Julie 27.

„Jdeme brzo!“

„Jdeme akorát. A i kdyby ne, tak tady chvilku počkáš.“

„Chci maminku. Dnes mě měla odvézt maminka.“

„Mily, už dost. Máma neměla čas a já pospíchám do práce. Mohla by ses prosím pustit těch dveří?“

Mark se rozhodl, že jí dá ještě jednu šanci, aby se pustila dobrovolně.

Několikrát ji jemně potáhl za ruku a trpělivě vyčkával, stačil však jediný pohled na hodinky k tomu, aby šla veškerá trpělivost stranou. I přesto, že se drobné děvčátko s baculatou tváří bránilo ze všech sil, bylo pro něj více než snadné vzít jí do náruče a konečně zamknout auto. Otráveně si přehodil přes rameno její růžový batoh a s kyselým výrazem ve tváři vstoupil do sportovního centra, ve kterém se mělo nacházet baletní studio.

„Mily, mohla bys mi prosím říct, kam mám jít?“

Už hodnou chvíli chodil ze dveří do dveří, a zatímco jeho mladší sestra trucovala a odmítala mu prozradit správný směr, on ztrácel vzácné minuty.

„Když mi to řekneš, přinesu ti z práce velikou čokoládu,“ opatrně ji položil na zem a spiklenecky se na ni zadíval.

Nafouklé tváře a zarputilý výraz zmizely jako mávnutím kouzelné hůlky a byly nahrazeny radostným dětským úsměvem.

Mark se také neubránil veselému úsměvu. S dětmi to sice neuměl, ale i přesto moc dobře věděl, co na ně platí. Konec konců, všechny jsou stejné a touží jenom po jediném. Po sladkostech.

„Jsou to ty poslední dveře vlevo. Máme mít nového pana učitele. Říkala jsem o něm mamince. Byla na něj zvědavá,“ Mily si v rychlosti upravila krátké vlásky a utíkala za bratrem.

Mark nebyl zvědavý na podrobnosti. Čekal jej důležitý pohovor a už meškal celých deset minut, takže cokoliv ohledně baletu bylo tím posledním, co by jej zajímalo. Netoužil po ničem jiném, než co nejrychleji vypadnout a utíkat do podniku Miina otce. Od toho pohovoru se odvíjela celá jeho budoucnost. Věděl, že pokud by získal to místo, dostal by se blíž k Miině rodině, a tím i k ní. A právě to pro něj bylo ze všeho nejdůležitější.

Nesoustředěně se kousl do rtu a pustil se do vykládání sestřiných věcí. Ve chvíli, kdy byl batoh konečně prázdný, se rozhlédl kolem sebe. Šatna byla menší, ale útulná. Všechno v ní, od nábytku až po dekoraci, působilo hodně minimalisticky. Lavice, na kterou odhodil prázdný batoh, jako by byla zhotovena pro skřítky. Nikdy nebýval citlivý, ale na krátkou chvíli, která jej dost zaskočila, mu to všechno přišlo jaksi roztomilé.

„Hotovo. Pojď se rychle převléknout, a pak tady počkáš na ostatní děvčata, ano? Po baletu se tady pro tebe zastavím a můžeme zajít na zmrzlinu, co ty na to?“ zvedl tvář od přehnaně růžových věcí na tancování a pohledem vyhledal Mily. Stála u dveří a se zatajeným dechem koukala do sálu, to, že na ni promluvil, vůbec nepostřehla.

„Mily, no tak. Já už budu muset jít. Zavři ty dveře a oblékni se,“ sykl směrem k ní, nechtěně se však zaposlouchal do pomalé klavírní melodie, která vycházela z prostoru za dveřmi a během vteřiny naplnila celou šatnu. Otráveně se zašklebil a zavrtěl hlavou. Balet mu vždy přišel směšný a nedokázal pochopit, proč musela jeho máma zapsat Mily zrovna na tenhle druh tancování.

„Marku, pojď se podívat,“ Mily na něj rychle mávla, ani na okamžik však nespustila oči z dění před sebou.

„Nejsem zvědavý na starého, hopsajícího chlápka, v těsných kalhotách,“ snažil se nevnímat melodii a popošel k sestře, aby ji vtáhl dovnitř. Neodpustil si však krátké pohlédnutí dovnitř.

Sál byl prostorný a úžasně prosvětlený. Díky dopadajícímu světlu vypadala pomalu tančící postava na pozadí zrcadel jako pohybující se paprsek slunce.

Byl to kluk.

Nebyl však starý, neměl na sobě těsné kalhoty a nehopsal tak, jak si představoval. Pohyboval se pomalu, opatrně. Mark si všiml, že na jednu nohu stoupal opatrněji než na druhou, i přesto však byly jeho pohyby elegantní a přirozené. Ve tváři měl soustředěný výraz, který podkreslovaly zavřené oči a stisknuté rty.

Mark se vzpamatoval teprve po několika vteřinách a uvědomil si, že na toho chlapce doslova civěl. Nejhorší na tom všem bylo to, že nedokázal přestat. Nikdy nic podobného neviděl. Byl jako z jiného světa. Při srovnání s Miou působil přímo nadpozemsky.

„To je náš nový pan učitel,“ Mily sice vyslovila daná slova šeptem, přesto s patřičnou hrdostí.

Odběhla ke svým věcem a v rychlosti se převlékla. Bylo jí sice teprve pět, ale byla na svůj věk celkem rozumná. Zadívala se na svého bratra pořád stojícího u dveří a hravě jej zatahala za lem košile.

„Už můžeš jít do práce,“ začala hopsat na místě a točila se přesně tak, jako to viděla u svého učitele. Líbil se jí ten pohyb volné sukýnky a nemohla se dočkat chvíle, až začnou tancovat.

Sklonil hlavu, ustoupil ode dveří a napravil si vázanku na svém nejlepším obleku. Dělal to všechno jenom proto, aby tím mohl zakrýt své rozpaky. Ještě naposled pohlédl na tančícího chlapce, kterému se však nečekaně podlomila noha a bolestivě dopadl na tvrdou podlahu. Dřív, než si vůbec stihl uvědomit, co dělá, už stál u něj s otázkou, zdali je v pořádku.

Bill překvapeně zvedl hlavu a přelétl jej vyděšeným pohledem. Čekal skupinku malých děvčat a ne vysokého svalovce, který jej propaloval očima a zvláštně se usmíval. Nabídl mu ruku ozdobenou velikým tetováním, ale Bill pouze zavrtěl hlavou, ještě naposled si opatrně promnul koleno a postavil se.

„Potřebujete něco?“ nechtěl být nezdvořilý. Možná se jednalo o příbuzného nebo známého majitele studia, a proto se rozhodl potlačit svou nedůvěru, která by v daném okamžiku působila neslušně.

Mark se rozpačitě poškrábal ve vlasech a rychle pohlédl ke dveřím.

„No, já jsem..“ další rozpačité škrábnutí. „Přivezl jsem sestru. Měla strach zůstat tady sama, tak jsem počkal s ní,“ vykoktal ze sebe a automaticky nahodil svůj koketní úsměv, kterému nedokázala odolat žádná holka v jeho blízkém okolí. Dokonce ani taková potvůrka, jakou pro něj byla Mia.

S reakcí, která následovala, však nepočítal. Černovlásek na něj ani nepohlédl. Místo toho si opatrně klekl na kolena a naklonil ruku směrem k Mily, která se nečekaně krčila za jeho zády.

„Ahoj, já jsem Bill. Jak pak se jmenuješ?“věnoval jí něžný úsměv a děvčátku okamžitě zrůžověly tváře.

„Mily,“pípla a zlehka mu potřásla rukou.

„Počkáme na ostatní a pak začneme, ano?“ úsměv mu mírně ochabl, jak se opět zvedl na nohy a pohlédl na jejího bratra. „Už můžete jít. Dám na ni pozor.“ I přesto, že chtěl, nepodařilo se mu působit i nadále slušně. Neměl z toho kluka dobrý pocit, a už vůbec neměl dobrý pocit ze způsobu, jakým se na něj díval. V té chvíli si přál ze všeho nejvíce jenom jedinou věc.

Být s Tomem.

„Jsem Mark.“ Bill se nejistě zadíval na ruku, která se opět natahovala jeho směrem a netušil, jak by měl reagovat. Cítil se nesvůj, chvilkami dokonce nepříjemně. V mysli slyšel Sylvii, viděl její úsměv a představoval si, jak ráda by jistě byla, kdyby poznal i další nové lidi. On však nikdy nebýval společenský typ. Nepotřeboval mít kolem sebe množství přátel, místo toho mu stačil jeden jediný.

Ten pravý.

Otočil se, aby zjistil, co dělá Mily, a aby tím získal alespoň trochu času, než si promyslí, jak zareaguje. Mily stála několik metrů od nich a opakovala si pozice, které už znala. Baculatá tvářička jí zářila radostí, a on při pohledu na ni věděl, že ať už by se mělo stát cokoliv, byla to práce jeho snů.
V Markovi se rozbouřil oceán emocí. Cítil hanbu, znepokojení a neskutečnou potřebu propadnout se do země.

Opravdu se právě pokoušel flirtovat s klukem?!

Své chování omlouval za fakt, že Bill byl až příliš krásný na to, aby dokázal zůstat chladný. Naopak, tím chladným byl právě Bill. Zatímco jiná by mu už dávno ležela u nohou, Bill na něj sotva pohlédl, a když, tak s velikým odstupem. Cítil jeho nedůvěru a právě ta jej na něm zvláštně přitahovala.

Zatímco Mark zkoumavě sledoval jeho něžné rysy, Bill se snažil raději zůstat zticha v naději, že pokud se mu to podaří, splyne se zrcadlovou zdí a Mark už jej nebude sledovat.

To ticho jej však ničilo. Pamatoval si na chvíle ticha, které prohloubily a ještě více upevnily jeho pouto s Tomem.

Tentokrát to však bylo jiné. Byl to úplně jiný druh ticha.

Tenhle prosil o slova, toužil být narušen.

Právě v okamžiku, kdy se Mark opět pokoušel o sblížení, se ze šatny ozval podivný hrkot. Bill sledoval pootevřené dveře s nadějí, že postupně přicházejí i ostatní děvčata. Jakmile však dovnitř vpadla zadýchaná postava a po podlaze se vzápětí rozkoulely různé tužky, pastelky a listy papírů, po celém těle mu vystoupila husí kůže. Na rty mu vystoupil veselý úsměv, tvář se mu rozzářila, a kdyby mohl, rozběhl by se, aby mohl být co nejdříve s ním. Musel se však uspokojit se svým obvyklým pomalým tempem.

„Co tady děláš?“ zeptal se radostně a zadíval se mu do očí. Tomova tvář byla pokryta drobným strništěm a on mu přišel ještě přitažlivější než kdy předtím. Když se na něj však lépe zadíval, zjistil, že ji měl na některých místech špinavou. „To je mouka?“ pobaveně se zachichotal, než Tom konečně popadl dech a věnoval mu nevinný úsměv malého chlapce. Konečky prstů mu opatrně utíral tvář a nepřestával se spokojeně smát.

„Od rána nic nestíhám,“ zhluboka se nadechl, aby tím zklidnil šílený tlukot svého srdce. „Byl jsem s Julií v parku, pak jsem se pokoušel něco uvařit, a teď jsem tady. Bál jsem se, že to nestihnu,“ vybalil na něj jedním dechem a pohledem se mu omlouval za nepořádek, který svým příchodem způsobil.

„Babička tě pustila do kuchyně? Toho by sis měl vážit. Mně tam zakázala chodit od chvíle, co jsem ji málem podpálil,“ dovolil, aby jej Tom chytil za ruku a na Marka úplně zapomněl.

…

Ten se kolem těch dvou nenápadně vyplížil ven. Jakmile se konečně ocitl za dveřmi, šokovaný pootevřel rty a nevěřícně zavrtěl hlavou.

Toma viděl sice jenom několikrát a i to jenom zdálky, ale nepochyboval, že ten kluk, který je nečekaně vyrušil, byl právě on. Cítil se, jako by se právě probral z podivného spánku, nebo z jakéhosi stavu, ve kterém je všechno nejasné. Postupně se mu jednotlivé souvislosti spojovaly do uceleného celku jako části skládačky a on náhle rozuměl úplně všemu.

To Bill byl klukem, kterého Mia tolik nenávidí. To jemu měl ublížit. To jej měl odstranit z cesty, jenom pro Miino potěšení a přehnanou pomstychtivost.

Za zavřenýma očima si představil jejich obraz. Jejich zamilované pohledy se prolínaly s Billovou rozzářenou tváří a náhlou změnou chování.

I přesto, že na Toma žárlil, si musel přiznat, že tvořili dokonalý pár.

V kapse zacítil vibraci telefonu.

Věděl, že je to ona. Věděl, že šílí z toho, že o tom klukovi nic neví, a že by dala cokoliv za informaci, kde se právě nachází.

On však nemínil být tím, kdo zničí jejich štěstí.

Vzal do dlaní mobil a jedním pohybem jej vypnul. Ohlédl se, v pootevřených dveřích už spatřil pouze Tomova záda a Billovy dlaně, propletené za jeho krkem.

Pousmál se a vykročil.

Domů.

autor: B-kay