod jeho plným a narůžovělým spodním rtem, připomínající plátky šípkových růží. Jeho čokoládové oči byly orámované kouřovými stíny a na pravém obočí se mu leskl piercing.

Když mi řekl, že jsem, já osel, hodil ty čokolády do jeho košíku, musel jsem být nejspíš rudý až na prdeli. Připadal jsem si opravdu trapně, a pokorně si od něj ty čokolády vzal.

„To se opravdu omlouvám, já si toho nevšiml. V obchodě většinou jednám automaticky a nevnímám okolí,“ ospravedlnil jsem se.

Stále se na mě usmíval, což bylo dobré znamení a vypovídalo o tom, že není naštvaný. Udělal jsem si trapas před tak pěkným klukem, který měl lehce dívčí rysy.

„Opravdu se omlouvám,“ hodil jsem čokolády už konečně do svého košíku.

„Nic se nestalo,“ usmál se na mě a odešel za roh. Zavrtěl jsem hlavou a cítil se opravdu trapně. Přemístil jsem se z oddělení sladkostí k pečivu a natřikrát počítal rohlíky, protože jsem nebyl schopný se pořádně soustředit.

Postupně jsem se dostal až k sýrům a otočil se za nějakým dítětem, které vřískalo na celý obchod, a jeho zoufalá matka už nevěděla, co s ním. Díky bohu, že já nemám děti, musel bych se asi zabít. Když jsem pomalu postupoval vpřed s hlavou stále otočenou a pozorujíc tu scénu vřískajícího děcka jak z filmu, narazil jsem svým košíkem, do jiného. Rychle jsem se otočil a měl jsem chuť, si začít na místě kopat velkou díru a zahrabat se. Do koho jsem asi tak mohl narazit? Ovšem, že do toho černovlasého kluka!

„Oh můj bože, já se omlouvám, jsem dneska jak nemožný,“ vrtěl jsem nad sebou hlavou a viděl slabý smích toho mladého muže.

„To je v pořádku, nic se nestalo, vidím, že dneska asi nemáte svůj den,“ na tváři mu pořád pohrával pobavený úsměv, který mu skutečně slušel.

„To asi skutečně nemám, jsem vážně nemožný. V takovýchto chvílích by měl být zákaz vycházení ven,“ pousmál jsem se a dal do košíku jednu krabici mléka.

„Ale… vždyť se nic strašného nestalo, buďte v klidu,“ usmál se na mě a pomalu se vzdaloval z mého dohledu.

V obchodě jsme se ještě potkali u pokladen, když vykládal svůj nákup u protější pokladny, než jsem stál já, spadla mu na zem plechovka kukuřice a zakutálela se až k mým nohám. S úsměvem jsem mu ji samozřejmě podal a shodli jsme se na tom, že dnešní den je skutečně divný.

Zaplatil jsem za svůj nákup a nanosil tašky do auta. Vydal jsem se ještě do banky zařídit si pár věcí a následně domů. Těšil jsem se, až budu mít na chvíli klid. Když jsem zaparkoval před velkým panelovým domem, který nedávno dostal novou žlutou fasádu, nestačil jsem ani vystoupit z auta a zazvonil mi telefon.

Byla to Ria.

S Riou jsme měli takový vztah, nevztah. Šlo v něm asi hlavně o fyzické uspokojení, protože když už to vypadalo, že by se z toho mohlo vyklubat něco většího, stala se nějaká chyba, ať už jsem ji způsobil já, nebo ona. Nejsem svatoušek, to samozřejmě přiznávám, a když jsem jí oznámil, že by bylo možná lepší, kdybychom to naše společné „přežívání“ ukončili, nebyla schopná to pochopit. Na jednu stranu mi lezla na nervy tím, že nedokázala pochopit slovo „ne“ a jeho význam. Na druhou stranu to však byla hezká červenovlasá žena, která by si zasloužila nějakého boháče. Byla k tomu předurčena. Svým způsobem jsem ji měl i rád, trochu.

„Ano Rio?“ přijal jsem hovor a už se připravoval na to, co přijde.

„Nazdar Tomi, copak děláš?“ vyptávala se poměrně vesele.

„Přijel jsem z nákupu, proč se ptáš?“

„Jen tak, nudím se a mám volné minuty, tak ti volám, nechtěl by ses sejít? Mohli bychom si třeba zadovádět jako kdysi, pokud chceš.“

„Ne Rio, už jsme se o tomhle přece bavili, nechci, aby se to vrátilo do starých kolejí, to ani nebyl pomalu vztah, co jsme spolu vedli, byly to jenom občasné šukačky a mě už tohle přestává bavit, už jsem z toho vyrostl.“

„Ale, náš Tomi už vyrostl, prosím tě, děláš, jako by ti bylo už čtyřicet. Nemáš ještě ani třicet, ale tak dobře,“ nastala kratší odmlka a než jsem stačil něco dalšího říct, mluvila dál, „to je strašné, je tady plné město chlapů, ale nikdo, kdo by za něco skutečně stál,“ postěžovala si mi.

„Nebuď nedočkavá, on se někdo najde, poslyš, Rio, budu už muset jít, mám ještě práci, tak se měj.“

„Pa Tomi,“ zacukrovala a já to raději ukončil. Věděl jsem, kterým směrem by se náš hovor vydal. Začala by si stěžovat, jak není pro ni nikdo dostatečně dobrý a že každý stojí za houby. Na to nejsem zvědavý, tohle jsem si vyposlechl už mnohokrát.

autor: Tina